Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Peklo nebo chvíle štěstí? Obojí! 1. kapitola

23.09.2011 (08:30) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1103×

1. Kapitola

Další výprava. Zase jedu s Arem na výpravu, a to jsme se před pár dny vrátili ze Španělska. Teď, pro změnu, míříme do Anglie. Doufám, že když už tam budeme, tak bude čas se někam podívat. Aro se vždycky chce hned vracet domů, ale já si vydupu alespoň prohlídku nejbližšího města - nebo tak. Jako teď, když jsme byli ve Španělsku, tak jsme se museli zastavit v Madridu. Všichni byli otrávení, ale tak když už jsem pár kilometrů odtamtud, tak si to, sakra, nenechám ujít. Ale oni mé nadšení nesdílí.

Teda maximálně Jane, která zbožňuje nákupy. Chodily jsme vždycky spolu, ale od té doby, co jsem měla eh… vztah s jejím bratrem Alecem, tak se mnou moc nemluví. Stejně jako Heidi, kvůli Demetrimu. Aby se nezbláznily.

Z mých myšlenek mě vytrhlo zaklepání na dveře. Dotyčný hned vstoupil a obdařil mě širokým úsměvem.

„Isabello, za půl hodiny máš být připravená,“ sdělil mi Felix a mrkl na mě.

„Díky.“ Myslela jsem, že zase hned odejde, ale on ne, naopak, ještě ke mně přistoupil.

„Víš, co by se dalo za tu půl hodinu stihnout?“ šeptl mi do ucha a objal mě v pase. Sladce jsem se na něj usmála a otřela se svými rty o ty jeho. Omámeně vzdychl.

„Určitě spousta zajímavých věcí, ale promiň, už mám program,“ šeptla jsem a rychle se mu vykroutila z náruče. Než se vzpamatoval, vystrčila jsem ho ze dveří a zabouchla je. Musela jsem se zasmát. Vždycky to zabere.

Aby bylo jasno. S Felixem nechodím nebo tak, ale máme spolu takový, více než přátelský, vztah. Není to nic vážného, jen si spolu občas užijeme. Zpestření nudného, věčného života. Oba to bereme nezávazně.

Stejně tak jsem to měla třeba s Demetrim nebo Alecem. Jenže Demetri se do mě bláznivě zamiloval a rozešel se kvůli tomu s Heidi. Ta mě za to nenávidí. A Alec, ten nedokázal pochopit, že to není vážný, chtěl se mnou chodit, dokonce by mě i býval požádal o ruku, kdyby mu to Jane nevymluvila. Je to takový trouba, ale mám ho ráda. I když on mě už asi moc ne. Ukončila jsem to s ním. Chtěla jsem i s Demetrim, ale on se pořád nechce vzdát, takže s ním to mám takové neuzavřené.

A to jsou jen ty vážnější „známosti“. Ještě jsem si pohrála s pár upíry, tady ve Volteře, ale i jinde. Nejsem na to zrovna pyšná, ale co se dá dělat, když je „život“ taková nuda. Jasně, mám záliby. Hrozně ráda čtu nebo píšu, mám ráda muziku, filmy, ale copak se tomu můžu věnovat 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, 12 měsíců v roce? To by mi z toho hráblo, i když jsem upír. Přečetla jsem nesčetně knih, viděla mnoho, mnoho filmů. Napsala jsem vlastní knihy, vlastní skladby, písničky. Takže jsem se musela zabavit ještě nějak jinak.

Zatřepala jsem hlavou, abych přestala přemýšlet nad mým zpackaným životem, a radši jsem se dala do přípravy k odchodu. Rychle jsem se vysprchovala, oblékla se a sbalila si pár věcí s sebou. Za chvilku jsem byla připravená, tak jsem vzala připravenou tašku a vydala se za Arem a ostatními.

„Isabello, jsem rád, že jsi tu. Za chvíli vyrážíme,“ řekl Aro a já jen kývla na souhlas. Všimla jsem si, že Felix a Demetri spolu s Jane a s Alecem jsou připravení. Samozřejmě, ani jeden z nich nemůže chybět. Ještě tam byli nějací jiní upíři, Christopher, Damian, Jerry a Samantha. Víc jsem jich neznala. Samantha je docela fajn, jen je občas hrozně otravná. Dokáže totiž měnit myšlenky a pořád to na mě chce zkoušet. Ale jak jsem řekla, jinak je fajn.

„Ahoj Sam,“ pozdravila jsem ji a zapojila se do rozhovoru, který vedla s Damianem.

„Tak, vážení, můžeme vyrazit. Nejprve se musíme autama dostat na letiště, odkud poletíme do Londýna. Pak půjdeme kus po svých,“ začal Aro. Ještě nám stručně vysvětlil, o co se jedná, prý nějací novorození, kteří vyvraždili asi půlku vesnice, a mohli jsme vyrazit. Cestu jsem vnímala jen okrajově. Byla jsem zabraná do vlastních myšlenek. Přemítala jsem nad nadcházejícími okamžiky, nad těmi upíry, co pravděpodobně přijdou o život a nakonec o mém životě.

„Isabell, jsme tady.“ Ani nevím, kdo na mě mluvil, jen jsem vystoupila z letadla a následovala své společníky. Propletli jsme se městem a došli na kraj lesa.

„Je to odsud zhruba dvě hodiny,“ řekl Aro a následně se rozeběhl lesem. Užívala jsem si běh, milovala jsem to. Milovala jsem tu rychlost, volnost. Avšak vědomí toho, co se za pár okamžiků bude dít, mi tu radost poměrně kazilo.

„Jsme tu. Pár metrů odsud mají skrýš.“ A je to tady. Pomalým krokem jsme ve vytvořené formaci vykročili směrem ke zchátralé chatě. Už o nás věděli, stáli venku, všichni připravení zaútočit. Bylo jich šest, dvě ženy a čtyři muži.

„Vážení, uklidněte se, prosím. Nechceme vám ublížit,“ promluvil Aro uklidňujícím tónem. Musela jsem se ušklíbnout, jasně, nechce jim ublížit, jenom z nich za pár minut bude popel.

„Co jste zač?!“ zasyčela černovlasá žena, nejvíce vepředu. Vypadala nejstarší, jak věkem, tak přeměnou.

„Já jsem Aro a jsem jeden ze tří upířích vládců,“ řekl Aro a naši protivníci vykulili oči.

„Je zřejmé, že o nás nic nevíte,“ začal a všichni záporně kroutili hlavou, „a v tom případě jistě ani nevíte nic o našich zákonech,“ dokončil Aro.

„Vlastně máme jen jeden, ale je velmi důležitý. Musíme udržovat naši existenci v tajnosti. Jestli chcete vědět proč, museli byste pátrat v dávné minulosti. Ale zpátky k tématu. Jak jsem řekl, musíme udržovat naši existenci v tajnosti, což jste porušili. Vaším lovením ve vesnici jste způsobili velké problémy, budeme s tím mít ještě práci. A vaše porušení by se mělo řádně potrestat,“ vykládal Aro a všichni upíři naproti nám si vyměnili zoufalé a vyděšené pohledy.

„Isabello, řekni mi, není zde nějaký mimořádný talent, který by se hodil do mé sbírky?“ Všechny pohledy se upřely na mě. Postoupila jsem blíž a až teď jsem si všimla, že jedna z žen vlastně ani není žena, byla to dívka, velmi mladá. Určitě ještě mladší, než já. Její červené oči byly rozšířené strachem. Jeden z mužů se ji snažil schovat za sebe. Měl odhodlaný výraz a mě to hrozně fascinovalo. Další upír se o kousek posunul a stál tak po boku prvního ochránce dívky.

Když jsem se začala soustředit na dary, zjistila jsem, že právě ta dívka, kterou se snažili všichni chránit, má dar. Dokáže člověka znehybnit tak, že nepohne ani prstem, bude jako socha. Velmi užitečný dar a Arovi by se jistě líbil, jenže něco ve mně bylo proti, aby ta dívenka sloužila Arovi. A tak jsem udělala následující rozhodnutí.

„Nikdo žádný dar nemá,“ řekla jsem pevným hlasem a lehce se pousmála na tu dívenku. Vytřeštila ještě víc oči, ale jemně rty naznačila díky. Vrátila jsem se na své místo a čekala, co Aro udělá.

„Vážně? To je ale smůla. Tak, co s vámi uděláme?“ zeptal se, i když dávno znal odpověď.

„Mám pro vás nabídku. Můžete se přidat ke mně a k mé gardě, nebo vás budeme muset zabít,“ řekl a čekal. Tak, aby to nikdo neviděl, jsem se podívala na tu dívku a lehce zakroutila hlavou. Snad pochopí, co to znamená.

„Nechceme se k tobě přidat,“ promluvila tiše žena, která se prve ujala slova. Aro si povzdechl.

„Nedáváte mi jinou možnost. Isabello, můžeš?“ řekl Aro a já se zhluboka nadechla. Naposledy jsem se podívala na tu dívku, a pak jsem radši zavřela oči. Začala jsem se soustředit na tu sílu, která ve mně proudila. Úplně jsem cítila ten oheň, který začal spalovat těla těch upírů.

Abych to vysvětlila, asi před patnácti lety jsem narazila na upíra, který mohl kohokoliv zapálit, ale zevnitř. Je to velice užitečná schopnost. A když jsem se ji naučila pořádně ovládat, může to danému upírovi způsobit ohromné bolesti nebo to naopak nemusí ani postřehnout. Záleží na síle, tréninku a soustředěnosti.

Netrápila jsem je. Snažila jsem se, aby skoro nic necítili.

Když jsem si byla jistá, že shořeli, konečně jsem otevřela oči a podívala se na tu spoušť, co jsem způsobila. Nebyly tam už žádné postavy, žádní upíři. Bylo tam jen šest hromádek popela. Nemohla jsem se na to koukat. Zvedla jsem vítr a ten popel rozprášil.

„Výborná práce, Isabello,“ pochválil mě Aro. Jeho pochvala mě ani trošku netěšila. Bylo mi hrozně z toho, co jsem udělala. Umřelo dalších šest lidí. Dobře, upírů, ale na tom nezáleží. Umřeli kvůli mně, mým přičiněním. Já je zabila. Byla jsem ráda, že Aro chtěl jít hned pryč. Rozeběhli jsme se a mně bylo jedno kam, hlavně daleko od toho místa.

„Mí drazí. Budeme se muset rozdělit. Část z nás pojede zpátky do Volterry, ale druhá část půjde hned na další výpravu,“ začal Aro, když jsme dorazili zpátky do Londýna. Modlila jsem se, abych se mohla vrátit, ale má prosba samozřejmě nebyla vyslyšena.

„Já, Isabella, Demetri, Felix, Alec, Jane, Samantha a Damian pokračují v cestě, zbytek se vrací domů. Letadlo vám letí, tuším, za dvě hodiny, tak můžete vyrazit.“ Všichni se začali řídit Arovými pokyny. Byla jsem naštvaná, že se taky nemůžu vrátit, ale co se dá dělat.

„Pane, kam vlastně povede naše cesta?“ zeptala se Jane.

„Přesuneme se do Liverpoolu a odtamtud do Ameriky.“

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Peklo nebo chvíle štěstí? Obojí! 1. kapitola: