Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pekelnice - 1. kapitola

29.06.2010 (11:15) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 4210×

Copak skutečně žárlím? To je blbost! Vždyť ho sotva znám a to, co jsem o něm slyšela, se mi vůbec nelíbí. Zhýralec, opilec a pěkný sukničkář. Je to pravda nebo jenom pomluvy?

„Tak to bude hodně zajímavý manželství,“ zamumlal si pro sebe. Asi si myslel, že ho neslyším. Slyšela jsem.

„Máš pravdu, Jaspere. To rozhodně zajímavý bude." Rýpnout jsem si prostě musela. Ať si chlapec moc nemyslí.

1. kapitola

Jasper Whitlock

Před svatbou

„Nechte mi přivézt koně, Jeremy,“ rozkázal jsem mladému chlapci, který se mi stará o koně.

„Gotiku, pane?“ zeptal se.

„Ano. Potřebuju odsud rychle zmizet.“ Co nejrychleji, pomyslel jsem si.

„Hned, pane.“ Jeremy odešel do stájí. Po chvilce se vrátil a vedl sebou Gotiku.

„Díky,“ poděkoval jsem. O koně se stará vždy skvěle. Gotika vypadá čím dál líp. Rozhodně líp, než když jsem ji našel zraněnou v lese.

Ujížděl jsem jako o život. Potřeboval jsem čerstvý vzduch, abych vychladl. Vnímal jsem jen stromy a zvířata. Nechtěl jsem na nic myslet, ale stále jsem měl v hlavě předešlý rozhovor mezi mnou a otcem v mé pracovně.

Seděl jsem za svým pracovním stolem a vyřizoval korespondenci. Ozvalo se ťukání a dovnitř vstoupil otec.

Moje nálada klesla k bodu mrazu. Svého otce jsem v lásce zrovna neměl. Podváděl moji matku, jak jen to šlo. A ani se tím neobtěžoval skrývat. Moje matka mi na to jen řekla, že jejich láska vyprchala a ona s ním zůstává jen kvůli Caroline. Caroline je moje mladší sestřička. Chce se stát malířkou a já ji v tom podporuju. Avšak otec ani neví, že existuje. Tohle moje rodina. A já nic podobného nechci. Radši zůstanu starým mládencem po zbytek svého života. Horší už to stejně být nemůže. Ale spletl jsem se, může.

Otec mi navrhl… Spíš přikázal se provdat za Mary Alici Brandon, dceru muže, který dluží otci peníze.

„Cože?“ vypadlo ze mě.

„Nevím, co se ti nezdá. Je to mladá dáma na úrovni, správně vychovaná,“ divil se.

„Nechci se ženit, vůbec, ani kdyby to byla Španělská princezna.“

„Jaspere, synu…“ Nenechal jsem ho domluvit.

„To synu si odpusť.“

„Jasně, chápu. Pro tebe je jednodušší si nastěhovat milenku do domu a užívat si, že?“ Dělá si srandu. To říká ten pravý.

„Od tebe to sedí, otče,“ řekl jsem sarkasticky.

„Nebuď drzý! Dělám to jen kvůli…“

„Caroline?“ Tak co mi na to odpovíš?

„Nebudu s tebou diskutovat o svém soukromém životě. Nebýt Caroline, už jsem dávno rozvedený.“

„Jak jinak,“ odvětil jsem.

„Fernando Brandon mi nemůže splatit dluh. Já ty peníze nepotřebuju, ale jde o princip. Nemůžu to nechat jen tak. To by ke mně neměl nikdo žádný respekt a nevracel mi půjčky. Ne, ne, tak to nejde, takže jsme se domluvili na sňatku mezi tebou a jeho dcerou Mary Alici,“ řekl, jakoby se nechumelilo.

„Proč to musím odnést já? Nemám s tím nic společného,“ argumentoval jsem.

„Dlužíš mi to. Pamatuješ na Adrianu, že?“ Idiot. Proti tomu nic namítat nemůžu.

„Ano, pamatuju,“ řekl jsem se skloněnou hlavou. Nikdy na to nezapomenu. Ale o tom zase jindy. „Dobře, souhlasím.“ A jsem v háji.

„Já to věděl, synu. Tak za týden. Zatím si užívej svobody,“ řekl a odcházel.

„Počkej! Cože? Jak za týden?“ volal jsem za ním.

„Přesně tak, za týden už budeš pěkně pod pantoflem.“ Ten starý kozel se smál.

Moje vzpomínání přerušila Gotika. Zastavila před velkým útesem. Byl jsem tak mimo, že jsem se mohl zabít. Možná to bude i lepší. Zatracený Fernando Brandon a ty jeho dluhy. Vlastně si vzpomínám, jak jsem ho potkal i s jeho dcerou. Měla zvláštní půvab, ale na mě byla moc nevinná, nezkušená. Já mám radši zkušenější ženy, jako byla Adriana. Ne, dost! Přestaň! To kvůli ní jsi přestal věřit na lásku. Bože! Co mám teď dělat? Nemůžu dovolit, aby to otci prošlo.

O týden později  – Svatební den

Dneska je den D - den doživotního dělání debila.

Stojím před oltářem. Po mém boku stojí můj otec s úsměvem, který kdyby se změnil v jídlo, tak se může najíst celé Rusko.

Rozezněl se zvuk ohlašující příchod nevěsty.

Vstoupila do kaple. Vyrazila mi dech. Byla taková menší, roztomilá, ale neodolatelně přitažlivá. Její zelené oči zářily, ale úsměv na rtech ne. Byla smutná. Nedivím se jí, vždyť k tomu byla donucená stejně, jako já.

Kráčela ke mně po boku svého otce. Její oči neustále spočívaly na mně, jako kdyby byla okouzlena.

Přistoupila blíž. Byla už u oltáře. Obřad začal. Celou dobu jsem nevnímal, co ten boží muž říká. Přemýšlel jsem, co udělám se svým životem. Moje budoucí manželka. Brr. To slovo zní divně. Alice vypadá normálně a inteligentně. Možná, že by byla šance se s ní domluvit. Splníme své povinnosti, do čehož zapadá svatební noc a pak si budeme každý žít svůj život. Koupím jí dům, každý si někoho najdeme a konec.

Jaspere, ty kreténe! Co to plácáš?! To bys byl pak jako tvůj otec. To přece nechceš! Vzpamatoval jsem se zrovna, když farář pokládal ty nejdůležitější otázky.

„Mary Alice Brandon, berete si za svého právoplatného manžela Jaspera Whitlocka?“ zeptal se farář Alice. Vycouvá? Kéž by ano. Ona by mohla, já ne. Mlčela. Byla myšlenkami mimo.

„Alice!“ oslovil ji znovu farář.

„Ano, beru,“ odpověděla a snažila se skrýt vzlyky.

„Jaspere Whitlocku, berete si za svou právoplatnou manželku Mary Alice Brandon?“ Tak, Jaspere, jsi na tahu.

Periferním viděním jsem viděl, jak se na mě pootočila. Čekala na zázrak, ale já vycouvat nemůžu. Nesmím.

„Ano, beru,“ odpověděl jsem. Alice sklonila hlavu dolu. Tak a je to. Teď jen přežít tuhle šaškárnu zvanou svatební hostina. Celou dobu se moje žena tvářila zmučeně, jako kdybych ji tyranizoval. Pche.

„A teď, dámy a pánové, tanec novomanželů,“ ozvalo se sálem. No super.

Přistoupil jsem k Alici a odvedl ji doprostřed parketu. Uklonil jsem se jí jako správný gentleman. Hudba se rozezněla sálem. Chytl jsem ji jednou rukou kolem pasu a druhou rukou uchopil tu její. Začali jsme tančit. Všichni zírali, jako kdybychom byla nějaká zvířata v zoo. Trapáci. Co mě furt zaráželo, bylo, že se Alice furt tvářila, jako kdyby snědla tunu citronů.

„Netvař se tak kysele. Dívají se na nás,“ zašeptal jsem jí do ucha.

„Vážně? Nevšimla jsem si. Jak se teda tvářím?“ zeptala se nakvašeně. Kočička vystrkuje drápky.

„Jako malá holka, která si sedne na ježka,“ uchechtl jsem se. To bylo asi poprvé za tuhle celou dobu.

„Tak to máš pravdu, cítím se tak.“ A udělala na mě zase ten obličej. Zlíbal bych ti ho z tváře, pekelnice.

„Ty myslíš, že jsem to chtěl?“ zeptal jsem se jí a koukal na ni rozzuřeným pohledem.

„A nechtěl? To snad není pravda. Tak proč si tady teď hraju na šťastnou manželku? Pro srandu králíkům? Jupí!“ zaradovala se. Tak to je síla. Ta holka se pěkně klube.

„Byl jsem donucený, tak jako ty. Buď té lásky a snaž se to pro teď vydržet, ano? Až bude po téhle maškaře, půjdeme každý svojí cestou.“ S tímhle jsem nechtěl začínat, ale ona byla první.

„Co? O čem to mluvíš? Jak svojí cestou?“ zeptala se překvapeně. A kruci, tak z tohohle se nevymluvím. Musím dokončit to, s čím jsem začal.

„Dobře. Zítra odjedeme na moje panství jako ti nejšťastnější manželé, aby nám to všichni sežrali. Bla. Bla. Bla. Ty si najdeš nějakého milence, já milenku a budeme opravdu šťastní,“ vysvětlil jsem jí svůj plán.

„Zalil sis mozek whisky nebo co? Jak já najdu milence a ty milenku? Nechci žádného milence. Najdi si ho sám, demente.“ Dělá si srandu? Jak, že si já najdu milence? Nejsem přece žádný… Ona pláče?

„Mohla by ses trochu utišit a nebrečet? Ještě si budou myslet, že ti tu ubližuju,“ šeptl jsem jí rozzuřeně.

„Ne to teda nemohla!“ šeptem na mě křikla. „Já jsem totiž člověk, který má city, na rozdíl od tebe." Na rozdíl ode mě? Já mám city, jenom mě je nikdo nenaučil používat.

„No to mi chybělo," pronesl jsem ironicky.

„Však ty mě taky!" Ona si fakt myslí, že jediná ublížená je jenom ona.

„Všichni se na nás dívají. Probereme to ještě později, dobře?“ Věnoval jsem jí autoritativní pohled.

Chvíli mlčela. „Dobře,“ souhlasila nakonec.

„Tak to bude hodně zajímavý manželství,“ zamumlal jsem si pro sebe, tak aby to neslyšela. Slyšela, že by upíří sluch?

„Máš pravdu, Jaspere. To rozhodně zajímavý bude," rýpla si. Dobře, jak chceš. Počkej o svatební noci, pekelnice.

Vím, pohled Jaspera nic moc. Sama s ním nejsem spokojená, ale slibuju Vám, že to vynahradím svatební nocí v další kapitole. ;)

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pekelnice - 1. kapitola: