Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 8. kapitola

25.07.2012 (20:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 6112×

Sebrala jsem poslední zbytky sil a doplazila se před barák. Většinu cesty jsem překonala po čtyřech. Modlila jsem se, aby Alan prošlápnul podlahu plynovým pedálem v tom svém Maserati a přijel pro mě co nejdřív.

„Ahoj,“ pozdravil mě Aiden, když vyšel z domovních dveří, o jejichž jedno křídlo jsem byla opřená.

No, to jsem zrovna potřebovala.

„Nazdar,“ hlesla jsem napůl úst s přivřenýma očima. Ruce jsem měla na břichu, odkud mi do celého těla střílela šílená bolest. Aiden si ke mně kleknul a položil mi ruku na čelo.

„Jsi podchlazená,“ zamumlal překvapeně. Stáhla jsem jeho ruku na své břicho a níž. Nejprve vypadal vyvedený z míry. Asi si myslel, že si to s ním chci rozdat na ulici, no, potom pochopil. „Tvoje termoregulace nestojí za nic,“ poznamenal a chtěl mě vzít do náruče.

„Nesahej na mě!“ zasyčela jsem skrz drkotající zuby. Zase si kleknul a prohlížel si mě.

„Bello, včera… Ty v něčem jedeš?“ zeptal se tiše a upínal na mě svůj temně modrý pohled.

„Ne,“ odpověděla jsem s ústy dokořán bez artikulace.

„Co to je? Kokain? Heroin?“ Přerušilo ho zakvílení pneumatik na silnici. Alan vyskočil z auta a já už natahovala ruku, abych mu ji zavěsila kolem krku. Byl můj bezpečný přístav.

„Aidne, já se ti moc omlouvám, ale byla to fajn noc,“ dodala jsem, protože sex to byl vážně skvělý. Jen jsem si teď nemohla užívat tu poorgasmovou eufórii.

„Tak pojď, lásko,“ zamumlal Alan, když si moji malátnou osobu vyzdvihl na hruď. Lásko - mi říkal vždycky, když něco potřeboval. A nejspíš ještě, když jsem umírala. „Díky, že ses o ni postaral,“ řekl tím svým hrubým hlasem Aidenovi, zatímco na mě šeptal jako na miminko.

„Nic jsem neudělal,“ odpověděl Aiden, ale to už mě Alan pokládal na zadní sedadla. Lehla jsem si a snažila se zaostřit na text na časopisu, co byl v kapse na sedadle. Začínal být totiž rozmazaný, stejně jako všechno okolo. Viděla jsem jako dřív. Ztrácela jsem zrak.

„Já umírám, Alane,“ oznámila jsem mu, protože mi připadalo, že uvnitř hořím.

„Ne, neumíráš. Jen máš absťák,“ řekl a dupl na plyn. „Promiň, že jsem nepřijel dřív. Byl jsem ve městě.“

„V pořádku. Jasně, že nebudeš Belle k dispozici dvacet čtyři hodin denně,“ vykašlala jsem ztěžka.

„Buď už zticha,“ doporučil mi a slyšela jsem v tom tu jeho starou známou starost.

„Já se, Alane, vážně omlouvám…“

„Bello, drž hubu, proboha,“ přerušil mě a na někoho nervně zatroubil.

„Fajn!“ prskla jsem s jakoby opileckým akcentem. Zavřela jsem oči a zanedlouho dokázala, díkybohu, usnout. Ale bolest mi to na dlouho nedovolila. Když Alan smykem zastavil a vytáhnul mě z auta, zasténala jsem. Chvíli bojoval se zámkem, protože mě měl v náruči, ale nakonec dveře cvakly. Pronesl mě jimi dovnitř a v obývacím pokoji se rozlehlo šumění a křik. Nejspíš si mysleli, že mě ten upír konečně oddělal. Nohy a jedna ruka mi bezvládně visely dolů a klimbaly se v rytmu Alanových kroků.

„Co se stalo?“

„Je živá?“

„Vypadněte mi, kurva, všichni z cesty!“ zařval na ně a jeho hruď mi tak narážela do těla. Všichni ztichli a nejspíš ustoupili, protože jsem poznala, že běží po schodech. A pak ještě jednou. Další dveře cvakly a už jsem cítila měkkost peřin pod mým tělem. Přinutila jsem se otevřít oči a převalit se na bok, abych viděla, jak Alan něco vytahuje ze skříně. Jeho svěží vůně, co byla v přikrývkách, mě polechtala v nose a já byla doma.

„Já tu sračku tak nesnáším,“ zamumlal a kleknul si ke mně. Překulil mě zase zpátky a otevřel mi ústa. Neviděla jsem, co má v ruce, protože jsem potřebovala brýle. Nahnul nade mě ruku a mně na jazyk dopadla ledová tekutina. Zamrkala jsem, protože jsem poznala tu sladkou chuť té nejnebezpečnější a nejsladší laskominy na světě. Spolkla jsem to a po chvíli přišlo dokonalé uvolnění. Věci kolem zase dostávaly tvar a jasné barvy. Rozpoznávala jsem vůně a moje teplota se vrátila do normálu.

„Kouzlo,“ poznamenal sarkasticky Alan a já si konečně všimla, že má v ruce malé víčko s kapátkem. Zastrčil to zpátky do ocelové lahvičky a zatřepal s tím. „Musí se to občas přelít. Všechno to propálí,“ vysvětlil. „Ale ocel vydrží déle, než sklo. To je hned odepsané. Kyselina odporná,“ dodal znechuceně a já pochopila, že v tom má upíří jed.

„Kde si to vzal?“ chtěla jsem vědět a nejradši bych to už držela ve své ruce, aby to bylo jen a jen moje.

„Mám svoje zdroje. Navíc se s tím rozjíždí černý trh. Ti kokoti, co to berou a kupujou, ani neví, co si to vlastně dostávají do těla, ale hlavně, že pak budou v rauši.“ Očividně k tomu měl až nepřirozeně nepřátelský vztah, i když se ho to netýkalo. „Ale je to teda drahá záležitost.“

„A jak víš, kde to sehnat? To jsi prostě napsal do Googlu – koupím upíří jed?“

„Ne. Jak jsem řekl – mám svoje zdroje.“

„Ale ty zdroje jsi musel někde a při něčem získat,“ nedala jsem se odbít. Zakroutil hlavou a vstal. Očima jsem sklouzla na jeho zadek. I když byl jak můj bratr, tak se tomu nedalo zabránit. „Řekni mi pravdu, Alane,“ požádala jsem ho rázněji. Vypadal, že přemlouvá sám sebe, aby to nedělal.

„Tak dobře... Jmenovala se Annie. Patřila k La tua Cantante, stejně jako ty. Po cestě z kina potkala upíra, který na ni přirozeně zaútočil. Když se chtěl zakousnout, všimnul si vypálené runy a nechal toho. Annie byla moje přítelkyně, ale v tu chvíli jí to bylo asi úplně jedno. Začala si s ním. Stalo se jí to, co tobě. Ten upír do ní ale řezal a pil z ní. Přišlo se na to, a tak dostal pravou smrt a Annie zůstala jen závislost na Péčku. Hledala upíry a chtěla po nich, aby jí dali jed za její krev. Někdy se obchod podařil, ale je není snadné najít, protože jich po světě neběhají miliony. Prožil jsem s ní šílené chvíle, protože jsem byl ten idiot, co ji vždycky na dně zachytil a nechal si zase srát na hlavu. Viděl jsem, jak tě Péčko změní, a co se s tebou děje, když nedostaneš dávku. Nabízíš svoji vlastní krev, jen aby ti upíři dali pár kapek,“ domluvil a já to se zatajeným dechem vstřebávala. Doufala jsem, že se Isaac vrátí a já nebudu muset chodit ulicemi, anebo případně vrátit se do Bloody Mary, abych prosila upíry o Péčko.

„Kde je Annie teď?“ zeptala jsem se a myslela, že je z ní upír, anebo se s Alanem prostě rozešli.

„Mrtvá,“ odpověděl a já vykulila oči.

„Jako upír mrtvá?“

„Ne. Jako v zemi mrtvá, v urně,“ specifikoval to. „Její krev měla velkou cenu, a tak si našla stálé dodavatele. Nebrala to po kapkách. Byl jsem u toho, když do sebe nalila celou ampuli. Tak jí to posralo tělo, že zešílela. Poslední dny trávila na psychiatrii. Víš, čím víc si toho vezmeš, tím víc jsi jako upír. A pak to přesáhne hranice, kdy ty schopnosti nejsou kompatibilní s lidským tělem a ono je začne odmítat. Organismus vypovídá službu… Přestaly jí fungovat orgány. Jako první odešly oči…“

„Prosím. Už mi to neříkej,“ prosila jsem plačtivě, protože moje budoucnost, tak, jak mi ji nastínil, vypadala děsivě. Měla jsem chuť si hodit mašli.

„Ty to nebudeš brát v takových dávkách a nepřeženeš to. Ale někdo by měl být vždycky s tebou, aby tě v těch tvých výškách zachytil, protože nepřejímáš jen kousek fyzických vlastností, ale taky těch psychických. Já nejsem upír, ale viděl jsem z nich dost, abych věděl, že mají sebevědomí na bodu varu. Všechno, co dokážou, a jak vypadají… Podle toho se taky chovají a věří si.“

„Někomu jsem něco řekla a on to hned udělal. Jako právě ten chlap, co jsem s ním spala. Řekla jsem – jdeme. A on mi nepřipadal jako typ, co by prostě padnul na zadek a poslechnul. Ale mě ano.“

„Umění přesvědčovat.“

„A jsem tak nadržená. Pořád myslím na sex…“

„Upíři. Připravení šukat za každé situace.“

„No, to je super, ale já ne. Jenže chlapi mi padají k nohám… Včera v ordinaci jsem se usmála na chlapa a ten úplně zapomněl na to, že pár metrů od něj stojí jeho manželka a dítě. Potom ještě převrhnul stolek, jak byl mimo.“

„Zvykej si,“ řekl a poplácal mě po rameni. Chytila jsem ho za ruku a přidržela si ji tam. Otřela jsem si o ni tvář a nadechla se.

„Odpustil si mi?“ zeptala jsem se a otevřela oči, stále s tváří na hřbetě jeho ruky.

„Ne. Málem jsi všechny zabila. Ale už se k tomu nebudu vracet,“ slíbil. Aspoň, že tak. „Tohle si vezmi,“ řekl a odtáhnul se ode mě, aby mi podal tu lahvičku. Sevřela jsem ji v ruce proti své vůli jako ten nejcennější poklad. Pak mi podal ze skříně další ocelové ampule s tím, abych to jednou za den přelila dřív, než to tu ocel rozpustí. „Bello, ber to jen po jedné kapce, a když nebude nejhůř. Rozumíš?“ Přikývla jsem, protože zbláznit se nechci. „Je to víc, než jen nějaká tělesná tekutina. Je to kus upíra. To jed je tvoří. Nic jiného. A upíři jsou mrtví, takže v podstatě polykáš smrt. Abys neztratila lidskost a nezačala se chovat jako oni,“ varoval mě.

„Budu v pohodě,“ hlesla jsem a znovu to stiskla v dlani, abych se přesvědčila, že to tam vážně je. Měl pravdu. Nejradši bych to do sebe nalila celé.

„Jen aby. Snad na tebe dá ta tvoje mrtvola pozor,“ dodal a vstal. Začal si oblékat sako a já už sondovala, kam jde. „Jel jsem na hřbitov, když jsi mi zavolala. Za Annie.“ Polil mě stud.

„Já se moc omlouvám…“

„To je v pořádku. Annie mi nikam neuteče,“ odvětil a chtěl jít.

„Počkej. Půjdu s tebou. Dej mi dvacet minut. Jen se osprchuji a jdeme… Teda, jestli ti nebude vadit společnost.“ Chvíli přemýšlel a já čekala, jestli mi nedá košem.

„Ne. Budu rád.“

Na hřbitově se ukázalo, že Annie měla široký a upřímný úsměv. Zírala jsem na fotku na náhrobku, kde byla dvacetiletá, krásná holka s hustými, kudrnatými vlasy a velkýma očima. Takovou jsem si vždycky vedle Alana představovala. Když jsem si tam teda zrovna nepředstavovala sebe. A jak jsem koukala na ten hrob, doufala jsem, že do pár dnů nepřibude další černý náhrobek s mojí fotkou. Já od svého života, díky tomu, co jsem, moc nečekala, ale takhle jsem teda umřít nechtěla.

S každým dalším dnem jsem byla víc jako na trní a bála se, jak moc se Isaacův pobyt prodlouží. Ale netušila jsem, jestli se na něj těším jen kvůli zvědavosti z toho, co mi chtěl, anebo jsem ho vážně chtěla u sebe. Teď, když jsem měla svoji ampuli s jedem, jsem byla v pohodě. Mohla jsem přemýšlet nad tím, proč ho u sebe vlastně chci. Byl to kus, samozřejmě. Byl inteligentní a okouzlující, ale často se ke mně choval jako ke kusu hadru, což jsem ale vedle něj vážně byla. Tak jaký vztah chci já s Isaacem mít? Přátelé, co jsou vážně jen kamarádi? Přátelé, co šukají? Nebo jen prachobyčejný vztah? Jestli to vůbec jde, protože já, na rozdíl od něj, ještě žiju.

Byl to devátý den po Isaacovu odchodu a já zrovna měla po svojí pravidelné dávce. Lehla jsem si do postele a protáhla si obličej. Měla jsem totiž pořád tendenci si sahat na tu studenou, hladkou pokožku. Naštěstí jsem pořád měla póry a vypadala lidsky, takže jsem se na upíra neměnila. Já teda neměla tušení, jak vůbec proměna vypadá, ale asi jinak. To bych si snad všimla, kdybych zemřela…

„Ahoj,“ pozdravil mě Isaac, když se náhle zjevil v mém pokoji. Nevěděla jsem ani, jestli přišel oknem nebo dveřmi. Jen jsem cítila ten poryv větru. Rozsvítila jsem lampičku, protože jsem ještě neměla noční vidění a na jednu stranu jsem doufala, že ani nebudu.

„No, nazdar,“ odpověděla jsem a ne zrovna nadšeně. Nějak jsem se totiž za těch devět dní vzpamatovala a chtěla si ujasnit priority. „Hele, Isaacu, já…“

„Rozhodl jsem se, Bello. Já chci, abys byla moje.“ Zase mě ani nenechal domluvit. A co to, kurva, znamená – že moje?

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 8. kapitola: