Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 33. kapitola

22.10.2012 (09:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 43× • zobrazeno 5801×

Edward

Let do Volterry se dal přežít, a to pro Bellu doslova, protože si nás nevšímali. Volturiovi a Dimitrojvci měli plné ruce práce s vrčením na sebe a hádáním se, který klan má větší moc. Bylo to jako sledovat rozzuřené kohouty v ohradě. Bella to sledovala s ústy dokořán. Nejspíš byla hotová z toho, že ty údajně vyšší formy života se takhle dokážou natřásat i mezi vlastními řadami a vést primitivní konverzace, kdy je nejpoužívanější odpověď – naser si, anebo vyhul si.

Romana Jelena Mizorvic, jedna ze starších Dimitrijovců, měla dar na stejné bázi jako Jane, a to vytváření iluze hoření zaživa. Když totiž Isaacovi došlo, že na dary nemají vliv jen psychické vlastnosti člověka a vlohy, ale i poslední přání před smrtí, upálil desítky lidí, než se mu to s Romanou povedlo. Tomu taky následoval výběr z bytostí, co nebyly zrovna psychicky v pořádku – aby místo toho, že mysleli na to, jak ten oheň zastavit, přáli všem okolo to okusit. Výsledek? Romana to má v dlaních. Dotkne se mě a vytvoří dokonalou imitaci přeměny. Je to stejná, vyšinutá, sadistická svině jako Jane. Až na to, že Jane je víc nesnesitelná, jelikož zamrzla v té své dvanáctileté infantilnosti a svůj vztek z toho, že nikdy nebude mít tělo dospělé ženy, si vybíjí na ostatních.

A tak jsem je musel poslouchat až Volterry, jak na sebe vrčí jako pominuté. Stejně tak i ostatní měli svoje protějšky u těch druhých.

„To nevíš, že starší mají přednost?“ zasyčela Romana na Jane, když chtěla projít tepanou branou Volterry.

„Nedávno jsi oslavila tisícovku, děvenko. A tady nejsi doma. Tady jsi ve Volteře…“

„Jo, já vím. Tady jsem v království královny Madonny a princezny Britney Spears,“ odvětila pohrdavě. Madonnou myslela Ara a Britney Jane. Ta už to nevydržela a chytila Romanu za krátké, zrzavé vlasy. Třískla s ní o zeď, která obíhala město, a to už Romana bolestivě ječela, protože se smažila. Vyskočila z místa a dopadla Jane k nohám. Jenže to nebyl žádný projev prohry, či úcty. Chytila ji za kotník, a to už se grilovala i Jane.

Já už nějakou dobu viděl Isaacovu mysl, která mi nikdy nepřipadala odpornější. Cukrovali se s Ninou uvnitř hradu, kde se zrovna uklízelo po soudu, který skončil pravou smrtí.

Znovu jsem se podíval na Bellu, která byla celou tu dobu naprosto mimo, a nevydala ani hlásku. A tím myslím od Forks. Měl jsem pocit, že toho na ni bylo už moc – že to její lidská mysl nezvládla a bojovala proti dalšímu nánosu informací a děsuplných situací. Nejspíš tu v podstatě vůbec není. Už jsem to viděl milionkrát – ten stav, kdy přetekla hrana a člověk se doslova a do písmene uzavřel do sebe. Nastalo jakési kóma.

Na jednou stranu to bylo skvělé. Byl jsem vážně rád, že to nevnímá – necítí chlad Volterry a neuvědomuje si, že zemřeme. Na tu druhou bych ji ale nejradši probudil, protože právě ubíhaly naše poslední chvíle. Potřeboval jsem, aby tu byla se mnou.

Stisknul jsem jí ruku, ale nereagovala.

„Lásko, vzbuď se,“ šeptl jsem jí do ucha a potom ji začal líbat na hraně čelisti. Nic.

Mechanicky šla vpřed a já byl sám.

„Slyšíš to?“ zeptala se Nina opovržlivě Isaaca.

„Bohužel,“ utrousil. Ani jeden mi už nedovolili nahlédnout do jejich myslí. Měli s sebou totiž Sentinela. Měl dar silového pole. Když nad nimi vytvořil tu kopuli energie, zmizeli. Díkybohu. Nechtěl jsem je poslouchat.

Procházeli jsme kolem recepce, kde měl člověk, co jim tu sloužil – a k jeho smůle v tom, že byl služka, viděl nějaký hlubší význam – položenou na stole sklenici s čistou vodou. Popadl jsem ji a chrstnul jí Belle do obličeje. Bylo to ode mě sobecké a necitlivé, ale za chvíli zemřeme. Není čas hrát si nebo něco protahovat. Potřeboval jsem vědět, že žena, kterou miluju, je v poslední chvíli se mnou.

Nekonalo se žádné procitnutí v podobě jekotu a skákání na místě. Zamrkala mokrými řasami a zaostřila na mě.

„Alan je mrtvý,“ šeptla tiše. Položil jsem jí ruce na tváře, připraven jí vštípit poslední moudra.

„Bello, to, že je mrtvý, není tvoje vina. Narodil se do světa UB,“ připomněl jsem jí. Jen už jsem nedodal tu tvrdou poznámku o tom, že by stejně jednou zemřel. Ono být UB znamenalo synonymum pro brzkou smrt, takže jí to došlo i bez toho.

„Ale ještě mohl žít. On žil rád, na rozdíl ode mě. A jen kvůli mně už…“ Protáhla obličej, když už nedokázala vydat hlásku, protože se jí z očí zase začaly kutálet slzy. Přitáhl jsem si ji na hruď a nechal si zavlažovat košili.

Nikdo mě od ní neodtrhnul, protože - jak jsem řekl – oni měli moc práce s hlídáním svých vlastních zad. Aftonovi nebylo moc po chuti hned několik věcí, a to, že má Dimitrijovce v baráku, když je jeho Chelsea v útrobách hradu. Pak se mu nelíbilo, že se bude konat soud jen kvůli Isaacovi a jeho lidské bytosti – že přijde o život upír, který jim nikdy nedělal problémy a mohl se hodit, a to já.

Mobil mi nevyzváněl, protože v katakombách nebylo ani snítko signálu. Ale bylo mi jasné, že to moje rodina určitě zkouší. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli by bylo lepší, kdyby přijeli a ze mě už byla hromada prachu, a tak bych je ušetřil loučení. Ale já v posledních chvílích vyhrabal zpod dna kus pořádné dávky sobeckosti a chtěl je ještě naposled obejmout.

Felix otevřel masivní dveře zdobené tepaným železem, aby nám poskytl pohled na Caiuse, Ara a Marcuse. Nenávistný, infantilní a nešťastný. Bylo až neuvěřitelné, jak se jejich povahy na trůnech skloubily a dokázaly tři a půl tisíce let udržovat harmonii.

V kulatém sále bylo třicet dva upírů. Polovina Volturiů a polovina Dimitrijovců. Jeden na jednoho – pojistka toho, že by se to zvrtlo.

Stáli podél zdi, pečlivě oddělení, aby nepřišli do fyzického kontaktu, byť jen otřením ramene.

Isaac stál u trůnu Marcuse, Nina se mu opírala o hruď. Za nimi stál Sentinel s rozevřenými dlaněmi, jak udržoval silové pole v podobě průhledné, lesklé kopule, která se ale třásla, jak se po jejím povrchu rozplývaly vlny čisté energie, takže upír dokázal tu kopuli vidět.

Podíval jsem se mu do očí – poprvé, co věděl, že jsem mu šukal přítelkyni. Moje duhovky zčernaly, protože jsem cítil pod svými prsty Bellinu jizvu na krku, jak z ní sál krev jako z  cisterny.

On vypadal nezúčastněně, ale to byla jenom póza. Bylo mi jasné, že dělá všechno pro to, aby nedával znát, jak mu Bella ublížila. Ale tím nemyslím na vlně lásky. On by člověka milovat nedokázal. Necítil k Belle nic. Jen ho zajímala. Dřív. Ale zasadila neskutečnou ránu jeho egu, co podporovalo jeho dar. Za dva tisíce let se tohle nikomu nepovedlo jako jí. A nakonec i mně.

Aro ke mně zvedl pohled. Já ho znal takových let, a teď se poprvé netvářil jako nadšené dítko, které někdo posadil omylem na královský trůn. Byl hluboce zarmoucený z toho, že bude muset popravit čtenáře myšlenek. A co bylo neuvěřitelné – ani Caius se netěšil z toho, že se bude pálit upíří maso. A to protože to bylo jen kvůli Dimitrijovi Mizorvicovi, kterého teď měl ve vlastním hradu a musel se k němu chovat jako k hostovi. Byla tu tenká linie míru, kterou mohl kdokoliv tady narušit.

Bella přestala plakat a taky se podívala na dění kolem nás. Zastavila se očima na Isaacovi, který odvrátil pohled. Naznačil Sentinelovi, ať stáhne silové pole. Kopule zmizela a ke mně opět začaly doléhat jejich myšlenky. Nechtěl se na Bellu ani podívat, protože dokud nehořela, šíleně ho vytáčela. Každý její dech. Každé zabubnování jejího srdce.

„Edwarde, proč?“ zeptal se mě Aro. Snažil se znít klidně a ne tak zmučeně.

„Protože miluju. To zpět nevezmu,“ odpověděl jsem mu.

„Víš, co tě čeká?“ zeptal se.

„Samozřejmě.“ Aro vstal v klasickém scénáři, aby mi podal ruku a všechno si přečetl. Naposledy mi četl myšlenky před osmdesáti lety.

„Ne!“ zavrčel Isaac a Volturiovi se trochu nahrbili u zdí, na což zareagovaly i klany Isaaca.

Aro se zarazil s nataženou rukou. Isaac se postavil přede mě, aby se mě už nepokusil dotknout.

„Žádné čtení myšlenek se tu konat nebude, Aro,“ zasyčel nekompromisně. Aro se uvnitř cítil tak neskutečně ponížený a vzteklý – někdo mu něco zakázal.

„Dobrá. V tom případě přejdeme k verbálnímu svědectví,“ zamumlal nervně a šel se posadit plavným krokem zpět.

Isaac stál přede mnou, aby přednesl svoje obvinění. Takový kousek od jeho krku jsem byl…

„Edward Cullen udržoval sexuální poměr s člověkem, který patří mně,“ oznámil.

„Jelikož nemůžu panu Cullenovi přečíst myšlenky, máš důkaz?“ opáčil Aro. Protahoval to.

„Vím, že vám, Volturiům, moderní technologie moc neříkají a držíte se radši svých starořeckých standartů… Proto vám představuji notebook,“ dodal a jeho Gustav se s jedním počítačem dostavil před trůny.

„Kdo si myslíš, že jsi?“ prsknul Caius, když tu Isaac tak zesměšňoval jejich rozhled a vnímání světa.

„Jak se mají vlkodlaci, Caiusi?“ odvětil Isaac klidně, zatímco Caius málem vyletěl z žulové kůže. Děti měsíce byly jeho citlivé místo.

„Klid,“ požádal Aro svého bratra. Pokynul Gustavovi, aby to pustil. Hned na to jsem viděl jejich očima Bellu v hotelu se Sylvou, která na sebe vzala podobu mě. Zatnul jsem pěsti a nedokázal potlačit zavrčení.

Aro byl v koncích. Tohle byl jasný důkaz a on neměl na výběr. Gustav i s notebookem zapadnul zpátky do řady.

Nikdo z nich pro nás nemohl nic udělat. I když by všichni tři rádi. Aro nechtěl, aby svět přišel o můj dar, Marcus si nepřál rozbíjet náš láskyplný vztah, který cítil, a Caiusovi se nelíbilo, že bude plnit vůli Isaaca.

„Proč si ji nezabil sám, Mizorvicu? Proč nám taháš zrádce a člověka do Volterry?“ štěkl Caius. Asi ještě nejdřív budu muset sledovat, jak na sebe prskají. Nevadí. Hlavně, že ještě chvíli budu cítit Bellinu vůni a slyšet tlukot jejího srdce, co vyhrávalo pro mě.

„Já nejel před čtyřmi měsíci do Volterry proto, abych je pak zabil sám. Věřím v soudní moc a jsem příliš důležitý na to, abych si špinil ruce nějakým patetickým soubojem muž proti muži, co v mém programu rozhodně nemá místo. Doufám, Caiusi, že ti nemusím osvětlovat existenční priority dva tisíce let starého upíra, když jsi ty sám skoro dvakrát tak starý. Nebo ses ještě nevyvinul a stále žiješ ve starém Římě a hraješ si na gladiátora?“

„Miluju tě,“ špitla mi Bella do ucha a otřela se o něj svými rty. Vypadala bledě. Až teď jsem si všiml, když jsem jí viděl do obličeje, že má cyanózu.

„Je ti dobře?“ To byla hrozně debilní otázka, poněvadž jsme stáli ve volterrském sále, abychom pozdravili smrt.

„Jen mi řekni, že mě miluješ,“ šeptla.

„Jsi víc, než můj vlastní život. Miluju tě,“ řekl jsem jí. Nic se nezměnilo – byla to nejlepší, co mě v životě potkalo. Nikdy bych se ničeho z toho, co jsme prožili, nevzdal.

„Asi budu zvracet,“ utrousila Nina. Nevšímal jsem si jí. Na to jsem neměl čas.

„Edwarde Cullene, Isabello Swanová, porušili jste zákon,“ začal Aro s rozsudkem. Pevně jsem držel Bellu a ona mě. Podlamovala se jí kolena. Přisuzoval jsem to stresu, ale ta cyanóza a rozšířené zornice… Něco bylo špatně. „Isaacovi Asimovi patřil každý den tvého lidského života, Isabello. Byli jste svázáni dobrovolně před naším zrakem. Neexistují výjimky.“ Pokynul Demetrimu a Felixovi, aby nás od sebe odtrhli. Nedalo se vzdorovat, když jsem ji měl v náruči. Akorát bych ji ještě v boji zabil já sám. A přesně proto vznikl tenhle zákon, který nás měl od sebe udržet.

„Pravá smrt pro pana Edwarda Cullena a smrt pro slečnu Swanovou,“ vyřkl Aro potom, co spojil ruce se svými bratry, aby si přečetl jejich souhlas. Nina se mi smála do ksichtu a celá se třásla spokojeným vrčením. Nestihl jsem se rozloučit s mou rodinou – měl jsem jim to říct dřív. Teď to vím.

Bella vzlykala, ať to nedělají. Křičela na Isaaca, jak ho nenávidí, a vzpouzela se náruči Aftona.

„Nikdy nenajdeš lásku, ty parchante! Takový kretén, jako ty, si to nezaslouží! Jednou ti to někdo vrátí a ty chcípneš!“

Felix uchopil moji pravou paži a Demetri levou. Šli na to systematicky.

„Zkurvení zmrdi! Nikdo nežije věčně! Ani vy!“ Nadechla se k další salvě nadávek, ale viděl jsem přes oči Ara, jak se zadrhla. Přestala se zmítat a vytřeštila oči. Všichni se po ní otočili, dokonce i moje popravčí četa, a tak jsem mohl i já. Bella se rozkašlala a úst se jí vyvalila krev, která mi dopadla v kapičkách na obličej, když ji vyprskla. Oči se jí zavřely a zhroutila se k zemi.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 33. kapitola: