Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 13. kapitola

18.08.2012 (10:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 5462×

Když jsme se nad ránem vrátili z hranic, usínala jsem sama. Blbá, blbá Bella. Přece jsem si nemyslela, že by si se mnou lehnul do postele a objal mě… Nebo něco podobného a normálního. Probudila jsem se v jednu odpoledne, no, přijeli jsme ráno ve tři a vzhledem k tomu, co jsem prožila… Divila jsem se, že nespím až do večera. Možná tomu zabránila pořádná bouřka, co se venku odehrávala a dávala o sobě vědět hromy a blesky. Venku to vypadalo jako před setměním a tlusté provazce deště bušily do oken.

Připadala jsem si jako v hororu. Což jsem si přece dlouho nepřipadala… Obyčejně to byla přece pohádka. Každý blesk mě oslnil skrz okenní tabule a potom zase nastalo šero. Když zahřmělo, bylo to nejhorší. A já jsem v baráku jako kráva… Sama v upířím doupěti.

Přeběhla jsem po špičkách k vypínači, abych zapnula světlo a netopila se v té tmě. Co bych za to dala, aby teď po chodbách pobíhala Hadley a spol a já věděla, že nejsem sama.

Nakonec jsem se zavřela do šatníku, kde bylo ostré světlo, a když jsem přibouchla dveře, zvukové kulisy bouřky se tam neprodraly. Probrala jsem každý kus oblečení, doplňky, kabelky a šperky, protože včera k tomu nebyla příležitost. Myslela jsem, že se snad ani nedostanu na konec.

Když jsem otevřela vitrínu a prohlížela si šperky Alžběty Bavorské, někdo zaklepal. Nadskočila jsem a náhrdelník mi málem vypadl z ruky. No, Isaac je pryč a navíc neklepe. Sebrala jsem z rohu velkou, těžkou vázu a plížila se s ní ke dveřím, abych případného útočníka zneškodnila.

„Kdo je tam?“ zeptala jsem se ostražitě před prahem.

„Nina Katzová a tipuji, podle zvuku, že jsi sebrala v rohu tu velkou vázu, a teď ji držíš nade dveřmi a chceš mě s ní praštit do hlavy,“ zasmála se. Pitomí upíři a jejich ještě pitomější sluch. No, vydýchla jsem si, že to je někdo relativně známý. Otevřela jsem jí dveře a ona mi hned strčila pod nos stříbrný tác se třemi panáky něčeho čirého.

„Co to je?“ zeptala jsem se nedůvěřivě. Proč mi pořád nějaký upír cpe něco v malých lahvičkách? Je pěkné, že mají starost o přísun tekutin…

„Dobrota,“ odpověděla a já si ji skepticky změřila. Zakoulela očima, no, víc nic. Kdyby byla člověk, asi by nasadila rezignovaný výraz.

„Je to trocha alkoholu… Chci si s tebou pokecat, a když voníš tak, jak voníš… Dopadlo by to špatně. A to i pro mě, protože Isaaca bych tím pěkně naštvala. A věř mi, že poslední, co chci já a i všichni ostatní, je naštvat ho,“ dodala tiše a já na sucho polkla. Proč se ho i upíři bojí, a proč ho Volterra uznává? A nakonec to nejdůležitější – proč já? A dalších milion otázek, na které sem pořád nedostala odpovědi a Nina se zdá celkem sdílná na upíra, takže bych to z ní mohla vytáhnout.

Sáhla jsem pro jednoho panáka a jako frajerka ho kopla do sebe na ex. Padla jsem na kolena a snažila se chytit vzduch do plic. Hrdlo mě pálilo jako ještě nikdy v životě a páry toho chlastu mi stoupaly vzhůru – zpátky do úst.

„Tys asi nikdy nepila, co?“ zamumlala Nina. Zakroutila jsem hlavou s vyplazeným jazykem. Konečně jsem zase mohla dýchat, no, bylo to odporné.

„Co to, proboha, bylo?“ vykoktala jsem chraptivě a postavila se na nohy.

„Taková legrace z Evropy… Osmdesáti procentní,“ dodala a já vyvalila oči.

„A líh mi rovnou dát nechceš?“ zeptala jsem se zděšeně. Tak já v životě nechlastala kromě jedné Margarity a sklenice vína a ona mi dá tohle. To je i pro pijany oříšek.

„Ještě dva,“ připomněla mi a já ucouvla.

„Na to zapomeň,“ kroutila jsem hlavou.

„Bello, bez toho je to strašně riskantní. Nedovedeš si představit, jak alkohol upírům páchne,“ vysvětlila.

„A dovedeš si představit, jak ta sračka páchne mně?“ vyprskla jsem. Pokrčila rameny a otočila se na patě, že teda ne. Vzpomněla jsem si na odpovědi, po kterých jsem prahla. „Počkej,“ křikla jsem za ní. Obrátila se ke mně a já nad sebou zakroutila hlavou, že jsem takový idiot a chci to zase absolvovat. A to rovnou dvakrát.

„Zkus se nadechnout, kopnout to co nejdál – ke kořeni jazyka a vydechnout,“ poradila mi. No, to je milá. To mi to nemohla říct i na poprvé. Já jsem tu pak nemusela klečet na kolenou a dusit se.

Splnila jsem její instrukce a bylo to snesitelnější, no, pořád neskutečně odporné. Ale už jsem se z toho nesložila.

„To je smrad,“ ohodnotila mě Nina, když jsem jí položila ztěžka posledního, vyprázdněného panáka zpátky na tác a vydechla na ni.

„Díky,“ zamumlala jsem a potřebovala se z toho posadit. Jak říkám – v životě jsem nepila a tohle pro mě byla čerstvá novinka. Hlava se mi točila a stěny se přibližovaly.

„Kurva… Tak s tebou asi moc řeč nebude,“ konstatovala Nina, když jsem se složila na postel.

„Ne. Budu v pohodě. Jen potřebuju ještě něco jiného,“ dostala jsem ze sebe a posouvala se po přikrývkách k nočnímu stolku. Vytáhla jsem šuplík a poslepu našla studenou, ocelovou ampuli.

„Ty fetuješ?“ zeptala se překvapeně. Asi to pramenilo z toho, že ze mě žádnou dostupnou, lidskou drogu necítila.

„Už to tak vypadá,“ odvětila jsem a kápla si na jazyk ledovou, sladkou tekutinu. Okamžitý pocit uvolnění se dostavil hned, co jsem ji spolkla. Cítila jsem, jak mi v jícnu expanduje a stéká do žaludku. Chtěla jsem ještě dodat, že bohužel fetuju. Ale mně se to vlastně líbilo… To, jak jsem vypadala a jak jsem měla zostřené smysly. Co už se mi zamlouvalo míň, byly návaly sebevědomí do nebes, vzteklé záchvaty a naopak zase ty melancholické a nakonec zvýšený sexuální apetit, protože jsem pak nepřemýšlela jako člověk a dělala kraviny.

„Ale to byl přece…“

„Jo,“ souhlasila jsem a ona ohromeně vydechla.

„Takže je to pravda,“ hlesla.

„Ty už jsi o tom slyšela?“ vyhrkla jsem.

„V našem světě se to říká… No, moc jsem tomu nevěřila. Zajímavé,“ uvažovala si pro sebe, zatímco já zjišťovala, že tohle byla poslední dávka. Ale měla jsem tu sebevědomou chvíli, kdy jsem si řekla, že jestli se Isaac nevrátí, dostanu to nějak z Niny a víc jsem to neřešila.

„Tak o čem jsi chtěla mluvit?“ uhodila jsem na ni hned. Vytrhla jsem ji tím z přemýšlení a jí se rozzářily oči.

„Jaký je sex s upírem?“ zeptala se bez okolků a mně to zaskočilo.

„Prosím?“

„Cítila jsem tě z něj stejně, jako teď cítím jeho z tebe. Vyměnili jste si tělní tekutiny, takže se ptám, jaké to bylo. Zajímá mě to, jak to vnímáš, když jsi člověk,“ vysvětlila a najednou se matrace prohnula, když seděla vedle mě. Instinktivně jsem couvla.

„No… Bolí to,“ konstatovala jsem, protože jsem netušila, jak jí tu mám vyprávět o sexu mezi jejím… otcem – nebo jak to berou – a mnou.

„Co čekáš, když šukáš s kamenným ptákem?“ zasmála se a já se podívala rozpačitě stranou. Ne, že bych se o tom nedokázala bavit, ale já ji neznala. Teď bych potřebovala ten záchvat sebevědomí. „A dál?“

„Dobré. Chci říct – úžasné,“ opravila jsem se.

„To si myslím. Musí to být skvělé, když tě sevřou ty dlaně a ty víš, že teď si v pasti a on přiráží… A ještě k tomu si pořád uvědomuješ, že je to upír a všechny instinkty na tebe řvou, ať toho necháš – ať on toho nechá. Ale zároveň si to tak užíváš, a tak se to v tobě mixuje,“ rozvášnila se a přitom ležela na zádech a zírala na svoje natažené ruce, jak dělají podivná, taneční gesta. Plula s ukazováky sem tam.

Měla pravdu. Přesně tak to bylo. Dokázala bych básnit o sexu s upírem hodiny a hodiny. Je to úplně něco jiného než s člověkem, nejen díky síle, výdrži a těmhle klasickým ekvivalentům sexu, ale právě díky těm pocitům.

„Tak mi připadá, že ses ani ptát nemusela,“ zamumlala jsem, když si to tu tak hezky zodpověděla sama. Přestala kreslit ve vzduchu a podívala se zase na mě.

„Osvěžila jsi mi paměť. Myslela jsem, že už si na to nedokážu vzpomenout, a pak, když jsem se dívala na výraz tvojí tváře, to najednou přišlo. Je to šíleně zamlžené, ale už vím,“ řekla, když si položila prsty na oba spánky a zavřela oči.

„Ty jsi jako člověk…“

„S upírem. Konkrétně s Isaacem,“ specifikovala to a ve mně se vzedmula vlna hněvu. Sevřela jsem pěsti a zatnula zuby. „Byla jsem štětka, a pak přišel on… Nejkrásnější chlap, jakého jsem viděla. Řekl mi, že jsem ta pravá, a že ví, že mi může věřit… Přitom se se mnou akorát vyspal, a pak ze mě udělá jeho pravou ruku a spojí jeho život s mým. Tenkrát jsem tomu nerozuměla – jak na to přišel, a proč zrovna já.“

„A teď už to víš?“ vydechla jsem s nadějí.

„Vím,“ přitakala.

„A?“

„A je to Isaacovo malé tajemství, které nemám právo říkat každému na potkání. A už vůbec ne člověku,“ dodala a vložila do toho upíří autoritu. Shrbila jsem se a už mi bylo jasné, že když mi to neřekne Isaac, tak se to nedozvím. Ale Isaac teda měl tajemství. Použila pro to, co má, tohle konkrétní podstatné jméno.

„Spíte spolu ještě?“ zeptala jsem se na tu druhou otázku, co mě trápila, protože ta první mi zodpovězena nebude.

„Já a Isaac? Ne.“ Zase jsem vyvalila oči, protože to jsem teda nečekala. Myslela jsem, že ti dva na sto procent prošoustali celá léta. „Ne, že bych nechtěla. Vždyť i na upíra je to vážně pěkný chlap. Jenže náš vztah… Je ho těžké definovat. Vlastně to ani nejde. Je tam od všeho trochu. Pracovní závazky, to, že on je můj stvořitel a po narození byl pořád se mnou, takže je v podstatě můj otec, šéf, přítel a do toho všeho ještě sexuální přitažlivost… Ale pro mě je jednoduše a stručně Isaac to nejúžasnější, co po zemi chodí,“ vysvětlila a já byla naprosto šokovaná z toho, že tohle někdo prohlásil o Isaacovi.

„Bavíme se o tom samém Isaacovi?“ ujišťovala jsem se, protože mi to připadalo nemožné.

„Bello, ty ho vůbec neznáš. Navíc jsi člověk. Nedokážeš ocenit ty hodnoty, protože ty ani nevíš, že to hodnota je. Ale já o něm nikdy nepochybovala. Jeho slovo vždycky platí a je to slovo chlapa.“ To se dobře poslouchalo, protože mi slíbil, že se už nikdy nedotkne mojí krve a znamenalo to taky, že mu můžu věřit v podstatě ve všem. Pokud mi na to ovšem dá svoje slovo.

„Asi ho hodně obdivuješ,“ konstatovala jsem, protože o něm mluvila se zbožnou úctou a čistým respektem.

„Já ho miluju,“ odpověděla. „Ale ne tou věčnou, upíří láskou k partnerovi,“ dodala spěšně, když viděla můj výraz.

„Věčná, upíří láska?“

„No, to je na dlouho. Taková super specifická věc pro upíry,“ zkrátila to. „Chci říct, že Isaaca miluju, ale ne jako svého partnera…“

„Tak jako otce?“

„Ne, to taky ne. Jak jsem řekla – náš vztah není možné definovat. A to, co k němu cítím, taky ne.“ Absorbovala jsem to, že upíři jsou vážně schopni hlubokých citů. Absolutně jsem tomu nevěřila, no, teď, když jsem viděla Ninu, jak o něm mluví a jak se přitom tváří… Bylo jasné, že to tak je. Navíc se mi Isaac líbil – líbilo se mi to, jak ho vykreslila. „Kdybych Isaaca nepotkala, pošla bych někde na syfilis nebo kapavku a sama.“

„Nejspíš jsi mu vděčná.“

„To jsem. Ale i kdyby to takhle nebylo a já dáma z města a žila si celkem fajn… Dal mi toho tolik. Zemřela bych pro něj, a to kdykoliv a jakkoliv.“

Zbytek dne jsem se seznamovala s domem a Nina mi dělala ochotnou průvodkyni. Na upíra byla… No, ne přímo milá. Něco na ten způsob. Ale pořád se nesnažila potřít hranici mezi tím, co jsme a jaký mezi sebou máme vztah. Naopak tu hranici udržovala a nedovolila, aby cokoliv prosáklo a ona se začala bortit. Jednoduše řečeno – já jsem upír a ty jsi člověk, tak mě neser.

A protože jsem byla zvyklá na tvrdší zacházení, její společnost se mi zalíbila. Byla samozřejmě inteligentní a světaznalá. Povídalo se s ní hladce, protože byla dobrý posluchač a vážně ji zajímalo, co se mnou dělá jejich jed. Na všechno měla dobrou odpověď. A já přestala dráždit hada bosou nohou a neptala se jí na to, co mi říct nechtěla. Pochopila jsem, že Isaac je pro ni bůh a udělá pro něj cokoliv a nikdy ho nezradí. A když mi on nechce říct něco o sobě, tak mi to neřekne ani ona.

Když přišla řada i na konverzaci o Péčku, byla jsem ráda, že o tom můžu taky mluvit s někým, kdo na mě hned nevybafne, že jsem debil, protože jsem to začala brát.

Ten barák byl ještě větší, než jsem tušila. Dostaly jsme se i ke kuchyni, která byla velká jako restaurace. A k mému překvapení se v ní otáčeli lidé s bijícím srdcem.

„Ráno přijdou, uvaří a odejdou. Žádný upír by tu kuchaře nedělal,“ řekla, a to mi bylo celkem jasné.

„Já bych si uvařila sama,“ hlesla jsem a posadila se k obědu.

„A proč bys to dělala, když máš Isaaca? Mimochodem, když teda přejímáš naše schopnosti a myšlení… Máš chuť na krev?“ chtěla vědět. Suše jsem přehltla.

„Ne, to teda nemám. Navíc ty schopnosti… Je to jen zesílení. Vážně neslyším až támhle někam kilometr na dálnici,“ zamumlala jsem a byla tomu celkem ráda, protože to by znamenalo, že vážně ztrácím lidství. Možná ze mě ten jed dostane i duši. Na tu jsem totiž věřila a taky jsem věřila tomu, že ji upíři nemají. Ovšem, že jsem věřila na duši. Tak oni po světě pobíhají bytosti z kamene a já jsem idiot, že věřím na duši? Nebo spirituální energii a duchy? Nemyslím si. Nepochybuji o tom, že existují i další tvorové, před lidským okem utajení.

„Aby ses nedivila,“ odvětila zamyšleně.

„Možná, že bych ji měla, kdybych toho do sebe nalila víc, ale pak bych se zbláznila, takže to ani zkoušet nebudu,“ dodala jsem potom.

„Mohla by být legrace.“

„Jo, a já bych hnila na hřbitově. Ohromná legrace,“ usoudila jsem sarkasticky.

„Zajímalo by mě, jak to s tebou bude dál… No, určitě tě to nepromění. To se musí dostat přímo do krve… Bože, krev. Mám hlad,“ přerušila sama sebe a oblízla si rty. Její výraz se změnil a oči potemněly. Hned na to mě ofouknul vítr a židle párkrát hlasitě zabouchala, když se houpala sem tam, jak z ní Nina rychle vstala. Byla pryč. Za chvíli další člověk přijde o život a někdo zase přijde o svého blízkého. Zkurvení upíři… I když dokážou cítit, nic dobrého v nich není. Navíc jsou všichni tak jednotvární, díky tomu, co jsou. Tam žádná individualita nehrozí – zrodili se jen pro jedno, a to všechny spojuje a prahnou po tom každou sekundu svojí existence.

Nina se už nevrátila. Jenže to jsem netušila, že ona se nevrátí ani druhý den. Nemám tušení, co dělala – no, dobře, to mám – ale kde to dělala, a jak dlouho to ještě bude dělat… Ani jeden upír a jejich žlázy na dosah a moje denní dávky nikoho nezajímali. Když Isaac řekl, že budu mít všechno, co potřebuju, tohle tam asi nezapočítal. Vždyť on to nevěděl, že to potřebuju každý den.

Moje tělo ovšem začalo druhý den bolestivě protestovat. Začalo to jako posledně – sesula jsem se k zemi a držela se za břicho, jako kdyby mi do něj někdo pořádně nakopal a natrhl mi slezinu. Neskutečná bolest, která nebrala konce. Po pár minutách jsem už nedokázala ovládat svaly a doplazit se někam tak, jako u Aidena.

Ztrácela jsem zrak, ale brýle jsem měla zahrabané někde v nočním stolku, ke kterému bych se nedostala ani omylem. A v tom zkurveně velkém baráku mě nikdo neuslyší, protože do tohohle křídla mohl personál jen s povolením či co.

A bylo hůř… Přišly klonické křeče, a to už jsem vážně myslela, že tu pojdu. Škubala jsem sebou na podlaze jako brouk, co ho někdo převrátil na krunýř.

Co bych teď dala za jediného upíra…

„Bello?“ ozvalo se někde. Já nevěděla kde. Přišlo mi, že jsem přišla o prostorový sluch. Díky tomu jsem nevěděla ani, kdo to je. Ale modlila jsem se, aby se Isaac vrátil. Jak ironické. Ať už mezi sebou máme cokoliv, teď jsem ho potřebovala.

Jenže odpovědět jsem nemohla… Moje hlasivky vypověděly službu, a to totálně.

Ale kdyby to byl Isaac, tak mě rozhodně nehledá a ví přesně, kde se nacházím, a co dělám. Takže to byl člověk.

Ucítila jsem na svém těle dvě ruce, jak mě obrací na záda. Snažila jsem se zaostřit na obličej nade mnou, ale viděla jsem jen obrys. Ohnala jsem se z posledních sil rukou, protože jsem si nebyla jistá, kdo tu teď nade mnou slídí.

„To jsem já – Josh,“ řekl a chytil mě za zápěstí. „Musíte do nemocnice.“ Slovo nemocnice ve mně vzedmulo vlnu odporu a strachu. Zakroutila jsem hlavou a vyděšeně třeštila oči. V čem by mi asi tak v nemocnici pomohli? Tohle byl nadpřirozený absťák.

To kroucení hlavou mě odrovnalo a já ztratila vědomí.

Probudila jsem se za stejného šera, protože Seattleská bouřka pořád přetrvávala a já tak nevěděla, kolik je, a jestli je vůbec ještě ten samý den.

Bylo mi zle, ale už to nebylo v tom stádiu, kdy jsem bolestně skučela a řvala.

Narovnala jsem se na posteli a konečně si všimla, že vedle mě někdo sedí. Přirozeně jsem se lekla a odsunula se stranou. Když mě to přešlo, nahmatala jsem poslepu šuplík a vytáhla ho. Hrabala jsem tak dlouho, až jsem našla známé tenké kousky plastu a skla. Narazila jsem si brýle na nos a konečně zase viděla. Já jsem věděla, že je nemám vyhazovat. Něco mi našeptávalo, že by se mi ještě mohly hodit.

„Ahoj, Joshi,“ pozdravila jsem ho a zjistila tak, že v bezvědomí se mi zase nahodily hlasivky. A já už myslela, že budu slepá, hluchá a němá. Možná, že jsem ten sluch neztrácela, ale jen jsem byla zvyklá slyšet tak ostře a jasně, že mi to tak přišlo, protože uši mi ještě před fetem fungovaly dobře.

„Můžete mi říct, co to včera bylo?“ chtěl vědět a položil tu otázku dost rázně.

„Včera?“

„Přesně tak. A vážně jsem se musel držet, abych nezavolal záchranku. Nejdřív jste měla teplotu, potom zase zimnici…“

„Jsme stejně staří a viděl si mě, jak jsem se válela na podlaze a měla pořádný absťák. Můžeme si tykat,“ navrhla jsem. Stejně je to de facto můj zaměstnanec – nebo něco na ten způsob, takže i kdyby nechtěl, má smůlu. Zvedla jsem se přitom návrhu z postele a šla s menšími potížemi s rovnováhou do koupelny. Strčila jsem si kartáček s pastou do úst a u toho se měřila v zrcadle. Vypadala jsem děsně, a to myslím vážně hrozně a příšerně. Zašedlá, hnusná… No, jak děvka na heroinu.

„To mi vysvětli,“ nakázal Josh, když se opřel o rám dveří. Čistila jsem si zuby, takže jsem jen naznačila otrávený výraz, že ne. „V tom případě bych to měl zavolat Isaacovi,“ strašil mě. Pokrčila jsem rameny, protože jestli si myslí, že to Isaaca bude nějak trápit, tak je vidět, že ho vůbec nezná.

„Ještě aby ti to zvednul, protože to on se většinou neobtěžuje,“ zamumlala jsem, potom co jsem si vypláchla ústa. Zapřela jsem se dlaněmi o desku, ve které byly dvě umyvadla zasazená a zhluboka se nadechla. „Hele, Joshi, já ti děkuju, že jsi mě dostal do postele – což zní divně – ale teď už se o sebe postarám.“ Respektive doufám, že se o mě někdo postará. I když tam už nebydlím a můj přítel je dva tisíce let starý a všehoschopný upír, pořád jsem závislá na Alanovi.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 13. kapitola: