Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pavučina osudu 1. kapitola

for team jacob :D


Pavučina osudu 1. kapitolaTady vám s BreeTanner přinášíme naši společnou spoluautorskou povídku Pavučina osudu. První kapitolu jsem psala já a druhou kapitolu bude psát BreeTanner. V této kapitole si Bella s Rileyem vyrazí do města na nákupy. Jak se ty nákupy zvrtnou? Ale víc se dozvíte uvnitř. :D Postupně se psaním této povídky vystřídáme. Doufám, že se vám tato povídka zalíbí. ;-) Vaše PetraCullen a BreeTanner. :-)

Pohled Belly:

Dívala jsem se z okna, jak pršelo. Nenáviděla jsem déšť a tohle deštivé městečko jménem Forks. Jmenuji se Isabella Swanová a je mi patnáct. Nenávidím, když mi někdo říká Isabella. Pro přátele jsem jenom Bella. Jsem na prázdninách u svého otce Charlieho, který je místním náčelníkem zdejší policie. Nejsem jedináček, mám ještě o tři roky staršího bratra Rileyho, kterého mám docela ráda. Ale dost o mně. Doma jsem byla sama a hrozně jsem se nudila. Samota mi nevadila. Docela jsem si v ní libovala. Charlie byl v práci a Riley byl na brigádě. Dělal barmana v místním baru, kde si slušně vydělal. Riley si šetřil na vysokou školu nějaké peníze. Stále jsem se dívala z okna na neutichající déšť. Sešla jsem do kuchyně, ale televize byla zapnutá.

„Ahoj Bells,″ pozdravil mě Riley s úsměvem. „Nechceš se někam projet?″

„Ahoj, projeli bychom se třeba do města?″ navrhla jsem mu.

Riley byl ochotný. Vždycky se mě snažil někam vytáhnout ven. Riley byl zvláštní, na to, že mu bylo osmnáct, neměl žádnou holku. Jednou jsem se ho zkusila zeptat, proč nemá žádnou holku, ale on mi odpověděl, že se nechce vázat. S Rileyem bylo snadné tak žít po jednou střechou. Vždycky jsme k sobě byli tak upřímní, což se nedalo říct o Charliem. Riley si víc rozuměl s Charliem, než já s Renée.

„Tak pojď Bello, nebo tam zakořeníš,″ utahoval si ze mě Riley.

„Ty abys neměl poslední slovo, Riley,″ odsekla jsem mu podrážděně.

Do města jsme jeli Rileyho černým porschem, které jelo docela rychle. Za chvíli jsme už vystupovali u většího obchodního domu, který se nacházel na okraji Forks. Jediné plus na tomto zapadákově.

„Kde chceš jít nejdřív?″ zeptal se mě Riley s úsměvem, ačkoli už znal předem mou odpověď.

„Do knihkupectví,″ odpověděla jsem s vítězoslavným úsměvem.

„Kdo tam bude dřív!″ zahulákal Riley jako malý kluk.

Riley se choval jako puberťák, víc než jako já, než jako dospělý muž. Běžela jsem, Riley mi dal chvilkový náskok. Věděla jsem, že za chvíli mě předběhne a nutila jsem své nohy do neuvěřitelného tempa. Začala jsem zakopávat, ale vždycky jsem to nějak vyrovnala, takže jsem nespadla úplně. Nevšimla jsem si, že mám rozvázanou tkaničku a dál jsem běžela. Knihkupectví jsem měla už na dosah, zbývaly mi už jenom tři kroky a já jsem bohužel zakopla a podvrkla se mi pravá noha a já jsem spadla na zem. Riley už ke mně běžel a tvářil se docela ustaraně.

„Jsi v pořádku?″ ptal se mě Riley starostlivě. „Nemáš něco zlomeného?″

„Nic mě nebolí.″ Ale nebyla jsem si docela tak tím jistá.

Riley mě zvedl ze země a postavil mě na nohy. Kotníkem mi projela obrovská bolest a já jsem si teprve teď uvědomila, jak mě kotník pořádně bolí, bolestně jsem usykla.

„Já si to myslel, že sis něco udělala,″ řekl mi Riley s poťouchlým úsměvem.

„Nic mi není,″ odpověděla jsem mu podrážděně. „Do rána mě to přejde.″

„A to tě mám takhle nechat do rána?″ zeptal se mě Riley. Víš, co by mi na to řekl táta?″

„Nic by neřekl,″ snažila jsem se to zamluvit.

„Dnes, už nebudou žádné nákupy, vezmu tě do nemocnice,″ prohlásil nekompromisně Riley.

„Já tam nechci jít!″ řekla jsem mu a trocha hysterie se mi vkradla do hlasu.

„Snad se nebojíš doktorů,″ popíchnul mě Riley.

„Ne, nebojím,″ odpověděla jsem mu.

„No vidíš, tak tě tam vezmu,″ řekl mi Riley s úsměvem.

Pár holek se po něm otočilo. Riley se na ně zhnuseně podíval. Musela jsem se pousmát.

„Nikam nejedu, navíc ty mě neuneseš,″ odpověděla jsem mu s klidem.

„Kdo říkal, že neunesu patnáctiletou sestřičku, která si postavila hlavu?″ oponoval mi Riley a začal se vítězoslavně usmívat.

Začala jsem před ním couvat, moc mi to nešlo s tím bolavým kotníkem. Narazila jsem do stěny a zděšeně jsem si uvědomila, že Riley mě zahnal do kouta. Triumfálně se usmíval a vypadal jako bůh zkázy. Riley ke mně přišel třemi dlouhými kroky a vzal mě bez problému do náruče.

„Tohle ti neprojde,″ řekla jsem mu na oko naštvaně, ale byla jsem ráda, že nemusím chodit s tím bolavým kotníkem.

„Ale určitě mi to projde, Bello,″ řekl mi s dalším úsměvem Riley.

„Neprojde!″ stála jsem si na svém a nechala jsem se nést k autu...

 




Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pavučina osudu 1. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!