Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Patříš ke mně, Amélie - 3. díl

04.02.2011 (19:45) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1193×

3. díl

Pátek se mi stal rájem i utrpením. Ten ráj ale převažoval, přiznávám. Za oboje mohla Amy. Měli jsme společné absolutně všechny hodiny. Nevím, jak se mi to povedlo, ale páteční rozvrh nezahrnoval jedinou hodinu s Jasperem a zároveň byly všechny s Amélií. Geniální… To, že jsem s ní mohl být celý den, byl ten zmíněný ráj. Utrpení představovala její vůně, její záhadná síla, ale hlavně jeden kluk – Ben.

„Můžu na tebe mít pár otázek?“ zeptal jsem se nejzdvořilejším tónem, kterého jsem byl schopen.

„Jestli tě něco zajímá, ptej se,“ usmála se a dál překreslovala obrázek z učebnice.

„Odkud jsi?“

„Z Londýna.“ Nic víc. Nepodívala se na mě, nic dalšího neřekla, prostě odpověděla a dál se věnovala překreslování.

„Aha… A proč ses přestěhovala?“

„To je trochu složitější. V Londýně jsem žila jen do svých osmi let. Potom jsem se s mámou přestěhovala do Spring Hillu v Tennessee. Jenomže… Máma se vdala za chlapa, kterého prostě nemůžu vystát. Tak jsem tady,“ prohlásila vesele. Spring Hill… Zní mi to povědomě a nejen kvůli zeměpisu… Tennessee – tam mě našel Jasper! To jsou mi ale náhody. Že bych ji znal? Nevím, jestli jsem tam žil, ale pokud mě tam Jazz našel, mohl jsem ji vídat.

„Amy!“ zavolal Ben. No jistě. Zazvonilo a on si ji hned musí zavolat, aby ji mohl kontrolovat. To mu ale nepomůže… V další hodině sedíme zase spolu…

„Emme?“ chytl mě Jasper za rameno.

„Co?“ otočil jsem se.

„Uklidni se… Nevím, na koho jsi naštvaný, ale ovládej se trochu,“ nabádal mě a potom zase odešel. To obešel půl školy jenom, aby mě upozornil, že jsem naštvanej? To je teda expert! Když jsem se blížil ke třídě, kde jsem měl mít další hodinu, uslyšel jsem povyk a hlasitý smích. Zastavil jsem se a jen poslouchal.

„Opovaž se to -“ nedořekla Amy varování a podle zvuku jsem usoudil, že ji trefila mokrá houba. „…hodit!“ křikla se smíchem. „Bene! Ty srabe! No počkej…“ Ben vyletěl ze třídy, proběhl kolem mě a schoval se na záchodech. To je vážně srab… Amélie vyběhla na chodbu, ale jak mě viděla, zarazila se a raději se vrátila do třídy. Uši měla červené jako rajčata. Musel jsem se usmát a to jsem neměl tušení, co se jí honilo hlavou. Na prahu třídy jsem se musel otočit a hodně rychle vypadnout. Její vůně byla stokrát silnější, než jindy. Zatracená voda!

Rychlostí blesku jsem vystřelil do lesa. Nerozhlížel jsem se, stejně by mě nikdo neviděl. Jaká smůla, že v okolí nenajdu pořádného medvěda. Musím lovit srnky – jak ponižující! Ale bylo to mnohem lepší, než zabít ji. Neunesl bych to. Navíc by to byl průser jako hrom.

Když jsem se vrátil a omluvil se vyučujícímu, Amy už měla tričko suché.

„Kde jsi byl?“ zajímala se. Hodně opatrně jsem se nadechl – nebylo to tak strašné.

„U doktora…“ zamumlal jsem.

„Proč? Něco ti je?“ Sakra! Ta je ale zvědavá!

„Naštěstí ne.“

Na obědě jsem neměl náladu na Aliciny zvědavé otázky ani na Jasperův rentgenový pohled. Poslední dobou mi lezli na nervy. Z jídelny jsem tedy odešel dřív – bez nich. Sotva jsem vyšel na chodbu, slyšel jsem z venku hluk. Pořvávající studenty… Přidal jsem do kroku, abych zjistil, co se děje.

U laviček jsem spatřil hlouček lidí, jak postávají a pohlížejí si hádající se dvojici. Chtěl jsem odejít, ale v tom jsem zaslechl Amélii.

„To je odvaha, na slabšího si troufne každej!“ Šel jsem k nim. Teprve teď jsem Amélii přes toho velkého kluka viděl. Za ní stál jiný kluk, o hlavu vyšší než ona, ale stále menší, než kluk, na kterého řvala.

„Nepleť se do toho, kopretinko…“ mávl rukou a chtěl ji obejít k tomu klukovi.

„Nejsem žádná kopretinka! Co takhle si najít důstojnějšího soupeře? Někoho, kdo proti tobě bude mít šanci?“ prskla po něm naštvaně.

„Copak by si na mě někdo troufnul?“ zasmál se.

„Co třeba já?“ Chtěl jsem to říct sám, ale Amélie mě předběhla. (A faktem je, že já pro něj nebyl rovnocenný soupeř.)

„Ty? Neříkala jsi, že si nemám dovolovat na slabší?“

„Já do toho jdu dobrovolně… Mám na to odvahu, ale ty se asi bojíš,“ pokrčila posměšně rameny.

„Hele, s holkama se neperu…“ zakroutil hlavou. Jenomže v té samé chvíli mu na obličeji přistála Améliina pěst. Bolestně zasyčel a nenávistně na ni koukal.

„Ani když máš důvod?“ koukla mu bojovně do očí. Doslova v nich žhnula zloba a nenávist. V ten moment se do sebe pustili. A vůbec to nebylo vyrovnané… Chudák Howard… Kdybych to neviděl, nevěřil bych. Ta rvačka netrvala dlouho. Po chvilce se Amy zvedl, oprášila si mikinu a šla si vzít svůj batoh. Když se Howard sbíral ze země, právě procházel kolem ředitel.

„Proboha, co se tady stalo? Kdo vám to udělal?“ ptal se zděšeně, když pohlédl na Howardův obličej.

„Ona, pane,“ ukázal na dívku, která vypadala jako nejkřehčí porcelánová panenka na světě.

„Nechte si ty vtipy a jděte na ošetřovnu,“ uzavřel to ředitel podrážděně. „A vy rozchod!“ rozpustil hlouček studentů.

„Emmette! Že se nestydíš! Takový vazoun a nechá sotva padesátikilovou holku se prát… Copak se to sluší, jenom přihlížet takovým věcem?“ zasmál se Jazz. Pořád jsem na tom místě stál a byl dokonale zmatený. S tou holkou není něco v pořádku.

„Viděl jsi to?“ zeptal jsem se otupěle.

„Viděl. Ta holka má páru,“ pokýval uznale hlavou a šel k autu. Alice se se mnou dívala za drobounkým stvořením, které se tak výborně umí prát.

„Pozval jsi ji na rande?“ Tenhle její dotaz mě probral.

„Nemůžu ji pozvat na žádné rande…“ zabručel jsem a šel za Jasperem.

„Proč ne?“ posmutněla.

„Když pominu fakt, že bych ji mohl zabít?“ zeptal jsem se sarkasticky. Ona jen zakoulela očima a nastoupila.

„Ale no tak, Emmette. Nikdy jsi žádného člověka nezabil… A jí bys neublížil, když tě při jejím stisku bolela ruka,“ snažila se mě přemluvit.

„To nevíš. Třeba to byla jenom náhoda.“

„Přesně tak,“ souhlasil Jasper, což mě překvapilo. Měl jsem tušit zradu… „Copak to nevidíš, Alice? Přijde lidská holka, co je skoro stejný drobásek jako ty, a málem Emmettovi rozdrtí ruku. Jasná náhoda! Jak ti to mohlo uniknout?“ Oběma to přišlo moc vtipné, ale mně teda rozhodně ne.

Role se u nás doma záhadně otočily. Vtipy teď byly Jasperova parketa a já se choval skoro jako Edward. Jak jsem ty tři dny nenáviděl! Raději jsem se vytratil ven a nezatěžoval se návratem do domu.

Naštěstí pro mě se v pondělí ráno objevil Edward a byl klid. Tedy, já byl o něco klidnější.

„Ahoj, Emmette. Tak co máš za problém, žes mě přitáhl zpátky do téhle díry?“ Že bychom si ty role vážně prohodili?

„Hele! Sám jsi mi za to poděkoval!“

„Já vím. Tak o co jde?“

„O koho,“ opravil jsem ho. Zatvářil se nevěřícně. „O jednu holku…“ Ukázal jsem mu ji v myšlenkách a on kapku ztuhl.

„Co je s ní?“ zeptal se trochu přiškrceně.

„No, ona… Já…“ Větu jsem ani nedořekl, protože se za mnou někdo ozval.

„Edwarde?“

No, ještě mi říkejte, že nejsem odborník na konce kapitol... =D

2. díl << >> 4. díl

Autor: NancyWhite (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Patříš ke mně, Amélie - 3. díl: