Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Patříš ke mně, Amélie - 2. díl

5.Wendy-Nessie


Patříš ke mně, Amélie - 2. dílPo předlouhé pauze se vrací příběh Emmetta a drobné silačky Amy. Proč silačky? To si budete muset přečíst... =) Enjoy it! NW

EDIT: Článek neprošel korekcí

2. díl

„Ahoj, jsem Amy.“ Zíral jsem na tu drobnou ručku a dostal strach se jí dotknout. Nechtěl jsem ji ale urazit. Ještě další čtyři vteřiny jsem váhal, než jsem opatrně natáhl svou ruku a s minimální silou stiskl tu její. Nečekal jsem ovšem, že to budu já, koho bude bolet ruka. Trošku jsem zasyčel…

„Jsem Emmett,“ pokusil jsem se to zamaskovat, ale všimla si, jak si mnu dlaň, když jsme se pustili.

„Ježiši… Promiň! Já… To se mi stává často…“ omlouvala se mi, když si sedala na místo vedle mě.

„To nic. Jenom jsem to nečekal.“ Přeměřil jsem si ji rychlým pohledem, ani to nemohla postřehnout. Vypadala jako panenka. Štíhlá, křehká… Byla prostě drobná – hodně drobná. A v porovnání se mnou? Museli jsme vypadat legračně… V jedné lavici… O to víc mě udivil ten její stisk. Její dlaň byla sotva polovina té mojí. Nenápadně jsem si ji prohlížel. Malý nosík měla posetý pihami, kterých by si člověk málokdy všiml, oči měla světle hnědé – oříškové. Vypadala jako drobný elfík, ještě víc než Alice.

„Máš fajn sestru…“ prohodila a dál sledovala promítané diapozitivy a dělala si poznámky.

„Alice… Jo, je fajn… Ehm… Jak jsi…?“

„Jste si podobní…“ odpověděla, než jsem se stačil zeptat.

„Aha.“ No, lepší odpověď mě napadnout nemohla… „Počkej… Fajn?“

„Mluvila jsem s ní… Pomohla mi najít učebnu. Je milá,“ usmála se.

Měl jsem pocit, že ji nevidím prvně… Jako bych ji znal… Je možné, že patřila do mého lidského života? To by mě přece poznala, ne? Moc se mi líbila, ale nemohl jsem si dovolit jakékoliv sbližování. Jsem upír, nebezpečný predátor. Mohl bych ji kdykoliv zabít, přestože bych jí nikdy nechtěl ublížit!

Mé myšlenkové pochody byly přerušeny hlasem, který mi nebyl úplně neznámý.

„Proč si musela sednout k němu? Jestli se jí jenom dotkne!“

„Klid, Bene. Vždyť vedle ní jenom sedí,“ uklidňoval ho jeho soused.

„No jo… Ale vůbec se mi to nelíbí… On se mi nelíbí! Koukej na něj – je to obr, jde z něj strach. A ona – taková drobná, křehká… Pravdou ale je, že Amy má sílu. Je silnější než já! Ale stejně…“ Ben se na mě otočil a já se snažil tvářit přátelsky, ale on se spíš vyděsil, že jsem ho slyšel. No, snad to nebude tak zlý… Ten kluk mě přece vůbec nezná. Ale to se dá přece napravit!

„Ty znáš Bena?“ zeptal jsem se nenuceně.

„Jo, je to můj bratranec, proč?“

„Myslím, že mě nemá rád…“

„Jak tě to napadlo?“ divila se.

„Pořád na mě divně kouká…“

„Ben je trochu nedůvěřivý. Nesmíš si to tak brát, Emmette,“ usmála se. Zahřálo mě to u mého kamenného srdce.

Cítil jsem se jako ve snu – nebo spíš, jako by se mi nějaký sen splnil. K mojí smůle mi vypršel čas s touhle milou slečnou – zazvonilo.

„Tak ahoj,“ rozloučila se a společně s Benem, který po mně házel nedůvěřivé pohledy, odešla ze třídy.

Co mě k té holce tak táhlo? Jistě, byla krásná, líbila se mi… Málem mi rozdrtila ruku, ale bylo tam i něco víc. Znal jsem ji? Ona mě evidentně ne, ale mohl jsem ji už někdy vidět? Musím to zjistit. V mém zamyšlení jsem si ani nevšiml, že už jsme dojeli domů. Automaticky jsem zamířil do obýváku a sedl si k televizi. Ani jsem moc nevnímal, kdo hraje. Nutil jsem svůj mozek vytáhnout vzpomínky na lidský život, ale bez výsledku.

„Co Edward?“ ptala se Esmé a Alice se na chvilku ztratila ve svých vizích.

„Je někde v Evropě. Zatím se nevrací…“ Esmé smutně přikývla a šla do své pracovny.

„Emmette, co je s tebou?“ ptal se Jasper.

„Nic…“

„To vykládej někomu jinému. Cítím to. Co je ti?“

„Ta Amy… Mám pocit, že ji znám…“ řekl jsem.

„Jo? A odkud?“

„To nevím. Snažím se vzpomenout, ale nic. Ani si nepamatuju, kde jsem žil. Natož koho jsem znal. Ale ona mě nezná, takže…“ vzdychl jsem.

„Je na ní něco zvláštního…“ kýval hlavou Jasper a obočí měl zamračené, jak nad něčím přemýšlel.

„No to teda je! Málem mi rozdrtila ruku!“

„Cože?!“ vykvikla Alice a už seděla vedle Jaspera.

„Jak ti mohla rozdrtit ruku? Vždyť je člověk a ještě k tomu takový drobásek…“

„No to já nevím, ale bolelo to.“ Znovu jsem si při té vzpomínce promnul dlaň.

„Ale jak je to možné?“

Všichni jsme nad tím kroutili hlavou. Byla to záhada. Jestli existovalo rozumné vysvětlení, nejspíš mi nebylo souzeno ho znát, ale to mě tolik netrápilo. Přistihl jsem se, že mě trápí jiná věc – že tu není.

„Ty ses zamiloval!“ vyhrkl najednou Jasper.

„Cože?“ řekl jsem překvapeně společně s Alicí.

„Cítím to z tebe… Ty ses zamiloval, Emmette!“

„Do té roztomilé?“ zářila Alice. „To je skvělé!“

„To teda není!“ zavrčel jsem. „Není žádná šance, že bych s ní mohl být. Vždyť jsem upír a ona člověk.“ Alice zapátrala v budoucnosti…

„Mohl bys, pokud…“

„Pokud se rozhodnu vzít jí normální život, tos chtěla říct?“

„V podstatě ano.“

„Ty ses snad zbláznila! Copak bych ji mohl připravit o život kvůli tomu, že jsem se zabouchl?! Nezdá se ti to sobecké?“

„Tak jak to říkáš ty… Asi ano,“ souhlasila se mnou.

„No vidíš. Bože! Už jsem jako Edward!“ zaúpěl jsem a vyběhl otevřenými dveřmi ven. Přeskočil jsem řeku a uháněl lesem.

Byla to krásná představa, navždy s krásnou Amy… Ale mělo to háček. Mohla by ona něco cítit ke mně? Ani mě nezná… Třeba už někoho má… I kdyby ne – mohla by mě mít natolik ráda, aby se vzdala svého života? Copak bych to po ní mohl chtít? Nepoznával jsem se, ale to bylo určitě tou láskou… Co mám dělat? Pro Amy bych se rozkrájel, kdyby o to stála.

V lese jsem si pročistil hlavu a pak jsem zamířil zpátky domů, plně odhodlaný o ni bojovat. Bude mě chtít?

 

Edwarde, potřebuju, aby ses vrátil. Potřebuju pomoc… Prosím.

Díky, Emmette.

Za co?

Asi jsem potřeboval nějakou záminku pro návrat… A co se vlastně děje?

Nic strašného… Vrátíš se?

Už jsem na cestě. Za tři dny budu ve Forks.

„Edward…“ zašeptala Alice. „Vrací se.“

„Konečně,“ usmála se Esmé.

„Bude tu asi za tři dny…“ řekl jsem.

„Jak to víš?“ zamračil se na mě ten malý černovlasý skřítek.

„Ukradl jsem ti schopnosti,“ zazubil jsem se a v očích mi hravě blýsklo.

„Co?“

„Dělám si srandu… Mluvil jsem s ním. Teda… Psal jsem mu.“

„A tos ho přesvědčil, aby se vrátil?“ vykulila na mě malá černá očka.

„No… Asi jo. Hele, on ti to potom všechno poví sám,“ uzavřel jsem to. Přede mnou byly tři nejdelší dny, jaké jsem si dokázal představit. Potřeboval jsem, aby se Edward konečně vrátil… Musel mi pomoct.

Ve čtvrtek jsem měl s Amy další dvě společné hodiny – angličtinu a tělocvik. V angličtině seděla vedle Bena, ale já byl hned za ní. Byl jsem rád, že jsem jí na blízku… V tělocviku se stala prapodivná věc.

„Chceš se hádat?! Bylo to před čárou!“

„Ne, bylo to za čárou…“ klidně odpovídala Amy rozčílené spolužačce, která byla o hlavu vyšší a rozhodně mohutnější.

„Nehraj si se mnou, holčičko!“

„Ty jsi snad úplně slepá, ne? Bylo to za čárou… Copak vůbec neumíš prohrávat? Asi jsi nikdy nemusela, viď? Vždycky jsi všechny tak seřvala, že ti dali za pravdu… Je to tak?“ mluvila dál klidně a z té holky už se doslova kouřilo vzteky. Napřáhla ruku a chystala se Amélii praštit. Kdybych mohl, ve vteřině bych přeběhl místnost a zastavil ji, ale nemohl jsem to udělat. A pak se ukázalo, že jsem ani nemusel… Amy chytila dívčinu napřaženou ruku asi čtyři centimetry od svého obličeje a s milým úsměvem ji stiskla. Nepotřeboval jsem upíří sluch, abych uslyšel jasné prasknutí kloubů. Holka zaječela a vyvalila oči.

„Pusť mě… Au!“

„Bylo to za čárou…“ řekla rozhodně, škubnutím pustila její ruku a odešla od ní zpátky ke svému družstvu. Jak jsem se dozvěděl z rozhovoru mezi dívkami, ta holka byla Betty Fenloyová. Byla postrach, báli se jí dokonce i někteří kluci. Teď byl všechen strach ten tam. Když Betty odpálkovala taková drobná slečinka, neměla šanci si udržet ani špetku respektu.

Nechápal jsem to. Jak je možné, že její stisk bolel i mě? Upíra?

 


To jsou věci, co? =)

1. díl << >> 3. díl



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Patříš ke mně, Amélie - 2. díl:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!