Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Patříš ke mně, Amélie - 1. díl

04.08.2010 (18:30) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2147×

1. díl

„Emmette, ty to vůbec nebereš vážně!“

„Ale jo!“

„On to zvládne, Jazzi. Žádný strach. Nic jsem neviděla,“ zachránila mě Alice. Asi jsem se Jaspera neměl ptát, která učitelka nejlíp voní…

Už jsem se docela nudil. A teď jdu konečně do školy. Můj druhý první den na střední. Paráda! Dva roky jsem neviděl žádný lidi. Zní to divně, že?

„Emmette! Dělej!“ křikla Alice z garáže. Čekalo se jen na mě. Za dvě vteřiny už jsem seděl na zadním sedadle jejího tmavě modrého Mercedesu a vyrazili jsme.

„Chovej se slušně,“ napomenul mě Jasper, když jsme vystupovali. Snažil jsem se zmírnit svůj rozjařený výraz. Sotva se otevřely dveře auta, do nosu mě uhodilo asi sto tisíc vůní a já si byl jistý, že moje oči nejsou zlaté, jako byly před minutou. Ale dalo se to zvládnout. Měl jsem krk v jednom ohni a něco uvnitř přímo volalo, abych se zakousl do nejbližšího krku… Ale dalo se to zvládnout. Krokem, jaký mají jen upíři, jsme mířili přes parkoviště do kanceláře.

„Dobrý den,“ zacvrlikala Alice. „Přišla jsem nahlásit svého bratra ke studiu,“ blýskla úsměvem na ženu za psacím stolem.

„Ano, jistě…“ Sekretářka se začala přehrabovat v hromádkách papírů, až našla ty správné. Já jsem to moc nevnímal. Koukal jsem z okna, jak mě holky venku pozorují. Poslouchal jsem, co si o mě šeptají a jak se hihňají, když se na ně podívám. Bylo to nepříjemné, existovat mezi lidmi, ale líbilo se mi to.

„Páni… To je ale kus! Myslíš, že má holku?“

„Nevím. Doufám, že ne…“ Poslouchal jsem holky, které si o mně povídaly na druhém konci třídy. Neměly nejmenší tušení, že je slyším. Seděl jsem sám, v zadní lavici a poslouchal. Bylo fajn mít hodinu bez Jaspera. Bez dozoru. Se zvoněním jsem se zvedl a zamířil na další hodinu.

„Tak co?“ zatrylkoval mi někdo za zády a já věděl, že je to Alice – kdo jiný?

„Super. Nechápu, jak jsem mohl ty dva roky přežít…“

„No vidíš, řeknu Jasperovi, jak jsi na tom a pokusím se ho od tebe držet… Má pořád tendence tě kontrolovat…“

„Díky, Alice.“ Tak to by bylo. Rozvrh hodin jsem si zařídil tak, abych měl co nejméně společných hodin s Jasperem. Aspoň pro začátek jsem si to chtěl užít a on by mi v tom částečně bránil.

Po druhé hodině už mě některé holky, se kterými jsem měl hodiny, zastavovaly a snažily se se mnou flirtovat. To byla mnohem větší zábava než běhat po lese a lovit srnky… Některé se mi moc nezamlouvaly. Například jakási Joan Darthová si asi myslela, že je to právě ona, která je nejkrásnější a má u mě největší šanci. Hezká byla, ale chovala se příšerně. Jak rád bych tu měl Edwarda… Jeho čtení myšlenek jsem občas nesnášel, ale teď by se hodilo…

Čtvrtou hodinu jsem měl volnou, tak jsem si šel sednout ven na lavičky. Nebyl jsem ovšem jediný, takže mě můj rozvrh hodin tak trošku odsoudil ke společnosti spolužáků. Nikdo z nich se na mě ale neodvážil promluvit. Jenom jsem tiše seděl, předstíral, že se učím a pozoroval procházející páry. Na mysl mi vytanuly velice matné vzpomínky na můj lidský život… Pamatuju si, že jsem taky nebyl sám… Nepamatuju si ale její obličej. Nedivím se Edwardovi, že na nějaký čas odešel. Je sám celý svůj život – mnohem déle než já. A mně už taky ta samota vadí…

„Pojď, Amy!“ To volání nebylo faktorem, který mě donutil otočit se. Byla to vůně, kterou mi náhle otočený vítr přivál do obličeje. Byla zvláštní… Její vábení nebylo silnější než ostatní kolem, ale něco mě k té vůni táhlo… Otočil jsem se a spatřil drobnou střapatou blondýnku vcházející do budovy. Byl jsem si celkem jistý, že dnešní den zvládnu, ale jistota je jistota. Měl jsem ještě půl hodiny, což byla dostatečná chvilka pro zmizení do lesa. Lidskou rychlostí jsem obešel školu a mířil mezi stromy, kde jsem nasadil upíří rychlost. Měl jsem štěstí, že jsem po pár minutách narazil na stádo nějaké vysoké.

Do školy jsem se vrátil osm minut před zvoněním a mé duhovky byly medově zlaté. Už byla přestávka, takže jsem šel rovnou do učebny. Zaplul jsem do zadní lavice a sledoval holky kolem. Bylo legrační sledovat, jak jim zčervenají uši, když je přistihnu, jak na mě koukají… Ještěže jsem nevěděl, co si myslí. To jsem Edwardovi v těchto situacích nezáviděl…  Tahle hodina mi bohužel vyšla s Jasperem, takže se za chvilku objevil a ve tváři mu bylo vidět emoční klima, které ovládalo místnost – a zásluhu na něm měly převážně holky.

„Tebe mám za trest,“ zachechtal se nešťastně Jasper, když si sedal vedle mě.

„Já za ty holky přece nemůžu…“ bránil jsem se.

„No jo…“

„Štve tě to, bráško?“ rýpnul jsem si do něj a on mě probodl pohledem.

„Emmette, představ si, že bys cítil neuvěřitelnou touhu mě teď políbit,“ zasyčel na mě a já si to na setinu vteřiny představil.

„Toužíš mě políbit?“ zadržoval jsem smích. „Jen do toho…“ Za tohle jsem schytal zavrčení, tak jsem ho raději nechal být…

Po téhle hodině jsme šli do jídelny. Nejedli jsme, ale chodili jsme tam.

„Víš, že nejsi jediný, kdo má dneska první den?“ zašvitořila Alice, když jsme si k ní sedli.

„Vážně?“

„Jo. Tamta je taky nová,“ ukázala přes jídelnu a já uviděl drobnou dívku s malým nosíkem a velkýma hnědýma očima. Střapatým účesem mi připomínala Alici, ale její vlasy byly blonďaté a za každým uchem měla delší pramen vlasů. Asi jsem na ni zíral jako idiot, protože Alice se začala chechtat a Jasper mě pod stolem kopnul.

„Snad ses nezamiloval…“ chechtal se mi.

„To ne… Strašně pěkně voní…“

„To ano, tak zvláštně,“ souhlasila se mnou Alice. S Jasperem si povídali, občas se mě na něco zeptali, ale já jenom přikyvoval. Poslouchal jsem rozhovory v jídelně – i když se to nemá, ale co zmůžu s upířím sluchem?

„Co vy na ni?“

„Mně připadá v pohodě,“ hodnotila tu novou slečnu jakási brunetka.

„Mně se vůbec nelíbí. Určitě je to nějaká nafoukaná…“ Dál jsem to slyše nechtěl, už jen proto, že mluvila Joan. Neměl jsem ji rád…

„Kterou myslíš, že dostane?“

„Podle toho, kam zíral… Myslím, že si dělá zálusk na tu novou…“ Nechtěl jsem se otočit, ale zbystřil jsem. Nějací kluci se o mně bavili a já byl zvědavý, co z nich vypadne.

„No, to se mu nedivím… Ta je pěkná.“

„Jak, že se ta holka jmenuje?“

„Jmenuju se Amy,“ ozvalo se ze stejného místa, odkud jsem slyšel ty kluky a překvapeně jsem se otočil. Stála u jejich stolu a usmívala se.  Kluk, kterému odpověděla, na ni hleděl a neměl slov. Jeho kolega si myslel, že by něco řekl, ale docílil pouze neurčitého koktání. Tomu jsem se uchechtl.

„Jo, tohle je Dan, Tony a Mark. Kluci, tohle je moje sestřenka, Amy.“

„Tvoje… Tvoje sestřenka?“

„Jo, Ben je můj milovaný bratránek, který mě má na krku…“

„Emmette, jdeš?“ ptala se Alice.

„Jo…“ Zvedl jsem se a odešel z jídelny. Amy… Toulal jsem se ve vzpomínkách a prohlížel si Amy… Možná mi někoho připomínala, ale nemohl jsem si vybavit, koho… Zazvonilo, ale já tomu nevěnoval moc pozornosti, dokud se vedle mě neobjevila drobná blondýnka s nataženou rukou.

„Ahoj, jsem Amy.“