Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Past na rodiče - 5. kapitola

19.06.2010 (18:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1294×

5. kapitola

Bella Swanová

Cesta do tábora utekla rychleji, než jsem si přála. Nemohla jsem uvěřit, kolik lidí tu bylo. Jak dětí (nejmenším mohlo být tak devět), tak puberťáků, dospělých a instruktorů… Já jsem patřila do skupiny dospělých. Byla jsem udivena, když jsem zjistila, kolik je tu ve stejném věku jako já. Nejméně padesát dospělých puberťáků se rozhodlo užít si léto před vysokou školou. Nechápavě jsem nad tím vrtěla hlavou.

Jako nejstarší skupina jsme toho měli povoleno trochu více, než ti menší a zároveň jsme měli více povinností. Po půl hodince, ve které jsme byli seznámeni s řádem tábora a naším programem (který byl celkem volný), jsme byli ubytováni.

Chatky byly po pěti a byly lépe zařízeny, než jsem si myslela. Chatka měla tři místnosti – pokoj, kde se spalo, toaletu a koupelnu. V koupelně byl sprchový kout, umyvadlo, zrcadlo a dokonce i šňůry, na kterém jsme si zřejmě mohly věšet vyprané prádlo, které se bude prát zřejmě v umyvadle.

I pokoj celkem ušel. U každé postele by noční stolek, celkem dva psací stolky s židlemi, dvě skříně. Chatka měla i svou verandu, na které byla lavička a jeden malý stolek.

Když jsem došla k chatce, která mi byla přidělena, moje spolubydlící na příštích osmnáct dní tam už byly a hlasitě si povídaly. Hned, co jsem spočinula mezi dveřmi, jejich hlasitý hovor přestal a podívaly se na mě. Nejistě jsem se usmál.

„Ahoj…“ hlesla jsem a podívala se po místnosti. Hned mi bylo jasné, že tu zřejmě budu mít nejvíce zavazadel a tím pádem i věcí…

„Čau! Ty musíš být Isabella! Jsem Rita!“ pozdravila mě nadšeně drobounká dívka, asi stejně stará jako já, blonďaté vlasy měla zapletené do dvou copánků, což ji ubíralo na věku. Při poslouchání této dívky se mi vybavila moje spolužačka z Forks – Jessica. Mávla jsem jí na pozdrav.

„Já jsem Karin,“ představila se mi zrzka z nejbližší postele.

„Clare.“

„A já jsem Mary,“ představila se mi poslední dívka, s krátkými hnědými vlasy a brýlemi na očích. Ta mi zase trochu připomínala Angelu, moje další spolužačka.

„Jediná postel, která je volná je támhle ta,“ chopila se opět slova Rita a ukázala na postel, která byla v pravém rohu. Pousmála jsem se a vydala se k ní. Párkrát jsem zakopla o svoje nohy, nebo o věci, které se povalovaly na zemi. Těžce jsem dosedla na postel, která mi byla přidělena.

„Nemáš toho nějak moc?“ zeptala se Clare. Vzhlédla jsem k ní. Něco mi říkalo, že si s ní zrovna dvakrát rozumět nebudu.

„Moje kamarádka se nechala unést,“ pokrčila jsem rameny.

„Kamarádka ti balila?“

„Vlastně ano. Je to moje nejlepší kamarádka.“

„Tak proč tu není s tebou?“ Protože je upír a nemůže na sluníčko, a protože tohle udělal můj otec za mými zády…

„Táta mi tento osmnácti denní tábor dal jako dárek… Bylo to pro mě velké překvapení. A Alice si už nestihla sehnat místo,“ vysvětlila jsem a znovu se pousmála.

„Mě ho taky koupili naši,“ ozvala se Rita. „Říkali, ať si užiji poslední prázdniny, než nastoupím na vysokou… Nemůžu tomu uvěřit! Už za pár měsíců tady všichni budeme studentky na vysokých školách!“

Jejímu nadšení jsem se musela upřímně usmát.

„Kam jde na školu?“ zeptala se ji Karin.

„Na obyčejnou státní, která je ve Phoenixu.“

Hned jsem zpozorněla. „Ty jdeš na školu ve Phoenixu?“ zeptala jsem Rity.

„Ano… Proč?“

„Narodila jsem se tam a nějaký čas tam i s otcem žila… Je to skvělé město…“

„Vážně? A už tam nežiješ? Odkud teda jsi? Já jsem z malého městečka, kousek od Phoenixu…“

„Jsem z Forks, to je malé město jižně on Seattleu.“

„Já jsem ze San Francisca,“ řekla Karin.

„Já z Los Angeles,“ řekla pyšně Clare. Asi byla pyšná na to, odkud pochází. Jak jsem počítala, tak jsem počítala, tak jsme si povídaly čtyři a ne pět. Otočila jsem se na Mary, která si v tichosti vybalovala.

„A odkud jsi ty, Mary?“ zeptala jsem se ji. Vypadala překvapeně, že jsem se ji zeptala.

„Ze San Diega.“ Usmála jsem se na ni a ona mi nervózně úsměv oplatila.

„Všichni jste tu budoucí vysokoškolačky?“ zeptala jsem se tentokrát všech, pomalu se zvedla a otevřela první kufr. Přeci jen byl čas vybalovat, jinak bych to asi nestihla.

„Až na mě, tak ano… Já budu příští celý rok na cestách. S přítelem jsme si naplánovali cestu po Evropě,“ pochlubila se Clare. Zatnula jsem pevně čelist. Už teď mi ta holka lezla na nervy, jak to mám vydržet celý pobyt tady?

„Vážně? Taky bych chtěla! Ale máma říká, že na zábavu budu mít času dost, až vystuduji…“ Rita byla vážně nadšená snad kvůli každé maličkosti.

„Moje máma má podobný názor,“ přitakala Karin.

„Moje máma taky… A táta to samé,“ přidala se do hovoru i Mary, která se pak otočila na mě. „A co tvoji rodiče? Jaký má tvoje máma názor na zábavu před studiem?“

„Nevím,“ přiznala jsem se tiše.

„Jak to, že nevíš?“ vyhrkla překvapená Rita.

„Mámu jsem nikdy nepoznala… Žiji jen s tátou… A ten chce, abych měla to nejlepší vzdělání, jaké je možné… Takže za pár týdnů nastupuji na Dartmouth,“ přiznala jsem. Hned, jak jsem vyslovila jméno školy, do které oficiálně nastoupím po prázdninách, všechny moje spolubydlící najednou ožily. Přeci jen to byla drahá, luxusní a velmi dobrá škola, velmi vyhlášená po celé Americe a nejen po ní, a taky není zrovna nejlevnější…

„Cože? Dartmouth? Děláš si legraci?“

„Ne, nedělám…“ zavrtěla jsem hlavou. Kéž bych si ji dělala. K mému alibi mohla klidně stačit nějaká obyčejnější škola… Opět jsem se sklonila ke kufru, tentokrát k tomu druhému, první jsem měla úspěšně vybalen.

„Téda! Ty se máš! Ta škola je prý velmi dobrá!“ vydechla nadšeně Rita. Jo, to mi Edward taky říkal.

„Dostat se na ni bylo asi těžké, co?“ zeptala se Mary.

Jo, to bylo. Edwardovi to určitě způsobilo velkou námahu mě tam dostat za úplatek…

„Zas tak moc ne…“ zamumlala jsem neutrálně. Copak jsem mohla říct, že jsem přihlášku odmítla vypsat, a tak to za mě udělal Edward, který skvěle uměl napodobit můj rukopis? Přehnal to, ale já na něj nedokázala být naštvaná.

„A není to od Seattleu trochu daleko? To tě táta pustí?“ vyptávala se Rita.

„Mého přítele tam taky vzali…“ Někdy jsem si říkala, že by táta byl radši, kdybych tu pitomou školu studovala sama.

Hned, jak jsem se zmínila o mém příteli, vyptávali se na něj. Clare si mě měřila pohledem, kterým jasně říkala, že my dvě si fakt nebudeme rozumět a že o nějaké přátelství mezi ní a mnou nestojí.

Když už holkám konečně došly otázky a já měla vybaleno, rozhodla jsme se osprchovat, po té dlouhé cestě. Rychle, abych stihla večeři, jsem se osprchovala. Sprcha mě osvěžila a trochu probudila.

Pak jsem se oblékla do oblečení, které bych ve Forks nosit nemohla – kraťase sahajíc mi po kolena a tílko. Chtěla jsem vyjít z koupelny, ale to, co jsem slyšela z pokoje, mě zastavilo.

„Podle mě je milá,“ prohlásila Rita.

„Ale prosím tě! Milá? Ta musí mít hezky nahrabáno, když si může dovolit Darmouth!“ namítla Clare. Jo, prostě nejlepší kamarádky nebudeme. Hlavou mi proletěla myšlenka, že ona taky zřejmě nebude nejchudší, když si může s přítelem dovolit cestu po Evropě…

„Třeba dostala stipendium, co ty víš,“ zastala se mě Mary, dobrá duše.

„No jistě a ty značkový hadry má od charity, ne? Buď při zemi, Mary… Ta holka je zazobaná, prostě tatínkův mazánek.“

„A čí jiný by taky byla, když mámu ani nepoznala?“ zapojila se do rozhovoru i Karin.

„Víš, jak to musela mít těžký? My si to ani nemůžeme dovolit si to představit,“ přikyvovala Mary. Clare si odfrkla a nadechovala se, aby něco řekla. Uznala jsem však, že jsem toho slyšela už dost.

Proto jsem prudce otevřela dveře a usmála se na svoje spolubydlící. Všechny sebou trhly a jejich pohledy se upřely na mě. Věděla jsem, že jsem špatná herečka, ale i přesto jsem se snažila nasadit lhostejný výraz ve tváři.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Mělo by?“ odpověděla mi Karin otázkou, její tón hlasu značně nervózní. Jen jsem pokrčila rameny.

„Bude čas na první večeři… Měly bychom jít, ještě přijdeme pozdě,“ přerušila trapné ticho Rita. Všechny jsme souhlasily.

...

Většina lidí a dětí už seděla, když jsme přišly, a tak byl trochu problém najít místa vedle sebe pro všechny. Nakonec se nám to podařilo u stolu v rohu. Ještě než jsme se pustili do jídla, si slovo vzala ředitelka tohoto tábora. Znovu nám zopakovala pravidla, povinnosti a tak dále. Pak jsme se mohli pustit do jídla.

Přednost měla ta mladší generace a tak k okénku, kde se vydávaly snídaně, svačiny, obědy a večeře se najednou vytvořila dlouhá fronta trpaslíků.

Pak přišla další generace, další a pak konečně my. Nikam jsem se nehnula, věděla jsem, že na mě stejně zbude a že mi moji večeři nikdo nesní.

Když jsem se konečně dostala k okénku a chtěla si převzít tác, žena za okénkem na mě vyjela: „Co tu děláš? Ty už jsi jeden dostala, holčičko!“

Překvapeně jsem se na ni podívala a párkrát zamrkala.

„Prosím? Nemám ponětí, o čem to mluvíte, paní,“ vysoukala jsem ze sebe.

„Na to ti tak skočím!“ prskla na mě žena.

A tak jsem byla bez večeře. Nechápala jsem to. Co se stalo? Proč si ta žena myslela, že jsem už u toho pitomého okýnka byla? Dosedla jsem na svoje místo a stále nad tím přemýšlela.

Mary si všimla, že jako jediná nemám tác, a tak jsem se jí svěřila. Ani ona to nechápala, ale byla tak hodná, že mi dovolila se najíst od ní.

Po večeři holky zamířily zpátky k chatce, já se rozhodla se chvíli projít po táboře. Sledovala jsem západ slunce a Edwardovi nechala na mobilu vzkaz, že jsem v táboře, že jsem ubytovaná a tak nějak i po večeři.

Chyběl mi a to jsme byli od sebe sotva den. Toužila jsem ho zase vidět, nebo aspoň slyšet… Ale nic…

To jsem však ještě netušila, jak dlouho ho ještě nespatřím…