Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Past na rodiče - 3. kapitola

02.05.2010 (22:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1510×

3. kapitola

Bella Swanová

Byla jsem uražená a naštvaná jak jen to nejvíce šlo. S Charliem jsem mluvila jen když to bylo nutné, jinak jsem komunikaci s ním odmítala.

Zbývající dva dny do mého odletu jsem strávila u Cullenových. Jim to nevadilo, mě taky ne, jen Charlie z toho nebyl nadšený, opět. Ale mě to bylo už vlastně jedno.

Alice s Rose mi sehnaly věci a oblečení, které bych mohla v příštích osmnácti dnech určitě použít. Ani jsem si nemusela balit, Alice to udělala za mě.

Loučení s Edwardem bylo nejhorší. Nemohla jsme se od něj odtrhnout, prostě mi to dělalo problémy. Každý polibek, který jsme si dali, byl údajně poslední… Jenže těch polibků bylo… Vlastně docela málo. Osmnáct dní bez mého anděla strážného se zdála jako věčnost.

Zavzdychala jsem, když jsem si vzpomněla na náš poslední polibek před třemi hodinami. Už teď mi chyběl, jak mám tedy vydržet osmnáct dní? Charlie se na mě podíval pohledem, který jasně dával najevo, co si o mě myslí. Říkal, že přeháním a tak dále. Však to znáte, ne?

Od letušky jsem si vzala sluchátka, které nabízela, nasadila si je a dala volume doprava, abych slyšela jen hudbu a nic jiného. Zavřela jsem oči a vzpomínala na jeho dokonalou a andělskou tvář, na jeho pokřivený úsměv, na to, jak moc mu to slušelo v tom černém svetru, v té tmavě modré košili…

Znovu jsem si tiše povzdechla, tentokrát to však táta neslyšel. Otevřela jsem oči a tupě zírala na strop letadla. Právě jsem letěla do Los Angeles, kde jsem měla sednou na menší letadlo, které mířilo do malého města Marina, tam na mě mělo čekat auto, to mě mělo dovést do tábora, které bylo kousek od tohoto města. Do Los Angeles jsem musela letět s Charliem.

Nevěřil mi totiž, že bych tam doletěla sama, že bych se prý v Los Angeles otočila a letěla někam úplně jinam. Což bych asi udělala. Určitě by nebyl problém se na tom s Edwardem domluvit. Společně bychom vymysleli program na osmnáct dní, pak bych zase letěla zpátky do Los Angeles, pak do Seattleu a odtud do Port Angeles, kde by na mě čekal táta.

Jenže ten už mě měl přečtenou a tak mě doprovodil a aby měl jistotu, tak na letišti bude se mnou tak dlouho, dokud nenastoupím do toho správného letadla. Taková otrava.

I když jsem se dívala do stropu letadla a snažila se na nic nemyslet, nedařilo se mi to. Vzpomněla jsem si na let z Itálie, který jsem absolvovala už i s Edwardem, kterého jsem společně s Alicí zachránila v Itálii.

Docela jasně jsem si pamatovala ten moment, kdy mi Alice, celá napjatá a ztuhlá, oznámila, že právě viděla Edwarda, jak se chystá do malého italského města Volterra, ve kterém sídlí královská upíří rodina, žádat o smrt.

Pamatuji si, jak se Jacob rozčiloval a prosil mě, abych nikam nejezdila…

Jacob!

Úplně jsem zapomněla mu tu novinku, že pojedu na tábor, nějak oznámit. Ani jsem totiž nevěděla, jestli by mě chtěl vidět, nebo vůbec slyšet. Jako vlkodlak nemohl přenést přes srdce, že chodím s upírem a jako nejlepší přítel nemohl snést, že se budu vdávat se svým klukem. Hlavně po tom, co se mi přiznal, že mě miluje. Nejhorší však bylo, že já ho vlastně taky milovala, ale láska mé existence je prostě Edward.

Moje přátelství s Jacobem by vám mohlo připomínat jízdu na nějaké divoké horské dráze v zábavném parku – jednou nahoře, jednou dole. A myslím, že momentálně jsme dole. Možná proto, že se dozvěděl, že do mé přeměny v upírku zbývá už asi tři týdny, momentálně tedy víc, že. A pak taky to zasnoubení…

Jacob byl zatím jediný, kdo věděl, že si Edwarda vezmu. Tedy kromě Edwardovy rodiny. Od toho okamžiku, kdy jsem byla v La Push a oznámila jsem mu, že se budu vdávat, uběhly už tři týdny.

Doma bylo zakázané říct slovo Jacob, pro mě to bylo citlivé téma. Charlie se to však naučil respektovat, ale nechápal, co jsme si s Jakobem tak strašného udělali.

Jacobův otec Billy byl nejlepší přítel mého otce a když se ti dva sešli, bylo to samé, jako když se babky sejdou na autobusové zastávce. Větší drbny jsem fakt neviděla. Takže jsem se vlastně divila, že Charlie neví o tom, že u sebe v pokoji schovávám snubní prsten Elizabeth Masenové. Ale je možné, že ani Billy se to nedozvěděl, že mu to Jacob ani neřekl.

Já sama jsem ze zasnoubení neměla takovou radost, jako můj snoubenec, ale svatba byla další krok k mé přeměně a také k tomu, aby se fyzická láska konečně projevila.

Ale teď bych se klidně vdávala, než abych byla na tom blbém táboře… Svatbu bych brala s otevřenou náručí, ale co jsem mohla dělat?

...

Hned, jak jsem byla na zemském povrchu, jsem vytáhnula mobil a vytočila Edwardovo číslo.

„Komu to voláš?“ zeptal se taťka, ale odpovědět jsem mu už nemohla, protože na druhé straně se ozval sametový hlas.

„Edwarde?“

Charlie protočil oči a radši zmizel mi vyzvednout letenku.

„Hlásím, že letadlo se nezřítilo a bezpečně doletělo do Los Angeles,“ oznámila jsem Edwardovi, který se zasmál.

„Což mě překvapuje, když jsi byla na palubě ty.“

„Ha ha,“ zamručela jsem.

„No tak, ty můj blázínku… Nemáš ani ponětí, jak mi chybíš.“

„Ty mě taky,“ špitla jsem, už z lepší náladou, než před pár vteřinami. Uslyšela jsem šum a jemně se zamračila. „Děje se něco?“ zeptala jsem se Edwarda.

„Všechno je v pořádku… Jen Emmett s Jasperem plánují menší výlet do hor v Kanadě. Prý toho musí využít, když jsi tak daleko,“ vysvětlil. Usmála jsme se. Konečně bude na pořádném lovu. Kvůli mně to trochu ošizoval, už dlouho neměl žádnou pumu.

„Menší?“ zopakovala jsem nevěřícně. Protože to, co vymyslel Emmett… No radši to nebudu rozebírat. Na druhé straně se ozval krásný smích.

„Trochu víc, než menší,“ přiznal se. Vážně jsem byla ráda, že si jede zalovit nějaké to větší zvíře, než byly laně, a kdo ví co, v lesích kolem Forks. „Mám pocit, že se do toho obul až moc… Ale celá rodina to celkem chápe.“

„Jedete všichni?“

„Ano… Víš, po dlouhé době jedeme zase všichni… Naposledy jsme takhle byli před dvěma lety. Pak ses přistěhovala ty a jak říká Emmett, celého jsi mě zkazila,“ zasmál se na konci a já se k němu přidala.

„Tak pardon… Ale jsem ráda, že jedeš konečně na pořádný lov… Už bylo na čase. Ulov na moji počest nějakou pumu.“ Spatřila jsem Charlieho, který se vracel a povzdechla si. Edward to slyšel.

„Musíš jít?“

„Zřejmě ano… Táta není nadšený, že ti volám,“ přiznala jsem. „Všechny ode mě pozdravuj a nezapomeň na tu pumu.“

Opět se krátce zasmál. „Dobře, lásko… Teď budu mít pár dní vypnutý mobil, tak se když tak nediv, kdyby ses mi nedovolala… Zanech vzkaz, ano?“

„To se neboj…“ Byla jsem zvyklá, že si mobil vypíná ještě před tím, než jde lovit. Zřejmě, aby ho nic nerušilo. V mém případě nikdo.

„Miluji tě, Bells.“

Široce jsem se usmála. „Já vím… Já tebe taky.“

„Přeji příjemný let, lásko,“ popřál mi.

„A já tobě šťavnatou pumu… Neřekla jsem blbost, že ne?“

Tentokrát se zasmál delší dobu. „Ne, řekla jsi to velmi hezky… Měj se, Bello.“

„Ty taky, Edwarde. Miluji tě.“

„Já tebe.“

A pak byl konec našeho Krátkého rozhovoru. Charlie, který se najednou objevil vedle mě, mi podával jakýsi kus papíru – letenku.

„Letí ti to za hodinu,“ oznámil mi a já se zašklebila.

„Díky,“ utrousila jsem suše a letenku si vzala. Díky bohu, že jsem se nemusela starat o kufry. Nevím, jak bych to zvládla, protože Alice se neudržela a tolik toho koupila. Měla jsem sebou dva velké kufry a jeden menší. A u sebe batoh přes rameno.

Porozhlédla jsem se kolem sebe, abych našla nějakou pohodlnou lavičku, ale všechny vypadaly stejně. Sedla jsem si tedy na tu nejbližší s tím, že se zřejmě za tu hodinu unudím k smrti…

...

Neunudila. Nevím, jestli díkybohu nebo bohužel. Let netrval nijak dlouho. Než jsem se nadála, byla jsem opět na zemi a nějaký blonďák, který mohl být o dva roky starší než já, mi pomáhal s kufry. Kupodivu si ani nestěžoval, že jsou těžký.

Chtěla jsem Kevinovi, tak se jmenoval, pomoct, ale on to odmítl. Jak jsem zjistila, byl opravdu o dva roky starší, dělá na táboře instruktora na surfování a tady si vydělává, aby měl na školu, kterou studuje v Los Angeles. Milý kluk, dalo se s ním povídat.

Hodně mě překvapilo, že se všechny kufry vydaly do auta. Právě uklízel poslední, když kolem nás projela černá luxusní limuzína.

Pozvedla jsem obočí, Kevin obdivuhodně zapískal.

„Tak to mě podrž… Něco takového tu už dlouho nebylo.“

„Ne?“

„Ne! By mě zajímalo, komu tahle kára patří… Věř mi, vyrůstal jsem tu a tohle jsem tady nikdy neviděl.“

V tu chvíli by mě ani nepadlo, na koho to auto čeká a že já sama tím autem pojedu…