Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 8. kapitola

20.07.2011 (20:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 76× • zobrazeno 9942×

Všechno nabíralo na intenzitě. Polibky, doteky, vzrušení nás obou… Ujala jsem se dál jeho košile a pracovala na tom, abych se jí co nejrychleji zbavila, ale okolo zápěstí se mi omotaly chladné prsty.

„Přestaň,“ spíš to zasténal, než řekl klidným hlasem.

„Proč?“ zamumlala jsem a chtěla ho opět políbit. Edwardovy ruce chytily můj obličej a odtáhly mě od něj.

„Nic o mně nevíš,“ šeptl. Byla jsem zmatená. Věděla jsem toho docela dost.

„Jmenuješ se Edward a děláš doktorát. Pocházíš z veliké rodiny a je mi s tebou dobře,“ odpověděla jsem. Pousmál se a smutně se na mě podíval.

„Z čeho dělám ten doktorát?“

„Z filozofie,“ vydedukovala jsem. Proč by jinak dělal asistenta Harrisonovi?

„Špatně,“ něžně odvětil. Cítila jsem jak se mi obočí stáhlo k sobě. Nepatrně jsem se od něj odtáhla.

„Tak z čeho?“ vyzvídala jsem. Jestli je pro něj důležité, abych věděla, co studuje, tak ať mi to řekne a můžeme dál pokračovat, ne?

„Z forenzní psychologie,“ zašeptal.

„Tak proč děláš asistenta filozofie?“ To mi hlava nebrala. Psychologii přednášela Stevansová. Edward si povzdechl a celá atmosféra se uvolnila. Žádné příjemné napětí ani vzrušení se už kolem nás nevznášelo.

„Protože mi je příjemnější poslouchat to věčné brblání Harrisona, než skryté sexuální narážky profesorky Stevansové,“ vysvětlil mi a zašklebil se.

„C-cože?“ vykoktala jsem. To, že po Edwardovi jede každá studentka, jsem už věděla, ale že by i ženské osazenstvo profesorského sboru podlehlo jeho šarmu? A proč by ne? Vždyť je to Edward.

„Ano. A teď nechci znít nějak samolibě, ale vím, jak působím na ženy… A s tebou to nechci uspěchat,“ díval se mi do očí. „Náš vztah neberu jako nějaké chvilkové poblouznění, kterým bych si krátil dlouhou chvíli. Kdybych chtěl jen sex, tak bych dělal asistenta Stevansové, nebo bych sbalil první holku, kterou bych potkal na chodbě školy. Nejsi pro mě jen jedna ze studentek,“ vyznával se mi a já najednou měla sucho v ústech. Dlouhou chvíli jsem mu pohled opětovala a pak jsem se začala stydět. On to celou tu dobu bere takhle vážně a podle všeho chce ke všemu přijít postupně a tak, jak by se mělo. A já? Klidně bych si to s ním rozdala na parkovišti v autě po pár dnech, co se známe. Cítila jsem, jak se mi krev přesouvá z celého těla do obličeje. Tohle jsem teda dost pohnojila…

„Na co myslíš?“ zeptal se a tváře mi schoval do svých dlaní.

„Jsem blbá,“ špitla jsem a snažila se vyhnout jeho pohledu. Ale vůbec to nešlo, protože byl opravdu moc blízko.

„Nejsi blbá.“ Pokřiveně se usmál. „Jenom nadržená,“ smál se mi a mně to taky nedalo. Bránici mi rozvibrovala salva mého smíchu. Měl pravdu. Můj mozek předal pomyslné žezlo mým rozbouřeným hormonům, který vyloženě dychtily po tom, aby moje tělo bylo uspokojeno. Jak že už je to dlouho, co jsem s někým spala? Dlouho…

„Taky jsi nevypadal, že by se ti to protivilo,“ píchla jsem si.

„Nikdy jsem neřekl, že se mi to nelíbilo,“ odpověděl a vlepil mi pusu na špičku nosu.

„Tak co budeme dělat, když tu předchozí činnost jsi zamítl?“ šibalsky jsem se zeptala.

„Navrhuju tu procházku. Alespoň se unavíš a nebudeš mít hříšné myšlenky,“ pokračoval v mojí hře.

„Jen já? Taky ses aktivně zapojoval,“ podotkla jsem se a vylezla z auta dveřmi ze strany řidiče.

Procházeli jsme se potemnělým parkem a povídali si o všem možném. O oblíbených filmech, knihách, hudbě, o věcech do školy a tak podobně. Drželi jsme se za ruce a sem tam jsme se zapomněli u nějakého stromu, o který mě Edward opřel a vpíjel se do mých rtů. Bylo mi nádherně. Domů mě dovezl těsně před půlnocí. Jako Popelka, pomyslela jsem si. Bála jsem se, aby na mě Jessica nečekala, ale naštěstí když jsem odemkla dveře od bytečku, všude bylo ticho a tma. Dala jsem si rychlou sprchu a šla spát.

xxx

„Slečno Swanová?“ oslovil mě profesor Heigl. Měl nás na laborky. Byl to sympatický pán s prořídlými vlasy a vlídným úsměvem. Vzala jsem si věci a přešla k jeho stolu. „Počkejte, prosím, na mě chviličku,“ požádal mě a ještě něco řešil s Annou. Po chvilce odešla a v laboratoři jsme zůstali sami dva.

„Naše škola se stala partnerem jednoho projektu, který podporuje vědecký výzkum studentů. A já mám na starosti výběr těch, o nichž si myslím, že jsou schopni vytvořit životaschopný projekt, který by případně, kdyby ho naše vláda schválila, získal grant na svou realizaci. A napadla jste mě vy.“ Byla jsem naprosto v šoku. Za prvé proto, protože si Heigl myslel, že na to mám, a za druhé proto, protože kdyby to vyšlo, tak by se mi po škole otevřely všechny dveře k úžasné budoucnosti a práci, kterou jsem si přála.

„Tak co? Jdete do toho?“ zeptal se. Nestihla jsem odpovědět, protože profesorův pohled se obrátil ke dveřím.

„Omlouvám se, že ruším, ale tohle vám posílá profesor Harrison.“ Edward předal mému učiteli nějakou obálku a podíval se na mě. Ihned mě napadl důvod, proč tuhle příležitost odmítnout.

„Děkuji,“ odpověděl Heigl a obálku otevřel. Já tam jen tak stála a koukala na Edwarda. Vypadala jsem asi divně, protože Edwardovo čelo se zkrabatilo.

„Zrovna jsem tady slečně nabídl účast v tom projektu, Edwarde.“ Můj přítel se na mě překvapeně podíval.

„Páni. Gratuluji,“ natáhl ke mně ruku, kterou jsem ihned přijala. Usmíval se a bylo na něm vidno, že mi to přeje.

„Tak co, slečno Swanová? Berete to?“ dožadoval se profesor odpovědi.

„Já… Já nevím, co říct,“ dostala jsem ze sebe.

„To nevadí. Klidně si vemte nějaký čas na rozmyšlenou, ale do konce týdne bych rád znal vaši odpověď. Tady máte všechny informace o tom projektu.“ Do ruky mi vrazil dost tlustou složku s nějakými dokumenty.

„Dobře,“ vydechla jsem. Heigl si vzal věci i s obálkou od Edwarda a odešel. Místo něj do laboratoře začali vcházet cizí studenti. S Edwardem po boku jsme odešli také a vydali se chodbou do útrob univerzity. Proplétali jsme se davem studentů, takže nikdo nemohl pojmout o našem vztahu jakékoliv podezření, protože jsme spolu nemluvili. Jen jsme šli mlčky vedle sebe. Nebo spíš tak, že já šla dva kroky před Edwardem. O chvilku později se mi okolo nadloktí omotaly jeho prsty, které mě stáhly do malé, tmavé místnosti. Kumbál, došlo mi hned vzápětí. A okamžitě nato už mě drtily Edwardovy rty.

„Omlouvám se za to místo, ale tohle jsem si před Heiglem nemohl dovolit,“ řekl, jakmile jsme se od sebe odtrhli.

„V pořádku,“ vydechla jsem ještě lehce vykolejená. A za to, že mi mozek nefungoval, už nemohla jen ta nabídka, ale i Edward a jeho předchozí počínání.

„Proč jsi to hned nevzala? Je to skvělá příležitost.“ Jo, to vím taky.

„Bude to hodně těžké a navíc je v tom spousta peněz, takže to odnáší i spoustu zodpovědnosti a…“

„A?“ zeptal se vážně.

„Budu mít na tebe strašně málo času,“ přiznala jsem barvu. Edward vzal můj obličej do svých dlaní.

„Bello, na mě se neohlížej. Navíc nikdo neříká, že bych ti s tím nemohl tajně pomáhat, kdybys chtěla.“ Krásně se na mě usmíval a já věděla, že už mám rozhodnuto. Pokud bude Edward při mně, tak v tom nevidím problém.

„Dobře,“ vydechla jsem.

xxx

Doma jsem si uvařila čaj a sedla si k té složce s lejstrama. Byl to velmi zajímavý projekt. Šlo o to, aby se vymyslelo nějaké řešení, které by snížilo vysoké výdaje státu, ať už v oblasti vědy, průmyslu, nebo služeb. Bylo v tom opravdu hodně peněz, které se pohybovaly ve sférách šesti nul a víc. Taky tam bylo samozřejmě spousta ale. Šíleně přísné podmínky plnění, vražedné termíny a to nejdůležitější – muselo se propojit hodně oborů, aby to vyšlo. Zajímavé bylo, že čím více jsem o tom četla, tím více jsem měla jasnou představu, o čem by ten projekt měl být.

„Co to máš?“ zeptala se Jessica. Ihned jsem jí to vysvětlila a jakmile jsem skončila, zůstala stát s otevřenou pusou. Aha, asi takhle nějak jsem musela vypadat i já, když jsme se to dozvěděla od Heigla. Po ujištění se, že to vezmu, se odebrala zpátky do pokoje za Mikem. Opět jsem osaměla, ale ne na dlouho. Edward měl vést svou vlastní přednášku o Stockholmském syndromu a ta dobrá zpráva pro mě – přednáška byla přístupná všem studentům. I těm, kteří s tímto oborem neměli nic společného.

V aule jsem si sedla co nejvýš, protože bohužel přední místa byla zaplněná hlavně studentkami, které vypadaly všechny stejně. Tuny make-upu, výstřihy až po kotníky a minisukně, které jim pomalu odhalovaly zadky. V džínách a obyčejném triku jsem si tam připadala jako ošklivé káčátko mezi labutěmi. Edward vešel do sálu a všichni okamžitě utichli. Po krátkém představení se začal přednášet. Působil velmi sebejistě a nenechal se vyvést z míry ani na chvilku protestující technikou. Vše bral s nadhledem a jednotlivá slova vysvětloval jasně a zřetelně. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy hovořil o případu Patricie Hearstové. Dědička mediálního impéria byla unesena a vězněna dva měsíce jistým Donaldem DeFreezem. Po zaplacení výkupného prohlásila, že se přidává na stranu svých únosců a po čase s ním sama začala vykrádat banky. Jasně podlehla brutálnímu fyzickému a psychickému nátlaku ze strany svého věznitele. Ale to nebylo to, co mě dokázalo vysloveně nasrat. Nějaký dvě holky, co seděly vedle mě, si začaly špitat.

„Kdyby mě unesl Edward Cullen, taky bych podlehla a nepotřebovala bych k tomu ty dva měsíce,“ prohodila jedna.

„Jo. Za ním bych šla taky dobrovolně třeba do pekla. Hlavně kdybych s ním mohla sdílet jednu postel,“ smála se ta druhá. Moje naštvané zafunění zřejmě nebylo tak tiché, jak jsem si myslela, protože obě dvě se na mě podívaly a sjely mě pohrdavým pohledem.

„Máte k tomu nějaké připomínky?“ zeptal se Edward a přitom se podíval na ty dvě pipky. Jedna zakroutila hlavou a nahodila nevinný kukuč. Ta druhá byla odvážnější.

„Zajímalo by mě, jak je to se sexem. Oběť po tom všem se svým únoscem i dobrovolně spala?“ zeptala se, jakoby ji to opravdu zajímalo. Mně ale neušel ten koketní výraz v jejím ksichtě. Bože, jak ráda bych jí šlápla do obličeje.

„Ano.“ Edward nevypadl z rytmu. Její snahu o veřejný flirt elegantně ignoroval a pokračoval. „U Stockholmského syndromu je tahle věc velice běžná. Tedy pokud se jedná o uvěznění jedné osoby. Při větším počtu osob tento aspekt postupně mizí,“ vysvětlil naprosto profesorsky a pak svým pohledem zavadil o mě. Nepatrnou chvilku, kterou neměl nikdo šanci postřehnout, jsme se jeden druhému dívali do očí.

xxx

„Tak, jakej jsem byl?“ zeptal se mě, když jsem nastoupila do jeho auta, který nestálo na univerzitním parkovišti, ale v zapadlé uličce pár bloků od školy.

„Úžasnej, jak jinak,“ odpověděla jsem a políbila ho. Jo, tohle mi stálo i za tu chvilku nenávisti vůči těm dvoum káčám.

„Kam pojedeme?“ zeptala jsem se a jako obvykle si zapnula pás.

„Slavit.“ Povytáhla jsem jedno obočí. „No tak, lásko, oba dva máme dneska důvod,“ zašeptal a políbil mě do koutku úst. Edward moc dobře věděl, že na tohle nejsem. Žádnej alkohol a hlavně žádnej tanec. Ale taky moc dobře věděl, jak na mě. Schválně svými rty přejížděl po hraně mé čelisti až k uchu, jehož lalůček stiskl mezi zuby a vzápětí jazykem pohladil tu propadlinku za uchem. Slabě jsem zaúpěla a přitáhla si ho k sobě.

„Dobře. Vyhráls,“ šeptla jsem a vrhla se na jeho rty.

O půl hodiny později jsme zastavili před malým klubem na severní straně města. Bylo to únavné stále vyhledávat podniky, ve kterých bychom nenarazili na někoho ze školy. Mě by si nikdo nevšiml, ale Edwarda ano. Někteří jen proto, protože jako asistent profesora Harrisona byl docela známý. Jiní – a pro mě tito lidé tvořili většinu – proto, protože Edward byl pro ně cíl, kterého se každý, nebo spíš každá žena, snažila dosáhnout.

La Strada byl malý příjemný podnik, ve kterém hráli docela slušně. Taneční parket nebyl moc velký, takže na něm byli všichni přimáčklí k sobě a díky tomu jsem získala trochu jistotu, že to moje šlapání vody nebude nikomu moc na očích. A kdyby jo, tak by to ten dotyčný mohl přisuzovat přeplnosti parketu.

Edward mi pomohl z bundy a pak jsme se posadili k poslednímu prázdnému stolku.

„Líbí se ti tady?“ zašeptal mi do ucha a nezapomněl ho obdařit dotykem svých rtů. Přikývla jsem a koukla do nápojového lístku. Když oslava, tak si dopřeju jeden ten barevnej koktejl s paraplíčkem. Servírka došla po chvilce a po přijetí naší objednávky se ke mně Edward nahnul.

„Smím prosit?“ nabídl mi svou dlaň. Netvářila jsem se moc nadšeně, ale po jeho slibu, že neublížím ani sobě, ani někomu jinému, jsem souhlasila. Naštěstí hráli pomalé písničky, takže jsem nemusela máchat rukama a ohlížet se, abych někomu nevrazila prsty do nosu. Jediné, co mi dělalo starost, bylo to, abych Edwardovi nepošlapala boty. Ruce omotal okolo mého pasu a já ty své obtočila kolem jeho krku. Jo, tohle mi ještě šlo, ale pak následovalo to, čeho jsem se nejvíc bála. Jednoduchý pohyb nohou.

„Jsi nádherná,“ složil mi kompliment a přitáhl si mě k sobě, takže ta mezera mezi námi zmizela. Normálně bych se už rozplývala, ale v tu chvíli to jenom znamenalo, že naše boty jsou u sebe moc blízko, a tím pádem riziko, že ho pošlapu, se rapidně zvýšilo. Edward jakoby vycítil moje rozpoložení, se přitiskl svými rty na ty mé. Opatrně a něžně se do mě vpíjel a já zapomněla na všechno. Nebyl žádný tanec, žádné pošlapané palce ani vyvrtnutý kotníky. Jen jedna věc byla dosti slyšitelná.

„Bello?“ Jessica stála na kraji parketu a její spodní čelist utírala podlahu.

Opět dělší kapitola... Jak já to jen dělám? :-) Strašně moc děkuji za komentáře u předchozí kapitoly. Opravdu mě dokopávají k tomu, abych pořád psala a vymýšlela pro Edu s Bellou stále nové situace. Příště by měla proběhnout (pokud si moje postavy nezačnou žít vlastním životem) velká hádka a dostaveníčko mezi regály a automatem na kafe...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 8. kapitola: