Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 38. kapitola

05.02.2012 (12:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 63× • zobrazeno 7733×

S vytřeštěnýma očima jsem zírala do toho najednou rozpačitého obličeje. Edward se mě snažil nějakým způsobem zakrýt vlastním tělem, přitom rukou hledal něco na podlaze.

„Já-“ začal ten obr.

„Aspoň se otoč!“ zavrčel Edward a položil mi na hrudník svoje triko.

„Mělo to bejt překvapení,“ bránil se náš nechtěný návštěvník a s omluvně zvednutýma rukama splnil Edwardův příkaz. „Já přece nemůžu za to, co jste tu dělali,“ pokračoval ve své řeči. Tentokrát už zády k nám. Edward mě postavil na nohy a já se snažila co nejrychleji nasoukat do toho kusu oblečení. Moc se mi to nedařilo.

„Proč jsi neposlechl Alici?“ zeptal se Edward docela z ostra.

„Proč bych to dělal?“

„Třeba proto, že vidí budoucnost?“

„Myslel jsem si, že si vymýšlí.“ Edward si povzdechl a nevěřícně zakroutil hlavou. „Mohl jsi zaklepat, Emmette,“ poučil ho nakonec a přeběhl místnost, aby sebral i moje triko.

„Ale to by už nebylo překvapení,“ Edwardův bratr si stále vedl svou. Mě napadla jediná myšlenka – ještěže sem nevrazil o pět minut později. To by teprve bylo překvápko…

„Kde jsou ostatní?“ zjišťoval Edward a přemístil se opět ke mně.

„Na cestě. Mimochodem, rád tě poznávám, Bello,“ houkl na mě přes rameno ten velkej upír.

„Hm, já-“

„No, neříkala jsem to?“ Do obýváku vplula drobná dívka. Alice, došlo mi vzápětí. A hned za ní další čtyři nádherné bytosti. Nestihla jsem si je detailně prohlédnout, protože mi Edward zastřel výhled tím, že se postavil přede mě.

„Alespoň mi bude Emmett příště věřit, když mu řeknu, aby zazvonil,“ prohlásila a mně bylo jasné, že ta věta byla určena právě onomu narušiteli té romantické nálady.

„Alice,“ zasyčel Edward.

„Ale no tak, Edwarde. Bylo to skvěle načasovaný. Byla jsem si jistá, že z Belly neuvidí nic, co bys nechtěl,“ přidala další informaci a já se málem skácela k zemi. Jestli věděla, že Emmett nic neuvidí, znamená to, že musela vidět i to, co jsme s Edwardem chtěli dělat…

„Fajn. Taky vás rád vidím, ale teď se laskavě otočte!“ Edward jim poručil to stejné, co Emmettovi, a obrátil se ke mně. Natáhl na mě moje triko a pak si oblékl to svoje.

„Slibuju, že se jich co nejrychleji zbavím,“ šeptl mi do ucha a opět se otočil k nim.

„To je mi ale vychování, bratříčku,“ prohodila nádherná blondýnka kysele, zatímco si sedala k Emmettovi. Ten už v ruce držel ovladač.

„A to, že jste sem vpadli jako velká voda, je snad vrcholem slušnosti?“ opáčil můj upír nevěřícně. Já stihla zaregistrovat jen to, že si naše návštěva právě sedá na ten gauč, na kterém jsme ještě před chvilkou chtěli souložit.

„Omlouváme se,“ začala žena s karamelovými vlasy. „My jsme jen-“

„Já vím, Esmé.“ Edward si hlasitě povzdechl a pak se otočil ke mně. Přitáhl si mě ke svému boku a vtiskl mi polibek do vlasů. Já rozpačitě koukala z jedné tváře do druhé.

„Opravdu jsme netušili, že… že vás přerušíme v něčem…v něčem,“ řekl asi Carlisle.

„To nevadí,“ prohlásila jsem v náhlém popudu slušnosti. Edward se zarazil a věnoval mi významný pohled s povytaženým obočím.

„Teda…“ chtěla jsem svou tezi opravit, ale došla mi řeč. Jak jsem mohla na svět vypustit takovej kec?

„Co tady vůbec děláte?“ Edward změnil téma a tím strhl veškerou jejich pozornost opět na sebe.

„Jedeme do Kanady na lov,“ pověděla Alice.

„Jo, dřív než to bude zas nesnesitelný,“ dodal Emmett.

„Nechtěli jsme ohrozit Bellu,“ přidala Esmé.

„Ale taky jsme nechtěli čekat na seznámení další měsíc,“ vysvětlil blonďák, kterej seděl u Aliciných nohou.

„Tak jsme si řekli, že se stavíme teď. Dokud jsme ještě… málo žízniví.“ Ta blondýnka se usmála tak nevinným způsobem, že vypadala jako anděl. To musela být určitě Rosalie.

„Alice měla vizi, že by to o tomto víkendu nedopadlo… prostě nedopadlo.“ Ten Carlisle na to, že byl doktor, měl docela omezenou slovní zásobu. Aspoň jsem si nepřipadala jako jedinej trotl v místnosti.

„Aha,“ vydechl Edward a jeho stisk na mém boku zesílil. „V tom případě,“ podíval se na mě, „Bello, dovol, abych ti představil mou rodinu.“ Váhavě jsem se usmála na tu skupinku žíznivých upírů, kteří se rozvalovali na pohovce. Jejich úsměvy naopak mohly vystupovat v reklamě na dentální pomůcky.

„Těší mě,“ špitla jsem a odkašlala si. „Můžu vám něco nabídnout?“ zeptala jsem se ze zdvořilosti. Jo, ten trotl jsem tu byla rozhodně jen já.

xxx

„To byl ale trapas,“ zasomrovala jsem si pod nos, když se Edwardovi podařilo zavřít dveře za jeho rodinkou. Po mém faux pas se snahou zachovat se jako správná hostitelka, následovalo klasické představovací kolečko.

Všichni byli moc milí. Carlisle a Esmé si mě prohlíželi jako svatej obrázek. Emmett se mi ještě jednou omluvil za ten svůj náhlý vpád do našeho soukromí a aby to nějak odčinil, tak mi pochválil podprsenku. Edward Emmetta samozřejmě usměrnil varovným zavrčením a mě napadlo jen to, jestli jsou všichni upíři tak posedlí tímto kouskem prádla.

Rosalie si mě měřila zvláštním pohledem a pak se mě zeptala, jestli mám něco proti blondýnám. Samozřejmě jsem odpověděla, že ne. Kdo by odpověděl jinak, když si potřásáte rukou s bytostí, která by vás mohla ve vteřině usmrtit, že? Ona se jen úlevně usmála a prohodila něco o tom, že není taková jako ta psychopatka z Denali.

Jasper se ode mě držel dál. Bylo na něm vidět, že se cítí minimálně stejně tak trapně jako já. Jeho slova – rád tě poznávám, Bello, ale nerad bych tě zakousl – hovořila za vše. Takže jsem se snažila po zbytek večera držet v těsné blízkosti Edwarda.

„Neboj, nezakousne tě,“ prohodila Alice a rychle mě objala. „Viděla bych to, víš?“ Důležitě si přitom poklepala na spánek a táhla mě do křesla s tím, že jsem křehký člověk a měla bych si udělat pohodlí. Pak se sama posadila k mým nohám a švitořila něco o tom, že od podzimu budeme spolužačky… Jo, byl to náročný večer.

„Ber to tak, že už to máš za sebou. Náhodou jsi na ně udělala dojem, víš?“ Edward si mě přitáhl k sobě a políbil mě do vlasů.

„Hm,“ přikývla jsem, „určitě na ně udělal dojem můj pokus o pohostinnost.“ Edward se uchechtl a začal mě vískat ve vlasech.

„To byla jedna z věcí, která je opravdu potěšila,“ potvrdil mi. Jeho hlas zněl vážněji, než by měl. Zmateně jsem k němu vzhlédla. „Byli rádi, že v nich vidíš lidi a že ses k nim tak i chovala,“ vysvětlil mi.

„Aha.“ Tak tohle by mě ani ve snu nenapadlo.

„Já vím, že jsou trochu hrrr,“ začal z jiného soudku. „Dobře, trochu hodně hrrr,“ odpověděl zřejmě na můj výraz. „Ale jsou moje rodina… I když je musíš opatrně dávkovat… Ale i tak. Mám je rád,“ obhajoval je.

„Tak proč s nimi nebydlíš?“ zeptala jsem se na to, co mi celou tu dobu vrtalo hlavou. Oni nepotřebovali obhájce v podobě Edwarda. Chovali se lépe než většina lidí, které znám.

„Jak jsem řekl - je třeba dbát na dávkování.“

xxx

Už od rána, kdy jsem se probudila, mi v žaludku ležel obrovský šutr. Byla jsem nervózní. Odpoledne mě čekala schůzka s radními a Bergmanem. Věděla jsem, že to nebude příjemné setkání. Ne kvůli těm městským představitelům, ale kvůli děkanovi. Jak jsem mohla vědět, že nebude mít opět nějaké nevhodné narážky?

„Bello, nic si nedovolí,“ Edward mě utěšoval při snídani.

„Já vím… ale prostě,“ povzdychla jsem si. „Mám strach, aby se to celé nějak nepokazilo.“ Neměla jsem nervy jen z toho, že při každém profesorově pohledu budu vědět, že on ví. Ale taky jsem se bála, že zapomenu říct něco důležitého, nebo naopak řeknu něco, co by ti politici vědět neměli. A co když jsem zapomněla nachystat nějaký důležitý dokument? Kde budu v tu chvíli hledat tiskárnu s kopírkou? A co povinná loga? Mám je opravdu na všech papírech? A razítko! Panebože, kam jsem si dala razítko?! A složku s harmonogramy a grafy? A-

„Bello, klid!“ Edward držel můj obličej ve svých dlaních a úzkostlivě mě sledoval.

„Já to asi nezvládnu,“ vydechla jsem. Horký pot mi tekl po zádech a zkřehlé ruce sotva udržely váhu hrnečku.

„Zvládneš to,“ přesvědčoval mě s neochvějnou jistotou. Na okamžik jsem se ztratila v jeho intenzivním pohledu. Nejenže mě Edward chtěl svými slovy uklidnit, on jim dokonce bezmezně věřil. Mně věřil.

Nakonec jsem se oblékla do jediného kostýmku, který jsem vlastnila. Vypadala jsem tak o hodně seriózněji než v džínách a triku. A hlavně jsem byla díky těm podpatkům o malinko vyšší a nemotornější. Další důvod k obavám…

„Sluší ti to,“ Edward mi vysmekl poklonu a sjel mě pohledem od hlavy až k patě. Já jsem se v té sukni a sáčku moc necítila.

„Díky,“ šeptla jsem s pokusem o úsměv.

„Budou ti zobat z ruky,“ prohlásil a políbil mě na rozloučenou. „Uvidíme se ve škole.“

Celý den měl probíhat následovně – dopoledne dvě přednášky a jedny laborky, pak oběd a nakonec ta schůzka. Jakmile jsem přijela do školy, celý ten plán vzal za své. Stejně bych se nedokázala soustředit na výklad. A laboratoři by hrozila zkáza, kdyby mě pustili ke zkumavkám a kahanu.

Proto jsem zalezla do té malé zasedačky, kde se měla odehrávat projektová schůzka. Zapla jsem zdejší počítač a z kabelky vytáhla flashku. Prošla jsem si celou čtyřiceti stránkovou prezentaci včetně mých komentářů. Pak jsem se mrkla na poznámky a dvakrát překontrolovala jednotlivé složky, které si ti radní odnesou. Na konec jsem si nechala propisky. Zkoušela jsem, jestli všechny píší.

Pak jsem jen zírala na hodiny a čím více se blížila malá ručička ke dvojce, tím víc mi bylo na zvracení. Musela jsem si sundat sako a otevřít okno. Jenže ten čerstvý vzduch mi moc nepomáhal. V tu chvíli by mi zřejmě nepomohl ani blizard.

„Ťuk, ťuk,“ někdo zaklepal na dveře. Bylo teprve půl druhý. Srdce se mi prudce rozbušilo a já se málem složila. Pak dovnitř vlezla nějaká žena. Mohlo jí být tak čtyřicet.

„Slečna Swanová?“ zeptala se. Prkenně jsem přikývla a čekala, co mi poví. Snad se někdo neomluvil, že nemůže přijít.

„Máte přijít k profesoru Heiglovi.“ Zamotala se mi hlava. Panebože! Heigl je jedním ze dvou profesorů, kteří mají dohlížet na realizaci toho projektu. A já ho nepozvala! Jsem blbá, blbá, blbá.

„Hned,“ dodala ta paní, když viděla, že se nemám k odchodu. Vylítla jsem za ní jak raketa a v hlavě si pohrávala s různými výmluvami, kterými bych omluvila svou stupiditu. Nikdo jinej by na tohle nezapomněl – jen já samozřejmě.

Nakonec jsem se smířila s tím, že holt budu muset říct pravdu. Promiňte, pane profesore, ale jsem takový hňup, že jsem zapomněla na jednoho ze dvou garantů.  A ano, chápu, že je naprosto nepochopitelné, jak jsem se mohla dostat na vysokou školu…

Když jsem zaklepala na jeho dveře, nikdo se neozval. Zkusila jsem to ještě jednou a pak znovu. Ale ono nic. Donutila jsem se sáhnout na kliku a zkusit, jestli je odemčeno. Třeba zrovna telefonuje a mé klepání neslyšel.

Kancelářská okna byla sice zatemněná markýzami, ale i tak jsem v tom šeru nikoho neviděla. Chtěla jsem odejít, když mě najednou někdo zezadu popadl a strčil mě dovnitř. Dveře klaply a pak jsem uslyšela zvuk zamykajícího se zámku. Nestihla jsem ani vykřiknout a už jsem byla přišpendlená zády ke zdi s chladnými rty přisátými na těch mých.

„Edwarde,“ protestovala jsem a dlaněmi se ho snažila marně odstrčit. Silně se ke mně tiskl, hrudník se mi namáhavě zvedal v mělkých nádeších.

„Jsme na akademické půdě, slečno Swanová. Měla byste mi vykat,“ zavrněl a ledovým jazykem se začal dobývat do mých úst. Jeho pevné ruce si našly cestičku pod mou sukni, aby našly to, co najít měly. Přesně věděl, kam sáhnout, aby mě naladil na stejnou frekvenci.

„Edwarde, ne,“ zasýpala jsem s obrovským sebezapřením, když mi dal prostor k nadechnutí se.

„Schůzka ti začíná za třiadvacet minut. Máš čas,“ odporoval a ve stejném okamžiku mě přetočil zády k sobě. Chladivé dlaně pevně svíraly mé boky. Jeho rty opracovávaly mou šíji a já mu pomalu ale jistě tála v náručí.

„Ale-“ Můj poslední pokus o vzdor byl rozprášen ve chvíli, kdy se Edward svým plným klínem otřel o můj zadeček.

„Nejdříve vyřešíme tuhle záležitost. Souhlasíte, slečno Swanová?“ zašeptal a jedním pohybem ze mě strhl kalhotky. Moje tiché zasténání jeho návrh odsouhlasilo. Upíří rychlostí nás přesunul k jednomu ze stolů, na který mě vysadil. Sám se potom uvelebil mezi mými stehny. Nezdržovala jsem se svlékáním jeho košile. Nejnutnější byl spodek. Kalhoty mu sjely ke kotníkům, až přeska pásku zacinkala o podlahu. Spodní prádlo neměl.

Naléhavě a vášnivě jsme se líbali. Edwardova ruka bloudila v mém klíně a udržovala moje horké napětí na neúnosné hladince.

„Bože můj,“ zasténala jsem, když už toho bylo moc. Sama jsem navedla jeho naběhlý úd tam, kde jsem ho chtěla mít.

„Přesně tak,“ souhlasil se mnou a prudce do mě vnikl. Hlasitě jsem vyjekla a přitáhla si ho k sobě blíž. Ani jeden jsme si nechtěli vychutnat ten prvotní pocit naplnění; hnali jsme se za jiným, lepším pocitem.

Zřetelně jsem cítila jeho velikost a tvrdost, které se ve mně ztrácely a opět vynořovaly. Mrazivý dech klouzal po mých rtech a divoké vrčení plnilo mé uši. Naopak moje dýchání bylo silně rozhozeno, a tak jsem jen polykala vzduch z Edwardových úst.

Přílivové vlny slasti střídaly další. Mohutnější a intenzivnější. Kamenné ruce mě silně podpíraly a přirážely ke svalnatému tělu. Rozkoš se proháněla každou mou buňkou, aby se nakonec usadila v mém lůně. To slastné uvolnění roztepalo mé nitro a prodralo se ven skrz pudový výkřik.

Edwardův vrchol ohlásilo děsivé hrdelní zavrčení. Naposledy do mě prudce zajel, aby potom zůstal strnule stát. Oční víčka měl pevně zavřená, až mu mezi obočím vystoupila soustředivá vráska. Ostré zuby zatínal do spodního rtu a hruď mu jemně vibrovala neslyšitelným vrčením. Pak se čelem svalil na mé rameno a hlasitě se nadechl.

„Myslím,“ další nádech, „že teď už můžeš jít,“ vydechl tiše do mé kůže.

„Cože?“ Byla jsem totálně mimo. Edward se uchechtl.

„Jsem lepší, než jsem si myslel,“ prohlásil samolibě a vzhlédl do mého obličeje. Tváří se o mě stále opíral.

„Cože?“ zeptala jsem se podruhé a fascinovaně zírala do jeho zesvětlujících se očí.

„Měl jsem v plánu tě zbavit jen nervozity. Ne paměti.“ Vůbec jsem mu nerozuměla. Zřejmě měl v hlavě stejně příjemný chaos jako já. Jeho výraz musel odrážet ten můj – spokojený úsměv a zářicí oči. Chvíli si mě takto pozoroval a pak to řekl.

„Ta schůzka.“ Do prdele!

Tak jo, jen do mě... Tahle kapitola měla asi od poloviny vypadat úplně jinak, ale po přečtení komentáře od domcamerci, jsem prostě začala psát a vzniklo z toho tohle. Takže, Domi, za tohle můžeš ty. :D

Obrovské díky za komentáře...

A už nás čeká jen jedna kapitola a epilog...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 38. kapitola: