Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padněte na kolena - 7. kapitola

06.04.2010 (12:45) • LucilleDanion • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 902×

Marcus byl poslední dobou lehce zamlklý. Seděl a zíral před sebe jako duch, dokonce se ani nezasmál mým vtipům. Teda, on se nikdo nesměje mým vtipů, kromě Marcuse. Měl stejně divnej způsob humoru, který vlastně nebyl ani humor, jako já. Avšak my jsme se spolu vždycky nasmáli.
,,Co je?" dloubla jsem ho do žeber.
,,Pan čtyřnohý umřel."
Zřejmě myslel tu jeho rozmazlenou kouli chlupů. Říkal mu Napoleon, nebo Pan čtyřnohý. Já asi nikdy nebudu mít normální přátelé.
,,Marcí, je to jen kočka."
Egoista. Když jsem u něj spala, nevšímal si ničeho jiného. Doporučovala jsem mu, ať si ho zasklí a on o tom opravdu uvažoval.
V tu ránu k nám přisedl Mikel, pohled stočil k Marcusovi, jenž byl v lehké depresi, pak ke mně.
,,Co mu je?"
Pokrčila jsem rameny na znamení, že je to blbina.
,,Hele, ta soutěž talentů, kde budou Danny a Diana vystupovat je za několik tejdnů," ukázal na plakát za náma. Na růžovočerný cár papíru, na kterém byla postava s elektrickou kytarou.
Nemohla jsem se dočkat. Představa, jak trsají na pódium, mě rozesmála pokaždé, když jsem neměla na nic náladu. Mávla jsem na kluky a zabočila k červeným dveřím, kde se nacházela má učebna angličtiny.
Půlka třídy už tam byla, seděli na lavicích, klábosili o všem možném i nemožném, jedli své svačiny a smáli se zážitkům.
Já dosedla vedle Alice, protože nějaké slušnější místa už byly zabrané.
Mile se na mě usmála. ,,Ahoj."
Mírně mě zamrazilo. Usmála jsem se místo pozdravu, moc náladu na bavení nemám.
Ale ona pokračovala. ,,Víš, říkala jsem si, jestli bys zítra nechtěla jít se mnou a Rose do centra. Do kina, nakupovat a tak.“

,,No," utrousila jsem zamyšleně a sledovala, jak Edward vchází ladně do třídy. Jako vždy, mu to neuvěřitelně slušelo, ale to mě až tak nezajímalo. Vypadal trošku jako outsider, což bylo nadmíru roztomilé.
Alice se zaculila, že Edwarda pozoruju. ,,Chtěla bych tě líp poznat."
,,Tak jo, půjdu," přikývla jsem a viděla, jakou radost jí to udělalo, jelikož začala plánovat, co budeme dělat, jak to bude úžasné a že samotnou s Rose jí to nebaví. A o zábavu bylo postaráno, aspoň na páteční odpoledne.

***

Páteční odpoledne se blížilo celkem velkou rychlostí. Škola byla krátká, dneska docela zábavná, páč nám řiditel zařídil nějakou protidrogovou přednášku, takže jsem se mohla na tři hoďky vyspat.
Lucas, sexy přednášející mladík, nám dával rady do života a neustále opakoval: ,,Neberte drogy, děti, neberte." přestože mohl být tak o 5 let starší, než my.
,,Chcete se na něco zeptat?"
Všichni zabručeli jasnou odpověď, že ne.
Jen Dia se se zářivým úculem přihlásila.
,,Ano, slečno?"
,,Jste svobodný?"

***

Vyprskla jsem smíchy, když jsme vycházeli z učebny rovnou na oběd.
,,Jak ses mohla zeptat nějakýho učitele, jestli je svobodnej?"
Smály jsme se nejen my, ale i Marcus. ,,To bylo dobrý, Di. Viděla´s, jak se začervenal?"
Zachytila mé čísi ruka. Táhla mě někam pryč od Marcuse a Diany.
Alice. V tváři jí hořela nedočkavost.
,,Pojedem?" zeptala se, ale jako bych neměla na výběr, mě táhla do jejich auta. Nenechala mě ani odpovědět.
,,Víš," žvatlala, ,,chci s tebou strávit každou minutu. Chci tě strašně moc poznat, podle Edwarda jsi děsně fajn. Půjdeme nakupovat, něco ti vyberu, neboj a pak můžeme do kina, nebo na pouť!"
Takhle nadšeného člověka jsem snad ještě neviděla. Odevzdaně jsem přikývla. ,,Dobře."
U jejich auta stál opřený, usměvavý Emmet. ,,Alice, svolila, nebo jí unášíš?"
,,Svolila," přikývla, zřejmě trochu uražená jeho míněním. ,,Edwarde, odvezeš nás?"
Edward lehce přikývl a prodral se davem až k nám, vytáhnul z kapsy svazek klíčů a otevřel nám dveře.
,,Vyhráls, Jaspere," ozval se Emmet a já viděla Edwarda, jak se tváří zdánlivě protivně.
Alice mě strkala do auta, jakoby se nemohla dočkat. Netrpělivě seděla vedle mě,ž moulajíc mé prsty, mě ještě jako malé dítě láskyplně připoutala. Zadržovala jsem smích, ale nechala jsem jí v té agónii, že jsem porcelánová panenka.
,,Alice, pusť jí taky ke slovu," napomenul jí Edward, ,,vážně ti dala možnost volby? To je u ní velmi neobvyklé."
,,No, vlastně jsem jí řekla jo, ale nemyslím si, že by jí to nějak odradilo, kdybych řekla ne."
Alice se pustila do navrhování jejích skvělých nápadů, jak mě co nejvíc zabavit a já jí neustále opakovala, ať si nedělá starosti, že jsem skromná osoba a zabavím se sama.
,,Máš nějaké zvíře?" ptala se nadšeně.
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ne."
,,A chtěla bys?"
Jeli jsme docela dlouho, takže jsme na povídání měli času dost. Edward se asi dosti bavil, soudě podle jeho výrazu.
,,Ne."
,,Vážně ne?" neskočila mi na to.
Zasmála jsem se. ,,Ale jo."
,,Kočku?"
,,Jen to ne." Vzpomněla jsem si na Marca.
Rose ještě jela domů, chtěla se předvést ve svém autíčku.
,,Psa?" nedala se odbít.
,,Možná."
,,Proč ho nemáš?"
,,Mám."
Její výraz byl k popukání, maximálně zmatený. I když, pořád vypadala tak šíleně krásně a andělsky.
Vysvětlila jsem: ,,Kluky," A takováhle, podobná konverzace probíhala v autě po celou dobu cesty. Projížděli jsme okolo všeho možného, ale naštěstí nezačalo být slunečno. Tedy, naštěstí pro Culleny.
Za předních končin vozu se ozval Edward, statečně řídící tou svojí neskutečnou rychlostí. ,,Proč jsme vás ještě nikdy   neviděli v té podobě?"
Před námi byla spletice cest, ale já nestihla zareagovat, kam jsme zabočili. To jeho řízení nás jednou zabije. Nebo aspoň mě, když né jeho.
,,Nebylo to zapotřebí... možná i nikdy neuvidíte."
Alice nadšeně povyskočila. ,,Ukážeš nám to?"
,,Ne," ušklíbla jsem se.
Je to divné. Já mám sice skvělý pocit při proměně, jsem třikrát rychlejší než obvykle, ale pak se zase proměnit a být nahá před všema klukama? To se mi fakt nechce. Marcus si to naopak velmi chválí. Typickej chlapeček.
Alice se najednou lekla, škubla sebou, jako kdyby jí píchla vosa.
,,Co vidíš, Lis?"
,,Já nic nevidím. Uvědomila jsem si, že jsme Alex odebrali oběd."
Protočila jsem oči. To bude dlouhý den.

***

Edwardův pohled:

Vůbec nevím,jak se mám soustředit na cestu, když tu cítím její omamnou vůni a vyzařující teplo, pocházející z pokožky. Sám pro sebe jsem se občas usmál. Alice jí otázkovala a Alex už chudák neměla, co odpovídat. Což bylo pro ní velmi netypické, poněvadž ona má odpověď na všechno. Byl to její hlavní povahový rys.
Za těch pár měsíců jsem se naučil rozpoznávat a orientovat se v jejích výrazech, když už jí myšlenky číst nemůžu.
Edwarde, zaznělo mi v hlavě a já lehce pootočil hlavu k Alici. Kývnutím hlavy jsem jí dal najevo, že jí poslouchám. Bylo to naše znamení, pokaždé, když jsme si chtěli ,potichu pokecat'.
Kdy už si s ní něco pořádného začneš?
Neměl jsem chuť tohle řešit. Možná jsem byl zbabělec, bojíc se odmítnutí, ale jedno jsem věděl. Miluju jí a asi budu, jelikož to pořád a pořád, každým okamžikem sílí. Když jí řeknu, že jí mám rád a ona mě odmítne, už se semnou nebude bavit. I kdybych se měl v těch citech topit sám, nechci ohrozit to, že se na mě nikdy nepodívá tak, jako teď. A já bych se jí nemohl podívat do očí.
Zatřepal jsem hlavou na důkaz, že se o tom nechci bavit. Nechtěl jsem jí do ničeho honit, ačkoliv jsem pokaždé měl chuť se na ní tak trochu vrhnout.
Četl jsem v Alici, jak moc ,mou' Alex započala mít ráda, jaké sympatie k ní chová, jak luští každé její slovo a výrazy, jen aby v tom bylo jedno. Že mě Alex má taky ráda. Chtěla nás dát dohromady.T ak hodně, až její myšlenky pomalu křičely.
Chvíli jsem uvažoval o tom, že s nimi půjdu. Jak znám Alex, bude se s nimi mírně nudit. Mě to taky neskutečně nebavilo, Alice s Rose si vybíraly neuvěřitelně dlouho.
Ne. Půjdu Carlisleovi obstarat nějaké papíry na úřad. Zaúkoloval mě. Večer jí vyzvednu a budu s ní sám.
Mé obavy, že se jí něco stane, přehlušoval fakt, že ona se ubránit umí. Pořád jsem netušil, jaká je její schopnost, ale doufal jsem, že nějaká silná.
Zdála se mi moc křehká na nástrahy dnešního světa.

Autor: LucilleDanion, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padněte na kolena - 7. kapitola: