Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padněte na kolena - 5. kapitola

20.03.2010 (12:30) • LucilleDanion • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 898×

Pomož jí.

V hlavě mi dvě slova zněla jako siréna.Ovládala všechny mé smysly.TMA.

Alex, nemáš ráda tmu, nechoď tam.

Musím jí zachránit. Vidím se ze statisíců úhlů! Můj obličej, tělo.
Proč mám na sobě nějaké venkovní šaty?A converse?
Ona někde byla, musela jsem jí ochránit. ,Všechny ochraň.'
Kdo je ta ona?

Tů tů tů.

,,Tůtůtů?" zamumlala jsem ospale, přičemž jsem si všimla, že viník, jenž mě vzbudil je přístroj. Mobil jsem hledala asi tak 20 vteřin slepě pod polštářem, poté na stole a až po chvíli mi ruka zabloudila na židli a já si uvědomila, že jsem ho tam včera položila.

Vypnula jsem otravnou, monotónní znělku a oddychla si. Spala jsem tak 20minut, a ještě k tomu měla děsivý sen. Pár minut jsem nadávala na svůj život, proklínala vlkodlactví a až potom se vydala do koupelny.

Poté jsem téměř vyběhla z pokoje, usedla na židli v kuchyni a čekala na maminku, jenž se právě kutálela ze schodů, celá zmuchlaná a rozespalá. ,,Je mi špatně, nepůjdu do práce."
Připravila mi nějaké cereálie, které upřímně nesnáším a navíc bych si je udělala sama, asi jako trest za včerejší nedochvilnost.

Zasloužila jsem si to, to musím uznat. Poté mi maminka neřekla ani slovo a zašla zpět do ložnice, kde se zamknula. V černých kraťasech po kolena, černobílým nátělníku, se síťovanými punčochy a conversky jsem vyšla do letních, větrem ofoukaných ulic. Teplota byla příjemná, cítila jsem se svěže a energicky. I přes uražení mé maminky jsem se málem i usmívala a nastavila malému, neagresivnímu slunečnímu paprsku tvář.

Ale něco mě mírně překvapilo.
Stříbrné, nablýskané volvo stálo před zastávkou. Cullen. Co pořád chce?

Před ním se ležérně opíral Edward, elegantní vzhled mě už nepřekvapoval. Na sobě měl úzké džíny, jednobarevné triko, jenž mu obtahovalo svaly a letní kabát, který byl... prostě přesně můj typ, co se týká oblékání. Nesnáším ho. Na nose měl usazené sluneční brýle, ačkoliv sluníčko bylo opravdu málo kde.

,,Dobré ráno." Ucedil, tváříc se naprosto nevinně a k sežrání.
Obrátila jsem oči v sloup, ten kluk mi nedá pokoje.

,,Chce slečna svést?"
Bylo to tak gentlemanské. On se choval tak vyspěle, krásně, úžasné. Jak bych mohla odmítnout?

,,Hmm," zamumlala jsem naoko zamyšleně, ,,možná."

Na tváři se mu rýsoval dokonalý úsměv, naprosto slušný.

,,Tak nastupovat."

Otevřel mi dveře, čímž mi téměř vyrazil dech. Smečka by mi sotva otevřela dveře. Proč se musí chovat tak jemně? Ztěžuje mi mé odmítání. Tak jsem tedy neohrabaně nastoupila, přičemž jsem se málem praštila do hlavy, která se mi z něho točila.

,,Co chceš, Cullene?" zeptala jsem se podrážděně, poněvadž obešel auto trochu rychleji, než měl. Nedočkavec. Ty jeho otázky! Zakřenil se.

,,No. Musím si tě trochu uplatit, abys mi prozradila to tvé tajemství."

To mi ještě tak chybělo, povídat si s ním. Poslouchal jakousi tichou, melodickou hudbu. Připomínala mi jeho. Mluvil dokonalým, melodických, přesto jasným hlasem.

,,Nejsem uplatitelná."

Sledoval cestu, oči byly rychlé, stejně jako jeho reflexy a jízda. Bylo to proti předpisům. Ale no tak, nebudu tak zaujatá. Vždyť vlastně o něm nevím nic. Je zvědavý, otravný, rychlý … božský, slušný, gentlemanský. Zvláštní je, že mě nezajímá jeho krása. On se chová tak… dospěle.

,,Ne?" zatvářil se zvědavě, přičemž někam zahnul a dostali jsme se na hlavní silnici.
Zavrtěla jsem hlavou.Vážně mě nikdo neuplatil.

,,Zajímavé," odpověděl jen.

,,Hele, Cullene…"

,,Líbí se ti mé příjmení?"

,,Nepřerušuj mě."
Pobaveně, tedy, víc než to vybouchl smíchy.

,,Autoritativní, dalo se čekat."

,,Sklízíš o mě info?" zajímala jsem se ohromeně, když už mě asi po páté definoval a poznal mé vlastnosti. Byl neuvěřitelně vnímavý. Teda, kdo by si nevšimnul, jak já jsem šíleně protivná. Zaculil se.

,,Možná."

Řekl to stejně zamyšleným tónem, jako já předtím, když jsem ho vyhodila včera z pokoje. Rozčiloval mě. Otrava jeden.

,,Chceš to použít proti mně?"

,,Dá se to tak říct." Přikývl, náhle sledujíc cestu.

***

Po chvíli zatočil na parkoviště a já se snažila nevnímat Dianin ohromený pohled.

,,Všichni koukají."

Zaparkoval, vyndal klíčky ze spalování, elegantně se vyhoupl z kožené sedačky a rychlým pohybem (a s ,,Prosím, slečno,"), mi otevřel dveře, a když jsem vyskočila, zabouchnul.

,,Myslí, že spolu chodíme," uchechtnul se, zatímco mě to moc vtipné nepřišlo.
To ještě tak, abych začala s někým chodit. Starost navíc.

,,To mám radost," zabručela jsem mrzutě a nechala se doprovodit na první hodinu.
,,Povídej mi o té tvé kamardce."
Zpozorněla jsem. ,,O té lidské? Dianě?"
,,Máš snad jinou?"
,,Ne."
,,Promiň."
,,To nic."
,,Tak povídej."

Nadechla jsem se.

,,Je strašně zvláštní, možná proto nás bere. Vždycky zbožňovala Dannyho."
,,To je ten, co chce všem pomáhat?"
Kývla jsem a otevřela skřínku. ,,Ano.."
,,Líbí se mi, podobá se Alici."
Položila jsem si věci a vzala jen dvě knihy.

,,Můžu pokračovat, nebo si tu chceš vést monolog?"
,,Radši ten monolog," provokoval a pověsil si kabát na věšák.
Otrava. Ignorovala jsem ho.

,,Ráda… propichuje," zatvářila jsem se kysele.
,,Jo, všimnul jsem si," ušklíbl se, ačkoliv vypadal pořád tak andělsky. ,,má takovou morbidní povahu.Všimnul jsem si i její lavice."
Usmála jsem se. Přesná Dia, každá hodina, počmárané lavice.

,,Jo, ráda propichuje a ryje."
Nad mou hlavou se rozezněl školní zvonek.

***

,,Pane-bože," vzdychla Diana, přičemž vyryla do lavice ,,Cullen + Rottová". Díky, Dio, ty mi to velmi ulehčuješ.
Nemám na tohle náladu. ,,Hm."
,,Proč s ním nechceš chodit? Evidentně po tobě jede."
Evidentně upíři nechodí s vlky, evidentně by vůbec upíři ani vlci neměli být. Evidentně je všechno na dvě věci.

,,Není můj typ," zopakovala jsem jí asi už po páté a zapsala si diktování učitele, jenž nás učil cosi o fyzikálních veličinách. Procházel třídou sem a tam, mírně v zamyšleném stavu pořád o něco zakopával. Stávalo se mu to pořád. Nejnešikovnější osoba, co jsem viděla.

,,Není tvůj typ?!" podivila se a asi si pomyslela něco o ústavu. Ano ano, nesdílím Cullen mánii.
Povzdychla jsem si. ,,Není."
,,On je všech typ! Všichni Cullenovci."
,,Není. To si jen myslíš."
Usmála se. ,,Je šíleně sexy."
,,Není," potlačila jsem své přikývnutí.
,,Jsi duševně chorá," otitulovala mě, přičemž protočila na důkaz oči.
Dnes jí to nadměrně slušelo. Velký výstřih, úzké červené kalhoty a balerínky.

,,Díky," zašklebila jsem se, zvedajíc své dvě ubohé knihy, penál s tužky zásadně nenosím. Půjčuju si. Jsem spíš flegmatická. Je mi jedno, že nemám půlku učení, většinou si nepíšu, teda, až na časy, kdy vedle mě sedí Dia, to radši píšu, aby na mě nemluvila. Úkoly jsou pro mě ztráta času. Neučím se, prostě si jen pamatuju, co učitelé říkají. Ukládá se mi do hlavy víc, než lidem.

,,Stejně se ti líbí." Uchechtla se Dia.
,,Ne."
,,Jo."
,,Dej mi pokoj,Di."
,,Dobře."
,,Musíš mít pořád poslední slovo?"
,,Ne."
,,Jsi trapná."
,,Promiň."
,,Vrr…"
,,Však už mlčím!"

***

Na zeměpisu se mě Dia pokusila zničit. Zasedla Edwardovi Cullenovi místo. Nabila přesvědčení, že ho děsně miluju, přestože jsem jí nejmíň milionkrát říkala, jak ho nějak extra nemusím. Ale zafungovalo jí to skvěle. Pro mou smůlu. Cullen sednul vedle mě a s Alicí si vyměnili významné pohledy.

,,Neplánovala jsem to, to jenom ona má nějaký komplex a musí mi každého dohazovat."
Tiše se zachichotal. ,,Já vím, analyzuje všechno, co dělám. Studuje doma řeč těla."
,,No né?" hraně jsem se podivila, ,,navíc má plán, že nás strčí do kumbálu."
,,Bože, fakt?"
,,Je blázen, říkám to pořád."
,,Se mnou si moc nepovídáš."
,,Nestojíš o to."
,,Možná," přiznal.

,,Tak o to nestojím já."
,,Přesvědčím tě."
,,Zmlkni, Cullene…"
A tak zmlknul, ale tvářil se pobaveně. Otravnej, bezvýznamnej idiot.
,,Víš, co si myslím?"

Jak bych mohla. ,,Vím."
,,Fakt?" reagoval ihned, chytajíc se každé nitky, abych mu pověděla, jaké schopnosti mám.
,,Že mi to děsně sluší."
Znepokojeně pohlédl k Alici, která se culila a dívala se na tabuli.

,,Jak to víš?“

,,Nevím, typovala jsem."

,,Do háje."

Autor: LucilleDanion, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padněte na kolena - 5. kapitola: