Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padněte na kolena - 4. kapitola

13.03.2010 (15:30) • LucilleDanion • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 993×

   Marcus s Dannym se shodli, že to není až tak špatný nápad, tak se rozběhli neuvěřitelnou rychlostí za ním.

   Zůstala jsem tam jen já, Edward a Mikel.

   ,,Odkud jsi, Edwarde?“

   Bohužel mě přemohla zvědavost.Už tak dlouho jsem s ním chtěla mluvit a dozvědět se všem o něm.Ale to on zřejmě věděl, viděl mi do hlavy.

  ,,Z Madridu, Španělsko,“ odpověděl prostě, trhajíc přitom pár tahů trávy.

  Mikel se bavil tím, že mi onu trávu házel za výstřih. Díky, drahý.

  ,,Španělsko?“

   Rvala jsem Mikelovi trávu do pusy, naše bitky musely vypadat strašně zajímavě a hlavně vtipně. Vyrovnané síly. Nikdo nevyhrál, vždy repríza. S Mikelem jsme byli na stejné úrovni.

  ,,Jo. Carlisle tam pracoval v nemocnici.“

  ,,A ty svoje schopnosti jsi měl už jako člověk?“ ozval se Mike, který se pomalu dusil trávou.

  Edward zavrtěl hlavou, pousmál se. ,,Ne, to až potom.“

  ,,Proč Forks?“

  ,,No-“

  Přerušila ho Alice. Měli to hotové za chvíli. Alice odvětila cosi o klidném občanovi, otočila se, popřála hezkou noc a spolu s Jasperem okráčeli do tmy.

  ,,Ano, dobrou noc,“ Edward vstal a plouživě se vydal za nimi.

  Mikel se rozchechtal, když pijavice byli mimo dohled. ,,Ty jedeš po jednom z Cullenů.“

  ,,Cože?“ vytřeštila jsem oči. ,,Ne, panebože, jen aby řeč nestála. Nezajímá mě to.“

  Poté jsem vstala, nechala kluky, ať si tam dovádějí, jak chtějí a velmi svižně se vydala k sobě domů.

   Procházela jsem pevným  porosty mechu, vše zelené, zahaleno v mlze, vypadalo to tak hezky romanticky. Začalo se mírně rozednívat, byla jsem v sedmém nebi. Miluju rána. Tedy, dnes asi spát nebudu, za 3 hodiny mám být ve škole.

  Zpomalila jsem a vychutnávala si ranní rosu, vůni a zvuky lesa. Poslouchala zpěv mladých ptáčků, jež sídlili v korunách stromů. Poblíž pobíhala srna, která si na mě už víceméně zvykla, proto se mě nebála.

  Otevřela jsem vchodní dveře a ucítila nával nečerstvého vzduchu a pachu vína. Na houpacím křesle se houpala maminka, v ruce skleničku Portského. Jakmile uslyšla klapnutí dveří, otočila hlavou směrem ke mně.

  ,,Kdy už to přestane?“

  Oči jí žhnuly, věděla jsem, že nespala. Příliš se o mě bála.

  ,,Nikdy,mami,“ přiznala jsem mrzutě, vzala jí skleničku z ruky, jedním pohybem otevřela okno a vylila obsah ven. Už nebude pít, to nedovolím. A už vůbec ne kvůli mně.

  Zamkla jsem, abych se cítila trochu v bezpečí.

  ,,Mám tě ráda, holčičko,“ usmála se, zavírajíc víčka. Popadla jsem deku a láskyplně jí přikryla.

  ,,Já tebe.“

  Vydupala jsem schody nahoru a mým tělem probliklo varování. Cítila jsem upíra. V mém domě.

  Málem jsem vyrazila dveře, když se ozvalo tiché uchechtnutí. Cullen.

  ,,Co tu děláš, Cullene.“  Tohle nebyla otázka.

  ,,Ležím na tvé posteli,“ odpověděl, jako by to byla samozřejmost.

  Však ano, má postel je veřejné prostranství.

  Zasyčela jsem. ,,Vypadni.“

  ,,Chci si s tebou popovídat.“

  Obrátila jsem oči v sloup. Co asi chtěl?

  Bez okolků jsem si převlékla tričko, ač jsem věděla, že na mě zírá. ,,Co je?“ otázala jsem se.

  ,,Promiň.“ Cítila jsem v tom mírně hanbivý podtón.

  Nadechla jsem se, strkajíc ho pryč z mé postele, jenž byla do kruhu a uprostřed místnosti. Povlečená byla fialově, mou nejoblíbenější barvou. Podle mě jedna z nejušlechtilejších a mohl jí nosit každý.

  ,,Tak cos tedy chtěl?“

  Nenechal se, udatně ležel, mé postrkování s ním ani nehnulo. Křenil se a vypadal pobaveně. Až teď jsem si uvědomila, že mi jeho blízkost vlastně nevadí a nedávám do šoupání s ním žádnou sílu.

  ,,Máš nějakou schopnost?“

  Říct mu to, či neříct? To je toť,oč tu běží. Nemůžu to přece lidem vyžvanit na potkání. Ještě k tomu upírům, nevím, co se z nich nakonec vylíhne, použijí to proti nám.

  ,,Záleží na tom, proč to chceš vědět.“

  Chvíli váhal, ale pak spustil. ,,Nemůžu ti číst myšlenky.“

  Ušklíbla jsem se. ,,Kecáš.“

  ,,Ne, nevím, co si myslíš. Strašně moc bych to chtěl vědět. Víš, jak je to flustrující? Jsem zvyklý číst a s tebou to nejde! Absolutní ticho, až na sny tvojí maminky a chrápání tvého otce.“

  ,,Vítej v našem světě,“ odpověděla jsem ironicky, vyhýbaje se odpovědi. Začínal byl nervní, i v té tmě jsem viděla jeho výraz.

  ,,Užírá mě to.“

  ,,To doufám, je na tebe komický pohled.“

  A opravdu byl.

  Zasmál se, uvolnilo to atmosféru. ,,Nebudu prosit.“

  ,,Možná to jednou řeknu. Zatím se opovaž páčit z kluků, dozvíš se to ode mě. Někdy.“

  Kývnul, cosi zamumlal a v tu chvíli byl ta tam. Utekl mým oknem.

  Chvíli jsem to rozdejchávala a zabouchla okenní rám. Tohle musí skončit. Já a on nemáme nic společného. Už mu neřeknu ani slovo.

  A tak jsem se natáhla pro sluchátka, velké - mosazné a černé, zapojené ve velké hifině, zapnula hudbu na plné pecky, nandala si je na uši a rozhodla se ponořit do světa snů, jenž pro mě byl jediným osvobozením.

***

  Na planině se rychlostí pohybovaly dvě osoby.

  Velmi nudící se osoby.

  Emmett vesele přehodil míč, Edward ho zdatně uchopil.

  ,,Alice to vyžvanila.“

  Edward do házení dává věšinu své síly, tohle ho rozzuřelo. Alici zbožňoval, ale zobák držet opravdu někdy neuměla. ,,Pak jí poděkuju.“

  Emmet se rozchechtal. ,,Neber si to zle, byla strašně šťastná. Pořád hledala v tvé budoucnosti nějakou holku, ale moc neuspěla.“

  ,,Myslel jsem, že nikoho nepotřebuju.“ Jeho míhající postava tiše chytila míč jednou rukou. Síla ho téměř nepřekvapovala.

  ,,Myslet znamená... nic nevědět, lásce neporučíš, říkal jsem ti to už tisíckrát.“

  Edward zasténal. ,,Proč se o tom všichni musíte bavit?“

  Druhý se ušklíbl. ,,Je to žhavá novinka, Edwarde. Všichni jsou strašně rádi, teda, až na Rose, té se to moc nezamlouvá.“

  Edie si pročísl vlasy, jeho obličej se zkroutil do mírně kyselého úšklebku. ,,Co se Rose zamlouvá?“

  ,,Já.“

  Smích. ,,Taky pravda.“

  ,,Tak pojď, za chvilku jdem za tou tvou budoucí milenkou.“

  ,,Opovažte se uzavírat sázky,“ zavrčel Edward.

   Emmett se zachichotal..

  ,,Emmette!“

  ,,Jasper provokoval!“

  Zavrtěl hlavou, nejspíš nad primitivností své rodiny. ,,Jak děti.“

Autor: LucilleDanion, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padněte na kolena - 4. kapitola: