Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padněte na kolena - 2. kapitola

01.03.2010 (08:30) • LucilleDanion • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 852×

  Normální žák by nervně poskakoval a přešlapoval, ale Ed-krvežíznivec byl tak dokonale klidnej, jako by tohle snad zažil tisíckrát. ,,S rodinou jsme přijeli z Anglie."
  Slyšela jsem okouzleně vzdychnout Dianu. ,,No, není krásnej?"
  Krásnej sice byl, ale leda tak pro mouchu, která se chtěla chytit do pavučiny. ,,Nezdá se mi," pokrčila jsem rameny, vědíc, že mě slyší jak Diana, tak i nový žák.
  ,,Slečno Rottová, co třeba vy?"
Nadzvedla jsem obočí, třídní se mě na něco ptal. ,,Eh... já?"
  ,,Ano, když se tam tak neobyčejně nahlas bavíte."
  ,,No, tak jo," zaculila jsem se, netušíc, o čem to mluví.
  Učitel to zřejmě poznal. ,,Tak tedy dobrá. Musíme si přece pomáhat."
  Zatvářila jsem se zmateně a Diana se naopak zatvářila víc jak naštvaně. ,,Mrcho!"sykla potichu.
,,Co?"
  Diana si čmárala a ryla do lavice srdíčko, ve kterém se rýsovalo velké ,E'. Poté na mě hodila jeden ze svých nejnepříjemnějších pohledů. ,,Ani se ti nelíbí!"
  ,,Hele, já jsem vůbec nevnímala. O co jde?"
  Diana se potichu rozchechtala. ,,Budeš ho provádět po škole."
  Provádět po škole? To se ještě dělá?
  I když, mohl by to být způsob, jak se dozvědět, co dělají na škole. Co dělají vůbec ve Forks, proč se pokouší vypadat jako normální lidí.
  Hodina tiše dál pokračovala, slyšet bylo jen rytí do lavic, které obstarávala Diana, učitel se nad tím naučil mávat rukou, žvýkání nějakého přežvykavce, potiché a tlumené chichotání ze zadních končin třídy. Po znala jsem, že Marc nabaloval nějakou Mandy. Chudák holka.
  Učitel zkoušel a vyptával se na vědomosti Edwarda. Uměl téměř všechno, což mě překvapilo. Obyčejní upíři jsou nevzdělaní, pitomci, zajímající se jen o červenou tekutinu.
  Hodiny tiše tikaly a já měla chuť je zastavit. Chtěla jsem co nejvíc oddalovat tu chvíli, kdy jsem s ním měla být sama. Vsadím se ale, že sami nebudeme, kluci mě jen tak v tom nenechaj. Doufám, teda.
  Zazvonilo a já pevně stiskla rty. ,,Užij si to," povzbudila mě naštvaně Dia a odkráčela kamsi ze třídy, i když tady měla ještě jednu hodinu, výtvarku. Stejně jako já, ale já jí měla strávit s tou bestií.
  ,,Jdeme, průvodkyně?" zaznělo za mými zády. Znělo to tak přátelsky a melodicky, asi se snažil, aby to tak vypadalo.
  Zvedla jsem se, pohledem jsem hledala Marca, který se na mě díval s obavami. ,,Jistě," usmála jsem se taky  přátelsky, i když to nebylo tak přesvědčivé, jako jeho představení.
  Vzala jsem si věci a bok po boku jsme vycházeli ze třídy.
  ,,Nezaslechl jsem tvé jméno."
  ,,Neříkala jsem ho," odsekla jsem, procházejíc chodbou, všichni po nás koukali.
  Povzdechl si. ,,Tak jo. Důvod, proč jsem učitele nabádal, abys šla se mnou ty, byl následující," zasekl se, aby zjistil mou reakci. Poklidně jsem zírala před sebe, občas se po něm letmo podívala a mlčela.
  ,,Vím, kdo jsi a ty víš, kdo jsme my. Jsi jejich vůdce, že?"odhadoval, přičemž si vzal kabát, podal kabát i mě, i s mým zavrčením. Choval se tak slušně, tak ležérně, tak elegantně.
  ,,Něco takového," zabručela jsem a navlíkla na sebe svou bundu. Otevřel nám dveře a vyšli jsme z první budovy.
  ,,Vím, proč jsi nervózní. Já taky nemám rád vlky. Ale budeme to tady spolu nějak muset přežít."
  Zalapala jsem po dechu. ,,Jak jako přežít?! Myslíš si, že si necháme žrát lidi přímo před nosem a..."
  ,,Zadrž," zastavil moje víc a víc hlasitější rozčílení. ,,nebudeme žrát lidi."
  Pozastavil se, vytáhl peněženku, z ní pár drobných a koupil si pití. To poté podal mě. ,,Arzen?" odhadovala jsem a on zakroutil hlavou.
  ,,Tohle lidi dělají, když se seznamují. Aspoň myslím," usmál se a pokračoval. ,,je nás sedm. Carlisle, pracuje jako doktor. Jeho sebekontrola je dokonalá, zvládá krev, učí nás, jak nepít lidi. Jsme vegetariáni. On a Esme jsou něco jako naši rodiče."
  Moje poznámky typu ,to je dojemné' ignoroval. ,,Neublížíme žádnému člověku, ani vám. Nechceme konflikty, chceme jen v klidu žít."
  ,,Hele, zadrž teď ty," Naznačila jsem gestem. ,,jak vám máme věřit?"
  ,,Uděláme smlouvu."
  Smlouvu? ,,Musím se poradit s ostatními."
   ,,V každém případě dneska buďte o půlnoci v lese," pokýval ke mně na pozdrav, otočil se a šel na svou hodinu.  Zdálo se, že to tu zná. ,,na těláku," zvolal na mě přes rameno.
V tu chvíli se okolo mě sesypala polovina mé smečky...

***

  O třetí hodině jsem měla zase hodinu s Diou. Skoro každou. Byla jsem za ní vděčná, rozptýlit mě od těch problému, jsem potřebovala ze všeho nejvíc.
  ,,Pane bože, pane bože..." objala mě nadšeně místo pozdravu. Vzhledem k tomu, že jsem v ruce měla docela těžké knížky, neobjala jsem jí.
  Zajímalo mě, co jí tak potěšilo . ,,Co je?"
  ,,Mluvila jsi s ním. On a jeho rodina nechtějí s nikym mluvit! Zkoušela jsem to, ale dopadlo to mírně ponižujícně."
  Protočila jsem oči, o to jí jde. O ty hnusný pijavice. ,,Byla to jen zdvořilá, nenucená konverzace, stejně pořád panovalo trapný ticho."
  Kývla hlavou. I kdyby se začali s někým bavit, nenechala bych je. Ať si tu poklidně žijí, ale neohrožují moje přátelé.
No dobře, tolik přátel jsem neměla. Ale když jsem někam šla, většina lidí mě třeba pozdravilo, nebo tak. Byla jsem ta holka, co žije ve vlastním světě s klukama. Proto jsem se nemusela setkávat s pomluvami a tak dále.
Dia byla rozverná. Líbil se jí kdejaký kluk na ulici, v obchoďáku, ve škole. Samozřejmě, jako většina šílela po Marcovi, ale měla slabost pro Dannyho tak, jako on pro ni. Avšak nikdy si nedali rande. Danny se nechtěl vázat.
Přes hlavu jsem si přetáhla proužkované tričko na tělocvik, abych dala najevo, že tělovýchova mě vězní. Poté jsem si zamyšleně zavazovala tkaničky. Mám hodinu s upírem. Super, asi mu tím míčem rozbiju hlavu.
  Cítila jsem upřímnou nenávist. Všichni lidé je tak obdivovali, aby byli to jen tupý, drsně krutý zrůdy. Sice andělsky překrásní, ale tohle na mě neplatí.
  ,,Lásko, zavazuješ si to již po paté," namítnul pobaveně Marcie, jež si neodpustil mě plácnout přes hýždě a taky to pěkně schytal. Jako obvykle.
  Obyčejná hodina, tiché hodiny cvakaly na každém patře neodbitně pomalu, jako by se škodolibě šklebily, těšíc se z dětského utrpení a nudy. Jediná zábava, kterou studenti našli, bylo pohrávání si s doplňkama, zírání z okna do keřů, do korun zelených, vykvetlých stromů, ze kterých se mžouravě a pomalu snášeli lístky, nebo květiny, takže se pod stromem tvořila jakási peřina.
  Při těláku se nepřátelské skupiny měřili, troufale na sebe hleděli, mírně se oťukávali. Věděla jsem, že nám neublíží, vypadali vcelku normálně, zkoušeli se nebavit s nikým.
   Jen spolu. Edward a ta druhá, si společně pinkali košíček. Prohlížela jsem si to malé, roztomilé stvoření. Tmavovlasá, vypadající tichá dívka, na tváři se jí neustále upínal hezký, nenucený úsměv, Edward jí cosi povídal.
Já musela jen tiše běhat po hřišti, společně někde vzadu s Diou, která si stěžovala na kuřácké plíce a téměř to nedoběhla. Mohla jsem takhle běhat hodiny a neunavilo by mě to. Výhoda. Z těláku jsem byla nejlepší, ale bohužel jsem nemohla hrát a běhat naplno.
  Profesorka tělocviku Dowsonová, mírně balila toho upíra, nás si téměř nevšímala. Byla docela mladá. Mohlo jí být kolem 30let, ale děti neměla. Možná to bylo nedostatkem partnerů. Postava sice docela ušla, ale obličej nebyl nic moc.
  Dia se tedy na pár koleček obíhání ulila, učitelka to zřejmě ani nepostřehla. Otázkovala nové studenty a ti jí zdvořile odpovídali.
  Zaslechla jsem, že ta neškodně vypadající černovláska se jmenovala Alice Cullenová. Dál jsem poslouchat nechtěla, nezajímalo mě to.
  Den tiše ubíhal, vyučovací hodiny se střídaly jak roční období, až nastal oběd – nejklidnější stadium dne.
Položila jsem si tašku na lavičku, ohlídla jsem se ke stolu pijavic. S mým údivem obyčejně jedli. Nakusovali párky, zákusky, kuře. Velice zvláštní, tohle jsem ještě nikdy neviděla.
  Dosedla jsem vedle své tašky, jako obyčejně na mě zírali tři obličeje. ,,Ahoj." Pozdravila jsem je překvapeně, proč na mě Danny, Marcus a Mikel tak čumí. Raketa měl přirodopis, nebyl tu.
  ,,Je to divné, upíři nejedí," polemizoval Danny se svojí spisovnou angličtinou. Je pravda, že on pochází z nějaké šlechtické rodiny, má zvláštní přízvuk.
  Vzdychla jsem. ,,Jenom to dělají, aby nevypadali podezřele. Stejně tak vypadají."
  ,,Ale-" zaprotestoval Marc, ale já jsem lehce zdvihla ruku. ,,Pojďme se bavit o něčem jiném, vždyť je to dneska samé upír tam, upír sem. Nezajímají mě, ztěžují mi život, nechci se o nich bavit."
  Chvilku bylo ticho. Prolomila ho až Dia, která zvesela přicupitala, skočila vedle mě s jakýmsi plakátem. ,,Hele, školní soutěž."

Autor: LucilleDanion, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padněte na kolena - 2. kapitola: