Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padněte na kolena - 11. kapitola

12.05.2010 (18:15) • LucilleDanion • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1697×

Alex:

Noha se mi neuvěřitelnou rychlostí hojila.
Edward mě ve své náručí přenesl k němu do pokoje, neustále mě škádlíc, že teď jsem invalida a on bude má pravá ruka. Tedy, noha.
,,To si trochu myslíš, Cullene, za pár hodin už budu moct chodit.“
,,Za půl hodiny by měli přijít kluci. Chtějí se podívat na invalidu.“
Uvelebila jsem se v jeho posteli. ,,Co to je? Gauč?“
,,Klidně si pro tebe koupím postel.“
Odfrkla jsem si, fakt drzej upejr. ,,Do tvojí postele nepolezu.“
,,To si řekneme potom.“
,,Zmlkni. Ani led jsi mi do tý coly nedal.“
Uraženě zkřížil ruce na prsou. ,,Jel jsem půl hodiny, než jsem našel tu tvojí vybranou značku v nějakém zapadlém krámě.“
Ano, otrokářství byl můj živel. Obzvláště, když on udělal prakticky všechno, co jsem chtěla.
,,Ty jsi taky blbej, když mi na to skáčeš.“
,,Já se snažím!“ rozčiloval se a mě to přišlo nadměrně roztomilé. Ta jeho moudrá vráska na kořeni nosu mě opravdu dokázala přimět roztát a nedávat mu tak hrozné úkoly.
,,Navíc, víš, že venku začalo dost slušně sněžet?“
Pohlédla jsem k oknu. Měl pravdu. Pár stromů už bylo dost slušně zasněženo.
,,To zas budou kluci vymýšlet, kam mi všude strkat sníh,“ povzdychla jsem si nešťastně. Pro Mikela a Marcuse super zábava, mě mučit a buzerovat se sněhem. Brr…
,,Nemáš ráda nic studeného?“
,,Ne,“ odpověděla jsem mrzutě. Měla bych, kdyby si kluci nevymysleli tuhle hru.
Zaškaredil se. ,,Ani mě?“
,,Ne,“ řekla jsem s úsměvem.
Jeho výraz se znovu změnil na uražený. ,,Jsi strašná.“
,,Já vím.“
,,To je na tom to nejhorší.“
,,Já vím.“
,,Takhle všechny jen rozčílíš,“ zkoušel ze mě vysoukat jinou odpověď.
,,Já vím.“
,,Já vím, že mě máš ráda.“
,,Já vím… teda, cože?“

***

Hodiny ukazovaly dvacet minut po jedné a za dveřmi se ozvalo pár uchechtaných hlasů a zaťukání.
Já už, s Edwardovou pomocí, stála na nohou a kritizovala Esme její jídlo, že takhle velké kousky do salátu dát nemůže.
Uvědomila jsem si, jak jsme byli s Edwardem spojeni. Vždycky se díval na můj názor, stejně tak jako já na jeho. Pomáhal mi, doplňoval mě a přitakával mi. Škádlili jsme se, to ano, možná už méně, než dřív, ale byli jsme si takovou oporou, možná i spřízněnou duší.
Alice otevřela Dannymu, Marcusovi, Mikelovi a Raketě. Vešli do domů, pár z nich si sundalo čepice, ostatní zatřásli hlavou, aby setřásli dotěrný sníh z vlasů.
,,Vypadáš v pohodě,“ ohodnotil mě Marcí, místo pozdravu, moc šťastně, že mě vidí, nevypadal a sundal si bundu.
,,Hrozné, jak se změnilo počasí, co?“ pokračoval konverzačním tónem Mikel, následoval příkladu Marcuse.
,,Taky vás všechny zdravím.“
Ani Raketa na tohle nic neřekli. Uraženě a zarytě mlčeli.
Esme mi předala salát, Emmet si s Rose vlezl do pokoje, Alice utekla ven si hrát se sněhem.
,,Tak co je?“ zvedla jsem obočí. ,,Vyklopte to, dokud nejsem naštvaná.“
,,Jsi snad úplně blbá.“ To mi toho opravdu vysvětlili. Posadili se na gauč, ohřívajíc si ruce. Koukali nepřítomně a hlavně, né na mě.
Nechápala jsem. ,,Jasně, to vím, ale to jsem po celý život.“
,,Můžeš nám říct, proč ses nebránila?! Mohl tě zabít! Ty jsi v klidu hazarduješ s životem,“ napomínal mě Danny, silně mi připomínajíc mou matku.
,,Hele, hoši, za to, že jste ho zabili, půjdu pykat já, takže mi tady laskavě nic nevyčítejte.“
Edward sebou trhnul. ,,Jak pykat?“
Ale všichni ho ignorovali. Raketa se tvářil stejně, jako oni, ačkoliv mě vždycky jako jediný bránil. ,,Nestalo by se to, kdybys nešla uprostřed noci se projít. Co tě to napadlo?“
,,Co je ti do toho, já si můžu dělat, co chci.“
,,Ne, nemůžeš,“ ujal se slova naštvanej Mikel. ,,My se pak nebudeme stresovat tím, že tě přepadne nějakej člověk, kterýmu nebudeš moct ubližit a už vůbec né zabít.“
,,Tak snad se stalo, ne?“
Danny zakroutil nevěřícně hlavou.,,Nick by tě profackoval.“
,,Nick tu není,“ usmála jsem se provokativně. Musí se hádat?
,,Stopněte, jak pykat?“ ozval se Edward, stojící vedle mě. Jeho obličej vypadal netrpělivě a nervózně.
Nadechla jsem se. ,,Naše společenstvo není jen o smečkách. Je to mnohem hlubší a vážnější,“ zasekla jsem se, sledujíc jeho reakce. ,,Je založené na radách, na vůdcích a podobně. Za zabití člověka je povětšinou trest smrti.“
,,Promiň. Byli jsme rozrušení a ...“ koktal Danny, náhle vypadající měkce.
Mávla jsem rukou.
,,Trest smrti?“
,,Můžu mít štěstí.“
,,Musíme něco udělat,“ rozhodl Marc, zvednul se a začal místností procházet sem a tam.
Zakroutila jsem hlavu. ,,Nech to tak, jak to je. Soud bude stejně nejdřív za dva týdny.“
,,Kdyby tu byl Nick, věděl by, co dělat,“ namítnul uraženě Danny, stále s ním otravujíc. Nick byl náš předchozí vůdce, který zemřel před 6 měsící. Nechal se unést pomstou za svou mrtvou rodinu, až ho to stálo život. Je pravda, byl moudrý a dokázal hravě vyřešit většinu závažných problémů, ale  osobní svůj život ne.
Edward nám však neustále skákal do řeči. ,,Kdo je Nick?“
My jsme mu neměli náladu, čas a ani chuť odpovídat.
,,Můžeš se vrátit už domů?“ zeptal se Raketa a prohlížel si obrazy a kalendáře, pověšené na moderně vymalovaných a postelových zdí.
Carlisle, vracejíc se z práce, vešel do obývacího pokoje, kde jsme se nacházeli, zřejmě slyšíc náš velmi tichý rozhovor. ,,Zítra. Dneska už to má sice zahojené, ale pro jistotu.“
Marcus popadl beze ptaní jablko a lačně se do něj zakousnul. ,,Tak my jdem a zejtra se tu stavim a odvezu tě.“
,,Odvezu jí,“ nabídnul se Edward a mně neušel Mikelův poťouchlý úsměv. Všichni se zvedli, postupně poukradli nějaký jídlo, až jsem se téměř zastyděla, pobrali bundy a čepice, rozloučili se jakýmsi zabručením a pomalu třískli dveřma.
Chvíli jsem se vzpamatovávala z jejich chování. Nejradši bych je nakopala, kdyby mě nebolela noha, což oni vědí a využívají toho.

***

,,Nemusíš mě pořád nosit, Cullene, já už chodit můžu.“
,,Sklapni, Rottová.“
A tak jsme si dokonale vyměnili role. Položil mě na postel, přikryl, jako hadrovou panenku a sednul si vedle mě, asi čekal, že hnedle budu spát.
,,Proč nespíš?“ zeptal se mě po 2 minutách.
Protočila jsem oči. ,,Je devět večer,“ podložila jsem si hlavu rukama. ,,A neusnu hned. Jak dlouho nejsi člověk?“
,,Nějaký ten pátek." Poté se vyhoupnul, ladně došel ke koupelně, jež měl vedle pokoje, zavřel se tam, jakoby snad byl uraženej a strávil tam nejméně půl hodiny za doprovodu hlasitého zvuku vody.

Autor: LucilleDanion, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padněte na kolena - 11. kapitola: