Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padlí andělé nepláčou - 39. kapitola - Osudu neujdeš

30.06.2010 (07:45) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4323×

Kapitola  39. – Osudu neujdeš

Jake se dál nezdržoval a nad jeho jednáním převzaly vládu instinkty. Vyrazil jako vystřelený z praku a po cestě k řece za ním zůstávaly bunda, svetr, nakonec i kalhoty. Ještě v běhu skopl boty a na zamrzlý kraj řeky dopadl už velký rudohnědý vlk. Led pod jeho váhou zaúpěl a zapraskal i tady, kde byl ještě relativně pevný, a vlk se zarazil, až se mu smekly tlapy. Pohlédl směrem k propadlému místu a když viděl, že Agnes nedbá prasklin a snaží se sunout blíž, aby pomohla Belle, strachy se mu zježily chlupy na zátylku a zoufale zavyl. Pak se vzpamatoval a vyrazil jim na pomoc.

Když k němu Agnes otočila hlavu, oči se jí rozšířily poznáním a úlevou. „Jakeu,“ vydechla. Zpozorovala, že vlk vrtí hlavou, lehá si na břicho, aby rozložil váhu, a opatrně se po ledu sune směrem k ní. Teď už bude všecko v pořádku, Jake jí pomůže  a Bellu vytáhnou spolu. Znovu se natáhla dál k díře,  led znovu zapraskal a Jake ostře štěkl. Od díry se šířila nová trhlina, běžela přímo k Agnes a teprve, když se z ní začala valit voda a Agnes začala vlhnout bunda, došlo jí, proč její vlk vrtěl hlavou a tak zoufale štěkal. Zarazila se a zády jí projel mrazivý pocit strachu. Teprve teď si uvědomila, že by mohla skončit pod ledem stejně jako Bella, jejíž hlava se objevovala a mizela pod hladinou v zoufalé snaze se nadechnout a zachytit okraje, ze kterého se pod jejíma rukama odlamovaly další a další kusy. Agnes její boj o život sledovala bezmocně přitisknutá k mokrému studeném povrchu, když tu ucítila, jak ji popadly vlčí zuby za bundu a táhnou ji směrem ke břehu.

Sotva byli mimo nebezpečí, Jake ji pustil a vyrazil znovu po břiše směrem k okraji. Bellu už téměř nebylo vidět, a tak zrychlil.

Těžce zkoušený popraskaný led však na takovou zátěž už nebyl dost silný. A tak Agnes, které se jen před vteřinou ulevilo, sledovala znovu zoufalýma očima, jak se led pod Jakem láme a propadá a Jake mizí mezi ledovou tříští. Vytryskly jí slzy strachu, ale rozhodnou rukou si je setřela a odhodlaně si lehla znovu na břicho, aby se posunula zpátky k nim a zkusila je oba dostat ven, když se z lesa ozval šílenou hrůzou zabarvený výkřik: „Stůj!“

Dorazil Edward.

Agnes se zvedla a nevěřícným zrakem pozorovala tu šmouhu, která se jí neuvěřitelnou rychlostí mihla před očima, a vzápětí už sledovala, jak Edward leží na ledu z druhé strany, kde led ještě nebyl tolik popraskaný, drží jejího vlka za srst na krku a táhne ho ven jako fena štěně. Teď, když viděla, že Jake je pořádku a vytřásá z kožichu vodu, trochu se jí ulevilo, ale pořád neviděla Bellu.

Edward se nezdržoval čekáním, jestli se ještě objeví nad hladinou, a skočil bez dalšího rozmýšlení přímo mezi ledové kry. Voda se nad ním zavřela a chvíli byly vidět jen pohupující se kusy ledu na temné hladině. Napjatě sledovala, jestli se vynoří, a jen koutkem oka zaznamenala Jakea, který k ní mezitím doběhl a šťouchl ji čumákem do boku. Opřela se o něj a objala ho rukou kolem krku, ale zrak od dramatu na řece neodtrhla. Čas běžel a jí každá vteřina připadala jako hodina. Znovu se jí spustily slzy bezmoci a strachu a stékaly jí po tvářích, ale už neměla sílu si je setřít. Jake zakňučel a znovu do ní šťouchl, a ona už se nedokázala udržet na nohou a klesla na kolena do sněhu.

Vtom se ale rozvířila hladina a oba s Jakem s úlevou viděli Edwarda, jak se noří z vody. Bellu si držel jednou rukou přitisknutou k rameni tak, aby měla hlavu nad vodou, a druhou rukou lámal další a další kusy a pomalu, ale jistě si razil nejkratší cestu ke břehu. To už k tomu místu vyrazil i Jake a sotva na ni dosáhl, popadl Bellu zuby za límec bundy a pomáhal ji Edwardovi vytáhnout ven. Agnes doběhla k nim, a když viděla, že Bella je v obličeji bledá jako smrt a má úplně modré rty, odstrčila je oba a začala organizovat první pomoc.

Přiložila jí prsty na krční tepnu, a když ucítila tep, oddechla si. „Žije! Ale musíme z ní nějak dostat tu vodu.“ Edward už nečekal na další pokyny a otočil Bellu obličejem dolů. Rozkašlala se, z úst jí vyrazil proud vody a pak se sípavě nadechla.

„Tak,“ rozzářila se Agnes. „A teď rychle do tepla. Jakeu, podej nám svoji bundu, prosím.“

Jake se vrátil zpět pro své svršky, a když spěchal zpátky, už přeměněný, jen v kalhotách a svetru, bundu přehozenou přes rameno a boty v rukách, viděl, že Bella podpíraná Edwardem vykašlává zbytky vody a dezorientovaně otevírá oči.

„Sundej z ní tu bundu, Edwarde, než úplně zmrzne, a Jakeu, dej sem tu svou,“ natáhla k němu ruku Agnes a kluci poslechli. Když ale balila svou promrzlou sestru do Jakeovy bundy, ten si dobře všiml, že sama drkotá zuby a  třese se zimou. Její svršky taky nebyly nejsušší.

„Edwarde, holky mrznou obě,“ ozval se. „Musíme je rychle dostat do tepla, a do Bellina pickupu se vejdou do kabiny jen dva lidi.“

Edward odtrhl zrak od Belly, podíval se na Agnes a zjistil, že Jake má pravdu.

„No jo. Jenže Bella cestu domů stejně nezvládne. A ani Agnes nevypadá, že by byla schopná řídit.“

Pak se Jake rozhlédl, a když si uvědomil, kde jsou, napadlo ho řešení.

„Fajn. Kousek pod lesem je tu lovecká chata. Využívá se jen na podzim, ale je vybavená pro případ, že by někdo potřeboval nečekaně přespat. Je tam krb, dřevo i nějaké jídlo. Vezmi Bellu tam a já Agnes odvezu domů. A až se usušíte a Bella bude schopná cesty, zavolej mi a já pro vás přijedu, jo?“

Edward přikývl, nechal si ukázat cestu a pak s Bellou v náručí, zabalenou do Jakeovy bundy, zmizel udaným směrem.

„Pojď, Ness,“ vzal Jake svoji krásku kolem ramen, „budou v pořádku. Teď se musíme postarat o tebe, ty moje Amazonko. Páni, Nessie, ty jsi ale statečná,“ dodal s obdivem v hlase a to byla pro Agnes poslední kapka. Její odvaha držená v hrsti silou vůle najednou povolila a ona se úlevně rozplakala.

„Nejsem, Jakeu,“ vzlykala s nosem zabořeným do jeho hrudníku. „Byly jsme tak pitomé. Kdyby ses tu neobjevil, už bych byla mrtvá.“

„Pst, neříkej to,“ položil jí prst přes ústa a pak ji rychle políbil. Když ale viděl, že se jí podlamují kolena, popadl ji do náruče, posadil do auta a za chvíli už mizeli směrem k Forks.

xxxx

Pekelný optik Okulárius prosvištěl chodbou a metelil si to přímo k trůnnímu sálu. Po cestě málem smetl Marbuela, zakopl o něj, rozplácl se a z jeho brašny se vysypaly všechny šroubováčky, kleštičky a jiná hejblátka a udělátka, která potřeboval k výkonu svého pekelného povolání. Marbuel se zamračil a osopil se na něj: „Co tu lítáš jak splašené čarodějnické pometlo? Málem bys mě porazil!“

„Promiň, Marbueli,“ sbíral se Okulárius do kleku a šmátral po podlaze, jednak aby našel své brýle, jednak aby sesbíral rozkutálené nástroje. „Volá mě Lucifer a toho není radno nechat čekat.“

„Co se zase stalo?“ zaujalo to Marbuela, a Belial, který zaslechl rámus a teď nakukoval opatrně zpoza rohu, si pomyslel: „Radši to ani nechtěj vědět.“

„Nevím, Marbueli. Snad prý je jeden z pekelných periskopů rozbitý, ten největší a nejpřesnější. Ale jak k tomu došlo, to nevím.“

„Zato já si to umím alespoň domyslet,“ blesklo Belialovi hlavou a tiše se stáhl zpátky do pekelného archivu, odkud ho předtím vylákal hluk.

Okulárius naházel rychle do brašny zbytek věcí, strčil si ji do podpaží a urovnal si pracovní uniformu. Pak mu stráž otevřela a on zmizel vevnitř. Marbuelovi, který se snažil nakouknout za ním dovnitř, stráž zabouchla pekelnou bránu před nosem.

Okulárius došel před pekelný trůn a uklonil se.

„Jsem zde na váš příkaz, Pekelnosti. Tak kde máme tu havárii?“

Lucifer, zamračeně sedící na trůnu, jen rozzlobeně máchl rukou směrem ke zničenému konci periskopu. Okulárius jen vytřeštil oči a pak polkl.

„U všech kudrnatých andělíčků, co se to tu stalo? Tohle není únava materiálu jako obvykle, nebo stržený závit zaostřování! Tohle je celé rozdrcené!“ divil se a Lucifer jako by se na trůně malinko zmenšil.

„Jsem se trochu… to… rozčílil, no,“ přiznal neochotně. „Půjde to spravit?“

Okulárius se na něj podíval a rozhodl se, celkem moudře, že se raději na podrobnosti ptát nebude.

„Půjde,“ zhodnotil to nakonec. „Ale ne tady. Musím to odmontovat a vzít do dílny. Je prasklá i čočka a chvíli mi potrvá vybrousit novou. Zatím budou muset stačit ty menší periskopy.“

V Luciferovi se znovu vzedmul vztek jako vlna tsunami a už se nadechoval, aby spustil svou pekelnou písničku, pak si ale uvědomil, že jiného opraváře nemá po ruce, a na poslední chvíli se ovládl. Periskop rozmáčkl v rukou vzteky, když viděl, jak Edward s Jacobem nakonec Bellu přece jen vytáhli včas, a teď bude muset za svou impulsivitu nést následky. Sebekriticky zauvažoval, jestli by neměl zapracovat na sebeovládání, ale pak se rozhodl, že ne. Místo toho mu bleskl hlavou jiný nápad.

„Dobře, Okulárie. Sprav to co nejrychleji. A pak vyrob ještě jeden, ať máme nějaký v rezervě. Stejně nechápu, jak to, že už dávno nemáme zásobu,“ brblal ještě, zatímco Okulárius demontoval pozůstatky Luciferova výbuchu a odnášel je za pomoci strážných čertů pryč.

Když zmizeli a zaklaply za nimi dveře, přitáhl si Lucifer k očím jeden z těch menších a zvědavě ho namířil k Forks, aby se podíval, jestli přece jen nebude mít štěstí a Bella nechytne alespoň zápal plic. „Ten by ji při troše pekelné pomoci taky mohl zabít,“ přemítal a zaostřoval zamlžený obraz.

xxxx

Všichni Cullenovi stáli v lese v půlkruhu kolem Alice a dychtivě čekali na konec její poslední vize. Když skončila a Alici se znovu zaostřil zrak, široce se usmála a kývla hlavou: „Dobrý. Stihl to. Holky jsou v pořádku,“ skoro ji smetl úlevný výdech, který se všem okolo vydral ze rtů.

„Končíme s lovem a vracíme se. Musím děvčata prohlédnout a Edward bude určitě potřebovat pomoc,“ rozhodl Carlisle a ostatní už se otáčeli, že se vrátí k autům, ale vtom je zastavil Alicin hlas.

„Počkejte, to není třeba. Když říkám, že jsou v pořádku, tak jsou v pořádku. Možná trochu mokré a zmrzlé, ale nic jiného jim není. A Edward pomoc nepotřebuje, tohle zvládne sám,“ dodala a v očích se jí šibalsky zablýsklo.

Edward s Bellou zatím dorazili do srubu a Edward se rozhlížel, kam by Bellu uložil. Palandy u zdí se mu zdály moc daleko od ohně, křesílka sroubená z kulatiny nepohodlná, a tak ji nakonec usadil na kožešinu před krbem, z palandy strhl deky a prostěradlo, klekl si k ní a začal jí sundávat Jacobovu bundu, aby se dostal k mokrému oblečení pod ní. Když byli uvnitř, pryč z mrazivého větru, Bella trochu přišla k sobě a začala si třesoucími se prsty rozepínat knoflíky.

„Sundej to všechno a zabal se do dek. Já zatím zatopím,“ řekl suše a už nakládal do krbu nachystaná polena a škrtal sirkami, které našel na krbové římse. Sotva se oheň trochu rozhořel, prošel poličky kolem pultu v zadní části srubu, našel železnou konvici na řetízku, čaj a cukr, přinesl to ke krbu a vyběhl ven, aby do konve z potůčku nabral vodu.

Když ji zavěsil v krbu nad oheň, ohlédl se po Belle. Ta se zatím s fialovými rty a drkotajícími zuby snažila dostat z mokrých kalhot. Lepily se jí na nohy a její studené a ztuhlé prsty si s nimi moc neuměly poradit. Bella se prosebně zadívala na Edwarda a ten, aby jí pomohl, popadl džíny za pas a škubl za ně směrem dolů, čímž je konečně naruby stáhl Belle z nohou.

„D..dík,“ zadrkotala zuby. „S..sundej si t… taky věci, j..jsi celý mokrý. A otoč se.“

Poslechl, otočil se a začal si sundávat mokrou bundu, košili a kalhoty, a úpěnlivě se snažil vytěsnit z mysli obrázek Belly v mokré košilce, která se jí lepila na prokřehlé tělo. Sundal všechno až na boxerky, které stejně takhle blízko u krbu uschnou, a rozvěsil oblečení kolem něj.

„Už,“ ozvalo se tiše a když se otočil, uviděl Bellu zabalenou v dece, jak sedí na turka u krbu a vztahuje ruce k teplu. Sebral i její šaty a věšel je po opěradlech židlí, aby proschly, pak z police vedle palandy sebral ručník a sedl si k Belle, aby jí prosušil vlasy. Celou tu dobu mlčel, kromě té věty, aby se svlékla, z něj zatím nevypadlo ani slovo, ale v jeho nitru to bouřilo jako v sopce. Teprve teď, když byla Bella v bezpečí a s ním, když věděl, že se jí nic nemůže stát, na něj dolehla hrůza a šok z prožitého dramatu. Stále ho strašila Bellina tvář, jak vypadala, když ji vytáhl z vody. Smrtelně bledá, bezkrevné rty, zavřené oči. Při představě, že by nepřišel včas, že by ty bledé, promodralé rty už nikdy nezčervenaly, neroztáhly se do úsměvu, nenašpulily se k polibku, že by její oči barvy čokolády už na něj nikdy nepohlédly, se roztřásl skoro stejně jako ona, jenže u něj to nebylo zimou. A promluvit se bál. Děsil se, že zvuk, který by z jeho sevřených rtů vyšel, by se pramálo podobal lidskému hlasu. Měl chuť křičet, řvát, aby ze sebe ten tlak dostal, ale věděl, že nesmí. Nesmí Bellu vyděsit víc, než už je. Dál jí vysoušel vlasy ručníkem a přemáhal chuť ji sevřít v náručí.

V konvici se začala vařit voda. Vstal, odložil ručník, do konvice přihodil čajové lístky a cukr a odstavil ji z ohniště. Pak prohledal další polici pod oknem, našel plechový hrníček, nalil do něj kouřící čaj, podal ho beze slova Belle, pak se posadil na zem kousek od ní a zahleděl se do ohně. Bella hrnek vzala do obou rukou a hřála si o něj dlaně. Mlčky hleděla do ohniště, pak se podívala na něj, a když viděla jeho stažené rysy a rty sevřené do úzké linky, sklopila zrak a usrkla z hrníčku.

Chvíli bylo ticho, jen hořící dřevo v krbu praskalo a srubem voněla tavící se pryskyřice.

Pak se ozvalo tiché: „Děkuju.“

Podíval se na ni a tázavě zvedl obočí. Když neslyšela žádnou odpověď, zvedla zrak, zrudla a zopakovala hlasitěji: „Děkuju. Děkuju, žes mi zachránil život. Klidně si se mnou nemluv až do konce světa, zasloužím si to. Kdyby nebylo tebe a Jacoba, byla bych mrtvá, já i Agnes, a je to jen má vina. Chci, abys věděl, že to vím a že jsem ti vděčná. Nikdy v životě ti to nebudu moct oplatit a..“

„Mlč,“ zachraptěl, když konečně nalezl svůj hlas. „Mlč, už dost. Už nikdy nechci ani pomyslet na to, že bys byla mrtvá. Bello, kdybys jen věděla, jak strašně jsem se bál, že přijdu pozdě,“ zasténal. „Kdyby upír mohl strachy zahynout, ze mě by už teď nezbylo vůbec nic. Představa, že tě ztratím, mě trhá na kusy. Když jsem viděl v Alicině vizi tu tvoji tvář, tichou a klidnou a bez života, málem jsem se tam zhroutil. Ale sebral jsem všechny síly a musel jsem to zkusit, nechtěl jsem dopustit, aby se to splnilo! V životě jsem neběžel tak rychle, a stejně bylo málem pozdě.“

Přetočil se do kleku před ni, popadl ji za ramena a zatřásl s ní jako s hadrovou panenkou. „Už nikdy mi tohle nedělej, už nikdy, slyšíš?“

Zírala na jeho bolestí stažený obličej, do očí hrůzou černých jako noc, a nevěděla, jak vymazat ten strach z jeho mysli, jak ho utěšit, jak mu pomoci. V gestu starém jako svět sám k němu vztáhla paže, položila mu je kolem krku a spojila jejich rty v polibku, do kterého dala všechno: lásku, strach, odevzdání i svůj život. A on, v zoufalé snaze přesvědčit se, že je živá, že je opravdu živá, se tomu polibku poddal jako nikdy předtím; jeho zábrany, tak těžce znovu a znovu vztyčované, ležely v prachu a vášnivé touze už nestálo v cestě nic.

Teď už mu ani nepřišlo na mysl, že by jí ublížil, když klesala následována jeho tělem do kožešiny před krbem, a když pod svými rty ucítil tep na jejím krku, žízeň byla to poslední, nač myslel. Dlaněmi se jako slepec učil číst křivky jejího těla a z doteků jejích rukou měl pocit, že shoří. Nevěděl jak, ale náhle byl nahý stejně jako ona a v jejích očích četl lásku a odevzdání. Cestičkou z polibků se sunul níž, dokud nevzala jeho hlavu do dlaní a nepřitáhla si ji zpátky ke svým ústům, sladším než život, sladším než krev.

Jen v jedné chvíli zaváhal, to když ucítil tlak a odpor tam, kde ho nečekal; zarazil se, ale její štíhlá lýtka zkřížená na jeho bedrech už ho nenechala couvnout. A pak se prohnula v bolesti prvního poznání a on věděl, že už není cesty zpět, kolébal ji ve svých pažích a vedl ji po spirále lásky, štěstí a touhy až ke hvězdám. Jen chvíli předtím, než jim za zavřenými víčky vybuchl vesmír, mu blesklo hlavou: „Osudu neujdeš.“

Předchozí * Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlí andělé nepláčou - 39. kapitola - Osudu neujdeš: