Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pád - Kapitola druhá

24.09.2010 (19:30) • SkulliButterfly • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1143×

Kapitola druhá

Jak jsem čekala, všichni se na mě koukali jak na mimozemšťana. Někteří si něco špitali, další na mě zírali s otevřenou pusou. Každopádně jsem byla středem pozornosti.

Bože, jak já to nesnáším.

Zatnula jsem zuby a rozjela se. Pár lidí mi uhnula, pár ne. Zadržovala jsem slzy. Cesta ke škole se mi zdála nekonečná. Zrychlila jsem. Otevřela jsem dveře a vjela dovnitř. Jakmile jsem zabouchla, zhluboka jsem si oddychla. Díkybohu, uvnitř ve škole zatím skoro nikdo nebyl. Našla jsem sekretářku. Než mi vystavila rozvrh, už zvonilo. Zběsile jsem vyjela z kanceláře. Podívala jsem se na hustě popsaný list papíru. První hodina: Dějepis – Učebna číslo 22. Zase jsem vzdychla. Přežiju dnešní den?

Když jsem vjela do učebny, všichni už tam byli. Učitel můj příchod nějak nekomentoval.

„Veronika Smithsová?“

Kývla jsem.

„Dobře. Obávám se, že zde jenom jedno volné místo. Učebnici jste dostala? Tak dobře, studenti, začněme s výukou.“ Ohlédla jsem se po tom jednom volném místu. Bylo úplně na konci třídy. Seděla tam malá bledá černovláska. Vlasy měla krátké a rozcuchané. Připomínala mi elfa z fantasy filmů. Nejpodivnější na ní byly ale její oči – měly karamelově zlatou barvu. Přijela jsem k ní.

„Ahoj,“ usmála se na mě mile. „Já jsem Alice Cullenová. Ty jsi Veronika, že?“

„Ronie,“ zamumlala jsem. Nepřestávala se usmívat. Najednou se ale zarazila a vykulila oči. Trvalo se několik vteřin. Potom zavrtěla hlavou a otočila se směrem k tabuli. Zbytek hodiny už nic neříkala. Zdálo se, že o něčem usilovně přemýšlí. Necítila jsem se v její přítomnosti moc dobře. Bylo na ní něco divného. Když konečně zazvonilo na konec hodiny, byla jsem šťastná jako blecha.

„Moje noční můra se stává skutečností,“ smutně jsem zašeptala do prázdné třídy.

Den byl pryč. Byla jsem na cestě do jídelny. Přemýšlela jsem o škole. Nikdo se ke mně nechoval tak mile jako Alice. Ale stejně… Byla nějaká zvláštní. Bylo na ní něco… nelidského. Sakra, co to říkám? Netuším, jak mě to napadlo. Vyhnala jsem tu myšlenku z hlavy. Blížila jsem se k jídelně. Když jsem vjela dovnitř, opakovalo se to co celý den. Zase na mě všichni koukali. Nemysli na ně, říkala jsem si zoufale v duchu. Byl tam jen jeden volný stůl. Jakmile jsem si vzala jídlo, rychle jsem k němu dojela. Nepřítomně jsem žvýkala klínek pizzy a rozhlížela se kolem. Můj zrak se upřel ke stolu, kde seděla Alice. Objímala nějakého blonďáka. Kolem ní seděli další tři lidi – hromotluk s černými kudrnatými vlasy, štíhlá blondýnka a kluk s vlasy tmavě rezavými, kterému jsem ale neviděla do obličeje. Najednou se na mě otočil. Byl bledý. Měl zlaté oči – jako všichni. A taky byl jako všichni nádherný. Otočil se zpátky a něco zašeptal. Pohled na ně mě donutil přemýšlet nad vlastní nicotností. Těch pět muselo být elitou školy. Páni dokonalí. Miláčci učitelů. Matně jsem si vybavovala Aliciny odpovědi. Věděla všechno. Byla chytrá. Nedokázala jsem od té skupiny odtrhnout pohled. Žvýkala jsem pizzy a sledovala jejich andělské rysy a karamelové oči. Z přemýšlení mě vytrhl až fakt, se chystala skousnout papírový talíř. Otočila jsem se a rozjela se k východu. Naposledy jsem se odhlédla po té skupince. Pak jsem zavrtěla hlavou a vydala se na parkoviště, kde jsem počkala na tetu.

„Tak co, jak to šlo?“ První otázka padla, jakmile jsem se přiblížila.

„Normálka,“ zalhala jsem. Byla to hrozně očividná lež. Teta si mě trochu nedůvěřivě sjela pohledem, ale nekomentovala to. Dojeli jsme „domů“. V kuchyni seděla Ginger a ládovala se buchtou.

„Ginger, co tu děláš?“

„Jéé, ahoj Uonie,“ zahuhlala s plnou pusou. „No, puisla jsem se pouádne najíst. To bys nevueuila, jaký děsy nás tam nutej jíst!“

„Sakra, zapomněla jsem dojít na poštu. Hned jsem tu,“ řekla teta a zmizela.

„Mmm, nedáš si buchtu?“

„Ne, díky, teď jsem obědvala.“

„No jo, zlatá střední,“ zasnila se. Potom trochu zvážněla. „Jak to šlo?“

Pomoooc, ony sou snad naklonovaný, pomyslela jsem si. Ginger se mi ale nechtělo lhát.

„Nic moc.“

„Skamarádila ses tam s někým?“

„Ne, všichni na mě hleděj zeshora, a to jak obrazně, tak doslovně.“

„Fakt se tam nenašel ani jeden člověk?“

„No,“ zaváhala jsem. „Jedna holka, se kterou jsem seděla, byla docela milá. Zezačátku. Myslím, že se jmenovala Alice… Alice Cullenová.“
Ginger vyprskla vodu na stůl. „Ty sedíš s Cullenovou?“

„Jen na dějepis. A možná i na biologii, ale to nevím jistě. Proč, ty ji znáš?“

„Jestli ji znám? Je to Cullenová!“

„Co sou Cullenovi zač, že kvůli tomu tak šílíš?“

Cukla sebou. „No,“ řekla. „Doktor Cullen a jeho žena Esmé totiž adoptovali několik teenagerů – Alici a jejího bratra Emmetta, Rosalii a jejího bratra Jaspera a taky Edwarda. Víš, oni jsou trochu zvláštní. S nikým se moc nebaví, straní se ostatních. Dokonce se i spárovali mezi sebou – Rosalie s Emmettem a Alice s Jasperem. Přistěhovali se sem před pár lety z Aljašky.“

„Mám dojem, že sem je dneska viděla. Seděli všichni u jednoho stolu v jídelně…“ Tak ten hromotluk byl Emmett? A ta blondýna Rosalie? Ten blonďák Jasper? A ten další, s těmi rezavými vlasy… Edward?

Divná jména. Jako ze starých časů.

„Víš, Edward Cullen je idol všech holek na škole,“ řekla, jako by mi četla myšlenky. „A nelze mu upřít, že je fakt nádherný. Ale asi je dost nafoukaný, jelikož všechny holky odmítá.“

„Víc nevíš?“

„Ne. Jak jsem řekla, jsou tajemní… a trochu divní.“

Chvíli bylo ticho. Řekla jsem, že si jdu udělat úkoly a zmizela v pokoji. Jenže na úkoly sem se nevrhla. Lehla jsem si na postel a přemítala o sourozencích Cullenových. Když jsem se na ně tak dneska koukala… Připadali mi nějací zvláštní. Vyzařovalo z nich něco… Něco ne úplně lidského… A sakra, co to zase melu? Několikrát jsem bouchla hlavou do polštáře, abych se vzpamatovala, a šla si opravdu dělat ty úkoly. Zbytek dne se už nic zvláštního nedělo – teda až na to, že když jsem šla spát, za oknem se mi mihl velký, tmavý stín. Hned byl ale pryč.

„Je toho na tebe moc,“ zamumlala jsem si sama pro sebe. Stejně jsem se ale celou noc nemohla zbavit pocitu, že mě někdo sleduje. A když jsem konečně usnula, viděla jsem před sebou Edwarda. Byl v temném lese, byla noc a někam utíkal. Pak se zastavil a vyděšeně koukal před sebe.

Crrrr!!!

Budík mi připomněl, že moje noční můra ještě neskončila, ale stále pokračuje.

Tak, druhá kapitola je u konce. Ale řeknu Vám, že napsat tři kapitoly něčeho, to jsem se překonala. :D Děkuju moc všem, co to čtete.

A mám na Vás dotaz... Chtěli byste, aby Edward nemohl číst Ronie myšlenky jako Belle, nebo aby mohl?

Je to na Vás! :D

Autor: SkulliButterfly, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pád - Kapitola druhá: