Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » P.S. Miluji tě... 3. kapitola

02.12.2010 (13:30) • Enutka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1403×

Seděla jsem na schodech dlouhou chvíli, ale pořád jsem nemohla přijít na to, co se mi Jake snaží říct. Překvapení? A je to i dar od Esmé? A proč se mě ptal, jestli jsem si užila včerejší den? Včera jsem nedělala nic zajímavého, jen jsem pomáhala babičce s renovací nějakého domu. Znovu jsem si pořádně přečetla dopis, ale nepomohlo to. Cítila jsem, že odpověď je tak zřejmá, ale já ji prostě nevím. Postavila jsem se a šla dovnitř. V obývacím pokoji nikdo nebyl, takže jsem si sedla na sedačku a přemýšlela jsem.

Jak mohl Jacob vědět, co jsem dělala včera? Vždyť ty dopisy napsal ještě před odjezdem! Najednou se vedle mě objevil táta a ustaraně se díval na můj obličej.

„Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se.

„To si nemůžu jen tak popovídat se svou dcerou?“

„Tvoje dcera momentálně nemá čas ani náladu si povídat,“ řekla jsem. No, spíš jsem to na něj štěkla. 

„Co se s tebou sakra děje? Já vím, že ti chybí Jake, ale takhle ses nikdy nechovala! Pořád jen na někoho štěkáš. Každý se pokouší být na tebe milý, ale ty to nedokážeš ocenit!“ řekl a chystal se odejít. 

„Kam jdeš?“ zeptala jsem se.

„Hledat svou dceru, protože tahle osoba, která vedle mě sedí, není ona,“ řekl a odešel.

Snažila jsem se pochytat slzy, které se mi nezadržitelně koulely po tvářích. Jak něco takového mohl říct? Já nejsem na ostatní hnusná! A i kdyby, mám pro to důvod. A pak mi to došlo. Okamžitě jsem tátu odstavila na druhou kolej a přemýšlela, jestli to může být pravda.

Skoro neslyšně jsem zavolala, „Esmé.“

Okamžitě přiběhla, a když viděla, že jsem plakala snažila se mě utěšit.

„Babičko, čí je ten dům, který jsme včera restaurovaly?“ zeptala jsem se a Esmé se usmála.

„Zatím ničí,“ řekla. 

Vzala jsem do ruky obálku od Jaka a vytáhla z ní malý stříbrný klíč, který byl ovázaný modrou stuhou. Zvedla jsem ho do výše a pořád jsem se na něj koukala. Nemohla jsem uvěřit, že je to klíč od mého nového království.

„Je můj?“ zeptala jsem se skoro neslyšně a najednou se u mě objevila Alice s úsměvem od ucha k uchu.

„Všechno nejlepší!“ vypískla a pak se zamračila na Esmé. „Proč jsi mi nic neřekla, Esmé?“

„Protože bys na to svou rozjařeností všechny upozornila,“ řekla a Alice se zamračila ještě víc.

„Děkuji, Esmé,“ řekla jsem a objala ji. V tu chvíli u nás stáli všichni a zmateně se dívali. Viděla jsem jak vyvalili bulvy, když se na mé tváři rozzářil úsměv.

„Na co ještě čekáš? Sbal se a jedem,“ řekla Alice.

„Počkat, o co jde?“ zeptal se Edward.

„Naše holčička dospěla a stěhuje se,“ řekla v klidu máma a já poznala, že ona o tom celou dobu věděla.

Táta si přečetl mé myšlenky a ve tváři se mu objevilo několik pocitů. Poznání, nevěřícnost, rozzuřenost, bolest a nakonec vykouzlil ten nejkrásnější úsměv, který mi tak dlouho chyběl.

„Jo, jo, jedeme. Jedeme na nákupy, jó jedem na nákupy,“ prozpěvovala si Alice.

„Nákupy? Alice!“ křikla jsem na ni.

„Jasně. Musíme dokonale vybavit tvůj dům. Sehnat všechno na oslavu a taky ti vybavit šatník,“ vypískla. Raději jsem nic nenamítala, protože bych neměla šanci jí to rozmluvit.

„Dneska?“ zeptala se máma.

„Ne asi. Za měsíc,“ řekla Alice a zvedla oči v sloup.

(...)

V obchodním domě bylo jako vždy spoustu lidí. Nevím, co je na obchoďáku tak fascinujícího, že tady furt lezou! Všechny jsem je náležitě ignorovala a zabývala jsem se prozkoumáváním obchodů s oblečením. Nikomu se s námi jít nechtělo, a tak jsme jely jen já, máma a Alice. Obě dvě vířily z jednoho obchodu do druhého, až jsem si začala myslet, že zapomněly, jak se chovat normálně lidsky. Tahaly mě z jedné kabinky do druhé a dávaly mi další a další oblečení. Chtěla jsem něco namítnout, ale bylo by to jako mluvit do větru. Měla jsem tolik oblečení, že budou do domu muset přistavět ještě jednu místnost, aby se tam vše vešlo, ale Alice si s tím nedělala starost. Vždy mi jen řekla: „Nestarej se. Užívej si a já to všechno vymyslím.“

Sice jí věřím, ale ona a myšlení nejdou vždycky ruku v ruce. 

„Zlato, zkus si ještě tyhle šaty,“ řekla mi máma.

„Ani náhodou! Šaty už mám aspoň troje a stejně je nevyužiju. Já šaty nenosím!“

„Tak začneš,“ řekla Alice nekompromisně.

„Ne. Už nejsem malé dítě.“

„Renesmé Carlie Cullenová, přestaň trucovat a obleč si ty šaty,“ řekla máma a tvářila se jako boxer před zápasem. Raděj jsem si oblékla ty šaty a obě se shodly na tom, že mi nesedí. No vydržely by jste s nima?

(...)

Doma byl až neskutečný klid. Celé ráno jsem musela poslouchat Emmettův „zpěv“, protože chtěl naštvat Rosalii a teď nic? Máma a Alice šly všechny věci uložit do šatny a pak se někam vytratily se slovy „Za chvíli se uvidíme.“ Chtěla jsem jít k sobě do pokoje, ale moje poloviční lidskost na sebe nedala zapomenout. Šla jsem do kuchyně s úmyslem dát si první věc, na kterou v lednici narazím, ale nestačila jsem tam dojít, protože mě upoutal list papíru. Vzala jsem ho do ruky a začetla se.

Zlato, netrpělivě tě čekáme doma.

                                       P.S. Nenech nás dlouho čekat.

Doma? A já jsem teď kde? No, kdyby to psal táta, znamenalo by to k nim domů, ale tohle byl rukopis babičky, takže to znamená... A pak mi to došlo. Zapomněla jsem na svůj hlad a běžela jsem rychlostí blesku k mému novému domečku – no, domečku není o správné slovo – spíš k mé nové vilce. Doběhla jsem tam za pár minut a okamžitě jsem se zarazila, když jsem viděla, že všichni stojí venku.

„Jen ty jediná máš tu čest otevřít dveře,“ řekla Esmé.

Šla jsem ke dveřím a v rukou jsem svírala klíč. Zhluboka jsem se nadechla a zasunula jsem klíč do zámku. Otočila jsem jím a ozvalo se tiché „Cvak“ a dveře se otevřely. Vešla jsem dovnitř a rozhlížela jsem se po pokoji, který jsem sama zařídila. Se zavřenýma očima jsem si sedla na sedačku a nadechla jsem se té omamné vůně. Až po několika minutách jsem si uvědomila, že nejsem sama. Otevřela jsem oči a všichni na mě koukali se zaujetím.

„Líbí se ti,“ řekla Esmé.

„Líbí se mi víc než tušíš,“ řekla jsem a cítila jsem, jak se mi po tváři kutálí slzy.

„No tak, Ness, dneska se brečet nebude! Dneska bude párty!“ řekla Alice a já na ni vyjeveně koukala, ale pak jsem si řekla, že malá oslava v rodinném kruhu nikomu neublíží.

„Jasně,“ řekla jsem.

„Takže, ty jdi nahoru. Za chvíli za tebou přijdu,“ řekla mi Alice a začala všem rozdávat  úkoly.

Nijak mě nepotěšilo, že si ze mě bude dělat svou barbínu, ale nechtěla jsem se hádat, a tak jsem se vydala po schodech nahoru, kde mě čekal ten nejkrásnější pokoj, který jsem kdy viděla. Do tohohle pokoje jsem měla předtím zákaz vstoupit – asi proto,  že mě chtěli překvapit – ale teď jsem věděla, že je můj, jako tohle všechno kolem. Ani jsem si nestačila všechno prohlédnout a už do pokoje vklouzla Alice.

„Nejdřív tě namaluji a upravím ti vlasy,“ řekla Alice.

„Alice, prosím nech můj obličej na pokoji, stejně tady budeme jenom –.“

„– žádné námitky! A teď šup, máme málo času.“

S Alicí nemělo smysl se hádat. Stejně by si to udělala po svém, ať se mi to líbí nebo ne.

Posadila jsem se na židli před dlouhou řadu naleštěných zrcadel. Zavřela jsem oči a přestala jsem všechno vnímat. Cítila jsem jen drobné pohyby Aliciných rukou, která na mě patlala nejrůznější masky a leštidla a kdoví co ještě. Nevím jak dlouho tohle všechno trvalo, ale když jsem otevřela oči, tak jsem se vůbec nepoznávala. V zrcadle přede mnou byla nádherná žena s krásnýma čokoládovýma očima, které lemovaly husté černé řasy. Žena v zrcadle vůbec nebyla bledá, ale měla barvu rozkvétající růže. Nevěřila jsem, že to jsem já, ale když jsem zvedla ruku, žena v zrcadle udělala to samé. Otočila jsem se na Alici, která se usmívala samolibým úsměvem.

„To jsem opravdu já?“ vydechla jsem.

„Copak ty o tom pochybuješ?“ zeptala se Alice.

„Ehm... ne,“ řekla jsem.

„Musím ti ještě udělat vlasy. Vydržíš ještě chvíli?“ zeptala se Alice a já jen přikývla.

Nebylo to tak hrozné. Za pár minut jsem měla vlasy hezky vyžehlené a pak mě Alice nechala o samotě, protože se šla převléknout. Zdola byla slyšet hudba, kterou zřejmě vybral Emmett.

Nebyla špatná, ale tenhle styl hudby moc nemusím. Postavila jsem se a šla se obléct. Alice mi přichystala džíny a hodně lesklý top. Oddechla jsem si, že se nemusím promenádovat v nějakých korzetových šatech. Oblékla jsem se a postavila jsem se před obří zrcadlo. Prohlížela jsem se od hlavy až k patě, ale nenašla jsem nic, co by stálo za zkritizování. A pak do místnosti vtrhla Alice.

„Sluší ti to,“ konstatovala Alice.

„Díky, ale když tam budeš ty, tak se na mě nikdo koukat nebude,“ řekla jsem.

„Jo, jo, jasně,“ řekla Alice a zašklebila se.

Asi si myslela, že to říkám jen tak, ale opravdu jí to velice slušelo. Byla podobně oblečená jako já, ale já se s ní nemohla rovnat. Byla dokonalá, kdežto já jen ucházející. Alice ke mně přišla a zeptala se: „Jsi připravená?“

Přikývla jsem a tak jsme se vydaly dolů. Když jsme scházely ze schodů a já poprvé uviděla velikánský obývací pokoj, málem jsem dostala infarkt!

Autor: Enutka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek P.S. Miluji tě... 3. kapitola: