Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otrokyně Temnoty 3. kapitola

24.11.2012 (11:45) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3949×

3. kapitola

Šel jsem lidskou rychlostí, nikam jsem nepospíchal. Potřeboval jsem si to srovnat v hlavě. Nechápal jsem, co mělo znamenat to, co říkala. Ani mi neřekla svoje jméno. Její slova mi zněla v hlavě jako ozvěna.

Jsem někdo, ke komu by se nikdo neměl přibližovat. Jsem prokletá bytost. Jedna z vás. Nemám svobodu.

Zastavil jsem. Jedna z nás. Ona je taky upír. Ale… co dělá tam v tom domě? Tím přibližováním se k ní myslela to, že by každého zabila pro krev, a když ne pro krev, tak z obrany. Mně neublížila, protože jsem jí nechtěl ublížit. Což znamená… Aro ji chtěl zabít.

Porozhlédl jsem se a všiml si, že jsem na louce, která odděluje Zakázaný les od toho normálního, nevím, jak jinak to říct. Teď jsem se už rozeběhl upíří rychlostí a vběhl do jeskynní chodby.

Nikdo mě asi čekat nebude. Čekal Aro, že mě zabije? Znovu jsem ztuhl, když jsem si vzpomněl, proč mě za ní Aro poslal. Myšlenky. Nemohl jsem jí číst myšlenky. To je zvláštní. To taky patří k jejím schopnostem?

Znovu jsem se rozeběhl, už jsem nemohl meškat. Musel jsem mluvit s Arem. Zanedlouho jsem už byl v paláci. Nikde žádné myšlenky, všechny vycházely z trůnního sálu... i myšlenky mé rodiny.

Běžel jsem tedy tam. Před dveřmi jsem se zastavil a zhluboka se nadechl. Opřel jsem se do dveří a otevřel je. Veškerý rozhovor v místnosti utichl. Objevil jsem se uprostřed místnosti a koukal na Ara. Byl překvapený.

„Copak, nečekali jste mě?“ zeptal jsem se trochu drze, ale neměl jsem chuť být slušný. Pořád jsem myslel na tu ženu, či možná dívku.

„Edwarde, jsem rád, že jsi živ a zdráv,“ řekl Aro, ale moc jsem ho neposlouchal.

„Čekal jsi snad něco jiného?“ ptal jsem se ho stále drze. Několik členů gardy zavrčelo, ale to mi bylo jedno.

„Edwarde, prosím, následuj mě,“ řekl Aro a vstal ze svého trůnu. Poslechl jsem ho. Šel jsem za ním. Ke mně se přidal ještě Carlisle. Chtěl jsem mu něco říct, ale neposlouchal by mě. Prostě šel.

Aro nás zavedl do své pracovny, jako když jsme přijeli.

„Takže, Edwarde, povídej, co jsi zjistil,“ vyzval mě a ruce spojil dlaněmi. Byl jsem najednou tak zuřivý. Rukama jsem praštil do stolu.

„Především chci vědět, proč jsi chtěl tu ženu zabít,“ řekl jsem a upřel na něj rozzuřený pohled. Jeho mysl a tvář mluvila za vše. Nechápal, o čem to mluvím.

„Promiň, Edwarde, ale můžeš mi říct, o čem to mluvíš? Zjistil jsi něco?“ ptal se mě dál.

„Ano, zjistil, není toho mnoho, ale mně to bohatě stačilo. Hlavně, ona není nebezpečná,“ řekl jsem a Aro se ve vteřině rozesmál. Probodl jsem ho očima černýma zuřivostí. Jak se může smát.

„Nesměj se, Aro, je to pravda. Jestli se ti nevrátilo několik tvých stráží, tak na ni museli útočit. Pouze se brání. Já jí nic udělat nechtěl, pustila mě do svého domu, viděl jsem ji, není nebezpečná. A ještě něco, ona je jedna z nás, je upírka,“ řekl jsem a Aro s Carlislem vytřeštili oči.

„Co všechno jsi zjistil?“ zeptal se mě a natáhl ke mně ruku. Chtěl jsem mu to říci, ale rozhodl jsem se, že mu vyhovím. Vložil jsem svou ruku do jeho a už viděl, co jsem prožil. Jeho oči byly stále více a více zmatené.

„Ta žena je velice zvláštní. Skutečnost, že je upírka, vysvětluje, proč se lidé z toho lesa nikdy nevrátili a proč vyvraždila celé město... i svou rodinu. Ta žena, co s ní přišla, musela být její stvořitelka. Je tady ale stále něco, co nám uniká. Musí mít nějaké rozumné vysvětlení, proč je taková a žije tam, kde žije,“ řekl zamyšleně Aro, vstal a pochodoval po své pracovně.

Měl pravdu. Bylo tu něco, co nám unikalo. Stále dokola jsem si promítal všechno, co jsem zažil od vstupu do lesa, až po výstup z lesa. Něco tam musí být. Je to hádanka. Její slova. Něco je v nich ukryto.

Jsem někdo, ke komu by se nikdo neměl přibližovat. Jsem prokletá bytost. Jedna z vás. Nemám svobodu.

A pak mi to došlo.

„Ona je otrokem,“ řekl jsem bez přemýšlení. Aro se zastavil a podíval se na mě. Stejně tak Carlisle, který napůl seděl na Arově stole.

„Co to říkáš, Edwarde?“ ptal se mě nechápavě Aro.

„Její slova. Jsem prokletá bytost. Nemám svobodu. Copak má otrok nějakou svobodu? Nemá. Musí být otrok, vězeň ve vlastním domě. A její ruce…“ zarazil jsem se, když jsem si na to vzpomněl. Rukavice, ale o ty tak nešlo jako o to, co se nacházelo nad nimi. Viděl jsem…

„Má na rukou okovy, viděl jsem je. Podle jejích očí, které jsem viděl v černotě její tváře, dlouho nejedla, měla je černé jako celé to místo. Ale ta záře… Připomínal jsem jí někoho, koho kdysi znala, možná někoho, koho milovala. Někoho, kdo by jí mohl pomoci. Byla ke mně tak hodná, nevztáhla na mě ruku, nijak mi neublížila. Musím se tam vrátit a dozvědět se víc,“ řekl jsem a vystřelil z Arovy pracovny.

Křičeli za mnou, ale neposlouchal jsem je. Několik upírů se mi dostalo do cesty, ale oběhl jsem je nebo je přeskočil a běžel dál. Běžel jsem rovnou do chodby a nezastavoval. Musím za ní. Musím jí pomoci.

Když už jsem viděl Zakázaný les, zaradoval jsem se, ale nebylo dobré, že jsem měl v patách celou gardu, plus svou rodinu. Křičeli, ať okamžitě zastavím, ale nemohl jsem jim vyhovět. Potřeboval jsem ji vidět.

Nevím, co se se mnou dělo, ale musím ji vidět, zjistit o ní něco, nějak jí pomoci. Krok před Zakázaným lesem jsem se zastavil a podíval na gardu, která využila situace a rozeběhla se. Báli se toho místa, poznal jsem to, ale já se ho nebojím.

„Musím tam jít, musím jí pomoct,“ řekl jsem tak, aby mě slyšeli a zmizel v lese.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otrokyně Temnoty 3. kapitola: