18.03.2010 (07:15) • verka123 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2637×

Ráno vypadalo jako všechny ostatní, jen s tím rozdílem, že jsem doma byla sama. Renee byla určitě v práci, Phil zase na tréninku a Jake nevim. Překvapilo mě to, že jsem ho tu nenašla, nebylo to zvykem. Asi si šel zase proběhnout a spojit se smečkou. Šla jsem si připravit snídani, ale nic jsem nesnědla, protože mě z ničeho nic přešla chuť. Nevrátil se ani do oběda, tak jsem se rozhodla, že zůstanu doma u bazénu a počkám tu něho. Dala jsem si pár temp a šla zpátky ven, byla jsem nervozní. Něco se muselo stát.

Kde mohl celý den být. Nedalo mi to a zavolala jsem Renee do práce.

„Prosím,“ ozval se její hlas na druhém konci.

„Mami, to jsem já, Bella. Prosím tě, nevíš, kde je Jacob?“ zeptala jsem se jí.

„To nevím. Ráno když jsem odcházela, tak byl ještě doma. Třeba se šel jenom projít, vždyť víš, jak rád chodí do přírody. Neboj, on se vrátí brzy!“ utěšovala mě.

„Asi máš pravdu. Zbytečně plaším. Tak se nezlob, uvidíme se večer. Zatím ahoj,“ rozloučila jsem se a zavěsila.

Má pravdu, nebudu zbytečně plašit, on se vrátí do večera.

Ale on se nevracel. Renee už byla dávno s Philem doma a on nikde. Něco se mu muselo stát. Začínala jsem se o něho bát víc a víc. Po setmění jsem vytočilo Billyho číslo.

„Halóó,“ řekl Billy.

„Billy, to jsem já, Bella. Prosím vám, mám strach o Jaka, dneska ráno odešel a ještě se nevrátil. Nevíte něco o něm? Hrozně se o něho bojím,“ vychrlila jsem ze sebe.

„Dopoledne s nim mluvil Sam a nic neříkal, jen to, že je v pořádku a že musí za tebou, než se začneš o něj bát. Říkáš, že se ještě nevrátil jo?“

„Ne!“ odpověděla jsem a začala se klepat. Napadaly mě samé špatné myšlenky.

„Něco se muselo stát. Bello, buď v klidu. Zavolám hned Samovi a on mi dá vědět, až něco zjistí. Pak ti zavolám, ano! Hlavně nic nedělej, ať nehledáme i tebe!“ poprosil mě a zavěsil.

Stála jsem jako přimražená. Co když se mu stalo něco zlého. To bych už nezvládla. Musim ho jít najít, vezmu si sebou mobil, kdyby náhodou. Billy říkal, ať nikam nechodím, ale já musela. Nemohla jsem jenom tak sedět doma a čekat. Prostě nemohla.

„Bello, kam jdeš? Chceš se ztratit i ty? Zavoláme policii a oni ho najdou,“ snažila se mě zadržet Renee.

„Mami, já musím. Nemůžu tu jenom tak sedět. Možná vím, kde je,“ řekla jsem jí ve spěchu a vyrazila ven.

„Vrať se, slyšíš!“ volala za mnou, ale já jí neposlouchala.

Lhala jsem jí, nenapadlo mě ani jedno místo, kde by mohl být. Maximálně na pláži a tak jsem se tam rozeběhla. Běžela jsem celou cestu, až jsem nemohla popadnout dech. Zbytečně, nebyl tam. Sakra, kde může být. Sedla jsem si na pláž. Připadala jsem si bezmocná a k ničemu. Co to jsou za prázdniny, když se furt jen trápím, strachuju a brečím. V tom mi zazvonil mobil.

„Ano,“ vyhrkla jsem do něho.

„Bello, je v lese zraněný, ale jen lehce. Nemůže se ukázat u tebe doma, Renee by mu hned volala doktora. Je prý tam, kde jsi byla včera ty,“ pověděl mi Billy.

„Děkuji Billy, jdu hned za ním,“ pověděla jsem a běžela za ním.

Našla jsem ho okamžitě, seděl na zemi opřený o kmen. Čekal mě.

„Jaku, jsi v pořádku?“ přiklekla jsem si k němu.

„Jo, jsem. Jen mám naražený asi kotník a pohmožděné tělo. Já se léčím rychle, za dva dny budu v pořádku. Spadl jsem ze srázu, když jsem běžel domů,“ řekl mi.

„Ty jsi takový nemehlo, víš, jak jsem se o tebe bála? To jsi mi nemohl nějak dát vědět? Musel jsi prostě počkat, až strachy skoro umřu a zavolám Billymu,“

„Tak co, stejně jsi mě nechtěla vidět. Chtěl jsem ti ušetřit pohled na mě. Možná by jsi byla radši, kdybych nebyl,“ odpověděl mi.

Vyrazil mi totálně dech. Jak si tohle mohl myslet. Sice jsem se na něj včera nebyla milá, ale i tak musí vědět, jak moc mi na něm záleží.

„Jaku, to snad nemyslíš vážně?“ nechápala jsem jeho chování.

„Bello, prosím tě, já vím moc dobře, že jsi mu včera volala. Tak co, vrátili jste se k sobě?“

„Jacobe, nech toho! Co ti přelítlo přes nos?“ nechápala jsem ho, ale to co říkal mi ubližovalo.

„Nic, jen už mě to unavuje. Já ti chci pomoct a ty mi to vůbec neulehčuješ. Už mi přestaň konečně lhát!“ zvyšoval na mě hlas víc a víc.

„Jacobe, přestaň!“ povolovaly mi pomalu nervy a chtělo se mi zase brečet.

„Copak, nesneseš pravdu do očí?“ pokračoval.

„Jestli toho okamžitě nenecháš, tak se seberu a odejdu a ty si tu třeba zmrzni!“

„To těžko, mě zima nikdy není. Už ne a to díky těm odporným pijavicím, za kterými furt dolejzáš. Pochop, Bello, on tě už nechce. Opustil tě, protože o tebe už víc nestál. Kdy to konečně pochopíš? Byla jsi jen loutka, se kterou si hrál a pak odkopl. Tvrdí, jak moc tě miluje a pak se tě tak snadno vzdá? Pcha, ani omylem! Já bych se tě nikdy nevzdal!“ ubližoval mi dál.

„Máš pravdu, Jacobe Blacku, nikdy nebudeš jako on, protože on mi ublížil jen jednou a hodně, ale ty... Ty mi ubližuješ pokaždé, když jsme spolu a bolí mě to možná ještě víc, než Edwardův rozchod. Měj se Jaku a fakt si přeju, aby jsi se konečně vzpamatoval a začal se chovat jako dospělý!“ řekla mu smutně, otočila se a šla domů.

Ještě než mi zmizel z očí jsem na něho křikla: „A měl by jsi se vrátit k Renee nebo po tobě vyhlásí pátrání!“

Měla jsem na něho takový vztek, že bych ho nejradši zaškrtila sama. Co si o sobě myslí, takhle na mě křičet. Ale mrzelo mě to a bolelo to. Nechci mu ubližovat. Mám ho ráda.

Jakmile jsem byla skoro u domu, všimla jsem si, že mě Renee vyhlíží. Jakmile mě zahlédla, zamávala na mě, abych si pospíšila. Co se zase děje? Že by se Jake už vrátil? To pochybuji, je ještě zraněný a nemůže se takhle ukázat před Renee. Hned by ho vezla do nemocnice a tam nesmí, kvůli svojí teplotě těla. Jaké překvapení mě zase čekalo? Přidala jsem do kroku, abych se to dozvěděla, co nejdříve. Ta vzdálenost mi připadala nekonečná, ale jakmile jsem vešla do domu a viděla jsem, kdo tam na mě čeká, zavrávorala jsem.

Stál ta Emmett. Co tu chtěl? Byl ještě bělejší, než obvikle a to je co říct, když je mrtvý.

„Emmette, co tu děláš? Chci říct... Vítej! Co tě sem přivádí?“ opravila jsem se.

„Bello, musím s tebou mluvit. Nutně!“ odpověděl mi vážně a bez úsměvu, ten kluk, co je věčně usměvavý a ze všeho dělající si srandu.

Zamrazilo mě.

„Co se stalo? Emmette, ihned mi to řekni!“

„Pojď si sednout na zahradu,“ řekl mi a už mě táhnul za sebou.

Podívala jsem se na Renee a byla také celá bledá. Stalo se něco hodně zlého. Bylo to jasné. Hned za dveřmi jsem se mu vytrhla.

„Emmette, ještě jednou. Co se stalo a proč nepřijela i Alice?“ zeptala jsem se opatrně.

„Bello, stala se nehoda. Prosím tě, hlavně dýchej!“

„Ihned mi řekni, co se stalo,“ sotva jsem řekla.

„Jde o Edwarda,“ odpověděl.

Jak jinak. Proč musí jít pořád o něho. Copak musím pořád trpět?

„Pověz mi to, prosím,“ zašeptala jsem.

„Měl nehodu, když jel do Denali. Chtěl jet autem, i když jsme mu to vymlouvali. Znáš ho, měl svojí hlavu...“ odmlčel se.

Neušel mi ten minulý čas a celá jsem se rozklepala. Všiml si toho, ale stejně pokračoval.

„... Tu cisternu s benzínem nemohl vidět, nebo mohl, ale neviděl jí. Srazili se a Volvo začalo hořet. Ani se nepokusil utéct. Prostě tam seděla a shořel...“ začal vzlykat, ale bez slz.

Chtěl pokračovat, ale já už to neslyšela. Tam, kde jsem stála, jsem najednou ležela v bezvědomí.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15