Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk vs. opravdová láska 5. kapitola

14.10.2010 (09:00) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2833×

> Silver Fuentés <

Celé prázdniny jsem trávila s mým klukem Paulem a ku mému překvapení to bylo úžasný a bezchybný, i když sem tam se nějaké malé rozpory našly. Dlouhé trvání neměly. Ať jsem chtěla či ne, převážně teda jo, musela jsem uzavřít mír. Jakékoliv zvýšení jeho hlasu mě rozesmutnělo. Naše hádky mi utlačovaly srdce a já nemohla spát. Naše odloučení bylo ještě horší. Nemohla jsem bez něj být. Nechtěla jsem bez něj být. Nechtěla jsem jiné kamarády, a tak přichází nový školní rok a já se musím poprat s novými lidmi, s novým systémem, s mámou jako učitelkou a s větší absencí s mým Paulem.

Nikdy jsem na nikom nebyla závislá, tak jako na Paulovi. Miluju ho, to vím jistě, ale jestli náš vztah přežije tuhle zkoušku, si musíme vyzkoušet.

Stály jsem s mámou, před střední školou.

„Nervózní?“ zeptala se máma. Povzdechla jsem si.

„Jo, docela dost. Ty?“ opakovala jsem její dotaz.

„Ne, normálka," odpověděla neutrálně.

Vydaly jsme se dovnitř. Hodně lidí, kteří nás neměli možnost o prázdninách kvůli svým dovoleným nebo jiným důvodům vidět a seznámit se, se po nás otáčeli a něco šuškali.

Paule, lásko, kdybys tady tak mohl být se mnou a podržet mě.

Celý den proběhl klidně, až na pár výjimek, kteří komentovali návrat Cullenů. Nevadilo mi, že o nich mluvili, aspoň se moc nesoustředili na mě, ale docela mi to už lezlo krkem. Dokonce se našlo pár jedinců, kteří se mě ptali, jestli nejsem příbuzná s Edwardem Cullenem. Jasně můj biologický táta se jmenuje Edward, ale pochybuju, že je mu 17 a chodí na střední.

Na několika hodinách jsem se musela představit. Seděla jsem sama. To mi ale nebránilo se spřátelit s Karin. Líbila se mi. Byla sympatická a namyšlenost? Jsem si jistá, že v jejím slovníku neexistuje.

Před koncem vyučování mě čekal už jen oběd. Karin mi navrhla, ať si sednu k nim, že tam na mě budou čekat. Souhlasila jsem, nechtěla jsem sedět sama jako vyvrhel. Hodila jsem si věci do skříňky a napsala jednu sms svému otisku.

Vydala jsem se do jídelny za ostatníma a nevšimla si rozlité limonády na podlaze. Normální upír by neuklouzl, ale já mám tu smůlu, že to na mě neplatí. Pěkně jsem se projela a že to stálo za to. Dojela jsem k nohám dvoumetrového kluka. Upíra!

Sladký domove, pomyslel si. „Všude dobře, doma nejlíp,“ zasmál se a naklonil nade mě.

Sám Achilles, přemožitel Tróji, sestoupil na zem, aby mi pomohl se zvednout? Pomyslela jsem si hned, jak jsem si ho prohlédla.

„Kde se mám přihlásit, abych se taky projel?“ utahoval si ze mě. „Došla řeč? Jsi němá? Stydíš se? Jsi okouzlená? Nedivil bych se ti?“ mluvil, mluvil a mluvil, ale pro mě to byly bláboly. Namyšlenec, zhodnotila jsem ho. Pěkný, aby se neřeklo, ale to nic neměnilo.

Pravděpodobně nepoznal, že jsem poloupírka. Stále mi nabízel velkou, bílou a svalnatou ruku. Nepřijala jsem ji. Zvedla jsem se bez toho, ale znovu mi podklouzla noha a podkosila jsem ho. Nečekal to a hupky šupky na mě. Stihl se zbrzdit rukama, ale i tak jsem měla pocit, že na mě spadl bagr. Ještěže nejsem žádné anorektické tintítko a něco vydržím.

„Ty kráso, jseš ready? Nemačkám tě moc?“ zase si dělal srandu. Kopec zábavy, s chlapcem do vany.

„Vzduch, bagre,“ víc jsem z poskytovaného vzduchu říct nestačila. Trochu se nadzvedl, ale že by slezl úplně, tak to ne. Chlapci se zalíbilo na měkkém.

„Slezeš?“

„Poprosíš?“ nedal se.

„Vyjednáváš?“

„Jdeš do toho?“

„No a proč ne?“ Začala jsem mu rukou jezdit přes tričko po svalnaté a zatraceně tvrdé hrudi. Jeho šokovaný výraz 6 bodů, jeho svaly 8,5 bodů, jeho zachvění při mém dotyku komplet 10 bodů.

Ale to nejhorší bylo, že se skláněl pro polibek.

„Fuentésová! Cullene! Do ředitelny!“ zařvala zástupkyně ředitele a přerušila jeho plán.

„Cullen?“ vypadlo ze mě.

„Emmett, moc mě těší.“ Věnoval mi pusu na rty.

„Cullene! Fuentésová! Okamžitě! Teď! Hned! Fofrem!“

> Jenna Fuentésová <

Ani v nejdivočejším snu jsem si naše opětovné setkání nepředstavovala. Na hodině dějin a kultury jsem je všechny znovu viděla v celé lidem beroucídech kráse. Jen Emmett chyběl, ale zastoupila ho nádherná hnědovláska. Její krása mohla zvítězit nad ostatními, Rosalie zůstala však neporažena.

Jakmile spatřili i oni mě, na sucho polkli. Nic neřekli, jen se usadili na svá místa, kromě Edwarda. Stál jako kámen bez pohybu a díval se na mě.

„Ehm, ehm, pane Cullene, usadil byste se na své místo, laskavě?“ poprosila jsem ho, aby nezačaly kolovat zbytečné řeči.

Proč je tady? Proč teď? Co mám dělat? Silver! Viděla ho? Viděl ji? Potkali se? Mluvili spolu? Do prčic, vždyť čte myšlenky! Honem, honem. Kdy byl spáchaný atentát na Pearl Harbor?

Teď si musím dávat pozor, na co myslím. Edwarde, vypadáš pořád stejně… stejně božsky.

Sedl si k hnědovlásce. Ona se k němu přitulila a věnovala mi ostražitý pohled. Má už jinou. Dalo se to čekat.

Celou hodinu jsem byla nesvá. Snažila jsem se udržet klid a neztrapnit se před dalšími studenty.

Alice s Rosalie se na mě povzbudivě usmívaly. Měla jsem takovou radost, že je vidím, ty holky moje. Kámošky, po kterých se mi nepřestalo stýskat.

Zazvonilo na konec hodiny. Věděla jsem, co přijde. Všichni odešli, až na moji dotyčnou exrodinku.

Jako první mě sevřela v objetí Alice.

„Jenno, tak ráda tě vidím. Stýskalo se mi. Jak to, že jsi upírka?“ začala se vyptávat.

„Taky se mi stýskalo, Alice,“ řekla jsem upřímně. Tahle malá potvůrka, které projde vše, co si zamane, je k nezaplacení.

Dále jsem objala Rosalie, s kterou jsem měla velmi dobrý vztah a s Jasperem, který se zdál už víc odolnější, než na mých začátcích. Edward mě neobjal. Trochu mi to došlo. Má novou partnerku, bylo by to divný, kdyby se teď objímal s ex.

„Ahoj,“ pozdravil mě bez jakéhokoliv náznaku emocí.

„Jak se máš, Edwarde?“ zeptala jsem se ho.

„Dobře. Tohle je Bella,“ představil mi hnědovlásku, „moje manželka.“

„Ehm, blahopřeju.“ Šok? Je velmi slabé slovo v tuto chvíli. Ženatý? A co jsem čekala? Že na mě bude čekat? Vždyť jsem se taky vdala.

„Povídej, jak se máš? Co tady ve Forks? Máš manžela? Děti?“ vyptávala se Alice.

„Hodně otázek, zlato. Mám manžela a dokonce i dceru. Taky sem chodí. Určitě se uvidíte.“ Doufám, že ne. Nesmí poznat tu podobu s Edwardem, pomyslela jsem si a překládala významné letopočty světových dějin, především v USA.

„Dceru?“ vypadlo z Edwarda. Ztuhla jsem.

„Jo, musím jít na další hodinu, tak zase někdy,“ vymluvila jsem se a dala si rychlý odchod.

Blbý bylo, že se nemůžeme přestěhovat, protože má Silver přítele. Ale i dalším důvodem byli Cullenovi. Mohla bych je opustit podruhé?