Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk vs. opravdová láska 4. kapitola

12.10.2010 (12:15) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2303×

4. kapitola

> Silver Fuentés <

„Přidáš se?“ zeptal se hlas za mnou. Byla jsem tak zamyšlená, že jsem ani nepostřehla, že někdo přichází. „Jsem Sam.“ Usmála jsem se nad tím, jak to znělo. Jsem Sam. „Já vím, je to blbý. Tak přidáš se?“

„Můžu? Nevadí, že jsem…“

„Ne, nevadí. I když jsi překročila hranici a tím porušila dohodu. Avšak pro tentokrát to přehlídnu. Stejně tě nebereme jako úplného upíra. Paul říkal, že jsi neškodná.“ Přikývla jsem a následovala ho. Došli jsem ke skupince lidí sedících kolem ohně. Vesele se bavili, ale jakmile mě spatřili, vše utichlo. Paráda.

„Tohle je Silver a je poloupírka, takže žádný strachy. Je nás na ni přesila,“ představil mě Sam a musím uznat originálně. Nějací kluci, jejichž jména jsem neznala, se rozesmáli.

„Čau. Já jsem Seth,“ podával mi ruku takový malý špunt. Byla jsem mu nesmírně vděčná, protože to rozhoupalo i ostatní a přišli se se mnou přivítat jako známí, kteří se dlouho neviděli.

Celý večer jsem se parádně bavila. Kluci byli hodně velcí vtipálkové. A terčem jejich vtípků? Kdo jiný než já. Nevadilo mi to, byli to mí první kamarádi tady. Za to o Paulovi se to říct nedá. Ani jednou se na mě nepodíval a chránil si myšlenky. Myslel na samé hovadiny. Já na tom byla jinak. Chtěla jsem se znovu ocitnout v teple jeho náručí a slyšet smích, který zní tak dospěle, tak mužně. Jako by vycítil můj pohled a podíval se. Naše pohledy se zaklesly do toho druhého. Vstal a přistoupil ke mně blíž.

„Projdeš se?“ nabídl mi. Klidně až do horoucích pekel, pomyslela jsem si.

„Jasně.“ Zvedli jsme se a kráčeli směrem pryč od všech ostatních.

Je tak podobná Edwardovi a je jako Nessie, slyšela jsem říct Quila, jak mluvil sám k sobě. Zase ten Edward! Kdo to je? A jaká Nessie?

Paul se na mě zkoumavě podíval. Věnovala jsem mu úsměv, který vypadal spíš jako škleb. Vyrazili jsem kupředu, ale neodpustila jsem si pohled vzad. Kluci mi zamávali jako by nic.

Následovala jsem Paula až do hloubky lesa.

„Proč jdeme tak daleko?“ zeptala jsem se.

„Chtěl jsem s tebou být sám a vysvětlit ti jednu věc.“ Nechápala jsem.

„Spusť, i když nemám páru co.“

„Otiskl jsem se do tebe,“ vybalil na mě.

„Aha super, ale nevím, o čem mluvíš.“ Otiskl? Neuměla jsem si to vysvětlit.

„Je to věc smečky. Ježiši, je to těžší vysvětlit, než jsem si myslel.“

„Začni od začátku,“ pobídla jsem ho.

„Naše legendy vyprávějí o tzv. otisku. Je to jako láska na první pohled, jenom o dost silnější.“

„A ty mi chceš říct, že je to pravda? Že ses do mě zamiloval pomocí toho otisku?“ Můj hlas musel znít překvapeně a trochu chtivě.

„Jo,“ ušklíbl se. „Sama jsi slyšela mé myšlenky a přiznala ses, že na tom jsi stejně.“ Měl pravdu. Moje vnitřní city měly rozbouraný systém a jediné, co chtěly bylo, abych se od Paula neoddalovala.

„Neutahuješ si ze mě? Je to tak nenormální.“

„Myslíš, že pocit sekundového odloučení, který mi působí bolest, si vymýšlím pro balení holek?“

„Ach. Tak přece to je pravda. Já tohle přesně cítím taky. Nechce se mi od tebe.“ Zazářily mu oči, přitiskl si mě blíž ke svému tělu a pomalounkým, něžným tempem mě políbil na rty. Bylo to spíš jen takové oťukávání rtů. Stále bojoval a já to z něj cítila.

Uvolnila jsem své dosud ztuhlé držení těla a zamotala mu ruce do vlasů. Přestal, pěknou chvilku se mi díval do očí.

„Chtěl jsem se tomu bránit. Zapomenout, vytěsnit tě ze své hlavy. Nejde to. Nemůžu,“ zněl tak ztrápeně. „A teď jako bych byl celý. Nic mi nechybí. Mám tebe. Jsi moje slunce. Není světla bez tvé přítomnosti.“ Nikdy jsem tyhle romantický okecávačky neměla ráda, ale nemohla jsem si pomoct.

„Zatraceně, chlape, co mi to děláš?“ Plácla jsem ho do ramen. Usmál se.

Zbytek času, kdy se po nás nikdo nesháněl, jsme se věnovali jenom tomu druhého.

Vraceli jsme se, ač neradi, ruku v ruce zpátky k ostatním s blaženým úsměvem. Jenže já měla i menší obavy. Co teď bude dál? Co pro mě ten otisk znamená do budoucna?

„Doufám, že si nikdo nevšiml naší nepřítomnosti,“ zašeptal ke mně Paul.

„Hrdličky jsou zpátky!“

„Super,“ zabrblal.

„Silver, volala tvoje máma. Zuří je moc slabý slovo,“ informoval mě Bobby.

No, holka, tak pěkně domu do terénu.

Vydala jsem se domů. Nechtěla jsem mámu prudit. Jakmile jsem dorazila, zaparkovala jsem auto a vystoupila z něj. Drama začíná.

„Silver Daniello Fuentés, okamžitě mi vysvětli, kde ses flákala?!“

„Venku.“ Zkusila jsem na ni známý pubertální kukuč já nic.

Nevypadala, jako by jí má odpověď stačila.

„Mohlas zavolat. Dát jakkoliv vědět. Obtěžovala ses? Měla jsem strach,“ vyčítala mi.

„Hm. Nezájem. Nezapomeň, že jsem už dávno dospělá a samostatná. Nepotřebuju máminu sukni,“ řekla jsem dost tvrdě a trochu zalitovala tónu, který jsem použila.

Nic neříkala. Nebyla zvyklá, abych s ní tak jednala. Vlastně jsem jí nikdy neodporovala. Měly jsem úžasný vztah, kdy takové nesmysly, v kolik přijdeš domu a tak, vůbec nehrály roli. Tak co se stalo?

„Byla jsem v La Push navštívit Paula. Zamilovala jsem se do něj. Teda asi, já si nejsem ještě jistá. Nepanikař, jo?“ raději jsem na konec řekla, protože máma vypadala bělejší než obvykle.

„Je to vlkodlak,“ namítla.

„Otiskl se,“ vysvětlila jsem. Její výraz tváře se uvolnil a teď vypadala o dost klidněji.

„Promiň. Právě kvůli tomu jsem nechtěla, aby ses s nimi stýkala. Jejich otisk je jako prokletí, zlato. Toho se už jen tak nezbavíš.“

„Nechci se toho zbavit.“

„Jednou, až poznáš opravdovou lásku, změníš názor.