Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk vs. Opravdová láska 24. kapitola

01.08.2013 (13:30) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1578×

Slabostí se mi podlomila kolena. Blay mě zachytil, abych nespadla, a oheň od zapalovače vzplanul ve velký plamen. Ucítila jsem pálení.

Plamen zachytil prostěradlo a bleskovou rychlostí ho celé pohlcovalo. Odstrčila jsem Blaye a pohotově prostěradlo ze sebe sundala, bohužel byl oheň divočejší, a tak mi za chvíli začala hořet pravá ruka. Zkoušela jsem nějak oheň uhasit, položila jsem se na zem a válela se z jedné strany na druhou, aby se hořící ruka stále dotýkala země. Moc to nepomáhalo. Když jsem vyjekla bolestí, někdo mé kroutící tělo pokryl látkou a zalehl mě. Cítila jsem na sobě tlak jiného těla, dvakrát většího, než moje. Chvíli trvalo, než jsem poznala, o koho jde. Když jsem sebou šila, vlasy se mi rozprostřely po celém obličeji, včetně očí, a tak jsem mlhavě viděla Blaye, jak bere mou ruku a omotává kolem svoje tričko. Z toho smradu spálené kůže mi bylo na zvracení, stále jsem cítila pálčivou bolest, ale byla jsem přesvědčená, že už nehořím.

Ležela jsem na zemi v naprostém klidu. Blay mi seděl na stehnech a stále silou držel své tričko kolem mé ruky, jako by se bál, že oheň znovu vzplane. Vytřeštěnými zorničkami jsem ho sledovala. Pozvedl volnou ruku a dal mi vlasy z obličeje, abych lépe viděla a nemrkala tolik. V tu ho kolem pasu a hrudi sevřely tři páry rukou a sundaly ho ze mě. Další pár vzal mě a kamsi nás vedli.

Odvedli nás do chatky a zamkli v pokoji. Scottův štít již chatku nechránil, ale kolem ní byl nespočet Janiných poskoků, kteří by neměli sebemenší problém nás zastavit.

Seděla jsem polonahá na zemi, zatímco Blay byl roztažený na posteli. Gentlemanské. Napadlo mě, dost opožděně, že bych mohla najít ve skříni něco k zakrytí. Štěstí mi přálo. Odfrkla jsem si posměšně nad svou myšlenkou. Štěstí. V mém slovníčku se nijak nevyjímalo.

Otočila jsem se na Blaye, zmateně mě pozoroval. Jestli mu vrtalo hlavou, co mi přišlo vtipné, tak ať se jde bodnout. Vždyť mě podpálil. Debil!

Sundala jsem si jeho tričko z omotané paže, bylo celé ohořelé a s dírami, do kterých by se mi vešla hlava.

„Chceš ho?" zeptala jsem se a natáhla zdravou ruku, na které visel ten kus hadru. Znechuceně se zašklebil.

„Ne, beztak z něj skoro nic nezbylo."

„Sám si za to můžeš." Hodila jsem ho na něj. „Aspoň se nebudu muset koukat, jak se tu producíruješ polonahej," zamumlala jsem.

„Wow, měla bys mi děkovat, mohla z tebe být polopopelka," narážel na moje poloupírství.

„Poděkuju ti leda, až se oblíkneš." Znenadání se objevil přede mnou, div jsme si nedali hlavičku. „Znervózňuju tě?" Výsměšně naklonil hlavu na stranu. Tak ráda bych se mu zakousla do krku za to, že vůbec existuje. Ve skutečnosti ano, dlužila jsem mu dík, ale to se vynulovalo s mým únosem. Nezasloužil si ho.

„Docela ano, bojím se, že je tvoje demence nakažlivá." Moje politováníhodná grimasa mu semkla rty k sobě. A je zas nasranej. Čertík ve mně se zakabonil radostí, líbilo se mu ho štvát.

„Jsi nesnesitelná, víš to?!"

„Tak přece jenom jsem se nakazila, to ti pěkně děkuju."

„Nechtěj mě vytočit, Silver, protože odsud nemáš kam utéct." Jeho slova mě nevyděsila, naopak jsem měla větší chuť do něj rejpat.

„Radši bych byla venku s nimi, než tady s tebou," lhala jsem. Jen mi nedocházelo proč. Jak to, že se ve mně probouzí pomstichtivost?

„Jane je svině. Byla chyba ji žádat o pomoc." S tím se ke mně otočil zády a vjel si rukou do rozcuchaných vlasů. Emmett tohle taky často dělal, když s něčím byl nespokojený.

„Myslel sis, že to bude tak jednoduchý? Uneseš bráchovu holku a pak ji před jeho očima zabiješ? Opravdu ti to stálo za to? Nebylo by lepší si Emmetta udobřit? Jak můžeš žít život plný nenávisti k vlastní krvi?"

„Mohla bys držet zobák?! Potřebuju myslet." Třel si prsty spánky.

„Víš vůbec, jak se to dělá? Myšlení? Zapojíš mozek! To mi ale pověz, jak to uděláš, když jsi vypatlanej."

„Sklapni už! Nejsem idiot!"

„Hádala bych se."

„Ááá, svatej zatuchlej Aro! Copak mi děláme někdy i něco jiného?" Svatá pravda, Blayi, a čert ví, proč je to pro mě v téhle chvíli útěcha, blízká, známa věc, která mě nenutí myslet na bandu krvelačných zabijáků venku, co mi chce zabít rodinu.

Nechala jsem naši hádku být. Chlad pohltil mé tělo, v každém svalu při pohybu mnou otřásala ztuhlost. Snažíc se jí zbavit, napínala jsem se, mračila nad nepříjemným pocitem, několikrát se ošila a nakonec objala pažemi ve snaze zabránit třesu. Záchvat byl zpátky a vybral si tu nejhorší chvíli, jakou mohl. Opřela jsem se o zeď, sjela dolů a ruce si dala mezi stehna, abych je co nejvíc zahřála. 

„A teď vyvádíš pro změnu, co?" zajímal se Blay otráveně s protočením očí. Zasloužil by si naplácat od Christiana Graye.

„Starej se o sebe," zadrkotala jsem zuby. Čelist mi cvakala. „Ach, teď ne," zaúpěla jsem a snažila se myslet na teplo, slunečný den, kdy se poflakuju na lehátku, čtu si u toho a nechám sluníčko propíjet se svými paprsky do holé kůže. Má vize byla tak skutečná. Podařilo se mi vykouzlit něco podobného úsměvu.

Jasně žluté světlo zesilovalo, dokud se neproměnilo v jasně bílé. Přišlo mi, že stojím uprostřed bílého nic. Prázdno. Až v dáli jsem zahlédla tmavé stíny. Rozešla jsem se tím směrem. Čím blíž jsem byla, tím se kolem rozjasňovala krajina naší zahrady ve Forks. Na houpačce se houpal muž, zvedl hlavu a narovnal široká ramena. Jeho ústa vytvořila vyzývavý úsměv, říkajíc, že už na mě čekal. Trvalo, než mi došlo, na čí ústa se dívám.

Celá šťastná, že je se mnou a noční můra únosu je pryč, jsem se rozeběhla k němu a skončila v roztažených pažích. Síla jeho dlaní, jimiž si přidržoval mé boky, mě málem rozbrečela. Políbila jsem ho, jenže náš polibek nebyl skutečný. Byla jsem si jistá, že rty okupuju Emmettovy, ale necítila jsem jejich hebkost, vůbec nic, naše spojení. Zdálo se, že vlastně nelíbám nikoho.

Vyděšeně jsem pohlédla do Emmettových zlatavých očí a s panickým zajíknutím od něj odstoupila.

Zlověstný smích změnil Emmetta na Blaye. Vycenil špičáky, na nichž lpěly zbytky krve. Stočil pohled vlevo. Napodobila jsem ho a zajíkla se při obrázku kopy znetvořených a od krve špinavých těl.

Jeho oběti, hádala jsem a ustoupila o pár kroků zpět, než se dala ze všech sil na útěk do domu. K mámě a Rickovi. Ochrání mě. Nevím, čím to bylo, ale věděla jsem, že tam jsou. Záchranná cesta vedla kolem garáže, která byla překvapivě odemčená. Vycházely z ní podivné zvuky, sakrování a rány.

Ten hlas. Donutil mě zastavit. To není možný…

Zavřela jsem oči. „Prosím, prosím," šeptala jsem, ale rty se nehýbaly. Další noční můra.

Couvala jsem. Jenže to byla chyba. Čím větší vzdálenost od hlasu, tím víc moje srdce protestovalo a stahovalo se v bolestě pravidelných intervalech. Musela jsem blíž, musela jsem to zastavit. Přibližujícími kroky jsem člověka stojícího ke mně zády s jistotou poznávala.

„Lásko, jsi to ty?" zavolal přes rameno.

Hlas neklamal. Známé brnění vytrysklo do každé částečky nervu.

Paul.

Třesoucí se ruka mu dopadla na rameno. Při mém dotyku se otočil. Jeho snědou tvář rozjasnil zbožný výraz.

„Paule," hlesla jsem pološeptem.

Zbožnost se změnila v srdceryvný smutek. „Proč jsi mě zabila, miláčku?"

Zběsile jsem vrtěla hlavou ze strany na stranu. „Ne, ne, já ne."

„Silver, proč?" Klekl si na kolena a chytil se mé pravé ruky.

Dřepla jsem si k němu a dala ruku na srdce, které netlouklo. „Promiň mi to." Vzlykala jsem. „Promiň mi to," opakovala jsem stále dokola.

„Silver," zašeptal a pohladil mě po tváři. Proč jsem sakra necítila jeho dotek.

„Silver," vyřkl znovu.

„Silver!" rozpoznávala jsem Blayův hlas a zanedlouho mě donutil se probudit. Vytřeštila jsem oči a přetočila se na bok, abych vydávila vlastní krev.

„Zatraceně!" zaklel a než by mi raději podržel vlasy, obrátil se, aby se na mě nemusel koukat.

Proč jsem nemířila líp a nenamalovala ho na červeno? Prudké a nečekané prasknutí kostí, bolest vyslaná do sebemenšího zákoutí mého těla, mě s křikem poslala do temnoty.

Když jsem po pěti vteřinách, aspoň tak dlouho mi to přišlo, probudila, skláněl se nade mnou Blay a se zaúpěním jsem si postěžovala, že ani po smrti se ho nezbavím!

Chvíli jsem vleže mžikala a pak se pokusila vstát. Překvapila mě rychlost, s kterou jsem dokázala napálit do Blaye a svalit nás na druhou stranu pokoje. Nikdy jsem nebyla tak rychlá a silná.

„Tvoje oči," vydechl Blay užasle, zatímco jsem si uvědomila, že na něm spočívám celou vahou a je docela měkký.

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otisk vs. Opravdová láska 24. kapitola: