Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk vs. opravdová láska 2. kapitola

29.09.2010 (21:45) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2863×

2. kapitola

> Silver Fuentés <

Jelikož jsou prázdniny, pěkně jsem si přispala. Když jsem scházela schody, zaslechla jsem hlasy. V kuchyni seděla máma, Rick a Randy. Živě spolu o něčem diskutovali.

„Ahoj," pozdravila jsem je.

„Ahoj," pozdravili mě současně.

„Randy nás přišel pozvat na táborák, který se bude konat v La Push," oznámila mi máma.

„Vážně? Super. Půjdeme?" zeptala jsem se nadšeně. Konečně bude nějaká pořádná akcička.

„Jasně," souhlasila.

„A budou tam nějací kluci, Randy?" nedalo mi se nezeptat. Začal se smát.

„To si piš. Indiánští kluci jsou svůdníci sami o sobě a mají pro srandu uděláno," řekl stále ještě se smíchem.

„Super. Těším se." Doufám, že si nějaký z nich dá říct. To že jsem poloupírka neznamená, že bych si nemohla zpříjemnit věčnost.

Když se schylovalo k večeru, začínala jsem se připravovat. Zvolila jsem po hodlné a zároveň sexy oblečení. Chtěla jsem se jít namalovat, ale do mého pokoje vtrhla máma.

„Máš se?" pozdravila mě.

„Ťuk, ťuk. Kdo je? Máma. Pojď dál. To ti nic neříká, Jenno!" s úsměvem jsem ji poučovala.

„Vlastně ani ne. A neříkej mi Jenno. Jsem tvoje máma. Vím, že někdy, no asi pořád, bys mě vyměnila a stydíš se za mě, protože tě podle tebe ztrapňuju. Ale máš smůlu, dcero. Jsi se mnou spoutána na věky věků."

„Už jsi skončila se svým monologem, Jenno," rýpla jsem si a přitom skrývala svůj smích. „A nevyměnila bych tě. Zvykla jsem si," dopověděla jsem.

„Ha, ha. Vážně vtipné, takže důvod mé návštěvy je, že nemám co na sebe. A jak už to u milující matky s dcerou bývá, musíme si pomáhat." Sama tu svoji komedii nevydržela a vyprskla smíchy. Já samozřejmě s ní. Když jsme se uklidnily, povídá mi:

„Podívej se na mě! Vidíš to, co mám na sobě? To tričko je takový obyčejný a nevýrazný. Asi bych potřebovala Alice," postěžovala si zamyšleně.

„Máš spoustu jiných triček, mami. Počkej! Jakou Alice? Neznám žádnou Alice," podivila jsem se. Pátrala jsem v její mysli, ale nestihla postřehnout obraz dívky. Máma si své vzpomínky pokaždé pečlivě hlídala. Proč, zajímalo mě.

„Alice byla moje nejlepší kamarádka. Ona byla tak trochu ujetá přes nákupy, víš? Ty s ní byly jako nekončící příběh," vysvětlila mi s úsměvem na tváři. Stýskalo se jí. Šlo to dost dobře poznat.

„Co se s ní stalo?“ vyptávala jsem se.

„Odstěhovala se.“ Povzdechla si. „No tak zpátky k tomu tričku, co říkáš, že je ošklivý?" odvedla téma pryč.

„Chtěla si říct, že nemá dost hluboký výstřih, že?"

„Nesnáším, jak dobře mě znáš. Bléé!" vyplázla na mě jazyk.

„Tak za tohle ti nic nepůjčím." A taky jsem na ni vyplázla jazyk.

„Prosila jsem tě snad o něco?" Najednou nezájem? Mami, mami. Říkala jsem si v duchu nad jejím chabým hereckým výkonem.

„Jasně, že ne, ale poprosíš." Myslí si, že mě přelstí? Vždyť umím číst myšlenky.

„Chtěla bych to modrý bez rukávků, holými zády a hlubokým výstřihem, prosím," poprosila a udělala na mě psí oči.

„Máš to mít, ale mám jednu podmínku. Žádná sexuální přednáška, když mě uvidíš s nějakým kořenem, platí?" navrhla jsem dohodu.

„Jsi tak mladá. 17 let není přece..."

„Mami!" okřikla jsem ji a dodala, „Navždy 17 – ti letá pamatuješ?" Dala jsem si ruce v bok a pozvedla obočí.

„Dobře. Ty prostě víš, jak na mě, přesně jako tvůj otec," řekla mi s hranou vyčítavostí, ale pak se zamyslela. Už na něj zase myslí. Na mého otce. Vždycky ji to rozesmutní.

„Mami, nemysli na to, pokud ti to ubližuje." Opravdu jsem neměla ráda, když byla smutná.

„To nevadí. Takže máme 20 minut, než nás přijede vyzvednou Randy. Pohni!" křikla na mě a odešla z pokoje. Už to byla zase ona.

Randy skutečně přijel za 20 minut, ale já byla připravená na rozdíl od mámy. Čekali jsme na ni dalších 20 minut. Co mě nejvíc zaskočilo, byly její boty. Zatímco já si vzala botasky kvůli nerovné cestě, máma zvolila boty na vysokém podpatku.

„Mami, co to máš na nohou?“

„Boty,“ odsekla s úsměvem.

„Nasedat," křikl na nás Randy a já se vydala za ní už bez protestů.

V La Push jsme byli za necelou hodinku. Většinu cesty pokrývaly stromy. Všechno bylo až moc zelené, ale přitom krásné, osvobozující a slibující nový začátek.

Zastavili jsme u malého dřevěného domku. Před ním na nás čekal muž s dlouhými černými vlasy.

„Ahoj, Bobby," pozdravil ho Randy.

„Ahoj. Vítám vás," přivítal nás.

„Tohle je Jenna, její manžel Rick a dcera Silver," představil nás Randy.

„Těší mě." Všechny proletěl pohledem, avšak na mně setrval o něco déle. Myslel na kluka s bronzovými vlasy. Páni. Ošklivý rozhodně nebyl.

„Tak všichni jsou už dole na pláži," oznámil nám Bobby.

„To se dalo čekat, když někdo, nechci jmenovat, mami, se neuráčí připravit včas,“ rýpla jsem si a věnovala mámě ksichtící pohled.

„Zlato, říkala jsem ti už o sexuál…“

„Bože! Jdeme!“ odbyla jsem ji a vyrazila hned za Randym. Máma se chytla za ruku s Rickem a loudali se vzadu.

Na pláž vedla docela dlouhá hrbolatá cesta. Upíři jsou známí tím, že jim jakákoliv cesta nedělala sebemenší problémy, ale já to opět schytala. Až spadnu, doufám, že se ostatní do něčeho tak šíleně zakoukají, že to nepostřehnou.

„Sakra!" zaklela máma. Otočila jsem se na ni. S Rickem divně krčili nos a vytvářeli grimasy nechuti.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se s obavami. To už k nám přišel Randy s Bobbym.

„Není mi dobře,“ zalhala máma. Projela jsem její myšlenky a přečetla v nich jedno slovo - vlkodlaci. Wow! Oni skutečně existují. Je to pravda, Ricku? Poslala jsem mu v myšlenkách a on přikývl. „Asi na mě něco leze,“ dodala.

„Raději pojedeme domů. Randy, Bobby, nezlobte se.“

„To je v pořádku, Ricku,“ odpověděl Randy. Bobby se ale tvářil, jako by to všechno věděl už dopředu.

Poděkovali jsme za pozvání a chystali se k odchodu.

„Hej, tak kde jsou? Máme hlad,“ ozval se hlas nějakého kluka za námi.

Silver, neotáčej se. Něco mi říkalo, abych máminu prosbu neposlouchala. Otočila jsem se k tomu hlasu, který mě o to přímo prosil, a byla jsem v pasti. Byl tak dokonalý. Viděla jsem už někdy něco úžasnějšího, co tak upoutalo moji pozornost? Ne! To rozhodně ne! Dívali jsme se jeden druhému do očí a nemohly je odtrhnout. Měl je tmavě modré jako nejhlubší místo v moři. Jeho pleť byla snědá, vypadal jako jeden z těch filmových mexických maníků. Ale co mě nejvíc upoutalo, byl on celý sám, jeho přítomnost tady. Dávala mi pocit bezpečí a… lásky? Znělo to pěkně nesmyslně, ale přesto na tom bylo něco k zamyšlení.

„Zlato, jdeme,“ řekla suverénně máma a přerušila tok mých myšlenek. Ten kluk se na ně podíval, nakrčil nos a celé tělo se mu otřásalo v křečích.

„Paule!“ zakřičel za ním neznámý muž a držel ho, aby se uklidnil. Nepomáhalo to. Místo Paula už před námi stál obrovský vlk. „Paule!“ zkusil to znovu neznámý. Neposlechl ho. V jeho myšlenkách jsem viděla, jak se připravuje na útočný skok proti mámě a Rickovi. Né! To jsem nemohla dovolit!

„Prosím, nedělej to,“ poprosila jsem ho šeptem a jedna slza mi stékala po tváři. Nemůžu ztratit mámu. Nesmím jí ztratit.

Vlk se na mě podíval, viděla jsem se v jeho obrovských očích. Začal se pomalu přibližovat a já věděla, že mi neublíží. Něco mi říkalo, že on to nikdy neudělá. Dělily nás jeho poslední dva velké kroky, než mi odletěl před očima. Dívala jsem se zmateně po okolí a našla ho, jak leží pod stromem. Byl zraněný. Pokoušel se vstát, ale nemohl. Rozběhla jsem se k němu a chtěla mu pomoct, protože mě bolelo ho takhle vidět. V tom mě popadla máma a utekli jsme.

„Pusť!“ zakřičela jsem. Zastavila se a postavila mě na nohy. „Co to mělo znamenat? Proč jsi ho uhodila?! Je zraněný!“

„Chtěl ti ublížit,“ hájila se.

„Ne, to nechtěl. Přečetla bych si to.“

„Má pravdu, lásko. Nevypadal, že by jí chtěl ublížit. Ba naopak. Byl jí fascinovaný. Nikdy jsem nic podobného neviděl,“ zastal se mě Rick. Byla jsem mu vděčná.

„Víš, co dokážou vlkodlaci, Silver? Jediné kousnutí tě může zabít.“ Nevěřícně jsem se na ní dívala, stále cítila vztek, že mu ublížila, ale taky jsem to chápala. Chránila mě.

Doma jsem se zavřela do pokoje a zalezla ještě v oblečení do postele. Pořád tam byl. Zjevoval se mi v hlavě jako člověk. Žasla jsem nad jeho krásou a byla přesvědčená, že se ještě uvidíme.

„Byl jí fascinovaný,“ usínala jsem s Rickovými slovy, kterým jsem chtěla věřit. Já jím totiž byla taky fascinovaná.

Následujícího dne jsem měla mizernou náladu. Chtělo se mi šíleně spát, ale nějak jsem už znovu nemohla usnout. A kdo za to mohl? Paul. Měla jsem ho plnou hlavu a stále přemýšlela, co bude dál. Uvidím ho brzo? Odjedeme kvůli vlkodlakům pryč z Forks? Protože to jsem nechtěla. Sevřel mě pocit osamění při pomyšlení, že bych teď měla opustit místo, kde je on. Zatraceně! Co to se mnou udělal?!

Jestli se zbláznila, tak ji někam strčím a budu mít klid. Smály se na mě máminy myšlenky.

„Mami!“

„No co? Vždyť ty vůbec nereaguješ! Stalo se něco? Může za to ten vlkodlak ze včerejška? Protože kvůli tomu s tebou stejně potřebuju mluvit. Dneska mám schůzku s alfou smečky. Domluvil nám ji Randy. Ví toho víc, než jsem si zprvu myslela. Pokud se nám s nimi podaří normálně mluvit a uzavřeme mír, nebudeme muset Forks opustit.“ Přikývla jsem na souhlas. Snad se to povede.

Máma s Rickem odjeli na schůzku, kde se měla konat mírová konference. Chtěla jsem s nimi, protože tu byla možnost znovu vidět Paula a lépe zjistit mou pomotanou šňůru pocitů, ale byla jsem na plné čáře odpálkovaná.

Pustila jsem si televizi a koukala na romantickou komedii. Žena se zamilovala do muže, ale on do ní ne. Místo toho měl oči jen pro její sestru. Ještěže já nemám žádnou sestru, pomyslela jsem si úlevně. Film skončil. Rodiče byli pryč až podezřele dlouho. Snad se nic nestalo. Nebavilo mě na ně čekat, neměla jsem ráda, když se něco řešilo mimo mě a já o tom neměla ani páru. Pára, bliklo mi. Dám si sprchu, než přijedou. Jen co jsem se nakvartýrovala do sprchy a začala si zpívat písničky od One republic, někdo zaklepal na dveře.

Do háje! Pomyslela jsem si a poslala dotyčného otravu na ne moc příjemná místa.

Když jsem v županu seběhla schody a otevřela dveře, čekalo mě překvapení. Nikdo tam nestál. Jediné vysvětlení, které mě v tu chvíli napadlo, bylo to, že si zase nějaký malý grázlík vystřelil z nových sousedů. Avšak to bych slyšela jeho výsměšné myšlenky. Jediné, co jsem zaslechla, bylo: Teď nebo nikdy! A to rozhodně nebyl hlas malého dítěte.

Hrůzou jsem zavřela dveře a chtěla se vydat nahoru do svého pokoje, do bezpečí. V tom jsem zaslechla šum z kuchyně. Kolikrát se tohle stává v hororech, něco se vyskytuje přímo v něčím domě a oni ač se bojí či ne, se jdou podívat, co to bylo. Pokaždé jsem seděla na pohovce a řvala na ně, ať tam nechodí. Nikdy mě neposlechli a už vím proč. Zvědavost je holt silnější magie než pud sebezáchovy.

Zamířila jsem do kuchyně a pozorně se dívala. Kontrolovala jsem situaci i myšlenkově, ale nic, nikdo. Zvláštní. Mám halucinace? Nebyl čas o tom víc přemýšlet, útočník se slovy Mám tě mě přitlačil k ledničce a pevně svíral pod krkem. Nenechala jsem si to líbit a zaútočila na něj taky, avšak neměla takovou sílu jako on. Hodil se mnou o zem a svým tělem blokoval to mé. Při spatření jeho rozzuřené tváře jsem ho poznala.

„Paul,“ vydechla jsem užasle, přestala se bránit a fascinovaně na něj hleděla.

„Braň se!“ vykřikl na mě. „Dělej, ať tě můžu zabít!“ Jeho slova mě propichovala. Vzala si každičkou část mého já a píchalo si do něj v libosti. Chce mě zabít, proč? Neuposlechla jsem, ležela stále bez pohnutí a zkoumala každou částečku jeho tváře, neposedné vrásky, prohlubeniny obličeje, když se mračil. „Proč se nebráníš?! Braň se! Napadni mě!“ Zavrtěla jsem hlavou na důkaz nesouhlasu a nechala slzy volně stékat tam, kam se jim jen zachtělo.

„Cokoliv,“ zašeptal poslední slovo a zuřivě mě políbil.

Nebe. Vždycky mě zajímalo, jaké je. Co bych tam dělala, kdybych umřela jako člověk. Avšak teď bych se všeho vzdala jen za rty, které mi způsobovaly neovladatelné a přitom chtivé nádechy, pocit sounáležitosti a vědomí, že je tu se mnou.

Zapojila jsem naše rty a polibek už zdaleka nebyl jako dřív. Změnil se ve vášnivý, sžírající, takový ten, kdy se nemůžete nabažit toho druhého, bojíte se, že zmizí a vy nikdy nebudete mít možnost ochutnat tu svůdnou část mezi bradou a nosem. Horko zaplavovalo atmosféru v celé kuchyni. Zda to bylo chtíčem, který jsem cítila či žárem jeho těla, to jsem s určitostí nemohla určit.

Odtrhl se. Odtrhl se a otočil ke mně zády, zajel si prsty do vlasů a hluboce se nadechoval.

„Co jsi zač? Protože upír určitě ne. To bych cítil odpudivý pach a ne nasládlou vůni po hruškách, pro kterou bych vraždil.“

Moc mě potěšil váš zájem o tuhle povídku a moc děkuju za komentáře. Sice jsme ještě v takových těch úvodních kapitolkách, ale brzy se už objeví i Cullenovi. ;)

Zatím se ale podíváme, co se bude odehrávat mezi Silver a Paulem a zda Paul dokáže překonat svou averzi proti upírům.

Vaše Elisme7

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otisk vs. opravdová láska 2. kapitola: