Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk vs. Opravdová láska 19. kapitola

26.08.2011 (16:15) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1959×

Přes ničící bolest jsem si uvědomila, že mě někdo zvedl do náruče a odnášel nepřirozenou rychlostí. Nedokázala jsem vnímat čas. Jediné, co jsem si z duše přála, je zemřít.

„Dík, zlato,“ poděkoval někomu po dlouhé době Blay a položil mě na zem.

„Kdykoliv, brouku,“ zasmál se dívčí zlomyslný hlas. „Zavolej, až budeš chtít příště využít mých služeb.“

„Jasně. Pozdravuj Aleca.“

Zaslechla jsem mlaskot rtů a bolest ustoupila.

19. kapitola

Dřív, než jsem otevřela oči, modlila jsem se, aby to všechno byl jen sen, strašně zlý sen. Zamžourala jsem a odlepila od sebe víčka.

Skláněl se nade mnou a neměl zlaté oči. Zachvěla jsem se a objala se pažemi. Stále ve mně trochu odeznívala bolest. Musela ji způsobit ta žena, se kterou mluvil a očividně zneškodnila Cullenovy.

„Ahoj, kočko,“ usmál se na mě Blay. Rozhodla jsem neodpovědět, posadila se a rozhlížela se kolem, hledajíc nejvhodnější cestu utéct. K tomu by se mi však hodilo zorientovat, kde jsem.

„Nepokoušej se utéct, cestu zpátky nenajdeš a hejbni, chci se co nejdřív dostat z USA.“ Natáhl ke mně ruku. Nepřijala jsem ji.

„Proč mě nezabiješ rovnou tady? Není důvod, aby ses se mnou tahal bůh ví kam.“ Stáhl ruku zpátky a sedl si do dřepu, aby ke mně měl blíž.

„Důvodů mám hned několik, jeden ti povím, abys neřekla, že jsem nelida.“ Zatvářil se, jak neviňátko. „Nějakou dobu si tě ponechám jako domácího mazlíčka a potrápím brášku. Bude tě hledat, ale víš, co je na tom nejlepší?“ Zavrtěla jsem hlavou jako ne. „Nikdy tě nenajde, puso. A to ho bude ničit. Až mě omrzíš, tak tě oddělám. Líbí se ti můj plán? Co říkáš, není to sranda?“

„Dělá se mi z tebe zle! Vyžíváš se v bolesti svojí vlastní rodiny, protože se cítíš podvedený! Jsi jen bezcitný, ničemný, podvraťácký bastard!“ Vlepila jsem mu facku, až se mu otočila hlava do strany. Využila jsem toho a dala se rychle na útěk. Stihl mě však chytit za nohu a strhnout zpátky na zem. Sedl si na mě obkročmo a koleny bránil mým nohám k obraně. Jednou rukou mi svíral obě zápěstí a druhou mi dal pěstí.

„Nade mnou nevyhraješ! A ano, cítím se podvedený, protože jsem! Emmett mě zradil!“

„Živil ses lidskou krví a tajil to. Pak ses chtěl zdekovat. Jediná svině jsi ty!“

„Nerozumíš tomu. Ne každý upír dokáže odolávat lidské krvi a já jsem jeden z nich! Kdybys ji někdy ochutnala, mluvíš jinak, děvenko. A teď jdeme, chci vypadnout,“ přikázal.

„Nikam s tebou nejdu.“ Plivla jsem mu do obličeje. Chytl mě kolem pasu a přehodil přes jedno rameno. Kopala jsem nohama, rukama, řvala. Všechno marně. Byl stejně silný jako Emmett. Jako poloupírka jsem proti němu nic nezmohla.

Po přibližně třech hodinách jsme byli na hranicích USA a Kanady. Nabízela jsem Blayovi různá vykoupení, dohody, návrhy, úplatky. Byl úplně neoblomný.

Poslední půl hodinu jsem probrečela.

„Nefňukej. Leze mi to krkem.“ Postavil mě na zem, opřel o strom a svým tělem zabránil tomu mému v jakémkoliv pohybu. Ze zadní kapsy džín vytáhl mobil a naťukal čísla.

„Čau, brácha! Mám tu pro tebe expres zásilku, kam ti ji můžu poslat? Upozorňuju, že je ale na malé kousky,“ řekl do telefonu.

Chtěla jsem vykřiknout, že jsem okey, ale Blay mi ucpal rukou pusu.

„Nehrouti se, Emmette, je v pořádku. Podotýkám, že zatím. Dám ti pár týdnů, aby sis pro ni přišel, pak za její zdraví neručím. Na to zapomeň, kamaráde! Pykáš málo. Ne, nemůžeš s ní mluvit. Říkal jsem, že je v pohodě.“ Podařilo se mi osvobodit jednu nohu a silně ho nakopnout. Nebolelo ho to, ale i tak sprostě zaklel, protože jsem se cukala a musel se tudíž soustředit jak na telefonování, tak držení mého těla.

„Emmette, pomoz mi, prosím!“ stihla jsem zakřičet, když dal na chvíli ruku pryč.

Blay se rozzuřil a vrazil mi pořádnou ránu, která mě složila na zem.

„Pár týdnů, Emmette. Zavolám ti, jak jsem na tom s trpělivostí, ale znáš mě. Makej.“ Típl, vrazil mi další pěstí a vzal mě do náruče.

Děsně mě bolela tvář. Přála jsem si být plnohodnotná upírka, abych s ním dokázala bojovat. Nenáviděla jsem svou lidskou část, kde nechyběla slabost.

„Nebul, za chvíli jsme na místě. Zůstaneme na něm delší dobu. Je to hluboko uvnitř lesa, takže na volání o pomoc zapomeň.“

Zvedla jsem bradu a podívala se mu do tváře.

„Abys to nakonec nebyl ty, kdo bude žebrat o pomoc.“

„Puso, na vtipy jsem starej.“

„Chci jít sama. Pusť mě,“ rozkázala jsem tvrdě.

Překvapivě mě pustil. Nečekala jsem, že mě poslechne, a tak se zadkem zavrtala do země.

Popadl mě za paži a vláčel za sebou jako kus dobytka.

Došli jsme k menší chatičce. O její dveře se opíral upír s hnědými vlasy, v nichž měl zrzavé odlesky.

„Konečně, už jsem myslel, že vlk Karkulku nedostal,“ zasmál se brunet.

„Nech si ty blbý kecy a nasaď krytí. Nechci, aby ta malá jasnovidka viděla, co máme v plánu a kde jsme,“ sjel ho hněvivě Blay.

Proto neslyším jejich myšlenky? Znamená to, že nás nikdy Cullenovi nevystopují kvůli schopnosti tohohle trčivláska?

„Nečerti se, Blayouši. Vše je připraveno, doufám, žes měl pod kontrolou svoje myšlenky, jinak už věděj, kde jsme.“

„Nejsem idiot. Celou dobu jsem myslel jen na to, jak zajedu do Chiny a zmenším kapacitu lidí z miliardy na milion.“

Brunet se culil, jako by Blay řekl vtip století, a pak se zaměřil na mě.

„Ty musíš být Silver. Jsem Scott.“ Mrkl na mě a podal mi ruku.

„Neobtěžuj se a radši si ji strč někam jinam,“ odsekla jsem.

„Je drsná, co?“ zařehtal se.

„V čem jedeš? Houbičky, nebo jsi jen praštěnej debil, že se pořád tak blbě tlemíš,“ urazila jsem ho.

„Ještě mě budeš milovat, panenko,“ pronesl vážně a šel do chatky. Následovali jsme ho.

Chatka byla útulná, ale měla veškeré potřebné vybavení. Pro člověka dostačující, pro upíra moc nobl.

„Prý jsi poloupírka a potřebuješ normální jídlo a spánek. Co se týče té první záležitosti: nevařím a kvůli tobě s tím ani nezačnu, tak si jez, co chceš, zásoby jsou dostačující. Pokud se ti to nelíbí, klidně si hlady zhebni. Ohledně té druhé věcičky: je tu jen jeden pokoj s postelí. Je tvůj, to však neznamená, že se nepřijdeme ohřát.“ Sjel mě pohledem a nasadil slizký výraz.

„Kroť se, Scotte, nezkoušej se jí dotknout. Jedině s mým svolením, rozumíš?“ procedil skrz zuby Blay a strčil mě do mého pokoje. Byl stroze zařízený, jedna větší postel, noční stolek, zrcadlo a menší šatní skříň. Neviděla jsem další dveře, kterými bych se mohla dostat do koupelny nebo jinam. Došlo mi, že koupelnu zřejmě nevedou.

„Jak velký máš hlad? Potřebuješ na lov?“ zeptal se.

Naschvál jsem neodpověděla. Ne, nebudu na něj milá, abych si náhodou nepřihoršila.

„Nedoslýcháš, nebo si hraješ na paní uraženou?“ Žádná protireakce. „Jak myslíš. Abych pak nebyl němý já, až budeš o něco prosit.“ Dal se na odchod a ještě ve dveřích mě upozornil, ať se nepokouším zdrhnout tím, že probourám zdi. Kolem chatky je totiž štít, který by mě dál, jak šedesát metrů, nepustil.

Svezla jsem se na podlahu a bušila pěstmi o dřevěná prkna. Nikdy se odsud už nedostanu, pomyslela jsem si smutně. Vlastně dostanu, ale nohami napřed.

Ach, Emmette, proč jsme neměli víc času, vzlykala jsem. Mami, Ricku, Edwarde…

Když jsem si málem vyplakala oči, rozhodla jsem se, že půjdu za nimi a budu se snažit od nich co nejvíc dozvědět, poznat jejich slabost a jestli dostanu šanci, nezaváhám ji využít.

Byli mou návštěvou zaskočeni, ale nic nenamítali. Scott sledoval bednu s velmi špatným signálem, což zapříčinilo jeho časté sakrování. A Blay si něco zapisoval do malé knížky za kuchyňským stolem.

Přistoupila jsem ke stolu a sedla si na volnou židli naproti němu. Naklonila jsem se blíž, abych zjistila, co si zaznamenává. Prokoukl mě, knížku zavřel a schoval do malého khaki batůžku.

„Píšeš si, kolik přítelkyň jsi oddělal svýmu bratrovi?“ Zašklebil se.

„Ne. Nestrkej svůj nosánek tam, kam nepatří, nebo se může stát, že o něj přijdeš.“

„Je mi to fuk. Umřu tak či onak. S nosem nebo bez něj.“

„Jak hrdinské,“ zamumlal ironicky a naklonil se přes stůl. Odtáhla jsem se, jak nejdál mi to opěradlo dovolovalo. „Bojíš se, kočko?“

„Mám pár otázek.“ Ignorovala jsem jeho otázku.

„Sem s nimi. Očekávám, že budou chytré, jelikož nevypadáš jako ty hloupoučké puberťačky, s kterými Emmett před tebou randil.“

„Komplimenty na mě neplatí, tak se nesnaž udělat dojem. Pro mě budeš vždy jen srab, který ani sám nedokázal unést holku, ale potřeboval k tomu pomoc. Kdo byla ta žena, která na nás použila svou moc?“

„Kamarádka. Na světě je hodně upírů, kteří mají rádi démony uvnitř sebe a nedělá jim problém je využívat ke svému prospěchu. Je to pak větší zábava. Pár takových bestií znám,“ vysvětlil mi.

„Vrána k vráně sedá,“ zamumlala jsem znechuceně. „Nedokážu pochopit, kde se v tobě bere tolik nenávisti vůči tvému pokrevnímu bratrovi. Mstíš se mu tak krutě jen kvůli tomu, že s tebou neodešel masakrovat lidstvo a zůstal u Cullenů?!“ práskla jsem dlaněmi o desku stolu.

Odfrkl si.

„Jde o víc, než jen že mě pustil k vodě. Proměnil mě na upíra! Nevěděl jsem, jak v tom mám chodit. Emmett už byl zaškolený, ale já ne! Cullenovi mě zkoušeli naučit jejich způsobu života, ale bylo to tak… mrtvé, bez motivace. Rozumíš? Cítil jsem se jako ve vězení, Silver,“ oslovil mě jménem, takže musel mluvit vážně. „Neustále dokola jsem musel myslet na to, abych se vyhýbal lidem obloukem, dokud se nedokážu kontrolovat. Nesměl sem na slunce, ani používat svou upíří sílu, abych se neprozradil před lidmi. Nutili mě do lovu zvířat, jejichž krev je odporná. Je to, jako bys jedla jen samé přílohy, ale nikdy pořádný kus masa. Snažil jsem se, fakt že jo, ale k smrti mě to nudilo. Nestál jsem o tenhle věčný, nudný život, plný zákazů a skrývání se. Kdyby mě Emmett nepřeměnil, mohl jsem se oženit se svou snoubenkou Carlou a mít tři zdravé děti a farmu někde u jezera.“

„Proto se Emmettovi mstíš? Za to, že ti vzal lidský život, odloučil od milované ženy a zničil tvou naplánovanou budoucnost?“ vypadlo ze mě šokovaně.

„Měl jsem své dvojče rád, miloval, byl moje krev, ale nemůžu mu odpustit, že mě zatáhl do tohohle světa plném omezujících pravidel. Byl jsem ochotný s nimi nějak vycházet. Akorát jsem chtěl, aby po mém boku byla i Carla. Byl jsem „vegetariánem“ a odolával, abych za ní jednou mohl přijít a přeměnit ji. Toužil jsem, aby byla se mnou. Nechtěl jsem být v tomhle ve všem sám.“ Odmlčel se a pohodil rukama.

„Co se stalo dál? Myslím s Carlou? Byl jsi za ní? Přeměnil?“

Vstal a přecházel sem a tam.

„Ano, šel jsem za ní, vysvětlil jí všechno, co se mi stalo a co se chystám udělat s ní, ale nechtěla to. Vyděsila se a křičela. Neovládl jsem se a zakousl se do ní. Myslel jsem, že po přeměně celou situaci pochopí líp.“

„Nepochopila?“ skočila jsem mu do řeči.

„Neměla příležitost. Jakmile jsem ochutnal její krev, probudilo se ve mně monstrum a vysálo z ní i ty poslední kapičky krve.“

Na sucho jsem polkla.

„Obviňuješ z její smrti Emmetta, je to tak? Udělal z tebe monstrum a tys zabil ženu, kterou jsi miloval?“ Neodpověděl, ale věděla jsem, že je to pravda. „Emmett o tomhle ale vůbec neví. Říkal mi, že ho nenávidíš kvůli tomu, že s tebou neodešel od Cullenů a nedal se na život plný zabíjení nevinných lidí.“

„Neřekl jsem mu o Carle,“ podíval se mi do očí. Viděla jsem v nich smutek, bolest a nenávist.

„Proč?“

„Když znám pravdu jen já, je pro mě snadnější ho nenávidět,“ pokrčil rameny.

„Nevím, co ti mám říct, Blayi. Snad jen… Emmett tě nepřeměnil schválně. Udělal stejnou chybu jako ty s Carlou. Podcenil svou upíří podstatu, která nad ním převládla v ten nesprávný čas,“ promlouvala jsem klidným tónem.

„Nekecej mu do toho!“ okřikl mě Scott. „Jeho bráška si zaslouží pomstu. Jsem na tvojí straně, Blayi. Ženský názory a žvásty neber vážně. Jsou to naivní, hloupoučké kozy.“

Blay nad něčím vážně uvažoval, dokud mu nezazvonil mobil.

Když se podíval na displej, zavřel oči a zlostně semknul rty k sobě do jedné úzké linky.

„Neber to osobně, Silver, ale musíš prostě zemřít. Dal jsem se na stranu zla a nehodlám být správňákem. Pohřbil jsem v sobě veškerou lidskost. Osud to tak chce.“ Přešel ke Scottovi, neslyšitelně mu něco zašeptal a odešel pryč hlavními dveřmi. Asi na lov, hádala jsem.

Děkuju Simiik, nikuska146, LuSsy, deadlik, Ywyk a kiki za komenty k minulé kapitolce. :)

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otisk vs. Opravdová láska 19. kapitola: