Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk vs. Opravdová láska 18. kapitola

21.08.2011 (07:30) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1561×

„Mluví pravdu.“ hájil mě Emmett. „Zatraceně. Ten parchant.“ Sedl si vedle ležícího Paula a schoval obličej do dlaní.

„O kom to mluví?“ vyzvídal Paul.

„Troufám si tvrdit, že o mojí maličkosti,“ odpověděl Emmettův hlas, až na detail, že to nebyl Emmett.

„Blayi,“ vydechl překvapeně Emmett.

18. kapitola

Zkameněla jsem a připadala si jako opilá. Přede mnou stáli dva Emmettové. Naprosté kopie. Stejné černé vlasy, zastřižené nakrátko, a nabouchané postavy. Ani oblečení se nelišilo. Blay si s napodobováním svého bratra dal evidentně hodně záležet. Jediné, co ho prozrazovalo, byly červené panenky, zračící, že je vrah.

„Co to, ku*va, je?“ pronesl Paul šokovaně.

„To není ku*va, tohle je můj bratr,“ vysvětlil Emm. Blay se škodolibě usmál a udělal purkle. „Co tu chceš?“

„Chci pozdravit svýho brášku.“

„K tomu se nepotřebuješ za mě vydávat, Blayi?“ Ten naklonil hlavu do strany.

„Zezačátku jsem nechtěl, ale pak jsem uviděl ji.“ Ukázal směrem k místu, kde jsem stála. „Nenapadlo tě zavolat bráškovi a informovat ho o své nové a živé přítelkyni? Ale počkat! Ona je jen živá napůl, co?“

Emmett se ke mně bleskurychle přemístil a držel po boku.

„Neublížíš jí.“

„Hm. To zní, jako bys mě vybízel, bratře. Proč ale ne.“ Našpulil zamyšleně rty. „Dokážu ti svou bratrskou lásku a zabiju ji rychle.“

„Přes mojí mrtvolu, Blayi! Jen přes ní!“

„A přes mou taky.“ Paul se zjevil po mém druhém boku a položil ruku na moje záda.

Blay se rozesmál v hraném smíchu.

„Jste roztomilí. Opravdu romantická sračka. Vlastně se vám ani nedivím. Líbá skvěle. Viď, kočko?“ Mrkl na mě.

Cítila jsem se provinile a zaznamenala, jak Emmett ztuhl.

„Moc mě to mrzí, Emme. Myslela jsem, že jsi to ty.“

„Já vím, Silver.“

„No ták, Emmette, naivní hlupáčku, opustila tohohle indiána kvůli jinému, tobě. Myslíš, že ti dokáže být věrná? Nebuď osel.“

„Drž zobák! Ničemu nerozumíš,“ okřikla jsem ho, ale zřejmě to s ním nic neudělalo, akorát víc pobavilo.

„Jakpak chceš umřít, děvko? Vyhovuje ti nasekané tělo na kousíčky a podušené na ohni?“

„Blayi, prosím, kašli na to. Já ji vážně miluju. Zapomeňme na neshody z minulosti. Uzavřeme příměří, ok?“

„Hm, hm, hm… ne! Nelíbí se mi tvoje nabídka, Emmettíku. Takže, Silver, užij si poslední chvilky svého života podle vlastního uvážení. Sama, s jedním tupcem, nebo s oběma. Experimentuj, je to sranda a taky to poslední, co uděláš.“ Zmizel.

„Paule, prosím, dohlídni na ni,“ poprosil Emmett a rozeběhl se za Blayem.

„Jdeme dovnitř,“ přikázal Paul.

„Ale Em-"

„Žádný ale. Zalez do domu.“ Vedl mě za paži ke dveřím.

Usadila jsem se v obýváčku, zatímco Paul šel do kuchyně.

Tolik jsem se bála o Emmetta. Co když se mu něco stane? Blay je nebezpečný. Lidská krev ho dělá silnějším, než zvířecí Emmetta. Jeho surovost mi naháněla hrůzu.

„Zavolal jsem Samovi a Cullenovým.“ Paul si sedl ke mně a snažil se, aby se naše části těla o sebe nedotýkaly. „Sam mi říkal, abychom byli ve střehu, protože je tu nebezpečná pijavice, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že jde o jednoho z Cullenů.“

„On už k nim dávno nepatří,“ vysvětlila jsem.

„Jsem z toho všeho trochu zmatený. Co to plácám?! Hodně zmatený! Řekneš mi, o co go?“

Vyprávěla jsem mu celou pravdu od doby, kdy jsem viděla Blaye poprvé v parku, až do dnešní události.

„Těžko uvěřit, že jsou dvojčata.“

„Ani ne, Silver. Emmett mi nikdy nepřišel, jako dobrák.“

„Mluvíš tak, protože jsem teď s ním.“

„I kdyby. Podívej se, do jaké pekerné situace tě dostal. Se mnou by ti nikdy, opakuju - nikdy, něco podobnýho nehrozilo.“

„Emmett za to nemůže, Paule!“ Zvýšila jsem naštvaně hlas.

„No jasně.“

Přitáhla jsem si nohy k sobě pod bradu a obemkla je rukama. „Nechci se hádat."

„Skutečně ho miluješ.“

„Ano,“ přitakala jsem. „To však neznamená, že k tobě nic necítím. Pociťuju, jak mě pouto otisku k tobě stále volá. Ale mezi námi nejde o opravdovou lásku, Paule. Proto jsem s ním.“ Zamračil se.

„Co se týče mě, tak tě opravdu miluju. Nechci už o tom mluvit, odpočívej, budu hlídat.“

Po nějaké době jsem usnula v nepříjemné pozici, v jaké jsem seděla. Podvědomě jsem vnímala, jak mě někdo položil na záda a zahalil dekou.

„Díky,“ zabrblala jsem v polospánku.

Probudily mě až tlumené hlasy.

„Je mi u prdele, co si o mně myslíš, psisko! Silver je moje a postarám se o ni.“

„U nás v La Push bude ve větším bezpečí.“ Emmett si povzdechl. „To nepopřeš, Cullene,“ dodal Paul. Musela jsem zasáhnout.

„Nechci do La Push.“ Paul si nervně zajel prsty ruky do vlasů.

„Nechápu tě, Silver. Úplně ti přeskočilo. Ale jak chceš. Jde o tvůj život. Sbohem.“ Chystal se odejít.

Emmett ho zastavil. „Děkuju, že ses o ní post-“

„Trhni si, Cullene,“ odbyl ho a odešel.

Emmett si sedl na pohovku a posadil mě na klín.

„Nechytls ho, že ne?“

„Ne.“

„Nedá si pokoj, dokud mě nezabije.“

„Jak jsem řekl jemu, miláčku, nedovolím to. Chci, aby ses do doby, než ho chytíme, přestěhovala k nám do vily. Edward tě bude chtít mít na očích, jinak starostmi praskne.“ Přikývla jsem na souhlas.

***

Další dny se Blay neukázal. Bylo však naivní myslet si, že už se nevrátí. Měl důvod se vrátit. Mou smrt.

Byla jsem s Emmettem v jeho pokoji a dívala se na film, dokud do pokoje nevlítl Jasper a neoznámil nám, že je Blay zpátky. Vlci ho postřehli poblíž Seattlu.

Všichni jim šli na pomoct.

Zůstala jsem doma s Esmé, Bellou, Nessie a taky jedním pánským dozorem, Carlislem, který nás měl chránit pro případ, že Blay narafičil past.

A taky že ji narafičil.

Neměla jsem tušení, koho ostatní pronásledovali, ale Blay to rozhodně nebyl.

Stoupl si před vchod vily a čekal, až si ho všimneme.

„Zavolej Edwardovi, Rosalie,“ rozkázal Carlisle a zaujal bojovou pozici naproti Blayovi. Na pomoc mu přispěchala Bella a po dotelefonování i Rosalie. Esmé mě a Nessie schovala za svá záda a vrčela.

Běhal mi mráz po zádech a prováděla mě předtucha, že se stane něco zlého.

„Věděl jsem, že tě bude někdo hlídat, kočko. Že to budou ale tyhle chudinky, mě nenapadlo. Zdravím, Carlisle, Esmé a moje milované sestřičky. Pamatujete si na mě?“

„Jak bychom mohli zapomenout, když se tak rád připomínáš,“ zasyčela Rosalie.

„Dost řečí. Jděte mi z cesty po dobrým. Nemám času nazbyt. Vegetariáni,“ posměšně se ušklíbl.

„Jsi dost chytrý na to, abys věděl, že to neuděláme,“ řekl Carlisle.

Blay si otráveně povzdechl a zvedl paži. Carlisle se nečekaně svezl k zemi v křečích. Do jedné jsme ho následovaly.

Ozývaly se výkřiky, mezi nimiž nechyběl i můj. Držela jsem se za hlavu, jako bych mohla zabránit těm otřesným tlakům. Marně. Křeče pomaloučku proudily celým tělem.

Přes ničící bolest jsem si uvědomila, že mě někdo zvedl do náruče a odnášel nepřirozenou rychlostí. Nedokázala jsem vnímat čas. jediné, co jsem si z duše přála, je zemřít.

„Dík, zlato,“ poděkoval někomu po dlouhé době Blay a položil mě na zem.

„Kdykoliv, brouku,“ zasmál se dívčí zlomyslný hlas. „Zavolej, až budeš chtít příště využít mých služeb.“

„Jasně. Pozdravuj Aleca.“

Zaslechla jsem mlaskot rtů a bolest ustoupila.

Copak si myslíte o únosu, který Blayovi vyšel pravděpodobně bez chybičky? Jak to bude pokračovat?

Pokud vás nic nenapadá, tak si budete muset počkat do další kapitolky. :)

Doufám, že mě poctíte alespoň 10 komentíky. Čím dřív tu budou, tím dřív bude kapitolka. ;)

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otisk vs. Opravdová láska 18. kapitola: