Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk vs. Opravdová láska 16. kapitola

24.07.2011 (17:30) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2151×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Vypadal jako ty, Emmette. Úplně jako ty. Stejná robustní postava, světlé vlasy, obličej. Lišily se pouze oči, měl rubínově červené oči. Kdo jiný, než ty, by to mohl být?“

Pustil mě a zajel si rukou do vlasů. Zdál se chvíli zamyšlený, dokud nezkoprněl.

„A sakra! Krucinál! Do háje!“ zařval a vztekle odhodil jednu školní lavici, až narazila do zdi.

16. kapitola - Emmett číslo dvě.

Při ohlušující ráně, kterou náraz způsobil, jsem nadskočila.

„Co se stalo?“ Zajímalo mě.

Střelil po mně pohledem plným hněvu. Vypadal úplně stejně hrozivě jako včera večer.

Začala jsem se bát. Ticho, jenž nastalo, bylo děsivé.

Přistupoval ke mně krůček po krůčku. Cítila jsem zvláštní třes. Nedokázala jsem identifikovat, zda jde o strach nebo nedočkavost. Mohl by mě tu teď klidně zabít a nikdo by mu to nedokázal.

Zavřel ztrápeně oči a přivinul mě do jeho náruče. Prsty jedné ruky mě hladil po tváři, přejížděl po čelisti, krku, až k pasu, kde spočívala jeho druhá ruka. Zavrtěl hlavou, oči měl pořád zavřené.

„Nemůžu uvěřit, že se mě bojíš. Nevěděl jsem, že by mě tvůj strach vůči mě mohl tolik zranit,“ šeptal. „Na druhou stranu dobře děláš, Silver. Já nejsem dobrý. Bylo načase, abys poznala mé druhé já.“ Vytřeštila jsem na něj šokovaně oči. Druhé já? Jako že měl rozdvojenou osobnost?

„Pro vlastní bezpečí se ode mě drž dál, rozumíš?“ Otevřel oči, viděla jsem v nich jiskřičky, vypadajíc způsobené slzami. Ve skutečnosti, z jeho očí žádné slzy nevycházely. Mohla jsem si to jen vymyslet? Musela, nemohl brečet.

„Slib mi to,“ žádal mě o nemožné. Ano, pravděpodobně žil dvojí život a každou minutu strávenou s ním mi hrozila smrt. Ale přece bych se na něj nevykašlala!

„Slib mi to!“ naléhal. Zavrtěla jsem hlavou jako ne.

„Nemůžu,“ hlesla jsem odhodlaně.

„Musíš! Copak chceš zemřít?!“ Ztrácel trpělivost.

„To nechci! Neopustím tě však kvůli tomu, že žiješ dvojím životem.“

„Co? Dvojím životem? Ale ne, tak to není.“ Už se zase hrabal prsty ve vlasech. Zabiják pro moji necudnou část. Zřejmě jsem měla nějakou slabost, úchylku, když si kluk projížděl pomocí svých prstů vlasy.

Objala jsem ho rukama kolem krku a políbila na nehybné rty. Chvíli trvalo, než se zapojil. Čekání se i přesto vyplatilo. Nebylo nic úžasnějšího, než souhra našich rtů. Strach, který ve mně dokázal vyvolat, zmizel, pohřbila jsem ho hluboko uvnitř sebe.

„Miluju tě,“ šeptla jsem, když jsem oddělila naše rty k nádechu.

„Už nikdy ze mě neměj strach, miláčku. Po druhé by to moje srdce nezvládlo.“

Museli jsme si promluvit o tolika věcech. Co uděláme s Emmettem číslo dvě? Jak poznám, kdy je to on a kdy je někým jiným? A další… Bylo toho opravdu spousta.

„Nejsem si jistá, jestli dnes s tebou mám nějakou hodinu, uvidíme se na obědě?“ Přikývl. „Bože!“ zaúpěla jsem otráveně. Nakrčil nechápavě obočí. „Po škola. Musíme k řediteli. Určitě si na nás zas vymyslí nepotřebnou hovadinu.“ Zasmál se. Byl to zase on. Můj Emmett.

Hodiny ve škole ubíhaly ještě pomaleji, než se plazí šnek. Nedočkavě jsem sebou šila. Už aby byl oběd, modlila jsem se.

„Silver, nech toho. Klepe se kvůli tobě celá lavice. Ničíš tak můj dokonalý rukopis,“ stěžovala si Rosalie.

„Promiň,“ omluvila jsem se nevině.

„Už jsi v pohodě? Usmířila ses s mámou?“ vyzvídala.

„Jo, zase bydlím doma.“ Spokojeně se usmála a pokračovala v zápiskách.

„Rose, můžu se na něco zeptat?“ promluvila jsem po určitě době.

„Slečno Fuentésová, věnujte se výuce. Pochybuju, že jste natolik dopředu v látce, abyste si mohla dovolit narušovat můj výklad,“ pokáral mě profesor chemie a dál se věnoval přednesu. K čemu mi asi bude chemie? Měla jsem důležitější věci na řešení.

„Cos chtěla?“ šeptla potichu Rose a víc se naklonila.

Váhala jsem, jestli se jí na to mám zeptat, ale popravdě mi to vrtalo hlavou už delší dobu. A nebyla jsem sama! Všimly si toho i Ettie a Mattenia.

„Jsme kmošky, že jo?“

Pobaveně se zaškaredila. „Jasně, to je pitomá otázka. Nebo ty snad…“

„Ne, ne, ne!“ přerušila jsem ji. „Cítím to stejně. Fajn, nebudu chodit kolem horké kaše, protože sama, díky mamce, vím, jak to lidem leze na nervy. Pár lidí si myslí, že jsi zakoukaná do Emmetta.“ Dobře, nebylo to pár lidí, ale jen dvě zblázněné fanynky.

„Ou.“ Zarazila se a uhnula pohledem jinam. Byla to pravda.

„Nepopírám, že k němu cítím víc, než bych měla. Ale jak si sama řekla, jsme kamarádky, z mojí strany nemusíš mít strach.“ Dívala se mi upřeně do očí, snažíc dodat na věrohodnosti jejích slov. A já jí věřila.

„Děkuju za upřímnost. Mám tě ráda." Objala jsem ji, což vyvolalo hvízdnutí od jednoho z kluků z posledních řad.

Pokoušela jsem se věnovat výuce alespoň desetinu mojí pozornosti, ale skutek utek.

„Jak dlouho to trvá?“ Nedalo mi, se nezeptat.

„Od jeho přeměny.“ Wow! Sice jsem nevěděla, kdy přesně Emmett prošel proměnou, ale takových pár desítek let starý být mohl.

„Nikdy jsi mu to neřekla?“

„Ne, on mě vždycky viděl jen jako jeho zachránkyni. Víš, málem umřel, když ho napadl medvěd. Naštěstí jsem byla poblíž a včas ho donesla ke Carlisleovi. Cítí vděčnost - nic, co by se podobalo lásce.“

Dozvěděla jsem se o Emmettovi další novinku. Došlo mi, že toho o něm moc nevím, což bylo ostudné. Chlácholila jsem se jen tím, že ho neznám tak dlouho a ještě spolu budeme dostatečně dlouho na to, abych se o něm mohla dozvědět co nejvíc.

Na mysl mi stanul Emmett číslo dvě. Bylo divné mu tak říkat, ale prozatím to nebylo nejhorší.

Napadlo mě, jestli o dvou Emmettech ví Rose. Zná ho od jeho proměny, možnost tu byla. Nebo taky ne. Svou zvědavostí bych ho mohla prozradit. Nechám si to pro sebe, rozhodla jsem.

Hned, jak jsem prošla dveřmi vedoucími do jídelny, jsem zkoumala každou tvář, nadějně doufajíc, že na mě u jednoho z volných stolů čeká. Ale nebyl tam. Možná ještě nepřišel?

Prozatím jsem si sedla k Rosalie a ostatním Cullenům, včetně Jacoba, který byl jejich neodlučitelnou částí, jak jsem zjistila. Už zdaleka jsem se na něj nezlobila, když mě práskl Paulovi.

Paul. Před očima jsem uviděla vysokého snědého kluka s černými vlasy jako uhel, jeho oči mě doslova hltaly. Byla v nich úcta v obrovském měřítku. Nebyla však větší, než láska, která sálala nejen z jeho očí, ale z něj celého. Myšlenka mě zahřála na prsou a zároveň vytvořila pichlavou bolest viny.

„Zvládne to,“ konejšil mě Edward a povzbudivě položil svou ruku na mou. Četl mi myšlenky.

Poděkovala jsem mu úsměvem.

Můj vztah s Edwar… tátou se vůbec nedal označovat jako vztah dcery a otce. Možná za to mohl jeho věk, proč jsem ho nedokázala brát jako jednoho z rodičů, autoritu. Byli jsme spíš jako kamarádi, kteří věděli, že pokud by se jeden z nás dostal do úzkých, ten druhý je ochoten riskovat vše, aby mu pomohl.

Bylo uvolňující mít vlastního strážného anděla.

Děkuju, poslal mi v myšlenkách a tvářil se dojatě.

„To je úžasné!“ vypískla nadšeně Nessie. „Celý víkend a i začátek týdne se tu má konat pouť.“ Vyžádala si veškerou pozornost. „Půjdeme?“ Prosila Jacoba. Ten si od ní vzal leták.

„Podívejme, letos bude prej nová atrakce. Projížďka na Lochnesské příšeře.“ Pousmál se. „To víš, že tě vezmu k mámě, zlato,“ rozesmál se na celou jídelnu přičemž se přidali i Jasper s Edwardem. Jediná Alice kroutila nesouhlasně hlavou.

Dalších deset minut jsem se nemohla ubránit smíchu. Jake neustále vtipkoval na účet Nessie a ona ho za to pohlavkovala. Vypadaly roztomile.

Když zazvonilo na přípravu před další hodinou, zamračila jsem se nad myšlenkou, že se Emmett neukázal, jak slíbil.

Pomalu, ale jistě, plynuly další hodiny. Jak jsem předpokládala, ani jednu jsem neměla s Emmettem. Kde teď asi je? ptala jsem se sama sebe v duchu, jelikož mi vlastní rozum napovídal, že ve škole ne.

Byla jsem na cestě k řediteli, odpykat si trest. Chviličku jsme čekali na Emmetta, ale když se ani po půl hodině neobtěžoval přijít, ředitel mi zadal práci a vrátil se ke svojí práci.

Vygruntovat celou tělocvičnu, včetně šaten holek a kluků, alias můj trest. Neměla by to dělat uklízečka?! vztekala jsem se. Faktem bylo, že kořeny mého vzteku nebyly z úkolu, ale z Emmettovy nepřítomnosti.

Mohl mi říct, že nepřijde. Neobtěžoval se.

Když jsem vydrhla holčičí šatny a vrátila se pro další mycí prostředky do haly, kde jsem je nechala, uviděla jsem ho. Sebejistě a s úsměvem ala Johnny Depp se opíral o zábradlí.

„Chyběl jsem ti?“ Zněl pobaveně. On si snad ze mě dělá opičku v zoo?! Nechá mě odpykat si trest sama a ještě se k tomu skvěle baví.

„Ne,“ odsekla jsem a hodila mu koště. Obratně ho chytil za smetákovou tyč.

Šel ke mně blíž a sundával si koženou bundu. Zajímavé, nevšimla jsem si, že by ji dnes na sobě měl.

„Kde jsi byl?“ vyhrkla jsem netrpělivě. Trpělivost, vlastnost, kterou zrovna nepřekypuju.

Pousmál se, obemknul dlaněmi tyč z obou konců, přesunul ji za moji hlavu až k lopatkám, oba konce přitáhl a uvěznil mě ve svém objetí. Neměla jsem kam utéct. Držel mě v pasti. Svým způsobem to bylo vzrušující.

„Kdybych ti to řekl, musel bych tě pak zabít polibky.“ Skousl mi dolní ret. Neproměnil však tenhle slastný čin v polibek.

Toužebně jsem mu vzdechla do úst.

Ztuhnul, jako by byl překvapený.

„Polib mě,“ žebrala jsem zcela ovládaná probuzeným chtíčem.

Přirazil mě tvrdě zpátky k žebřinám, kde se zprvu opíral. Jeho stisk byl pevný, bolel mě. Tohle je Emmett číslo dvě, došlo mi.

„Au, Emmette, bolí m…“ Umlčel mě polibkem. Rty zběsile žádal, spíš nutil, moje zapojení. Jazykem mi přejížděl po rtech, pak ho nahradily rty. Vypadal, že se mě nemůže nabažit, což mi svým způsobem lichotilo, ale i děsilo.

Zkameněla jsem, když mi zuby natrhl kůži na krku. Jelikož jsem byla poloupírka a měla v sobě na rozdíl od ostatních upírů krev, stékala mi po krku, po dekoltu a končila mezi prsy.

Sledoval pramínek a hltal ho očima. Nečekala jsem dlouho, než jeho oči vystřídala ústa. Rukama jsem ho objala kolem hlavy a přitáhla blíž.

Aniž bych to čekala, popadl mě za paže a prudce mě odhodil přes celou tělocvičnu. Nepoužil moc síly, a tak jsem zabránila nárazu, který mě jistojistě čekal.

„Můžeš si za to sama,“ řekl rozčíleně a odešel.

Doufám, že se vám kapitolka líbila. :)

Děkuju za komentáře u předešlé kapitolky a budu ráda, když na něj nezapomenete ani u téhle. :)

P.S.: Omlouvám se za ten konec, ale zbytek se mi hodil spíš do další kapitolky. :D

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otisk vs. Opravdová láska 16. kapitola :