Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk vs. opravdová láska 10. kapitola

2.Seiren-End


Otisk vs. opravdová láska 10. kapitolaSilver se pokusí Paulovi vysvětlit, co přesně se stalo s Emmettem, ale Paul o vysvětlení nemá zájem. Vše se zkomplikuje, když Forks postihne nečekaná sněhová vánice.
Opět by mě potěšil nějaký ten komentík a přeju pěkné počtení. Tak vzhůru do toho...

„Uvidíme, jestli to nakonec nebudeš právě ty, kdo mě bude prosit, abych se na něj vůbec podíval.“ S těmihle slovy mi rukou přidržel hlavu, pomalinku a něžně propojil naše rty a jedna věc mi byla jasná. Paul tohle vidí.

Odtrhl se a podíval se mi do očí, na tváři mu sídlil vítězný úsměv.

„Nenávidím tě.“ Rozesmál se. V tuhle chvíli bych ho nejradši rozcupovala na malé miniaturní kousíčky, ale musela jsem se ovládat kvůli lidem, kteří se naším výstupem náramně bavili.

„Ne, miluješ mě.“

 

10. kapitola

 

Silver Fuentés

„Tos uhodl!“ Vymanila jsem se mu z náručí a pohledem vyhledala Paula. Jenže jsem ho nikde neviděla. Odešel? To ne. Do očí se mi draly slzy. „Celý jsi to zkazil, Emmette.“ Rozeběhla jsem se pryč od něj, nevím kam, hlavně daleko. Než jsem lidským během přeběhla parkoviště, stihla jsem nabourat do neznámého kluka.

„Silver, jsi v pořádku?“ zeptal se Edward.

„Ne,“ odsekla jsem a nechala slzy volně stékat po smutné tváři, plné beznaděje. Jeho ruce ty mé nepustily, naopak, objal mě. Cítila jsem se zvláštně. Svíravý a zároveň dlouho očekávaný pocit mi prostupoval do celého těla. Bylo mi fajn, v bezpečí. Nikdo mi nemohl ublížit.

Vrátila jsem se do reality a uvědomila si, že se tu objímám s Edwardem Cullenem, zadaným Edwardem Cullenem.

„Děkuju, ale tohle se nehodí. Snad nebudeš mít problémy s Bellou. Když tak bych se mohla pokusit, vysvětlit jí to.“ Strašně těžko se mi mluvilo. Hrdlo mě svíravě pálilo a tentokrát ne žízní.

„S tím si nedělej starosti. Chceš odvézt domů?“ nabídl se. Záporně jsem zavrtěla hlavou.

„Potřebuju se projít.“ Přikývl.

Obešla jsem ho a šla bůhví kam. Nevnímala jsem okolí, lidi kolem, ani pozdravy od kolemjdoucích spolužáků. Jediné, na co jsem byla schopná myslet, byl Paul. Ublížila jsem mu a přitom o to nestála. Zatracený Emmett. Lituji dne, kdy jsem tě potkala, Emmette Cullene. Lituju ho. Nechala jsem nohám volný průchod, aby si šly, kam se jim chtělo. Jenže jsem nepočítala s tím, kam mě zanesou. Ocitla jsem se před Paulovým domem. Vejít? Nevejít? Zaposlouchala jsem se. Z domu nevycházely žádné myšlenky. Není tu. Kde asi bloudí? Vrátila jsem se domů se strategií. Dnes ho nechám být, aby se uklidnil, a hned zítra, až se uklidní, jej poprosím o odpuštění.

 

Celou noc jsem se převalovala ze strany na stranu, ze zad na břicho a obráceně.

„Co tě rozrušilo?“ zeptala se mamka, aniž by zaklepala.

„To je fuk,“ odbyla jsem ji.

„Zřejmě ne, zlato. Tvoje srdce bije jako splašené. Něco se děje. Jde o Paula?“

„Ano, ale nejen o něj. Je tu další pako, které se mezi nás plete.“ Pozvedla obočí jako otázku. „Emmett Cullen. Dneska jsem na něj vyjela a on se mi úžasně pomstil. Představ si, že mě políbil!“

„No a? V tvém věku…“

„No a?! Před Paulem, mami!“

„Ou. Asi k tobě Emmett něco cítí. Proč bys mu neměla dát šanci?“ optala se, jako by se vůbec nechumelilo, jako by to byla normální každodenní záležitost.

„Protože jsem s Paulem, miluju ho a Emmett není ani kluk na vážný vztah. Věrnost by mu asi nic neříkala.“

„Neodsuzuj ho hned. Nevíš, co se děje uvnitř něj. Třeba má svůj důvod, proč se takhle chová,“ promlouvala mi do duše. Měla jsem pocit, že toho ví víc, než mi byla ochotná říct.

„Rozhodla jsem se. Zítra jdu za Paulem a dostanu ho zpátky.“ Nesouhlasně mlaskla a odešla. Díky bohu. Vůbec mi nerozumí. Zastává se nepravého a pravý zatím trpí.

Celonoční konverzace s mým svědomím mě dokonale unavila. Usnula jsem tak, že jsem to ani nepostřehla. Probudila jsem se do zamračeného počasí. Venku poprchávalo a oblohou zahřměl hrom. Čeká nás pořádná bouřka, pomyslela jsem si. Paul! Podívala jsem se po hodinách.

„Super,“ zamumlala jsem ironicky a vběhla do koupelny, abych vykonala pravidelnou ranní hygienu.

 

Během hodinky jsem znovu stála před jeho domem. Hned, jak jsem si dodala odvahu, prsty zavadily o dřevěně dveře. Nikdo neotevíral. Myšlenky nikoho neprozrazovaly. Že by opět nebyl doma? Copak musím mít takovou smůlu. Povzdechla jsem si a posadila se na dva schody před prahem domu. Počkám, dokud se nevrátí. V duchu se mi slova tvořila do smysluplných a omluvných vět.

„Co tu děláš?!“ zlobil se, když přišel.

„Já… já, Paule, je mi to vše tak moc líto. Odpusť,“ prosila jsem.

„Je pozdě. Pro mě jsi mrtvá, neexistuješ,“ řekl odhodlaně s dost znatelným odporem.

„Ne,“ šeptla jsem.

„Né!“ Posadila jsem se na měkké posteli a snažila se zorientovat. Jsem u Paula uvnitř domu, došlo mi. Jak jsem se sem dostala? A co to byl za sen? Vlastně na něm nezáleželo. Byl to jen sen. Ve skutečnosti se nic takového nestalo. Nadobro mě neodepsal. Zatím.

Vylezla jsem z pod modré přikrývky a mířila do obýváčku. Ležel tam. Jeho mohutná postava zabrala celý gauč. Pousmála jsem se. Nenechal mě venku v dešti. Záleží mu na mně. Ano, musí. Potichounku jsem si k němu přilehla, hlavu se položila na hruď a levou rukou ho objala kolem pasu. Dávala jsem si pozor, abych ho neprobudila. Podařilo se. Jen zamručel ze spaní a i on svou rukou objal můj pas, tím mě uvěznil. Tak moc jsem si přála, aby tahle chvíle neskončila. Byla jsem celá. Nechybělo mi absolutně nic, ani nikdo. Vzpomněla jsem si na polibek od Emmetta, oblízla rty a čekala, že ucítím nějakou chuť po jeho ústech, ale nestalo se. Aspoň že tak. Blbec, nadávala jsem mu v duchu.

Na pět minut jsem zavřela oči a bylo mi tak teploučko, že jsem znovu usnula. Tentokrát žádný zlý sen. Aspoň že tak, oddychla jsem si. Znenadání mi škublo v ruce, a tak jsem vzhlédla a setkala se s jeho vážnou a přitom nic neprozrazující tváří. Rukou mě stále držel kolem pasu, neucukl, neodtáhl se, ani se o to nepokoušel, což bylo plus.

„Musím s te…“

„Pššt.“ Přiložil hřejivý ukazováček na má ústa. „Nekaž to.“ Nechtěla jsem nic kazit, ale taky jsem nemohla mlčet. Musím mu říct, jak se všechno semlelo a že nemá důvod, nevěřit mi.

„Paule, polibek, který jsi viděl, nebyl…,“ nedopověděla jsem, protože mě z ničeho nic od sebe odsunul, vstal a přešel na druhý konec místnosti k oknu.

„Zkazilas to,“ zabručel.

„Já vím, ale musíš vědět, jak se to všechno stalo, prosím.“ Ucukla jsem před jeho opovrženíhodným pohledem.

„Nezájem. Myslím, že jsem viděl dost!“ pěnil a celý se třásl. Hrozilo, že by se mohl přeměnit ve vlka přímo tady, a proto jsem kapitulovala. Nemá smysl se doprošovat za něco, co pro toho druhého absolutně nic neznamená.

„Asi bych měla jít,“ šeptla jsem hrozně potichu, i přesto mě slyšel, odvrátil se na druhou stranu a propaloval obraz, jenž mu visel křivě nad hlavou. „Měj se.“ Přešla jsem ke dveřím a po jejich otevření, zůstala koukat jako tágo z kulečníku. Celá obytná plošina byla zasněžená. Snížku, kde ses vzal? Tělem mi projel mráz chladného počasí. Chvíli jsem zvažovala, zda se odsud vůbec dostanu domů, ale na druhou stranu jsem tu nemohla přece zůstat. Nesnesla bych jeho další bezcitné pohledy.

Vykročila jsem směrem do zimy, ale najednou jsem byla vtáhnutá zpátky. Překvapeně jsem na něj pohlédla.

„Copak ses zbláznila? Nepůjdeš ven, když je tam taková vánice.“ Cítila jsem další šanci ve vzduchu. Když tu zůstanu, můžou se mi naskytnout další příležitosti, jak ho získat zpátky. Kéž by nikdy nepřestalo sněžit, přála jsem si v duchu.

„Zůstaň klidně tady a já půjdu do pokoje, nebo si to můžeme prohodit, jak chceš,“ řekl po pár minutkách trapného ticha.

„Raději bych byla s tebou,“ nechala jsem své přání odeznít nahlas.

Přiblížil se ke mně, dělily nás jen pouho pouhé centimetry, a uchopil do dlaní mou pravou tvář, která se pod jeho dotykem rozplývala blahem. Soustředila jsem se na grimasy obličeje, znovu se sebou bojoval, přesně jako na začátku našeho vztahu. Nemohla jsem dopustit, aby se znovu odtáhl a nespojil naše rty.

Stoupla jsem si na špičky, abych se mu výškově rovnala, silně ho popadla za krkem a políbila. Zezačátku se nezapojil, ale později jsem cítila, jak povolil pevnou vůli a drtil mě v náručí. Byl hrubý, nedočkavý a majetnický. Nějaké dotyky od něj i bolely, ale nechala jsem ho. Pokud si potřebuje vybít zlost, právem si trest zasloužím.

Opíral se o mě, zatímco já používala jako opěradlo zeď. Víc mě tiskl k sobě, až jsem místy musela v sobě dusit křik. Když sundal tričko a začal se zbavovat i mého, pochopila jsem, kam směřujeme, že dojde na naše první společné milování. Ale chci, aby to bylo takhle? Takhle tvrdě a plné nenávisti z jeho strany? Poprvé by takhle vypadat nemělo, aspoň co se dle mého názoru týče.

„Paule.“ Odstrkovala jsem ho. Nepovolil, naopak přidal na síle. „Au!“ vypískla jsem a snažila si vymanit, určitě napůl zlomenou, ruku. „Přestaň!“ Šokovaný sám sebou se vyjukaně díval chvíli na mou ruku a následně do očí. Viděla jsem v nich lítost jeho činů.

„Promiň,“ kuňknul a odkopl nohou židli. Ta se proletěla a nekompromisně narazila do okna, které se kvůli prudkému nárazu roztříštilo. Domem se rozsvištěl prudký vítr. Mé poloupíří tělo se otřáslo. Bohužel, jako neplnohodnotná upírka jsem nikdy na změny počasí nereagovala nejlíp.

Paul běžel okamžitě k oknu a snažil se napravit, co se dalo. Žádná sláva.

„Silver, podej mi dřevo, hřebíky a kladivo, které má táta ve sklepě,“ rozkázal. „Silver, slyšíš?“ Stála jsem jako přikovaná. Chtěla jsem se pohnout, ale nemohla.

„Jsi v pořádku?“ ozval se přede mnou Paulův starostlivý hlas. Stál už u mě a se zájmem pozoroval. „Hej.“ Mával mi před očima.

„Je mi hrozná z – zima,“ vydechla jsem současně se zamrzlým dechem.

„Bože, nevypadáš dobře.“ Podkosil mi rukama nohy a nadhodil v náručí, abych se mu nesla pohodlněji. O minutku později jsem ležela v jeho pokoji po hlavu zabalená pod teplou dekou. Nepomohla mi. Pořád jsem mrzla. „Lepší?“ Zavrtěla jsem hlavou jako ne. „Vydrž. Hned jsem zpátky.“ Odešel a dlouho se nevracel. Z obýváčku se jen ozýval rachot a bouchání kladiva.

Co se to se mnou stalo? Měla jsem vždycky trochu zvláštní reakce na počasí, ale tohle mě pořádně skolilo.

„Jsem zpátky a nesu ještě nějaké deky. Šoupni se.“ Přilehl si. „Teď už ti bude teplo, miláčku,“ řekl něžně a zachumlal nás do několika vrstev dek.

„D – díky,“ drkotala jsem zuby.

„Omlouvám se, kdybych věděl, že ti tím ublížím, tak bych se ovládal. Omlouvám se a ne jen za okno, ale jak jsem se k tobě choval. Ublížil jsem ti hodně?“ Zavrtěla jsem hlavou, protože jsem měla pocit, že jakmile otevřu pusu, tak mi přimrzne jazyk k rtům. Vypadala bych pak jako mimoň. „Už je ti teplo?“ Přikývla jsem.

Hladil mě po zádech a funěl na čelo. Kupodivu jsem se tím hodně uklidnila. Pomalinku, ale jistě, jsem nabírala normální teplotu a zanedlouho se pod náporem dek a žhavého Paulova těla smažila. Chtěla jsem se vymotat a protáhnout se, ale Paul mě věznil svou váhou. Na chvíli jsem toho nechala, ale pak mi začalo být horkem nepříjemně.

„Promiň,“ omlouvala jsem se dopředu a silou ho od sebe odstrčila, až spadl na zem a šokem se probral.

„Kde? Kdo? Co?!“ vykřikl. Naplno jsem se rozesmála jeho reakci.

„Vtipné,“ zabrblal.

„A kdybys věděl jak.“


 

Odpustí Paul Silver, nebo ne? Jak bude pokračovat jejich společný víkend, když z domečku vůbec nemůžou jít ven?

To a víc příště...




Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Otisk vs. opravdová láska 10. kapitola:

 1
03.09.2011 [23:20]

lysithea20superpovidka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!