Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová - 17. kapitola

18.04.2011 (19:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3029×

Edward:

Ráno jsem nedočkavě vystával u dveří. Všechny jsem popoháněl pohledem. Chtěl jsem ji vidět. Potřeboval jsem pohlédnout do jejich očí a číst z jejich výrazů a gest.

Konečně jsme vyjeli. Byl jsem netrpělivý. Dokonce i Jasper odmítl sedět se mnou v jednom autě, tak jel s Emmettem v jeepu. Když jsme přijeli na parkoviště. Bella tam ještě nebyla. Nejistě jsem přešlapoval na místě a snažil se rozeznat zvuk motoru jejího auta, ale ten nepřicházel. Odešel jsem na vyučování.

První hodina utíkala pomalu a já jí nevěnoval pozornost. A pak přišla hudebka. Do třídy jsem přišel jako první a pohledem popoháněl čas, aby už zazvonilo a ona byla se mnou. Po nekonečných pěti minutách jsem se dočkal. Bella vešla do dveří. Ihned jsem si všiml jejich kruhů pod očima a nervózního pohledu.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji. Nepatrně se zachvěla a odpověděla mi. Sedla si na židli a už se na mě nepodívala. Něco s ní bylo v nepořádku. Její srdce tlouklo zrychleně a její dech se při každém mém pohybu zadrhl. Něco bylo špatně. Tohle všechno byly příznaky strachu. Chtěl jsem se jí zeptat, čeho se bojí. Ale jak bych jí to vysvětlil? Domníval jsem se, že o nás ví, ale na druhou stranu, proč by tu jinak seděla? Rozhodl jsem se jí zeptat, jestli si s námi při obědě sedne ke stolu. Z jejich úst nevyšlo ani slovo. Jen němě přikývla a odešla. Tím jsem se ještě utvrdil v tom, že něco bylo špatně.

Zbytek dopoledne jsem prožil v obavách. Bál jsem se, že od nás uteče. Bál jsem se svého zklamání a jejího strachu, který určitě přijde. Na oběd jsem už šel pomalu. Veškerá láska, která mě popoháněla dopředu, mě teď nutila se skoro zastavit. Opět jsem šel Mie koupit jídlo a sedl si na své místo. Potom přišli ostatní. Jasper se mě v myšlenkách ptal, co se děje. Jen jsem zakroutil hlavou. Nechtěl jsem o tom mluvit.

Alice s Rose se shodly na tom, že já i Bella potřebujeme víc času. A jelikož toho se nám moc nedostávalo, když podle poslední vize měla Bella o nás zjistit pravdu do konce měsíce, tak se rozhodly na sebe poukázat v tom nejmožnějším lidském světle. Dívky v jejich věku si často dělají dámské jízdy, tak si další naplánovaly na dnešek. Podle Alice měla Bella pozvání přijmout. Já si tím moc jistý nebyl. Už kvůli jejímu rannímu chování.

Bella po chvilce vešla do jídelny. Rozhlédla se a podívala se na nás. Údery jejího srdce hrály v mírném andante a její obličej už nevypadal tak unaveně. Po chvíli došla k nám. S Miou začaly jíst. Nemohl jsem se na ni vynadívat, i když jsem měl pocit, že spíš ona sleduje nás. Byl jsem si jistý, že se něco děje. Svojí otázkou, jestli nebudeme jíst, mě v mém přesvědčení ujistila. Každý jsme jí řekli naučenou odpověď. Nemohl jsem si nevšimnout záblesku v jejích očích, jakoby si potvrdila to, co už dávno věděla.

Tušil jsem, že se blíží něco převratného, ale zároveň jsem si to nechtěl připustit. K mému překvapení přijala pozvání Mii na dívčí dýchánek. Po škole jsme jeli domů. Bella jela za námi svým autem. Čím blíž jsme domu byli, tím víc jsem pociťoval, že je něco ve vzduchu. Odešel jsem do pokoje a sledoval Bellu přes myšlenky ostatních. Po šesti hodinách holky ukončily své setkání a Bella šla Mie pomoct s nádobím. Pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Mia odešla za Alice se zeptat, jestli jejich plán vyšel, a posunula se doba, kdy se o nás doví. Najednou ale Bella začala mluvit s Esme.

„Paní Cullenová? Pamatujete si na naše první setkání?“ zeptala se. V myšlenkách Esme jsem viděl, jak ji Bella srazila vozíkem v obchodě.

„Víte, jak jsem říkala, že vás odněkud znám?“ Esme přikývla.

„Tak už vím odkud. Vypadáte stejně jako sestřenka jedné mé známé.“ Esme si oddychla a já také. Bella pokračovala.

„Ale je jasné, že to nemůžete být vy, protože ta žena by už měla být mrtvá.“ Najednou se rozrazily dveře od mého pokoje a v nich stáli všichni – Carlisle, Esme, Alice, Jasper, Rose, Emmett a Mia.

„Muselo by vám být 115 let.“ Všichni jsme sebou cukli jako Esme v kuchyni. Teď už jsme věděli, co přijde.

„Což je vlastně v lidském světě nemožné, že?“ Na slově lidském dala důraz.

„Ale v tom upířím ne.“ V tom jsme se všichni přemístili do obýváku. Bella byla rozhodnutá se pořezat. To jí Esme nedovolila a sebrala jí nůž z ruky.

„Takže je to pravda,“ řekla Bella nevěřícně. Okamžitě jsme přišli do kuchyně. Bella k nám stála zády.

„Ano,“ řekl jsem. Opřela se o linku a zavřela oči, přitom kroutila hlavou. Chtěl jsem vědět, na co myslí, ale bylo to zbytečné. Jasper vycítil její strach a poslal jí vlnu klidu. Tu ale odmítla. Po chvíli jsem se jí zeptal, jestli je v pořádku. Mou otázku ignorovala a požádala nás o židli. Byla bledá a její srdce tlouklo neuvěřitelnou rychlostí. Pak se nás vyptávala. Čím více informací o nás měla, tím více byla klidná.

Pak jsem slyšel zvonění jejího mobilu. Donesl jsem jí tašku. Volal jí táta. Měla jet domů. Alice měla vizi, že Bella bude havarovat. Neváhal jsem a rozhodl se ji odvézt. Chvíli se se mnou přela. Pak mě překvapila, když zahodila klíčky od auta. Ihned jsem je chytil. Rezignovaně si povzdechla a uznala, že mám lepší reflexy než ona. Sedla si na místo spolujezdce a já si sedl za volant. Jeli jsme mlčky. V duchu jsem se radoval z její přítomnosti. Bella ze mě neměla strach. Nedokázal jsem se ovládat a musel se na ni dívat.

„Proč to děláš?“ z ničeho nic zašeptala. Nevěděl jsem, co myslí.

„Co máš na mysli?“

„Tohle.“ Rozmáchla rukama. Nerozuměl jsem jí. „Proč si se rozhodl mě odvézt?“ Nemohl jsem jí říct, že Alice měla vizi, že nabourá. Co kdyby se příště bála sednout za volant.

„Už jsem ti to říkal. Nechci, abys bourala,“ zaobalil jsem svou odpověď.

„No právě. Proč to nechceš?“ Protože si nedokážu představit, že bys nebyla.

„Bello, ber to tak, že mi na tobě záleží.“

„Proč ti na mně záleží?“ Protože tě miluji. Ale tohle jsem jí říct nemohl. Teď když ví, co jsem zač, mohla by si to špatně vyložit a ze strachu mi tvrdit to stejné, i kdyby o tom nebyla přesvědčená. A to jsem nechtěl. Musela na to přijít sama. Chtěl jsem, aby to vnímala a cítila stejně jako já, a tak jsem se rozhodl pokračovat v té hře o její srdce.

„Jsi kamarádka.“ Obrátila se k okýnku a už se na mě nepodívala. Mohl bych to brát jako svůj úspěch.

„Slyšíš Charlieho?“ Podívala se na mě, když jsem zastavil přes jejím domem. Zaposlouchal jsem se do jeho myšlenek a pak přikývl na souhlas. „Na co myslí?“

„Bojí se o tebe.“

„Tak to bych měla jít.“ Šáhla na kliku, ale předběhl jsem ji a dveře jí otevřel. Pak jsem jí pomohl vystoupit. Nepočítal jsem s jejím pohledem. Byla smutná. Věděl jsem, že kvůli mně a tomu slovu – kamarádka. V tu chvíli jsem se tak strašně přemlouval, abych jí nevyznal lásku.

„Děkuji,“ smířeně zašeptala a zavřela dveře. Prošla kolem mě a rozešla se k domu. Došlo mi, co znamenal tón jejího hlasu. Vzdala se. Nebyla si mnou jistá, a tak se radši smířila s rolí kamarádky. To jsem ale nechtěl. Musel jsem ji přesvědčit, že k ní cítím něco víc. Rozešel jsem se za ní a zastavil před ní. Lekla se mé rychlosti. Omluvil jsem se a zadíval do její tváře. Smutně se na mě dívala a v očích se jí leskly slzy zmaru. Lidskou rychlostí jsem zvedl ruku a pohladil ji po tváři. Jedna slza se jí vylila a já ji setřel. Zažíval jsem déjà vu. Přesně taková situace se odehrála v divadle. Jen její slzy tenkrát existovaly z jiného důvodu. Najednou ke mně dolehly myšlenky Charlieho. Z okna viděl Bellino auto, tak se rozhodl jít po ní podívat. Okamžitě jsem dal Belle klíčky do ruky a odešel se schovat. Chvíli jsem čekal, až se za nimi zaklapnou dveře a pak jsem se rozběhl domů. Všichni na mě čekali v obýváku.

„Vzala to celkem dobře,“ prohodil Emmett.

„Jo, to jo, ale i tak bychom ji měli upozornit, aby mlčela,“ promluvila Esme. Všichni přikyvovali, ale mně se to nelíbilo. Nemohl jsem jim dovolit, aby na ni naléhali. Navíc Bella to neměla komu říct. S nikým kromě nás se ve škole nebavila a k tomu jsem jí věřil.

„Edwarde, máš pravdu. Měli bychom to takhle udělat,“ Alice reagovala na svoji vizi, ve které jsem jim chtěl vysvětlit svůj plán. Všichni se divili, a tak jim to má sestra vysvětlila. Moc se jim to nezamlouvalo, ale nakonec souhlasili. Dáme Belle prostor, aby se s tím mohla smířit a ujasnit si myšlenky bez našeho zasahování. Navíc Alice je ujistila, že bude hlídat jakékoliv Bellino rozhodnutí.

Poté jsme se rozešli do svých pokojů. Ležel jsem na posteli a opět přemýšlel nad Bellou, když do pokoje přišla Alice. Sedla si ve mně.

„Edwarde, jaký máš plán?“ Podíval jsem se na ni. V myšlenkách jsem si přečetl, že tím myslí Bellu.

„Ještě nic konkrétního. Proč?“

„To vím, že nic konkrétního nemáš. Jen tě chci upozornit, že pozítří přijede Tanya s ostatními.“

„A?“ Tanya je má dobrá kamarádka. Nic víc mezi námi není.

„Já jen, že žárlivost je někdy dobrá věc… pomůže srovnat pocity.“ Mrkla na mě a odešla. Co to mělo znamenat? Kdo by měl žárlit? Nakoukl jsem Alice do hlavy, ale ta si své myšlenky chránila. Mohl jsem jít za ní a zeptat se, co tím myslela. Ale věřil jsem jí. Nechal jsem to tedy být a dál se nechal unášet svými představami.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová - 17. kapitola: