Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudem prokletá 8. kapitola

16.11.2011 (14:45) • MayaC • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1288×

8. kapitola

Bella

Jen co jsem řekla Rutty, že jdeme s Edwardem na naše první opravdové rande, byla jako u vytržení. Nejdříve spustila jekot jako siréna a skákala jako na trampolíně a následně visela přes půl hodiny na telefonu s Alice. Probíraly vše do detailů. Nemohly se shodnout na tom, co si mám vzít na sebe. Rutt Alice popsala můj šatník dosti nelichotivě. Po třetí urážce týkající se mého oblečení, kterou sestřenka vypustila a Alice jí podle jejího pohledu přitakávala, jsem se už neudržela. Vytrhla jsem Rutt mobil a pustila se do Alice.

„Tak abyste vy dvě věděly, můj šatník je naprosto vyhovující mým potřebám. Nejsem vaše panenka na oblékání. Ta schůzka je moje a Edwarda, a je jen a jen na mně, co si na sebe vezmu. Už nikdy neudělám tu chybu, že se vám s něčím svěřím.”

Mobilem jsem hodila o postel v Ruttině pokoji a nevnímajíc její vykulený pohled a otevřenou pusu jsem odešla k sobě do pokoje, ještě, než jsem za sebou třískla dveřmi, jsem slyšela, jak moje sestřenice říká Alici, že na mě její bratr má špatný vliv.

U sebe jsem se zamkla a znaveně si sedla před otevřenou skříň. Nejsem žádná parádnice, to musím uznat, nákupy mě nikdy nějak nebraly. Neměla jsem potřebu utrácet horentní sumy za oblečení, které by bylo nepraktické. Edward se mnou není kvůli mému vzhledu, na to jsem přišla už dávno. Kdyby chtěl nemyslící Barbii, co se pěkně obléká, byl by s Lauren. Lauren. Sakryš, Bello, nemysli na to. Něco jsi Edwardovi, i sama sobě slíbila.

Ráno mě překvapilo, že nejsem vůbec nervózní. První rande. Rande, nikdy jsem nemyslela, že tenhle moment přijde. Vzala jsem si úzké černé kalhoty, bílé tričko, svetr a vestu. Byl už začátek listopadu a to v našich zeměpisných šířkách znamená už pěkný mráz, vlasy jsem stáhla do copu a na krk jsem si navlíkla maminčin náhrdelník - hvězdičku z bílého zlata s malinkým diamantem uprostřed. Táta jí ho daroval, když jsem  se narodila, byla to jedna z mála památek na ně, co mám. Ach, kéž by tu byla dneska se mnou. Pomalu mi začaly vlhnout oči, když jsem slyšela zvuk přijíždějícího auta. Rychle jsem seběhla schody, obula si boty, popadla připravenou kabelku a vyšla před dům.

Edward se chystal vystoupit, ale gestem ruky jsem mu naznačila, aby to nedělal. Nasedla jsem k němu do auta nevšímajíc si Rutty a tety se strýcem, jak se nenápadně snaží vykukovat zpoza záclony v obývacím pokoji.

„Bello?”

„Promiň, ahoj, Edwarde, moc se omlouvám, mohli bychom už jet, prosím tě. Nechci, aby na nás koukali jako na cvičené opice. Jistě sis těch tří detektivů v okně všiml, že?” usmívala jsem se, ale příjemné mi to nebylo.

„Nedají se přehlédnout. Hned vyrážíme jen… Něco pro tebe mám.” Ze zadního sedla mi podal čokoládu a pugét mých oblíbených květin. Čokoládu jsem nechala čokoládou, ale k tulipánům jsem zasněně přičichla.

„Moc ti děkuji, jsou nádherné, jak víš, že je mám ráda… Moment, Rutty, že? Jsou opravdu překrásné, moc ti za ně ještě jednou děkuji. Kde jsi je v tomhle období sehnal? Za tu čokoládu taky děkuji,” říkala jsem to upřímně, tohle jeho gesto mě opravdu potěšilo.

„Jsme rád, že máš radost a místo, kde se dají sehnat,” šibalsky se usmál „… si nechám pro sebe, ano? Tak hurá směr Seattle.”

***

Edward zaparkoval v jedné z bočních ulic nedaleko centra. Nevím, kam jsme měli namířeno, ale přišlo mi, jako by přesně věděl, že tady to místo bude volné, já bych si nikdy netroufla jet do Seattlu sama a doufat, že tu najdu tak volné místo. Vystoupili jsme z auta, květiny jsem položila zpět na zadní sedadlo. Edward se na mě povzbudivě usmál a vzal mě za ruku, byl studený, vždycky mě jeho teplota zarážela, ale pocit, který naše propletené ruce vzbudily uvnitř mě, byl více jak hřejivý. Po pár minutách jsme dorazili do velkého parku, odkud byl výhled na moře, o tomhle místě jsem nevěděla. Všude bylo množství spadaného pestrobarevného listí a okolo nás se procházelo plno dvojic všeho věku, které se navzájem jeden o druhého hřály.

„Mám ráda podzim, je to moje nejoblíbenější období. Všude je ta zvláštní nálada. Jsem moc ráda, že jsi mě sem vzal, ale myslím, že bychom si měli promluvit, nemyslíš?“ snažila jsem se uvolnit tuhle trapnou chvilku.

Edward

„Nevím přesně, na co narážíš?” Doufám, že si nevšimla, že jsme jiní, naše krytí je dokonalé, nebo o tom jsem aspoň přesvědčen.

„Edwarde, nevím jak to říct, v téhle oblasti nejsem vůbec zběhlá. To jsem asi řekla špatně, no prostě, abys to chápal, jsi první kluk, který o mě má zájem. Nikdo nikdy neprojevil ani sebemenší špetku zájmu. Nejsem moc oblíbená, sám jsi viděl, jak mě vnímají moje spolužačky. No, a co se týká mého zevnějšku, není taky nic moc. Ale už jsi mi několikrát dokázal, že ti nejsem úplně lhostejná a já, i když jsem měla z počátku obavy, si musím teď přiznat, že ty mně taky ne,” mluvila hrozně odhodlaně, ale ke konci jí začal kolísat hlas a zase sklopila oči do země. Umím si představit, jak pro ni bylo těžké se vyjádřit. Dal jsem ruku pod její bradu a jemně zatlačil.

„Bello, poslouchej mě. Jsem rád, že jsi řekla, co máš na srdci, ale dovol, abych ti teď taky něco řekl. Budu upřímný. Jsi první, kdo mě zaujal, ani já nejsem v oblastech lásky nějak zběhlý. Když jsem tě uviděl, bylo to, jako by pro mě v ten moment vyšlo slunce, rozzářila jsi celý můj svět, stala ses jeho středobodem. Snažil jsem se na tebe netlačit a dát ti prostor, ale já bez tebe nemůžu být. Není vůbec pravda, že bys byla obyčejná. To, jak tě vnímají ostatní, neber vážně, vím, že narážíš na Lauren a Jessicu, ale to jsou jen proradné mrchy. Ostatní tě neoslovují, protože tě vidí jako uzavřeného člověka, to, protože tě neměli šanci poznat. Já tu šanci dostal a jsem za to moc vděčný. Zkusíme to spolu jako opravdový pár?"

„Miluju tě…”

Cože? Ona to vyslovila. Upřela na mě svoje červené oči, celou dobu tiše plakala, z očí se jí hrnuly obrovské slzy, ale doopravdy to řekla.

„Bello…”

„Chci, abys to věděl, nikdy jsem to nikomu neřekla, myslela jsem, že to nedokážu, ale ty jsi ve mně probudil nový cit. Všechen ten čas, co jsi byl se mnou, získával sis mě pomalu a pro mě to moc znamená.” Zakoukala se mi do očí.

Nevěděl jsem, zda je ten správný čas, ale pomalu jsem se k ní začal naklánět a přibližovat se k jejímu obličeji, vzal jsem ho do dlaní, nechtěl jsem ji vylekat, slyšel jsem, jak její srdce tluče, bilo jako plašené. Bells věděla, co se chystám udělat a zatím se mě nepokusila zastavit, zavřela oči a já se v tu chvíli dotkl její rtů. Bože, byl to fantastický pocit. Její rty byly tak hebké, jemné a horké. Začal jsem pohybovat těmi svými a ona mi v několika sekundách začala nesměle odpovídat. Měl jsem pocit, že létám, byl to tak neuvěřitelný pocit, moje srdce snad začalo znovu bít. Bella začala lapat po dechu, tak jsem se odtáhl. Pořád měla zavřené oči, opřeli jsme svá čela o sebe.

„Miluju tě, Bello, nejvíc na celém světě.”

Autor: MayaC, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudem prokletá 8. kapitola: