Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudem prokletá 5. kapitola

04.11.2011 (16:45) • MayaC • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1171×

5. kapitola

Edward

„Edwarde, chystáš se dneska do školy, nebo se budeš užírat a sedět tu jako nějaká chudinka,” křičela na mě Alice. Jistě, otravná sestřička jako vždycky, ještě tu chybí ten pitomec Emmett.

„Edík, náš neposkvrněný mladík se nám zamiloval! Ale dokázala ho do latě srovnat jedna malá lidská holka a ani na slovíčko se nezmohl, chlapík!”

„Moc ti děkuju, nemusela ses se svou vizí obsahující tu nálož od Rutt podělit s celou rodinou a hlavně s tím hlupákem. Čekal jsem od tebe pochopení, Rutt mě od ní vyhodila, Alice, a ona mě nechce určitě vidět. Neměl jsem s ní tak mluvit, všechno jsem to zkazil, nevím, co to do mě vjelo, ale… ”

„Žádné ale, bráško, koukej se dát dohromady, za 5 minut odjíždíme. A Edwarde, nesnaž se mi hrabat v hlavě, musíš si počkat jako každý jiný,” štěkla po mně.

Ke škole jsme dorazili včas, spolužáci si v hloučcích povídali u svých aut. Já jsem hledal jen jednu osobu, ale tu jsem nenašel. Naopak se k nám blížila Rutt s Chrisem.

„Ahoj, mohli bychom si spolu promluvit, prosím tě?” Dneska vypadala mnohem mileji než včera.

„No co mi zbývá… Čekám další příval urážek.”

Moji poznámku ignorovala. Šel jsem s Rutt kousek od ostatních, sourozenci to stejně uslyší, ale pro její lepší pocit a pro zachování našeho krytí jsem to udělal.

„Omlouvám se. Včera jsem to pořádně přepískla, Bella se mnou mluvila. No musela jsem to z ní vypáčit, ale asi z okna viděla naši debatu a měla potřebu tě obhajovat. Nechápala jsem proč, ale vysvětlila mi, co se mezi vámi stalo. Přehnala jsem to, neměla jsem se starat o něco, do čeho mi nic není. Bella moc lituje, že jste se pohádali. Myslím, že jsi ji ale trošku otevřel oči. Já vím, jaká je její povaha „slečna za všechno můžu já”. Ona je prostě taková. Omlouvám se ti, opravdu jsem to přehnala a řekla jsem ti věci, které sis nezasloužil,” říkala to dost upřímně, takže to tak asi i myslela. Využil jsem situace a hned se jí zeptal:

„V pořádku. V některých věcech jsi měla pravdu a já jsem se zachoval taky jako hlupák a navíc jsem jí řekl věci, na které jsem neměl právo. Mluvila s tebou? A co já, nezavrhla mě? Nechce mě už nikdy vidět, viď? A kde vůbec je? Přijela s vámi? Zůstala doma, není jí dobře? ”

„Pěkně po pořádku, jo. Asi máš taky svůj podíl viny, to je fakt. Ano, mluvily jsme spolu, jak vidíš, a neboj se, nezavrhla tě, jen to potřebovala všechno pěkně vstřebat. Ale ve škole dneska není a nebude a doma taky ne. Dneska je výročí smrti jejích rodičů a to do školy nikdy nechodí. Většinou celé dny probrečí. Ale vím, kde bys ji našel. Určitě bude na hřbitově.” Smířlivě na mě mrkla.

„Řekni mi, jak ji najdu, jedu za ní!” Úkosem jsem se podíval po Alici, poslala mi v myšlenkách, že mě dneska ze školy omluví, ať si pospíším a zase něco nezkazím. Toho se neboj, dám si velký pozor. Už nikdy neublížím tomu andělovi, co si získal moje srdce, ničím ani žádným dalším křivým slovem.

Na forkský hřbitov jsem se dostal během pár minut a podle Ruttiných instrukcí jsem našel hrob Swanových, vedla mě i Bellina květinová vůně a její vzlyky, které by nepřeslechl ani člověk natož upír. Seděla u mramorové desky a v rukou žmoulala žluté kopretiny a fotografii. Neslyšela mě přicházet a lekla se, když jsem jí položil ruku na rameno.

„Co tady děláš? Jak jsi mě našel? Proč…”

Zastavil jsem její příval otázek prstem na jejích rtech. A palec stíral její slzy. „Poslouchej mě a neplač. Ten včerejšek jsem přehnal, neměl jsem právo. Ty jsi mi dala šanci a přijala mě do svého života a já se zachoval jako naprostý hlupák a hulvát. Celou noc jsem na tebe myslel a zpytoval svědomí. Když jsem tě ráno nenašel u školy, bylo mi ještě víc na nic. Odpusť mi, zapomeňme. Rutt mi řekla, co je dneska za den a já bych ho chtěl strávit s tebou. Pokud mi to dovolíš.”

Bella

On za mnou přišel i po tom, co se včera stalo. Oba dva jsme to přehnali. Nevěřila jsem, že řekl, co řekl. Ale měl pravdu. Dnes jsem potřebovala někoho, komu na mně záleží... a on mi vyznal lásku. Zprvu jsem si nedokázala představit, že by to mohl myslet vážně. Ale malými krůčky mě začal přesvědčovat, že je to pravda a ne jenom sen.

„Děkuji ti. Za to, že jsi přišel. Neměl bys být ve škole? Snad nejsi za školou kvůli mně? Já… Pořád to tolik bolí… Nedokážu se s tím smířit, sakra, proč oni. Byli to ti nejlepší rodiče na světě, udělali pro mě všechno, nikdy mi nic neodmítli. Splnili mi každičké přání, sebevíc malicherné. Edwarde, oni mě milovali jako nikdo jiný na světě a já je taky. Tak, sakra, proč my, proč…” Brečela jsem, on mě schoval do svého náručí, přitáhl si mě na prsa a nechal mě vzlykat, byla jsem troska…

„Edwarde? Víš, líbil by ses jim. Jsi takový ten prototyp správného kluka, tebe by všichni rodiče chtěli pro své dcery. Jsi krásný, chytrý, dobře vychovaný. Myslíš, že bys nám mohl dát šanci? Teď tě o ni prosím já. Chtěl bys mě pořád?” Podvědomě jsem se bála, že pochopil, jaká jsem a ztratil zájem. Pohlédl mi hluboko do očí. Málem bych se ztratila v tom tekutém karamelu, co měl místo očí. Počkat takovou barvu jsem nikdy neviděla. Jak to že…

„Ale něco mi slíbíš, už nikdy nebudeš obviňovat sama sebe z něčeho, za co nemůžeš, a začneš si věřit. To, že jsi nemocná a měla jsi v životě smůlu, neznamená, že jsi méněcenná nebo tak něco. Zkusíme to od začátku, ano? Edward Cullen. Rád tě poznávám.”

Přijala jsem jeho nabízenou dlaň. „Isabella Swanová. Moc ráda tě poznávám, Edwarde.”

Položila jsem květiny na hrob a rozhodla se, že už nebudu trpět, a taky nestrávím tenhle den jen dalším pláčem. Rodiče by tohle nechtěli, chtěli by, abych byla šťastná a užívala si života.

„Mohl bys mě odsud odvést, prosím tě.” Na nic nečekal, vzal mě do náručí a nesl mě přes celý hřbitov ke svému autu. Opatrně mě položil na sedačku u spolujezdce a nastartoval. Autem se rozezněla tichá klavírní hudba, ale já jsem začala pomalu usínat. V noci jsem toho moc nenaspala a byla jsem dost emocionálně vyčerpaná. Oči mi začaly samovolně těžknout. Hlavu jsem si položila na sedadlo a nechala se pomalu odnášet do jiného světa.

Probrala jsem se na něčem hodně měkkém a všude to krásně vonělo. Počkat, tuhle vůni já znám. Edward. Vymrštila jsem se do sedu.

„Klid, jsi u mě doma. Usnula jsi mi v autě. A nevěděl jsem, jestli chceš jet domů. Nemáš hlad nebo žízeň? Něco ti přinesu,” zeptal se a chystal se odejít z pokoje.

„Neodcházej, prosím tě, chci, abys byl u mě. Nechtěla bych být samotná. Mohl bys, no, mohl bys mě obejmout?” šeptla jsem.

Nic neřekl, přišel ke mně a objal mě. Silně mě k sobě tiskl. Objetí, to bylo naše znamení. V jeho náručí jsem cítila bezpečí a vnitřní klid. Nevím, jak dlouho jsme seděli tiše v objetí toho druhého.

„Myslíš, že bys mi mohl dát něco k pití? Potřebuju si zapít léky na srdce.” Tentokrát jsem opravdu pití potřebovala. On mě však chytil za ruku a odpověděl mi také otázkou.

„Jistě, půjdeš se mnou dolů, nebo ti to mám přinést? Neboj se, nikdo není doma. Táta je v nemocnici a Esmé má schůzku s klientkou v Seattlu. No, a ti potřeštěnci, moji sourozenci, jsou ještě ve škole.”

Autor: MayaC, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudem prokletá 5. kapitola: