Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudem prokletá 3. kapitola

22.10.2011 (09:00) • MayaC • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1318×

3. kapitola

Bella

Nechápu, jak to mohl říct, jak mohl říct, že mě miluje. Z přemýšlení mě vytrhlo tetino klepání na dveře.

„Bells, jsi tu? Jdu si už lehnout, tak jestli něco nepotřebuješ?”

„Ne, teto, nic. Moc děkuji, vše je v pohodě. Dobrou noc.”

Celou noc se mi nepodařilo usnout, tenhle den pro mě byl náročný a ten další nebude, díky mému nevyspání, lepší. Ráno jsem chodila malátně po pokoji a snažila se najít něco ucházejícího na sebe. Rutty mi vyčítala, že se oblíkám moc omšele. Nevím, co tím chce říct. Já mám svůj styl – džíny, tričko, košile, kecky – jak tomu Rutty ráda říká. Prostě se necítím v sukních, šatech a podpatcích - jako ona.

„Bells, tak připravená? Chris už je tu.” Rutt vyběhla zbrkle ven.

„Dobré ráno, miláčku. Ahoj, Bello. Jak se vede? Tak jedeme, naše vzdělání nečeká.” No jo, ty Chrisovy srandičky.

Rutt si s Chrisem celou cestu povídali a plánovali, co podniknou o víkendu. Já měla jasno, tenhle víkend patří učení na úterní test z anglické literatury. Literatura, to mi připomíná, že jsem ráno nemohla najít svoji Emily Dickensovou. Sakra, kam jsem ji jen dala. Než jsme dojeli do školy, strhl se ohromný liják, ještě v autě jsem se s těmi dvěma hrdličkama rozloučila a běžela na dnešní hodinu historie. Mezi dveřmi stála Jessica s Lauren a zrovna vášnivě probíraly nové chlapce Cullenovy. Jejich hlavním tématem byl Edward.

„Swanová, tak co, ty záškolačko, jakpak jsi se včera ulila z odpoledního vyučování? Neříkej, že jsi zase trávila odpoledne mezi knihami. Takhle z tebe bude jen zapšklá stará panna, ale kdo by tě mohl chtít, že jo. Kdo by o takovou chudinku stál…”

Už nemám sílu ty jejich věčné narážky snášet. Je to den ode dne horší. Nic jsem jim neudělala, ale ony mi nedají pokoj.

Se zazvoněním vstoupil do třídy profesor a jen, co za sebou zavřel dveře, tak se znovu otevřely a v nich stál Edward.

„Pane profesore, omlouvám se, měl jsem potíže najít učebnu.”

„Jistě, pane Cullene, ale rychle se zorientujte, ať se to neopakuje. Snažte se být dochvilný.” Edward ubezpečil profesora, že se to nebude opakovat, a rozešel se třídou přímo ke mně do poslední lavice.

„Ahoj, Bello,” zašeptal a bez dalších řečí si sedl do lavice.

„A-a-ahoj.” Už jsem s ním celou hodinu nepromluvila a věnovala se raději nepříliš zajímavému výkladu o procesu průmyslové revoluce. Profesor se mě naštěstí na nic neptal a já tak přežila hodinu v klidu, pokud nepočítám mou nervozitu z toho, že vedle mě seděl Edward. Další hodinu jsem měla mít španělštinu, což pro mě znamenalo přesun do dalšího pavilonu. Hned, jak profesor ukončil hodinu, jsem rychle zamířila pryč, snad i proto, aby na mě Edward nemohl mluvit. Co to se mnou ten kluk jenom dělá. Zbytek dne proběhl v klidu, i počasí se umoudřilo, a já opouštěla školu ve tři hodiny s dobrým pocitem nadcházejícího víkendu.

„Bells, promiň, vím, že jsem ti slíbila dneska společné odpoledne u čokolády, ale nevadilo by ti přesunout to na jindy? Chrisovi rodiče jeli na víkend mimo město, a tak bychom chtěli být spolu. Mamka o tom ví a souhlasí s tím, že u něj budu celý víkend. Nezlob se, máme tě odvést domů?” omlouvala se Rutty.

„Ne to není nutné, projdu se. Užijte si to. Ahoj.” Nemohla jsem jim kazit víkend a navíc ty její štěněčí oči. Už jsem chtěla pomalu jít domů, když mě někdo chytl za ruku.

„Mohl bych ti dělat společnost na odpoledne já? Zaslechl jsem váš rozhovor. Na tu čokoládu bychom mohli zajít spolu, jestli chceš. A navíc myslím, že tohle je tvoje.” Podával mi knihu.

Moje Emily. Sakra, kde k ní přišel.

„Proč ne, půjdeme tedy k Bartliům, je to ta nejlepší cukrárna ve městě, uvidíš.” S tímhle ubezpečením jsem nasedla do jeho auta.

Edward

Cestou mě Bella navigovala na správný směr. Hned, jak jsme vstoupili do příjemně vyhlížející cukrárny, pozdravila Bellu přátelsky stará paní. Přesně věděla, co si Bella objedná, aniž by ta cokoliv řekla.

„A vy, mladý muži? Čím vám mohu sloužit?”

„Dal bych si jen vodu, pokud je to možné.” Ta paní na mě koukala trochu nevěřícně, ale nic nenamítala.

Zamířil jsem s Bellou k malému stolku pro dva v zadní části obchodu. O pár minut později nám paní Bartliová přinesla naši objednávku a dál už nás nechala o samotě. Podle jejích myšlenek jsem zjistil, že Bella s Rutt sem chodí pravidelně, ale je to poprvé, co je tu Bella s chlapcem.

„Jsem rád, že jsi přijala moje pozvání. Nechci, aby sis myslela, že tě chci nějak obtěžovat, ale jsi jediná, kterou tady znám. Neber to prosím zle, ale chtěl bych se o tobě něco dozvědět.”

„Já ti ráda zodpovím všechny tvoje otázky, ale jen pokud se potom budu moci ptát já, souhlasíš? ”

Bella mi řekla všechno o své rodině, dozvěděl jsem se, jak to je s její nemocí. Mluvila o tom dost otevřeně, sám jsem se na to neptal, ale začala s tím sama. Dostali jsme se přes její záliby, školu, až k jejím plánům do budoucna. Ráda by studovala na Darthmouthu, obor anglická literatura. Sám jsem musel taky zodpovědět její otázky, ale musel jsem jí pravdu trochu pozměnit, přeci jen jsem nemohl říct pravdu s ohledem na moje upírství.

„Řekni mi něco o tvých sourozencích, zdají se být všichni moc milí, jen si nejste vůbec podobní, jen trošku Rose s Jasperem.” Bella se zeptala na to, co jsem nečekal.

„Jsou adoptovaní. Já jediný, jsem syn Carlislea. Moje biologická matka zemřela při mém narození. Otec potkal později Esmé, vzali se a je pro mě jako opravdová matka. Ona nemůže mít děti, tak si adoptovali Rose a Jaspera, oni dva jsou sourozenci. Později přibyl do rodiny Emmet a po něm Alice.

„Edwarde, Alice a Jasper oni spolu něco mají?” zeptala se nesměle.

„Všimla sis. Ano, Alice chodí s Japerem a Rosalie zase s Emmettem. Nejsou to opravdoví sourozenci. Našli v sobě navzájem zalíbení a rodiče nemají nic proti. Lidem okolo to možná přijde divné, ale když je poznají a zjistí, jaké vztahy máme v rodině, tak to pochopí.”

Celé odpoledne jsme strávili spolu. Bylo mi tak krásně, jako nikdy. I Bella vypadala dost uvolněně. Kolem šesté jsem ji zavezl domů. Poděkovala za moc hezký den a slíbila, že spolu zase někam zajdeme.

Bella

Den Edwardem byl fajn, zjistila jsem o něm hodně. Bral mě takovou, jaká jsem. Už se nezmiňoval o tom, co se stalo včera a jak slíbil, netlačil na mě. Choval se jako kamarád.

***

Sobota patřila učení a úkolům na příští týden. Neděli jsem měla volno. Teta a strýček odjeli nakupovat do Port Angels a já zůstala doma sama. Nevěděla jsem, co s časem. Rutt se měla vrátit až večer. Fajn, tak budu uklízet. Při cestě po schodech do pokoje jsem uslyšela svůj mobil. Neznámé číslo, kdo to zase je.

„Bello. Bello, ahoj. Tady Edward. Rutt mi dala tvoje číslo. Chtěl jsem se zeptat, jestli bys nešla večer do kina… Promiň, asi to nebyl dobrý nápad. Nechci se ti vnucovat. Pro…”

„Edwarde, do kina nepůjdu, ale šla bych se ráda projít, a jestli chceš, pojď se mnou, ukážu ti jedno místo,” navrhla jsem mu, ale moc jsem nepočítala s kladnou odpovědí.

Autor: MayaC, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudem prokletá 3. kapitola: