Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudem prokletá 13. kapitola

31.07.2012 (10:15) • MayaC • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1336×

Edward

Stalo se přesně to, co jsem si nepřál ani v nejhorších představách. Bella odhalila pravdu o tom, kdo jsme. Když jsem ji viděl, jak ztrhaně stojí u nás v hale, celá mokrá a špinavá, bodalo mě u srdce, ale to, co přišlo po tom, bylo ještě horší.

Stranila se nás, nechtěla, aby se jí kdokoliv z nás ani dotknul. A pak Emmett prostě vyřkl to slovo upíři. Její zděšení nabralo ještě na intenzitě. Její srdce celou dobu uhánělo jak splašené, měl jsem dojem, že to nemůže ani vydržet. Snažil jsem se jí to rozumně vysvětlit, ale připadalo mi, že mě stejně nevnímá. Musel jsem pryč. Nemohl jsem se na to už koukat, na tu bolest v jejích očích, na ten strach, za který jsme mohli jedině my.

Tentokrát to zkusila Alice, ale to bylo ještě větší katastrofa. Bella se chvěla ještě víc, byla natisknutá na stěně a plakala. Vypadala jako raněný ptáček, kterého chce sežrat sup. Musel jsem zareagovat a pokusit se ji zklidnit. Tohle nebylo vzhledem k její nemoci dobré, takovéhle rozčílení.

Přesvědčoval jsem ji o svých citech k ní a ona mi najednou padla do náruče, jako by si uvědomila, že jí ode mě opravdu nic nehrozí. Její vzlykot byl stále tak intenzivní a pak najednou byl klid. Její tělo v mých rukách ochablo. Svíral jsem ji jako hadrovou panenku. V rychlosti jsem si její bezvládné tělo vyhoupl do náruče a svou přirozenou rychlostí ji donesl ke mně do pokoje.

„Rose, zavolejte Carlislea, musí se okamžitě vrátit. Alice, ty mi pojď pomoct,” úkoloval jsem svoje sourozence zběžně. Musel jsem Bellu dostat z toho mokrého oblečení. Pomalu jsem stahoval svršky jejího oděvu, tak rád bych to dělal za jiných okolností. Alice mě chytila za ruku.

„Edwarde, já to udělám. Ty jdi uvařit teplý čaj a snaž se trochu uklidnit.”

V obývacím pokoji seděli Rose, Emmett a Jasper. Všichni měli svěšené hlavy k zemi a vypadali jako sochy. Smutné sochy. Uvařil jsem čaj a vrátil se do pokoje. Alice už Bellu převlékla. Ve dveřích mě povzbudivě poplácala po rameni a šla pryč. Já jsem si sedl na zem vedle postele, abych byl co nejblíže mému andílkovi. Její obličej byl ve spánku tak klidný, jako by se dnešní dopoledne ani neodehrálo. Měl jsem však strach z toho, co se bude dít, až se probere.

Spala víc jak dvě hodiny, potom se její víčka začala pomalu pohybovat. Když otevřela oči, setkal se její pohled s tím mým. Čekal jsem, že se odtáhne a bude křičet a chtít být ode mě co nejdál. Její reakce mě však překvapila. Vrhla se mi do náruče. Pevně se mě držela.

„Odpusť mi, prosím, odpusť mi to. Moc mě to mrzí. Nezáleží mi na tom, co jsi. Pro mě vždy budeš můj Edward, moje jediná láska. Miluji tě a nikdy nepřestanu. Jen mě neopouštěj, nemůžu bez tebe být. Prosím, odpusť mi to.” Byla tak zoufalá. Jemně jsem ji od sebe odtáhl.

„Miláčku, ty odpusť mně. Měl jsem ti to říct. Já tobě nemám co promíjet. Jsi to nejlepší, co mě potkalo. Pamatuj si, že já tě také miluji a nikdy nepřestanu. Na to nikdy nezapomínej. Jak je ti? Hrozně jsem se o tebe bál, zlatíčko. Dojdu ti pro teplý čaj, musíš se zahřát.”

„Ne. Edwarde, počkej. Musím vědět, že mi odpouštíš. Hrozně se omlouvám, vám všem. Hlavně tobě, nevím, co mě to popadlo.” Zase plakala, opět se jí začaly klepat ruce, projev její nemoci. A její hlas byl tak prosycený bolestí a strachem.

„Lásko, prosím tě. Já ti opravdu nemám co odpouštět. Jen mi vysvětli, proč ses vydala tak nalehko sama lesem. Ani nevíš, co všechno by se ti mohlo stát. Bylo by pro mě utrpením, kdybych tě ztratil pro to, co jsem. Ale kdyby se ti kvůli mně něco stalo, to bych nemohl zůstat na světě. Nesmím tě ztratit. Jsi smysl mého života.” Musel jsem jí říct pravdu.

„Chtěla jsem, abys mi to co nejdříve vysvětlil, ale ani mě nenapadlo, jaká je ve skutečnosti pravda. Musíš mi nejdříve všechno vysvětlit. Opravdu se neživíte lidskou krví, jak jsi mi říkal, nezabíjíte lidi?” Při těch slovech sklopila hlavu a z očí jí skápla slza.

„Bello, nelhal jsem ti, naše rodina nechce vést takový život, lovíme pouze zvířata. Jejich krev nás sice nasytí, ale není to, jako kdybychom pili lidskou krev. Pro nás je ale nejdůležitější, že neubližujeme lidem. Děláme to všichni díky Carlisleovi. To on nás přivedl na správnou cestu. Nechci před tebou už nic tajit, a tak se ti musím přiznat, že jsem ve své minulosti měl temné období, kdy jsem opustil rodinu a zabíjel lidi pro potravu. Ale věr mi, nebyli to nevinní lidé, šlo o násilníky a vrahy, zločince. Přečetl jsem si vždycky jejich mysl, aby…”

„Prosím, co že jsi? Ty čteš myšlenky? Panebože.” Vůbec ji nevyděsilo to, že jsem vraždil lidi, jako to, že čtu myšlenky.

„Ano, umím číst myšlenky. Všech, krom tebe. Tvoje mysl je pro mě záhadou. Neslyším tě.” Musel jsem ji uklidnit.

„To je dobře. Víš, jaký mi spadl kámen ze srdce? Už jsem si myslela, že jsi slyšel všechny ty nesmysly, co mi běhají po mysli. Prozraď mi všechno o sobě, prosím, a o upírech. Jak se lišíte od lidí? Jsem zvědavá.” Vyprávěl jsem jí vše o našem druhu, o zákonech, kterými se musíme řídit, o královské rodině. Nakonec jsem jí převyprávěl svůj životní příběh i příběhy ostatních – to, jak jsme se stali tím, čím jsme a jak jsme se stali rodinou.

Zavolal jsem ještě ke Carterům domů a řekl, že se Belle udělalo zle a dneska stráví noc u nás, aby ji táta měl pod dohledem. Bylo už pozdě večer, Bella se šla vykoupat a já jsem jí šel připravit zatím něco k večeři. Esmé však byla pohotovější a už měla dávno uvařeno. I s bohatou porcí zapečených makaronů a další várkou teplého čaje jsem se vracel do svého pokoje.

Bella se zrovna vracela z koupelny v teplém pyžamu, když začala nekontrolovatelně kašlat. Byla tak slabá, že se jí podlomila kolena a ani se neudržela na nohou. Odnesl jsem ji do postele a přikryl ji až ke krku teplou dekou a peřinou. Lehl jsem si k ní, začal jí broukat melodii, která mi zněla vždycky v uších, když jsem byl s ní. Bella byla tak utahaná, že během pár minut spala. Byla na mě natisknutá, hlavu položenou na mé hrudi. Pořád jsem se ji snažil udržet v teple, ale díky mé přirozené teplotě se to moc nedařilo, proklínal jsem se za to, že ji nemohu zahřát svým tělem.

Uprostřed noci ale začal být její spánek značně neklidný. Začala sebou házet a volat moje jméno, snažil jsem se ji probudit. „Miláčku, lásko. Probuď se, je to jen zlý sen.”

Bella se opravdu vzbudila. Její smutné, unavené oči na mě koukaly a hledaly pomoc. Zase ji popadl ten kašel. Nemohla se utišit, plakala.

„Edwarde, hrozně mě bolí záda a hrudník. Nemůžu popadnout dech,” lapala po dechu a pevně mi tiskla ruku. Zdála se mi nějak moc teplá, zkontroloval jsem její teplotu na čele. Celá hořela.

„Tati, pojď sem rychle! Neboj se, Belli, otec ti pomůže.” Carlisle Bellu poslechl. Jeho myšlenky se mi nelíbily.

„Bello, je to zápal plic a podle všeho dost silný. Pořádně jsi prochladla. Musím ti něco píchnout, abychom srazili tu horečku, a dám ti něco proti té bolesti. A přestaň plakat, jen si tím ubližuješ, vím, že to bolí, ale přejde to, ano? Nesmíš se rozrušovat. Edward ti přinese prášky a čaj, já jdu pro ty injekce. Zatím tu s tebou bude Esmé, ano?”

Otec mě v myšlenkách nabádal, že se mnou musí mluvit. Mlčky jsme šli k němu do pracovny.

„Edwarde, vím, co se tu stalo, než jsem přijel. Bella dost prochladla a navíc ten otřes. Vím, že to potom vzala dost dobře, vysvětlilo se to, ale to jejímu celkovému stavu nepřidalo. Bojím se toho zápalu plic, musíme to zastavit včas. Víš přeci o její srdeční nemoci. Její srdce by to nemuselo vydržet.“

Autor: MayaC, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudem prokletá 13. kapitola: