Jak by asi vypadal příběh Edwarda a Belly, kdyby se naši dva hrdinové poznali ještě dříve než ve Forks (mnohem, mnohem dříve). Bella je přesně taková, jakou ji známe ze Stmívání, až na jednu maličkost (darovala jsem jí jeden dar navíc), žije spokojeně se svou matkou ve Phoenixu a už za měsíc se má stěhovat k Charliemu. Ovšem měsíc je dlouhá doba, nemyslíte? Nejdříve bych se ještě ráda omluvila, první kapitola není moc záživná ani dlouhá, ale předpokládám, že se to v dalších dílech zlepší. Samozřejmě se zde objeví celá rodina Cullenových.
27.03.2011 (16:15) • Margret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 813×
BELLA
Každý z nás již určitě někdy přemýšlel o svém osudu, o nevyhnutelné cestě, po které kráčíme od svého narození až do smrti. O rozcestích, na kterých se nejednou náš život nachází. A já jsem právě teď na jednom takovém stála. Bylo pro mě vždycky neskutečně těžké rozhodnout se, dospět k tomu jedinému řešení, jež určí, jaký další směr náš život nabere.
Dokázala jsem prosedět celé hodiny ve svém pokoji a snažila se smířit srdce s rozumem, ovšem mnohdy neúspěšně. Ale stejně jako se písek v přesýpacích hodinách jednou přesype, tak i já jsem se vždy dobrala k nějakému řešení. K řešení, které se od té osudové chvíle stalo neměnným, a já se jím bez dalšího přemýšlení doslovně řídila. A právě takto jsem došla k závěru, že je nejvyšší čas, abych na pár let „navštívila“ svého otce.
Jsou to pouze dva dny, co jsem Renée se „skálopevným“ odhodláním odhalila svůj plán na odjezd.
„Mami,“ oslovila jsem ji s přeskakujícím hlasem a pohledem zabodnutým do parket. V tu chvíli mě ta napodobenina dřeva skutečně zajímala. Cítila jsem se provinile, že ji chci opustit. Co když si zapomene koupit benzín a auto jí pak vypoví službu někde uprostřed pustiny na míle vzdálené od nejbližší civilizace. Kdo bude dohlížet na to, aby včas zaplatila účty.
„Má Phila,“ opakovala jsem si dnes už posté.
Renée podle tónu mého hlasu hned pochopila, že něco není v pořádku, a s tichou otázkou se na mě zkoumavě zadívala.
„Mami… no… víš… já…“ Tak už to vysyp, nadávala jsem sama sobě. Zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala odvahu a pokračovala. „Víš, už je to dlouho, co jsem nenavštívila Charlieho. Stíská se mi po něm.“
Renée si uvolněně oddychla, jako by jí spadl kámen ze srdce. Opravdu by mě zajímalo, s čím si myslela, že se jí chci svěřit.
„Dobře, až budou podzimní prázdniny, můžeš se za ním zaletět podívat.“
Nepochopila. Nejspíš bych měla začít mluvit narovinu, a ne chodit kolem horké kaše.
„Já jsem vlastně uvažovala o trochu jiném řešení.“ Abych dodala svým slovům na důrazu, odtrhla jsem pohled od parket a podívala jsem se Renée do očí.
„Charlie žije už dlouho sám a společnost jiného člověka by mu jistě prospěla.“ Renée se na čele objevila nepatrná vráska, ale já jsem toho nedbala a odhodlaně pokračovala vstříc svému osudu. „Myslím, že bych ve Forks mohla dokončit střední školu.“
„Ale Bello, vždyť se ti ve Forks nikdy nelíbilo.“ Maminka nemohla pochopit mé počínání.
Nemohla jsem se jí divit, nikdy jsem před ní neskrývala, že to městečko, ukryté pod věčným baldachýnem mraků, nemám zrovna v oblibě. Ach, slunce, jak se mi po něm bude stýskat. Smutně jsem se usmála. Ale Renée si zasloužila štěstí, měla právo cestovat se svým milovaným manželem. Nemohla jsem chtít, aby se musela dennodenně rozhodovat mezi mnou a Philem. Co záleží na mých snech a přáních?
„Mami, já chci opravdu jet za Charliem.“ Tohle zase nebyla až tak velká lež, Charlieho jsem totiž měla opravdu ráda (ač jsem s ním moc času netrávila), a tak bych za ním teoreticky mohla chtít jet, ne? Navíc naše tiché povahy si vždy vycházely vstříc. Oba jsme dokázali mlčet celé hodiny, aniž bychom pocítili potřebu jeden druhému cokoliv sdělit. Ovšem, nedělala jsem si plané naděje, že až se odstěhuju do svého rodného městečka, zůstane všechno při starém. Naopak, mnoho se toho změní, Charlie určitě pocítí rodičovskou zodpovědnost, a tak se pár kázáním a otázkám typu „Jak ses měla?“, „Co škola?“ jistě nevyhnu.
„Bello, řekni mi, že to neděláš kvůli mně a Philovi.“
„Sakra,“ ulevila jsem si v duchu. Mohlo mě napadnout, že mě zná až moc dobře.
„Jasně, že ne.“ Zněla jsem docela přesvědčivě, až mě to samotnou zaskočilo. Možná se hodně opakovaná lež stane v našem podvědomí pravdou a lhaní pak už jde samo.
Nakonec Renée mým námitkám ustoupila, ovšem opojný pocit vítězství se nedostavil. Nechtěla jsem odjíždět, neměla jsem to srdce opustit svoji milovanou a ztřeštěnou matku. Bylo pro mě těžké smířit se s vědomím, že ji více než rok neobejmu… Bude mi neskutečně chybět.
Autor: Margret, v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Osud minulosti 1. kapitola:
Přidat komentář:
- Abi Swanová kapitola 12
- Abi Swanová kapitola 11
- Abi Swanová kapitola 10
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola

Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!



