Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osud- 3.kapitola- Proč?

30.01.2009 (12:00) • Connie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3518×

„No tak, Alice, za jak dlouho se probudí?“ Slyšela jsem hlas Belly někde v dálce. Měl lehce hysterický podtón. „Bello, uklidni se,“ chlácholil ji, Edward? Možná… Nevěděla jsem vůbec nic, hlavou mi pořád jela Alicina věta. „Londýn, zemětřesení, máma,“ jelo mi v hlavě pořád dokola. „ALICE?“ „Probudí se asi tak za minutu… Už nás asi slyší…“ Oddechnutí 5 hlasů zaznělo v souhře. „Con, slyšíš mě,“ zeptala se Bella. „Huh…“ Nedokázala jsem ze sebe vypravit souvislé slovo. Pomalu jsem otevřela oči. Sklánělo se nade mnou patero hlav. První, co mě upoutalo, byla Bella, všimla jsem si, že mezi nimi stojí i Emmett a žena s mužem, které jsem ještě neviděla. Ten muž byl opravdu krásný. Vypadal jako Hollywoodská hvězda, kam se na něj hrabal Brad Pitt nebo Antonio Banderas. Chladnýma rukama mi vzal hlavu do dlaní a začal mi svítit baterkou do očí. Doktor, došlo mi. „Bello, bude v pořádku,“oslovil ji. „Mimochodem,“ otočil se na mě, „jsem Carlisle a todle je moje žena, Esmé,“ukázal na drobnou brunetku za ním. Nevnímala jsem ho. „Co se stalo?“ Zeptala jsem se a snažila jsem se posadit. Něčí ruce mě něžně zatlačily zpět do pohovky. V tu chvíli jsem si začala uvědomovat souvislosti. „Moment… Moment…“ Měla jsem pocit, že všichni jakoby ztuhli, očekávajíc moji reakci.
„Alice?“ Pomalu se otočila. „Jak si věděla, co se….“ Hlas se mi zlomil. „Myslím, že ti to Bella vysvětlí líp, než já...“ Řekla a všichni se začali jakoby na povel rozcházet.
Posadila jsem se na pohovce a podívala jsem se jí do očí. „Tak fajn, stejně by to byla otázka času, než bys na to přišla,“začala. Povzbudivě jsem se usmála a kývla hlavou. „Co bys mi řekla, kdybych ti řekla, že existují upíři?“ Zeptala se a tázavě se na mě podívala. Co? Panebože… „Řekla bych ti, že si buď moc pila, nebo ses pořádně uhodila do hlavy.“ Asi půl minuty se na mě koukala. „Dobře. Co bys mi řekla na to, že JÁ jsem upír?“ Naproti své předchozí náladě jsem se začala smát a čekala, až se svému vtipu zasměje i ona. „Jasně a já jsem vlkodlak,“ vypravila jsem ze sebe během záchvatu smíchu. Měla jsem pocit, že se v patře někdo zahihňal. „Ty jsou dole, v La Push.“ Odpověděla mi naprosto vážně a klidně. Můj výbuch smíchu pomalu přešel v pochechtávání, až skončil úplně a já zvážněla.
„No tak, Bello, mluvme vážně.“ „Já mluvím vážně celou dobu,“ odsekla mi. „Takže ty mi chceš tvrdit, že jsi upír?“ Ptala jsem se a pomalu jsem začínala hledat mobil, měla jsem pocit, že číslo na záchranku v Americe je 911. „Mobil máš tady,“ ukázala na skleněný konferenční stolek mezi pohovkou, kde jsem seděla já a křeslem, kde ona. „Co?“ Teď jsem byla zmatená definitivně. Jak mohla vědět, že jsem chtěla hledat mobil?
Chvíli jsem na ni zírala. Nehla ani brvou. „Dobře, dejme tomu, že bych ti věřila, že jsi upír. Co dál mi k tomu řekneš,“ptala jsem se. Bylo vidět, že přemýšlí. Pravděpodobně nevěděla, kolik mi toho má říct. „Skutečně jsem upír, stejně jako všichni obyvatelé tohoto domu. Až na Nessie, sakra…“ Zaklela. „Co?“ Pomalu jsem se lekla. „No, víš ona se jmenuje Renesmee, jako Reneé a Esmé dohromady. Ale začalo se jí říkat Nessie a já jsem proti tomu hrozně zbrojila, ale stejně jí tak už taky říkám. Jak Lochnesské příšeře,“zasmála se svou zvonkohrou. „Víš, ona je poloviční upír…“ „Hm… Aha…“ Začínala jsem těžce pochybovat o jejím psychickém zdraví. Co to tu sakra mele? Si snad myslí, že když jsem omdlela, takže jsem potom úplně oblbená? „Tak když jsi upír, neměla bys být zahrabaná někde ve středověkých katakombách plných lebek a koster?“ Její zvonkohra zazněla znovu. Přemítala jsem, co všechno vím o upírech. Když se řeklo upír, představila jsem si shrbenou kreaturu, zahalenou v plášti s dlouhými tesáky, plížíc se v temných uličkách, kde čeká na svou kořist.
Zatímco jsem nevím-jak-dlouho, Bella jen seděla, ani se nehla. Normální člověk by takhle dokonale nehybně sedět nedokázal. A jo, trklo mě lehce sarkasticky, až sem se málem plácla do čela, vždyť ona je „upír“. „Hollywoodské verze,“ odpovídala na mou otázku, u které jsem pomalu zapomněla, že jsem ji položila, „se málokdy shodují s realitou, víš? Sice jsem upír, ale ne takový, jaký si myslíš. Nech mě, prosím, mluvit, vysvětlit ti, o co tu jde, ano? Řeknu ti, jací jsme, nebo spíš, čím se vyznačujeme.“ Jen jsem přikývla. Na chvíli se odmlčela. „Máme ledově studenou a tvrdou kůži.“ Vzpomněla jsem si na její pevně ledové objetí. Natáhla ke mně ruku, jakoby mi to chtěla dokázat. „Máme neuvěřitelnou sílu,“ pokračovala a vzala do ruky kovovou kouli, která byla v míse na stole jako dekorace, a zmáčkla ji v dlani. Po zaváhání mi ji hodila… Na kouli se rýsoval přesný otisk její dlaně. „Jsme neuvěřitelně rychlí…“ Zvedla se z křesla a pokývla hlavou, abych ji následovala. Lehce ztuhle jsem tak učinila. Vyšly jsme skleněnými dveřmi ven na zahradu. Pořád mě překvapovali. Klesla mi brada… Ta zahrada byla nádherná, bylo vidět, že se někdo o ní stará s neuvěřitelnou péčí. Když Bella viděla mojí pusu do „O“ usmála a se a prostě řekla: „Esmé kouzelník…“ „Tak kouzelník, nebo upír,“zamumlala jsem si pod vousy, ale ona mě, soudě podle jejího uchichtnutí, slyšela. Když se zastavila, zastavila jsem se taky. „Stůj tady a dívej se na mě,“ řekla jen a rozběhla se, alespoň jsem si to myslela. Viděla jsem jen šmouhu. „Do pr---„ Můj hlas se ztratil. Chtě, nechtě, začínala jsem jí věřit… „Ještě nějaké znaky?“ Zamumlala jsem do větru a ona byla během sekundy u mě. „Nejím, nepiju, nespím… Jsem nesmrtelná, nikdy nezestárnu…“ Super… To je fakt skvělý. Bála jsem se zeptat na tu, otázku, která se mi drala na jazyk… „A… Čím… Se…“ Nedokázala jsem se zeptat, příliš jsem se bála odpovědi… „Živíme?“ Polkla jsem a přikývla. „Krví,“odpověděla prostě. Rozklepala se mi kolena. „Li- Li- Lidskou?“ Moje instinkty křičely, abych utekla, abych vzala nohy na ramena a pádila co nejdál to jde, ale stejně by mě dostihla, nemělo by cenu utíkat. „Zvířecí. Moje rodina sama sebe nazývá vegetariány. Živíme se jen krví zvířat, naučili jsme se ovládat svoji žízeň…“ Podívala se na mě a vyčkávala reakci. Neměla jsem ale potřebu odpovídat, bylo toho na mě moc… Moje bývalá nejlepší kamarádka je… To slovo se mi zadrhlo v krku… Upír…
„Jsi v pořádku?“ Zeptala se mě starostlivě. „Právě si mi řekla, že jsi upír a ptáš se, jestli jsem v pořádku? Jak si reagovala ty, když ses to dozvěděla?“ Zašeptala jsem… Hodně podobně, já měla tu „kliku“,“ naznačila prsty uvozovky, „že jsem byla do Edwarda blázen, takže to šlo samo…“ Podlomila se mi kolena, ale ještě něž jsem stačila dopadnout na zem, její tvrdé ruce mě chytily a vzaly do náruče. „Vezmu tě dovnitř…“ „Bells,“ začala jsem a nevěděla jak pokračovat… „Jak Alice viděla to zemětřesení?“ „Víš, každý máme nějaké zvláštní schopnosti… Carlisle má teorii, že si s sebou přinášíme naši nejsilnější schopnost. Třeba Edward čte myšlenky, Alice vidí budoucnost, já dokážu blokovat cizí schopnosti, jiní upíři ti třeba působí strašnou psychickou bolest, je to různé od druha k druhu.“ Tak přece jen umí číst myšlenky, pomyslela jsem si. Skvělé, takže mi vidí do hlavy.
Donesla mě do obývacího pokoje, kde už seděla Alice, ostatní byli pryč, nebo nám spíš nechali soukromí. Posadila mě na pohovku, kde jsem seděla už před tím. „Alice, řekni mi všechno, co se stalo…“ Prosila jsem… „Dobře… V Londýně bude za 3 minuty,“ pohlédla zběžně na hodiny, „zemětřesení a tvoje máma při něm… umře…“ „Počkej, ono se to ještě nestalo?“ Zajiskřila ve mně naděje. Alice se zamračila… „Ne…“ „Musím ji varovat,“začala jsem panikařit, „musím ji varovat... „ Je pozdě, Connie, už je v té budově, za 2 minuty umře,“ pronesla tiše.
„NE! To ne, musí to nějak….“ „Ne,“ utla mě… „Je pozdě, je mi líto, Conn…“
„Proč…?“ zamumlala jsem a začala se klátit. Netušila jsem, čí chladné ruce mě zvedly a odnesly do „mého pokoje“. Z minuty na minutu se ze mě stal sirotek, bezdomovec, opuštěný člověk. Bylo to na mě moc informací na jeden den, ani nevím, kdy jsem usnula spánkem, ani jak dlouho jsem spala, ale vím, že mě probudilo tiché zaklepání na dveře. „Můžu?“ zeptal se tichý, líbezný hlas. Postava, aniž by čekala na odpověď, vstoupila a já zvedla oči od už tak dost ožmoulané peřiny…

Autor: Connie, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osud- 3.kapitola- Proč?: