Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ostrov mého života - 4.kapitola

01.12.2009 (15:15) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3106×

4. Kapitola – Ztraceni ve vlnách

Zdál se mi šílený sen. Utíkala jsem temnou uličkou, která snad neměla konec. Netušila jsem, před čím utíkám, ale věděla jsem, že musím běžet dál. Sotva jsem popadala dech, cítila jsem nepříjemné píchání v boku, už to bylo jisté – nedokážu to, nedoběhnu včas. Nevěděla jsem, kam nebo proč běžím, ale byla jsem si jistá, že musím pokračovat. Ale nedoběhla jsem moc daleko, udělalo to fííí a pak bum. ,Fííí‘ to udělalo, když mi podklouzla noha a já se proletěla vzduchem, a ,bum‘, když jsem se rozplácla na zemi jak dlouhá tak široká. To jsem celá já, uslyšela jsem temné zachechtání.

Zvedla jsem oči a podívala jsem se do tváře původci hrubého hlasu. Toho člověka jsem nikdy v životě neviděla. Byl to muž, mohlo mu být tak čtyřicet. Jeho brada byla nehostinně zarostlá vousy, byl v potrhaném oblečení, šel z něho strach. Nejvíce však z jeho výrazu ve tváři, vypadal, že je šílený. Natáhl ke mně ruku a zvedl mě za vlasy.

Vykřikla jsem bolestí. Ten chlap mě přirazil ke zdi a začal mě škrtit. Něco bílého se mihlo na konci ulice, ale nedokázala jsem to identifikovat. Docházel mi vzduch a obraz před očima se začal rozmazávat.

Najednou mě ten člověk pustil a já zase upadla (jak typické). Ten chlap přeletěl celou ulici a praštil se hlavou o zeď. Nechápala jsem to, ani jsem nechtěla. Věděla jsem, že musím co nejrychleji odtud pryč, vyškrábala jsem se na nohy a naposled jsem se ohlédla. Celou mě polil mráz, nad tím mužem někdo klečel a měl ústa u jeho krční tepny.

Odvrátil se od muže a podíval se na mě. Ztuhla jsem. Naproti mně stál antický bůh, tedy Edward. Vypadal jinak, jeho oči zářily sytě karmínovou barvou. Z koutku úst mu odkapávala… Pane bože! Krev!

Jedním skokem přeskočil polovinu uličky a stál přede mnou. Byla jsem vyděšená, nemohla jsem se ani pohnout, jen jsem hleděla do jeho sytě rudých očí. Chytil mě za paže, které byly jako v ocelovém svěráku. Určitě budu mít modřiny.

,,Nevím, co to se mnou je, promiň,“ řekl sametovým hlasem a začal  ke mně přibližovat svůj obličej, skoro jako by mě chtěl políbit na krk.

---------------

Nic se nedělo a tak jsem pomalu pootevřela víčka. Uviděla jsem moře a kousek ode mě stáli dva andělé, nejspíš si ničeho nevšimli. Tak jsem zavřela oči a naslouchala jejich rozhovoru.

,,Tohle není normální!“ šeptal Edward, ale já ho přesto slyšela.

,,Ne, to není,“ souhlasil s ním Carlisle.

,,Myslíš, že to bude mít vliv i na nás?“ zeptal se tišeji Edward, sotva jsem mu rozuměla.

Carlisleovu odpověď jsem už neslyšela, protože mě podivné zvuky v povzdálí donutily otevřít oči. Carlisle i Edward okamžitě zmlkli a mně tak byla všechna má nenápadnost k ničemu. Alespoň jsem se tedy zatvářila rozespale a zatnula jsem zuby ve snaze posadit se s co nejmenší bolestí.

Na rozhraní pláže a porostu stála Lucy a další tři ženy. Jednu z nich jsem si matně pamatovala z letadla, taková drobná tmavovláska s velkýma očima byla nezapomenutelná. Zbylé dvě, vysoká, překrásná blondýnka a o málo starší bruneta s krásným milým úsměvem, k ní zjevně patřily. Až po pár vteřinách jsem si vzpomněla na večerní Edwardova slova a došlo mi tak, že zřejmě patří jako k sobě.

Lucy se v počínajícím úsvitu rozhlížela po pláži, prohlížela si v jemném brzkém světle ty, kteří přežili a nastavovala své křehké tělo prvním paprskům. Zamávala jsem na ni, jak jen mi to zlomená klíční kost dovolovala, a konečně tak upoutala její pozornost.

„Á, tak tady jsi, děvenko. Hledala jsem tě a až tyhle milé dámy věděly, kam si se večer poděla. Jak ti je?“ Snažila jsem se vypadat pokud možno co nejzdravěji, aby si o mě přestala dělat starosti.

Nějakým záhadným způsobem se mi podařilo vymotat se z deky, aniž bych sebou plácla do písku. Koutkem oka jsem stále viděla Carlislea a Edwarda, stojící nehybně stranou a bezhlesně sledujíc hlouček žen.

„Je mi fajn, Lucy. V noci jsem tu usnula, ani nevím jak.“ Plavovláska se dosti nehezky ušklíbla, ale co. Ona mi byla ukradená. Hlavní byla Lucy. A Edward, samozřejmě…

Lucy se překvapivě zlehka prošla jemným bílým pískem až ke mně. Pak mě hebce, mateřsky objala. Když se zase stáhla, v jejích očích jsem zahlédla slzy. Pohladila jsem jí po tváři.

„Lucy, co se děje? Bolí tě něco?“ Přes slzy se usmála tenkými vrásčitými rty a zavrtěla hlavou. „Ne, to ne. Já jen… asi mi to nebudeš věřit, ale já jsem poprvé v životě u moře.“ V první vteřině mi to nedošlo, ale pak jsem se i já široce usmála a znova ji objala.

Podívala jsem se jí přes rameno a zjistila, že Carlisle, Edward i zbylé tři ženy kamsi zmizeli. Místo nich se však kolem nás začali rojit ostatní přeživší, hledící na skutečný východ slunce. První ostré paprsky se nezvykle rychle sunuly po hladině moře, až nás zasáhly svými hřejivými doteky. Přes veškerou nepřízeň osudu, přes nehodu i zranění, přes veškeré splíny, kterým lidé v noci propadali, všichni do jednoho nyní vypadali šťastně. Kromě Edwarda a jeho rodiny…

---------------

Necítila jsem se ještě úplně fit, přesto jsem se přidala k menší skupině, která se vydávala na průzkum pralesa kvůli zdroji pitné vody. Lucy jsem ujistila, že daleko lépe jí bude na pláži ve stínu než aby se proplétala mezi větvemi a mračny hmyzu.

Do jednoho z batohů vyloveného z moře jsme naskládali veškeré prázdné lahve, které jsme kde našli, a v šestičlenné sestavě vyrazili. Jako jedinou ženu mě nechali jít uprostřed. Dave, urostlý třicátník jižanského vzhledu, se odhodlaně vrhl do lesa jako první a prorážel tak cestu skrz zprvu řídké, postupně však čím dál hustší porost.

Listy, větve a liány nad námi světlo nového dne čím dál tím víc tlumily, až kolem nás zavládlo pouze nazelenalé šero. Nechtěli jsme se příliš rozdělovat, abychom se navzájem neztratili z očí, ale bylo nám jasné, že v jedné řadě budeme pramen, pokud tu nějaký vůbec je, hledat o dost déle.

Rozdělili jsme se tedy pouze na takovou vzdálenost, kdy jsme si byli jisti, že stále vidíme své partnery po boku. Snažili jsme se nedělat příliš velký hluk, abychom pokud možno zaslechli jakýkoliv vodní tok. Nikdo z nás kromě Davea nebyl příliš zběhlý na chůzi v takovém terénu, takže i kdyby tady žila jakákoliv zvířata, byla by už dávno na druhé straně ostrova. Já navíc měla spoustu práce s tím, abych si někde nezlomila nohu.

Nevěděla jsem, kolik už uběhlo času, protože nikdo z nás neměl funkční hodinky a slunce schované za širokými, dužnatými listy nám v určení denní doby také příliš nepomáhalo. Po nekonečném počtu opatrných kroků a škrábanců utržených od neodbytných větví jsme ale konečně dorazili k vytouženému cíli.

Řeka nebyla příliš široká, jen kolem pěti šesti metrů, voda v ní však byla křišťálově čistá. První se k ochutnávce odhodlal Dave. Po jeho širokém spokojeném úsměvu jsme ho žíznivě následovali a hltali blyštivou vodu ze spojených dlaní.

Když jsme konečně dostatečně ukojili svou žízeň, nálada všech se znatelně zlepšila. Nyní jsme si totiž byli jisti, že na nedostatek tekutin tady nikdo neumře. Společně jsme naplnili všechny lahve a pomohli Daveovi natrhat cáry ostře červené látky. Tu totiž tenhle protřelý zálesák vzal duchaplně s sebou, abychom si označili cestu zpět a příště už tolik nebloudili.

Byli jsme už na odchodu, když kousek od nás cosi zaševelilo v listí. Semkli jsme se blíže k sobě a bez dechu očekávali výpad zvířete. Dave vzal do ruky nejbližší klacek, lépe řečeno spíše tak desetikilovou širokou větev, a neohroženě si stoupl před nás, i když by nám i takovým kyjem asi těžko pomohl, kdyby se na nás vyřítil tygr nebo co to tady vlastně žije. Musela jsem ale i přes svůj strach uznat, že je to skutečný chlap na svém místě.

Z houští však k našemu překvapení nevyrazil ani tygr, ani gepard, ale Edward, Carlisle a ještě dva mladíci, které jsem si z letadla nepamatovala. Zůstali jsme na ně zírat všichni, ale největší údiv museli určitě spatřit ve tváři mé.

,,Ehm...,“ začal rozpačitě Dave a odhodil klacek zpátky do křoví. Nasadil omluvný výraz a díval se všude okolo, jen ne na nové příchozí. Koutkem oka jsem zahlédla ,jak se Edward usmál, ale jakmile zachytil můj pátravý pohled, zamračil se.

,,Našli jste vodu?“ zeptal se Carlisle a my ostatní přikývli. ,,Chtěli jsme vám to jít říct, ovšem pak Jasper,“ pokynul k plavovlasému klukovi, ,,zachytil stopu nějakého zvířete a tak jsme se vydali za ním. Asi půl kilometru odsud je stádo prasat,“ řekl tlumeným hlasem a černovlasý hromotluk se zasmál. Když na něj ovšem pohlédl Edward, přestal.

,,Vážně?“ zeptal se postarší muž a na tváři se mu objevil úsměv. Carlisle přikývl. ,,No tak to je skvělé. Pamatuji se na to, když jsme chodili s chlapy na lov, mám nějaké zkušenosti, takže kdo by se chtěl vydat na lov?“ zeptal se a pár lidí si povzdechlo.

,,Rádi se k vám připojíme,“ řekl Carlisle a všichni mladíci za ním souhlasně přikývli. ,,Ale nejdříve se vrátíme na pláž a obeznámíme ostatní s tím, co jsme našli, ne?“ zeptal se Carlisle. Všichni samozřejmě souhlasili. Jako na povel jsem se pak otočili.

Cítila jsem ve svých zádech něčí pohled, ale neopovážila jsem se ohlédnou a pohlédnou to těch zlatých očí. Sledoval mě, to jsem věděla určitě a o to těžší bylo vzdorovat…

.::Shrnutí povídek od ZabZa::.

.::Shrnutí povídek od Marketik::.

.::Shrnutí povídek od Petruskhaaa::.

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ostrov mého života - 4.kapitola: