Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ostrov mého života - 3.kapitola

16.11.2009 (08:30) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3323×

3.kapitola – Nový život?

Když jsem se opět probrala, byla už tma. Měsíc ale zářil takřka stejně oslnivě jako slunce, takže jsem se ztěžka a s bolestivým syknutím posadila a obhlédla okolí.

Přede mnou se rozprostírala pláž, na které mi ten okouzlující mladík pomáhal vstát. Teď byla takřka prázdná až na pár lidí, sedících v písku a zadumaně hledíc k obzoru. Ostatní seděli či leželi na linii pláže a začátku pralesa.

„Jakpak ti je, holčičko?“ ozval se vedle mě známý hlas. Lucy vypadala v pořádku, seděla s nohama volně nataženýma před sebou a žvýkala jakési ovoce či co to bylo. „Už mi bylo i hůř,“ povzdychla jsem si a snažila se najít polohu, ve které by mě zřejmě zlomená klíční kost bolela co nejméně.

„Chceš?“ nabídla mi další z malých kulatých plodů, ležících v písku. Nedůvěřivě jsem na ně pohlédla. „Neboj,“ usmála se, „je to jako mandarinky, jen ještě sladší. Ti hodní mládenci už takřka za tmy vyrazili na průzkum do lesa a přinesli všechno, čím si byli jistí, že je jedlé. Moře naštěstí vyplavilo taky tohle,“ ukázala na malé plastové lahve s vodou, vyrovnané kousek za mou hlavou. „Ale musíme s ní šetřit, bůhví, jak dlouho tu budeme a jestli je vůbec na tomhle zatraceném ostrově zdroj pitné vody.“

Tak tohle neznělo zrovna optimisticky. Pohlédla jsem na hodinky, ale jejich rádoby vodotěsnost vzala za své. Ze zvyku jsem je ale nechala na ruce a snažila se nevidět čas, který do nich byl nesmazatelně vryt. Čas, kdy se letadlo zřítilo a mě se tak obrátil život naruby.

Bylo mi docela špatně od žaludku, takže jsem nabízené ovoce odmítla. Z lahve jsem se trochu napila, ale jen tak, abych svlažila suché rty a vyschlé hrdlo. Lucy mě pohladila po zádech.

Podívala jsem se jí do očí ve vrásčité tváři. „Kolik nás zbylo?“ S povzdechem složila ruku zpátky do klína a zadumaně pohlédla na spící i bdící postavy kolem nás. „Zatím jsme to spočítali na pětadvacet. Moře už teď vyplavuje jen mrtvé…“

„Bezva,“ ujelo mi z rozpraskaných rtů. Ztěžka jsem se postavila a snažila se zadržovat dech, protože i má žebra nad takovým pohybem ostře zaprotestovala. Měsíční svit ozařoval pláž tak, že její písek vypadal jako sníh třpytící se na vrcholcích hor. Když jsem do něj vnořila bosé nohy, objal je svým hebkým, chladným dotekem.

Na pláži teď seděly dva páry, vzdálené od sebe asi deset metrů. Podle pokyvování hlav a občasné gestikulace bylo jasné, že si povídají a nemohou usnout. Ani jsem se jim nedivila…

Udělala jsem pár nesmělých kroků, až jsem došla zhruba do půlky pláže. Ruce jsem nechala zaklesnout se do kapes mých už teď suchých džín. Bolelo mě celé tělo, každičký sval, dokonce i ty, o kterých jsem ani netušila, že je vůbec mám. Ale co, povzdychla jsem si, ostatní na tom asi nebudou o moc lépe.

„Jak je?“ ozvalo se za mnou. Prudce jsem se za tím důvěrně známým hlasem otočila, což byla fatální chyba. Jediné, co mě v tu chvíli zachránilo od upadnutí do písku, bylo zadržení dechu a zatnutí zubů.

„Koukám, že moc dobře asi ne, že?“ usmál se na mě mladík z letadla. Tentokrát se tvářil o hodně přívětivěji než deset tisíc metrů nad mořem, ale andělsky krásný mi přišel i tam.

„To přejde,“ snažila jsem se na něj také usmát, ale vzniknul z toho spíš bolestný škleb. „Chceš si raději lehnout?“ Náhlá starost v jeho tváři mě odrovnala. „Ne, chození je lepší. Aspoň se trochu rozhýbu.“

Automaticky mi nabídl rámě, což snad ještě neudělal nikdo kromě Phila, když jsem s ním jednou musela jít na ples místo Reneé kvůli její zlomené noze... Při té vzpomínce jsem se musela pousmát.

Pevně mě uchopil a poskytl mi tak dostatečnou oporu při chůzi, do které jsem se nesměle pustila. „Copak? Taky se chci zasmát.“ Jeho psí oči mě v tu chvíli opravdu dorazily a já se zasmála zplna hrdla. Ať se ta zpropadená žebra klidně zblázní!

A pak jsem mu, aniž bych skutečně věděla proč, tu šílenou historku vypověděla. To, jak jsem se na podpatcích málem přizabila a Phil mě při taneční otočce zapomněl chytit a já tak skončila mezi židlemi. O tom, jak jsem si tehdy dala potají pivo a pak mi bylo ještě dva dny zle. O tom, jak nehorázně jsme se smáli celou cestu domů i jak mi pak držel vlasy nad mísou a snažil se nevzbudit Reneé, která by mu dala parádně co proto za to, že mě pustil k alkoholu.

Ani jsme si neuvědomili, že jsme skoro u útesů na konci pláže. Smáli jsme se a alespoň na chvíli tak zapomněli na to, co se kolem nás děje. Pomohl mi posadit se do písku a pak se uvelebil vedle mě. Oči i zuby se mu v měsíčním světle blýskaly a jeho už tak bledá pokožka dostávala sněhobílý pel.

Úsměv mě díky poškubávajícím svalům přešel. Bylo na něm vidět, že by mi rád jakkoli pomohl, ale stačil jediný můj pohled, aby pochopil, že na své tělo a jeho bolístky musím být sama.

Pak jsem pohlédla na moře a pochopila, proč se na něj ostatní lidé na pláži tak zasněně dívají. V záři měsíce bylo tak dokonalé! Zpěněné vrcholy vln zářily už zdáli, dokud se s dunivým zaúpěním nezhroutily do sebe a nerozbily se o útesy. Nebe již bylo čisté a po bouři už nebylo ani stopy. Hvězdy tak mohly opět blyštět svou briliantovou dokonalostí, kterou už jen podtrhoval stříbřitý měsíc pár dní před úplňkem.

„Kdybych tady byla dobrovolně, asi bych se nad tímhle pohledem dokázala i rozplývat,“ ušklíbla jsem se. S pohledem upřeným stejným směrem přikývl. „Jo, je tu krásně, jen ty podmínky jsou poněkud dramatické.“

„Poněkud dramatické?!“ vytřeštila jsem na něj oči s pocitem, že i tenhle pohyb mě bolí. „Zřítili jsme se s letadlem na nějaký opuštěný ostrov!“ Pohlédl na mě s takovým klidem, až mě zamrazilo.

„To ano. Ale žijeme a to je přece hlavní, ne?“ Zadívala jsem se do jeho krásných, takřka umělecky vykrojeným očí, a došlo mi, jak to myslí. Můžeme tady bědovat nad tím, co se stalo, rvát si vlasy při pomyšlení na dny příští, ale život, ten skutečný holý život, je to největší, co nám mohlo zůstat. Všechno ostatní je malicherné.

Zahanbeně jsem sklopila oči do písku. „Máš pravdu, omlouvám se. Nějak to na mě padá.“ „To nic,“ zašeptal konejšivým hlasem. „To je normální. Padá to na všechny. Jde jen o to, jak se s tím kdo vypořádá. Na někom se to projevuje více, na někom to tolik znát není. Ale pocit bezmoci teď máme v sobě všichni.“

Jeho hlas mě ukolébával do klidného bezvětří vlastní mysli. Cítila jsem, že ticho, které se mezi námi nyní rozhostilo, je přirozené, ale šumění vln a slabě šeptaná slova, doléhající k nám občas od okolo ležících lidí, kteří také nemohli spát, mě znervózňovaly.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ „Samozřejmě.“ Tentokrát jsem neodolala a opět mu pohlédla do očí. „Proč si se na mě v letadle tak mračil? Co jsem dělala špatně?“

Upřímně se zasmál a s odpovědí si dal načas. „Nic si neudělala špatně, spíš naopak. Byla to jen má unáhlená reakce. Promiň.“

Tak tomu jsem příliš nerozuměla, ale nechala jsem to raději být. Pak mi ale došla jedna celkem zásadní myšlenka. „Jsem Bella Swan,“ natáhla jsem k němu ruku tak, jak jen mi to mé dosti ztrhané tělo dovolovalo.

„Edward Cullen, těší mě,“ pousmál se, ale ruku mi nepodal. Zmateně a trochu dotčeně jsem tu svou tedy stáhla zpátky a uložila ji do co nejvhodnější polohy.

„Promiň,“ povzdechl. „Nejsem příliš zvyklý se lidí dotýkat. A Bella… to je Isabella?“ Nápadně rychlá změna tématu byla zřetelná, ale v duchu jsem nad tím mávla rukou. Najdou se na světě i divnější lidé…

„Ano, ve skutečnosti ano. Ale nikdo mi tak neříká, nemám to ráda.“ Pokývl a já koutkem oka zahlédla  jeho takřka aristokratický profil. Vypadal opravdu jako anděl, jen ta křídla mu chyběla. Se svatozáří už jsem si nebyla tak jistá.

„Ten lékař z letadla je tvůj otec?“ Má otázka ho zjevně pobavila. „Pročpak? Připadáme ti podobní?“ Když jsem se teď nad tím tak zamyslela, tak ani ne. Jiné tvary obličeje, barvy vlasů, typy postav… Ale přesto jsem z nich už v letadle vycítila určitou spřízněnost, kterou jsem si však neuměla vysvětlit.

Vycítil mé rozpaky a úsměv stále zdobil jeho dokonalou tvář. „Ne, není to můj pravý otec. Před lety mě adoptoval.“ „To od něj bylo hezké,“ ujelo mi s první myšlenkou, aniž bych si uvědomila, jak hloupě mu to asi musí znít.

„To ano. Naštěstí ze mě neudělal jedináčka. Nás sourozenců je celkem pět plus Carlisle a Esme coby rodiče.“

Vykulila jsem oči. Tak takhle vypadá skutečně velká rodina! „A to jste letěli všichni? Jsou v pořádku?“ „Ano, jsou tu všichni, ale nikomu se nic nestalo. Jsme docela odolní.“ V jeho tváři jsem zahlédla stín jakési zachmuřilosti, ale ten rychle pominul.

Bezděky jsem se otřásla. „Je ti zima?“ Jen jsem lehce pokrčila rameny, nechtělo se mi na rovinu přiznávat takovou hloupost. Bylo mi jasné, že někteří lidé tady jsou na tom hůř než já a já si připadala jako idiot, že mě mrazí na tropickém ostrově.

Beze slov se zvedl a zmizel. Asi už jsem ho začínala nudit, což jsem celkem chápala. Ale mrzelo mě to. Víčka už se mi začínala opět klížit, ale já nechtěla spát. Silou vůle jsem nechávala oči otevřené a vychutnávala si ten úžasný a zároveň děsivý pohled na moře.

Nezaslechla jsem ani jeho kroky, ani pohyb, ani dech. V šumění moře toho bylo slyšet dost, ale Edward se u mě opět objevil takřka jako duch. Asi už jsem musela napůl spát, když jsem jeho návrat nepostřehla, dokud se neposadil vedle mě.

Aniž by promluvil, položil přese mě jakousi měkkou látku, zřejmě deku z letadla vyplavenou mořem a uschlou na odpoledním slunci, které jsem já prospala. Okamžitě zahřála mé prokřehlé tělo a uvolnila tak i mou mysl plnou otázek bez dopovědí.

„Dobrou noc,“ zašeptal mi tak blízko u ucha, až se mi sevřel žaludek. Pak ulehl vedle mě a já s klidným srdcem a pocitem bezpečí oči zavřela a konečně se tak oddala spánku, osvobozujícího mě od nejisté budoucnosti…

.::Shrnutí povídek od ZabZa::.

.::Shrnutí povídek od Marketik::.

.::Shrnutí povídek od Petruskhaaa::.

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ostrov mého života - 3.kapitola: