Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ostrov mého života - 21. kapitiola

29.05.2010 (14:15) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2968×

21. kapitola

Dorazili na pláž právě ve chvíli, kdy ochotní chlapíci z oné lodi nakládali na čluny poslední lidi z pláže. Bellu, Mathiase, Lucy a pak zřejmě podle všeho mladý pár. Každý z nich se tvářil jinak, Lucy se starostlivě dívala po Belle, která měla sklopené oči a nic nenamítala proti ruce, které svírala její paži. Mathias se tvářil jako ten nejšťastnější člověk na světě a jakmile zahlédl Cullenovi, usmál se na ně jako na staré známé a křikl na ně, ať jdou za nimi.

„Pojďte, je tu ještě místo!“ Měli štěstí, jelikož slunce se právě v tu chvíli schovalo za mraky a vypadalo to, že jen tak nevyleze a po ujištění od Alice tomu i věřili.

Poslechli a vyšli směrem k záchrannému člunu. Nejen proto, že vlastně museli, jelikož by všem přišlo divné, kdyby si nenastoupili, ale také kvůli Belle, které se stala shodou okolností předmětem k vyjednávání.

Mathias je měl teď všechny v šachu a oni si prozatím nevěděli rady. Moc jim taky nepomáhalo to, že jim Mathias četl myšlenky, což se také nelíbilo Edwardovi, který byl čas od času na svou schopnost hrdý a nelíbil se mu pocit, že někdo může dělat to samé, co on… Ale samozřejmě na tohle teď nemyslel, jelikož to patřilo k maličkostem, které byly s porovnání s jinými starostmi jen zrnkem prachu.

Cesta na loď netrvala dlouho, ale taky nebyla nijak královská. Mladý pár byl vlastně jediný, kdo se bavil a jako jediný projevoval nadšení, že za pár hodin už budou doma. Ostatní jen mlčeli a házeli na sebe střídavě nechápavé a vražedné pohledy.

Ovšem každý mlčel z jiného důvodu. Lucy tušila, že se něco stalo, a než aby se do toho pletla, raději mlčela. Bella mlčela jen proto, že tušila, že kdyby otevřela pusu a něco by řekla, šlo by na ni poznat, jak je vyřízená. Přes veškeré odhodlání, které cítila ještě před chvílí a vlastně ještě teď cítí, věděla, že to, co udělala, byla blbost. Sice správná blbost, ale bylo to něco, co jí nedovolí už nikdy se setkat s mámou, tátou a vlastně všemi ostatními, které měla ráda.

Ale věděla, že za to Edward a jeho rodina stojí, přestože se poznala jenom s Edwardem, měla ochranitelský pocit vůči ostatní členům rodiny, a kdyby se měla rozhodnout znovu, rozhodla by se stejně. Nic by jí v tom nezabránilo, tím si byla jistá.

Mathias mlčel, jelikož se bavil nad myšlenkami ostatních. Bylo tak jednoduché všechny je přesvědčit, že je jenom člověk a mělo to být ještě jednoduší zničit je, kdyby nebylo Belly, která ovšem i sama o sobě má svá plus.

Samozřejmě to s Culeny vyřídí později, přece jenom mají celou věčnost a jakmile Bellu přesvědčí, že s ním bude mít všechno a že jedině s ním bude šťastná, bude s nimi o hodně lehčí pořízení.

Pokud by se ovšem tak nestalo a Bella by se ukázala jako problematický jedinec, bylo by mu to ovšem taky jedno. Oplývala schopností, po které prahl, a bylo mu jedno, jestli kvůli tomu bude muset zemřít i Bella.

Edward mlčel a snažil se krotit svoje myšlenky. Snažil se zůstat klidný a nedívat se na Mathiase a na jeho ruku, nebo na jeho libový úsměv vždy, když to nedokázal a jeho pohled sklouzl směrem k němu. Věděl, že budou muset něco udělat, ovšem teď, když vědí, že Mathias umí číst myšlenky, toho zřejmě moc neudělají. Proto mlčel a přemýšlel tak nejméně a tak nejšetrněji, jak jen to šlo.

Ostatní z Cullenů také mlčeli a přemýšleli. Samozřejmě se snažili krotit uzdu svých myšlenek a nedávat tak Mathiasovi najevo, že vyhrává a že oni sami si neví rady. Bylo to vzteku, bylo to k pláči…

Nevěděli, co mají dělat, ale s jistotou věděli, že to tak nenechají, jelikož ta lidská dívka, která tolik okouzlila jejich Edwarda, jim zachránila život za cenu toho jejího – a podle všeho to ani neví.

Když dorazili na loď, pochmurná nálada jakoby se šířila okolo nich. Lidé poznali, že se záhadnou rodinkou Cullenů není něco v pořádku, stejně jako s Bellou, kterou držel okolo pasu Mathias. Ale drželi si odstup, stejně tak jako Lucy, která ovšem co chvíli házela starostlivé pohledy po Belle a v duchu se modlila k Bohu, aby jí ochránil před vším zlým.

Cullenovi se pak i přes jasné protesty všech členů museli odklidit dovnitř, jelikož podle Alice prý brzo začne opět svítit slunce – a to pořádně – a pro ně by bylo opravdu lepší, kdyby zmizeli jinam.

Mathias vztekle táhl Bellu do přední části lodi. Tam, kde doufal, že budou mít něco jako telefon, který by zaručoval signál a volání do Evropy. Bella bezmyšlenkovitě a bez odporu šla za ním. Jako člověk, který vlastně už nemá co ztratit. Přesto v hlavě spřádala plán, který by ji mohl dostat od Mathiase.

„Můžu si zavolat?“ vybafl rovnou na chlapíka v bílé uniformě a snažil se usmát a působit příjemně. Dorazili do nějaké kajuty uprostřed lodi.

Chlapík mu úsměv oplatil a pak mu pokynul na stůl s telefonem. Dovolil si taky jeden rychlý pohled k Mathiasově společnici – Belle – a usoudil, že onen mladík, který si chce zavolat, nemá vůbec špatný vkus. Pak se zvedl a šoupavým krokem se dal ke dveřím.

„Díky,“ houkl Mathias na odcházejícího muže a pak vděčně zasedl ke stolu a zvedl sluchátko. V rychlosti, kterou Bella nestačila postřehnout, vytočil nějaké číslo a pak chvilku čekal.

„Ano?“ ozval se ze sluchátka příjemný dívčí hlas.

„Giano? Rychle mě přepoj na Ara,“ řekl nevrle, najednou naštvaný tím, že to nevzal přímo Aro.

„Mathiasi? Jsi to ty?“ vyhrkla překvapeně.

Protočil oči a potlačil povzdech. „Dělej,“ zavrčel. Všem na hradě bylo známo, že ti dva se nemají rádi. A Mathias si teď nechtěl kazit svoji náladu kvůli nějaké podřadné upírce.

Ozval se povzdech a pak nějaké neurčité zvuky a nakonec Arův hlas, který nebyl ani nadšený, ani naštvaný, což byla relativně dobrá zpráva. „Mathiasi? Co potřebuješ?“

„Pane, úkol se trochu zkomplikoval,“ začal místo toho a kradmo pohlédl na Bellu, která se dívala z okna kajuty. V tu chvíli mu připadala nanejvýš krásná, ale tenhle pocit byl potlačen pocitem strachu. Věděl, že byl tímto úkolem pověřen, jelikož byl nejlepší, a Aro v jeho případě zřejmě nikdy nečekal komplikace. A teď tu byly…

„Zkomplikovalo?“ ozvalo se překvapeně ze sluchátka.

„Ano, pane. Informace bych ovšem dodal až později, jelikož…,“ zase se odmlčel a Aro pochopil.

„Ano, jistě, později,“ ujistil ho monotónním tónem s trochou podrážděnosti.

„Pane, potřeboval bych dvě letenky první třídou zpátky domů hned, jakmile připlujeme,“ začal znovu Mathias, aby rozehnal pohromu v podobě Arova hněvu. Věděl, že kdyby to začal rozpitvávat, nedopadlo by to dobře.

„Dvě?“ podivil se.

„Ano, pane, dvě,“ hlesl a připadal si jako naprostý blbec. Což samozřejmě byla podle Belly naprosté pravda. Blbec, podrazák – ten nejhnusnější člověk na světě. Pokud ovšem byl člověk…

Telefon se na chvilku odmlčel. Mathias nevěděl proč, ale nehodlal to ani zjišťovat. Pokud se jednalo o Ara, tak věřil v blaženou nevědomost, ve které rád zůstával.

„Dobře,“ ozvalo se po chvíli. „Dvě letenky, první třída, nejbližší let…“

„Ano, pane. Děkuji, pane,“ zamumlal Marthias a dřív, než stačil Aro něco říct, položil sluchátko a zakřenil se na Bellu.

„Tak, jak se zdá, máme už i zpátečního taxíka… Těšíš se?“

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ostrov mého života - 21. kapitiola: