Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ostrov mého života - 2. kapitola

13.11.2009 (13:00) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3238×

2.kapitola – Nemilé překvapení!

Probudila mě až zima. Byla všude okolo mě, obklopovala mě, mrazila do morku kostí. Byla jsem ve vodě!  Uvědomila jsem si zděšeně a přitom si lokla vody, což nebylo moc příjemné. Slaná voda mě donutila se rozkašlat.

Zadoufala jsem, že se udržím na hladině a tak jsem začala kopat nohama. Snažila jsem se myslet jen na tempo svých nohou a rukou, což šlo opravdu těžko, jelikož mě bolel snad každý druhý sval v těle. V hlavě mi nepříjemně tepalo a špatně jsem viděla, ovšem sílu jsem ještě měla a tak jsem se snažila najít nějaký záchranný bod.

A po pár minutách usilovného kopání se mi to nakonec podařilo. Přímo ke mně se s další menší studenou vlnkou přiblížil prázdný barel od pitné vody. S vypětím všech mých zbylých sil jsem k němu doplavala, instinktivně se ho chytla a přitáhla ho k sobě. Úlevně jsem vydechla a ztěžklá víčka nechala klesnout.

V hlavě se mi rojila spousta myšlenek. Samé otázky, ale žádné odpovědi. Nikde nic, žádná pomoc. A já si po chvíli začala zděšeně uvědomovat, že nikde vedle sebe nevidím ostatní cestující. Jelikož letadlo v bouři muselo havarovat a já přežila, museli přežít i ostatní. Alespoň někdo, modlila jsem se v duchu.

Přes hlavu se mi přehnala větší vlna, která mnou škubla tak že jsem se opět musela přitáhnout k barelu. Slaná voda se mi opět dostala do pusy a já zakašlala. Dělalo se mi z toho na zvracení. Chytila jsem se tedy pevněji a oči opět zavřela. Prosím, ať se mi to jen zdá. Ať se za chvíli probudím u sebe v pokoji. Prosím! Doufala jsem v zázrak, že ta studená voda a všechno okolo je jen noční můra.

Unaveně jsem povzdychla a opět si lokla slané vody. Vyčerpaně jsme ji opět vykašlala, každý pohyb, i jen zamrkání mi dělal problém. Mé plíce už toho všeho měly dost, stejně jako celé mé tělo. Ruce mi postupně ochabovaly a nohy se pohybovaly už jen reflexivně. Pak mě obklopila tma, a já se opět propadla do temnoty....

,,Hej!“ ozvalo se odněkud a po tváři mě něco měkce uhodilo. Pak znovu a znovu, víc a víc. ,,No tak!“ ozval se znovu ten hlas . ,,No tak, probuď se!“ Naléhal a znovu mě lehce, přesto však důrazně uhodil.

,,Žije vůbec?“ ozvalo se odněkud zezadu. Následoval slabý smích, ostré syknutí a cosi jako zavrčení. Pak se ten krásný, hebký hlas opět zaměřil na mě.

,,Vstávat, holka, už je ráno...“ Konečně jsem nabrala dostatek sil i k tomu nejmenšímu pohybu a otevřela oči. Málem jsem zase zatajila dech. To byl on! Ten nazlobený anděl z letadla. Až po pár vteřinách jsem vydechla. Úlevou, že přežil.

,,Jsi v pořádku?“ promluvil na mě. Pousmála jsem se tak, jak mi to vlastní obličej dovolil a zakývala hlavou, ale hned jsem toho nechala. Nepříjemné škubnutí mě utvrdilo v tom, že to, jak se cítím - jako přejetá parním válcem, není jen imaginární pocit. Z pusy mi uniklo syknutí. Mladý muž s medovýma očima se nade mnou zamračil.

,,Bolí tě něco?“ Zeptal se opatrně a já chtěla přikývnout, ale díky bolesti vystřelující mi od hlavy až kamsi pod lopatky to vypadalo spíš jako trhnutí.

,,Já…“ Zaskřehotala jsem. Nedokázala jsem doříct ani větu. Můj hlas zněl jinak. Byl zhrublý solí drásajícími mi dlouhou dobu hrdlo žízní, která mi lepila jazyk na patro. Sípavě jsem si odkašlala a až v tu chvíli si všimla ostatních lidí, stojících nade mnou, a překvapeně zamrkala.

Skláněl se nade mnou malý hlouček cestujících z letadla. Někteří z nich mi byli povědomí, já ale byla schopná zaostřit pouze na jednu. Ostatní mě teď nezajímali.

,,Lucy?“ Zeptala jsem se pomalu a stará paní se na mě usmála. Byla jsem překvapená že jsem dokázala vyslovit alespoň čtyři písmena.

,,Mám to ale tuhý kořínek, co říkáš?“ Zeptala se a spiklenecky na mě mrkla. Pár lidí se zasmálo společně se mnou, bohužel můj smích se pak změnil na nepříjemné kašlání. Opět jsme začala vidět rozmazaně. Svaly na celém těle se mi napjaly a já se instinktivně chytila za bolavé místo.

Mladý přítel doktora z letadla se nade mě opět sklonil a rukou mi zatlačil na záda. „Vím, že to bolí, ale když si sedneš, bude to lepší.“ Podívala jsem se mu do očí, do těch zlatavých oken do duše, a věděla jsem, že mu můžu věřit.

„Fajn,“ pousmála jsem se. „Ale raději si rovnou stoupnu.“ Podíval se na mě se starostí v očích. „Myslíš, že to zvládneš?“

„Musím,“ procedila jsem skrz zuby, když jsem se zvedala alespoň do sedu. Jediné, co mi v tu chvíli pomohlo překonat nápor bolesti, byl jeho tichý, sladký smích blízko mého ucha.

Instinktivně jsem se chtěla otočit za tím krásným zvukem, ale nešlo to. Cosi ve mne prasklo, a já sykla bolestí.

,,Podejte vodu!´´ Uslyšela jsem za sebou dokonalý dívčí hlas. Zněl jako cinkání zvonečků, jako zvonkohra ve které je každý tón dokonale sladěn s ostatními.

Po okamžiku přede mnou stála černovlasá dívka, která mi přikládala k ústům lahev z vodou. Okamžitě jsem začala polykat, ale vody bylo málo. Přesto jsem se cítila lépe.

Přišel ke mne ten doktor z letadla (který by se dle mého názoru hodil spíše na filmovou hvězdu), a vytáhl cosi z lékárničky. Byl to obvaz.

,,Vypadá to že máš zlomenou klíční kost, ale nemám tu žádné prostředky na to abych tě mohl vyšetřit…´´ Dál jsem jeho hlas nevnímala, myslela jsem jen na Renné, a na to že jsem přežila.

.::Shrnutí povídek od ZabZa::.

.::Shrnutí povídek od Marketik::.

.::Shrnutí povídek od Petruskhaaa::.

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ostrov mého života - 2. kapitola: