Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ostrov mého života 17. kapitola

Ostrov mého života 17. kapitolaOmlouváme se za zpoždění! Času málo, všechno nám začíná padat na hlavu. Ovšem jisté je to, že jsme tu s novým dílkem OMŽ! Musely jsme tomu dát trochu drama, takže se nelekněte... Čtěte a pište komenty, Vaše ZabZa & Marketik! ;)

17. kapitola

 

Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela radostí a abych udržela na uzdě svůj radostný výkřik. Šťastně jsem vzlykla a rozběhla jsem se směrem k ostatním.

„Loď!“ vykřikla jsem šťastně a rázně všechny začala budit. „Loď!“ křikal jsem znova. Byla jsem jako první vzhůru a proto jsem se musela zhostit úkolu všechny probudit a ukázat jim radostnou novinu. „Loď!“ křičela jsem jako pomatená a běhala sem a tam a každému ji ukazovala.

Zanedlouho byli všichni vzhůru a zběsile mávali, křičeli a snažili se zapálit zbytky hranice, kterou jsme včera zničili při pokusu ohlásit letadlu na obloze, že jsme zde. Teď tu ale byla loď, což dávalo všemu nový vzhled. Všechno najednou bylo tak krásné, tak šťastné, že jsem to nedokázala vyjádřit slovy, a tak jsem jenom chodila mezi stejně naladěnými lidmi a objímala se s nimi, zběsile pokřikovala na loď a mávala na ni. Vypadalo to, že to fungovalo, jelikož loď, podle mého laického úsudku, opravdu zrychlila.

A pak, ani nevím, jakým způsobem, jsem se objevila v Mathiasově objetí. Nedalo se říct, že to byl nepříjemný pocit, prostě to byl jen nesprávný pocit, něco, co nebylo až tak hezké. Pokusila jsem se od něj dostat pryč, ale jeho stisk zesílil.

„Prosím…,“ zašeptal bolestně a já se přestala kroutit. Najednou jsem neměla sílu od něj utéct, na to byl jeho hlas až moc bolestivý.

„Mathiasi.“ Zavrtěla jsem hlavou a zavřela oči. Tohle nebylo dobré…

„Bello, prosím, vyslechni mě,“ začal prosit, ale já opět zavrtěla hlavou.

„Mathiasi, tohle prostě nejde,“ řekla jsem zmoženě a opět otevřela oči. Ty jeho do mne propalovaly díru, která mě začala pálit. Cukla jsem sebou.

„Proč, Bello, co jsem udělal špatně?“ začal se ptát, přestože podle mého mínění dobře věděl, kde on sám udělal chybu.

„Mathiasi…,“ vzdychla jsem, „teď není vhodná doba tohle řešit, vážně ne,“ řekla jsem, hlavně z důvodu, abych mu na otázku nemusela odpovídat.

„A kdy bude, Bello? Za pět, deset let? Kdy si na mě ani nevzpomeneš? Je teď docela jasné, že jakmile vystoupíme z té lodi v civilizaci, naše životy se rozdělí,“ řekl a když spatřil paniku v mých očích, zlověstně dodal. „Bez výjimek.“

Vykroutila jsem se z jeho objetí a smutně se na něj podívala. „Máš pravdu…,“ prohlásila jsem hlasem, který, jak jsem doufala, zněl alespoň trochu pevně. „Naše životy se rozdělí a my už se nikdy, nikdy neuvidíme,“ řekla jsem a dala opravdu velký důraz na slovo nikdy.

„Možná to tak bude lepší!“ dodala jsem a pak se na patě otočila a rozutekla k lesu.

Potřebovala jsem vypadnou z pláže a zahnat ty divné myšlenky, které na mě začaly útočit. Bylo to nefér. Rovna, když potkám Edwarda, když se o něm něco dozvím, když se věci dají do pohybu, se všechno zbortí jako domeček z karet.

Co jsem komu udělala? Zoufala jsem si a utíkala dál do přítmí lesa. Za Edwardem a jeho chladivou náručí, za někým, kdo nebude klást zbytečné otázky do budoucnosti, za někým, kdo podle mého mínění žije přítomností a ničím jiným.

A za to jsem mu právě v tuto chvíli byla neskonale vděčná.

 

Našla jsem ho na jedné z otevřených míst lesa, na které svítilo slunce. Čekala jsem, že nebude sedět na slunci, když je to ten… upír, ale přesto, malé mé očekávání, že ho tam najdu, pořád existovalo. Chtěla jsem ho najít na slunci, rozvaleného, uvolněného, v celé své kráse a ve své pravé podstatě – upíra.

Bohužel, moje divná přání se musela odložit na dobu neurčitou. Hodila jsem je za hlavu a s úsměvem zamířila do stínů stromů k Edwardovi. Zřejmě mě pomocí čehosi, čemu jsem ještě nerozuměla, vycítil, a proto než jsem spustila plán překvapení Edwarda, už mě držel v náručí.

Ulehčeně jsem se zasmála. „Jak jsi poznal, že jdu k tobě?“ zeptala jsem se a otočila se v jeho studeném náručí.

Oplatil mi úsměv. „Tajemství,“ šeptl a věnoval mi letmý polibek na rty. Přestože jsem s ním byla jen krátce, byla jsem si vědoma přitažlivosti, která mezi námi panovala, a nemohla se nabažit jeho dotyků, které mi byly více než jenom příjemné.

„A prozradíš mi někdy to tajemství?“ zeptala jsem se škádlivým tónem.

„Možná,“ šeptl nazpátek a opět mě letmo políbil. Usmála jsem se.

„Možná?“ zopakovala jsem po něm a zatlačila na něj. S ním to ani nehnulo. Zamračila jsem se a zabrala znovu.

Zasmál se. „Tohle se ti nepodaří,“ řekl a než jsem se nadála, svalil se na zem sám a mě stáhl s sebou. Takže on ležel na trávě a já pod ním. Toho by se mělo využít, pomyslela jsem si.

Na téhle louce to bylo o tolik jednoduší, než kdekoliv jinde na ostrově. Cítila jsem, že všechny problémy nahromaděné za posledních pár dní jako by neexistovaly. Teď jsem tady byla já a Edward. Nikdo jiný, jen my dva. Žádní lidé, žádné problémy a také žádná loď…

Zarazila jsem se. Problém byl, že tu ti lidé, problémy a loď byli.

Povzdechla jsem si. Nálada, kterou jsem cítila před chvilkou, byla pryč. Realita byla zpět.

„Je tu loď,“ řekla jsem a v hlase mi zazněla rozmrzelost.

Také zvážněl. „Já vím,“ přikývl.

„Co… co budeme dělat?“ zeptala jsem se.

Usmál se. „No, pravděpodobně nastoupíme na tu loď a doplavíme se domů.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Takhle jsem to nemyslela. Co budete dělat vy?“ opravila jsem se.

Jeho výraz se okamžitě vystřídal – teď se mračil.

„S námi si starosti dělat nemusíš.“

Teď jsem se zamračila já. „Nemusím? Edwarde, právě teď k nám sem připlouvá loď a vy nemůžete na slunce, nemám si dělat starosti? A jak se na tu loď dostanete?“ zasyčela jsem vztekle. Upřeně jsem se mu zadívala do očí a snažila se z nich něco vyčíst. Bohužel byly nečitelné, stejně tak jako jeho tvář.

„Bello…,“ začal a z jeho tónu hlasu jsem usoudila, že se mu do toho rozhovoru moc nechce. „Neřekl jsem ti celou pravdu o naší rodině,“ šeptl poraženě.

Zmateně jsem se na něj podívala. Moje srdce začalo opět bít jak splašené.

ZabZaMarketik



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ostrov mého života 17. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!