Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdová láska? - 24. kapitola

Opravdová láska? - 24. kapitolaKonečně přidávám další díl. Moc se omlouvám za to čekání. Dnes se dozvíte, jak dopadla Bellina operace. Jste zvědaví? Tak neváhejte a čtěte. Chci poděkovat za tu spoustu komentářů k přechozímu dílku, jsem z nich nadšená:) Taky Vám chci oznámit, že se blíží závěr povídky. Takže dílů už moc nebude. Začnu potom psát novou povídku. Návrhy jsou v mém shrnutí, tak vybírejte, co se Vám líbí:) To je asi vše. Takže přeju příjemné čtení. Vaše Zuzka88

24. kapitola

Byla jsem jako v mlze. Podvědomě jsem vnímala zvuky okolí, ale jako by byly něčím tlumené. Chtěla jsem otevřít oči a zjistit, co se děje, ale nešlo to. Měla jsem pocit, že mám na víčkách závaží, které mi brání je zvednout. Napadlo mě aspoň zdvihnout ruku a prozkoumat, jestli tam to závaží skutečně je, ale ani to se nezdařilo.

Po chvíli jsem vzdala veškerou snahu a mlze se zcela poddala.

Když jsem začala vnímat procitat po druhé, bylo to mnohem lepší. Oči se mi podařilo otevřít naráz, teda jen jedno, druhé bylo skutečně zatížené. Jak jsem to chtěla udělat předtím, zvedla jsem ruku, abych zjistila, co mi brání a náhmátla jsem jakousi látku.

Tahle situace mi přišla až moc povědomá, úplné deja vú. A přispěly k tomu i studené ruce, které uchopily tu mou. Otočila jsem obličej a podívala se na tu osobu. Byl to samozřejmě Edward.

Nejdřív jsem se dost vyděsila. Přeci se to nemůže opakovat znovu. Nemůžu být znovu zraněná. Nebo to byl předtím jen sen a teď je to teprve skutečnost? Byla jsem opravdu zmatená. Slzy strachu a nevědomosti se mi hromadily v očích.

„Bello,“ oslovil mě Edward tiše. Vztáhl ruku a pohladil mě po nezavázané tváři.
„Všechno je v pořádku, operace dopadla dobře. Doktor říkal, že nebude vůbec nic znát.“ O čem to mluví? Jaká operace? Teď jsem byla mimo ještě víc.

„Bello, všechno je v pořádku. Už se není čeho bát,“ uklidňoval mě dál Edward, protože jsem stále nepromluvila.

Nejdřív jsem si to musela srovnat v hlavě. To co jsem myslela, že se stalo, evidentně nebylo to, co se skutečně stalo, alespoň podle toho, co říká a jak se tváří Edward.

Na tváři měl šťastný úsměv, jeho oči zářily láskou a celý vypadal takový rozradostněný. V situaci, o které jsem si myslela, že se znovu odehrává, byl jeho výraz bolestný, smutný, ztrhaný.

Takže fajn Bello, jak říká Edward, jsi po operaci. Usilovně jsem se snažila si vzpomenout a docela to šlo.

První, co se mi vybavilo, bylo moje bláznění po pokoji. Jak jsem křičela a tak dále, pak už to šlo jako po másle. Schůzka s doktorem, datum operace, odstranění jizev.

Zasténala jsem a obě ruce si přitiskla na obličej.

„Lásko, co se děje? Bolí tě něco?“ Edwardův naléhavý hlas se ozýval těsně u mé hlavy. Jeho ruce se pokoušely odtrhnout ty moje z obličeje, ale držela jsem pevně.

„Bello, co se děje?“ ptal se zoufale.
„Vážně se to stalo?“ vykvikla jsem.
„A co, miláčku?“
„No… před tou operací. Jak jsem vyváděla. Nebo se mi to jen zdálo?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

Skulinou mezi prsty jsem pohlédla na Edwarda a viděla tak, jak se usmál. Odpověď už jsem ani nepotřebovala slyšet, bylo mi to jasné.

„Bože, jak teď vypadám,“ hrozila jsem se.
„Bello, uklidni se, nebylo to tak strašné. Byla jsi roztomilá,“ říkal s náznakem pobavení v hlase.

Sundala jsem si ruce z obličeje a zamračila se na něj. Teda jedna půlka mé tváře se zamračila. Jeho úsměv se tím ještě rozšířil.
„Vážně jsem tvůj princ na bílém koni?“
„Pche,“ urazila jsem se. Tak on si ze mě ještě bude dělat srandu. Vždyť jsem byla omámená, to pak lidi melou blbosti.
„Nefandi si tak. Nevěděla jsem, co říkám.“ Vyplázla jsem na něj jazyk.
„Ale za pravdu se nemusíš stydět. Mně se ta představa náhodou moc líbí,“ zašeptal mi do ucha a dal polibek na tvář.

Jak mě ovanul jeho sladký dech, okamžitě jsem zapomněla na všechno rozhořčení a stála jen o jediné. Polibek.

Natočila jsem hlavu tak, aby se naše rty setkaly a vysloužila jsem si tak krátkou pusu. Byla hodně rychlá, vůbec se mi to nelíbilo.
„Jak se cítíš?“ staral se místo toho.
„Dobře,“ vydechla jsem omámeně.
„To jsem rád. Za chvíli přijde doktor. A tvoje matka je dole, poslal jsem ji, aby se najedla. Seděla tu a čekala, až se probudíš,“ vysvětlil.

Měl pravdu, doktor Phillips přišel asi za pět minut. Ujistil se, že jsem se probudila a je mi dobře. Na otázku, kdy mě pustí domů, jsem dostala dost neurčitou odpověď. Hned, jak to bude možné, mi vážně moc neříkalo.

Maminka se dostavila ještě dřív, než stihl doktor odejít. Když zahlédla, že jsem se probrala, hned ke mně běžela a objímala. Pak se pustila do doktora se všemi možnými i nemožnými otázkami. Jen jsem nad tím kroutila hlavou. A dřív, než jsme se nadáli, už zase vybíhala ze dveří s tím, že musí okamžitě zavolat tátovi. Já vážně nevím, kde se to v ní bere.

---

A je to tady. Jedu na poslední kontrolu a s tím i sundání zbytku obvazů. Do nemocnice jezdím každý týden na převazy. Už jsem sice neměla obvaz jako týden po operaci, ale místa, kde byly jizvy, byla přelepená velikánskou náplastí.

Doktor mně vždycky říká, že to vypadá dobře, ale zatím jsem neměla odvahu se podívat. Chtěla jsem vidět až hotový výsledek. Stále jsem se bála toho, jak to nakonec dopadne.

Do Seattlu mě vozili na střídačku rodiče a Edward. Mamka by tam se mnou jezdila nejradši pořád, ale měla smůlu. Přiznejme si, že bych rodiče vyměnila za Edwarda hned.

Dnes se mnou jel Edward. Ani jsem nechtěla, aby se mnou jeli naši a k mé velké radosti ani jeden z nich nemohl, takže se to vyřešilo bez hádek.

Jediný boj, který jsem musela svést, byl s otcem, který trval na tom, že musím jít do školy. To jsem samozřejmě odmítla. Nebudu běhat po škole se zavázanou hlavou. Když to počkalo do teď, tak to ještě pár dní vydrží. Stejně bych musela často ze školy kvůli kontrolám. Mamka se za mě postavila a tak jsem dostala podmínku. Do školy nastoupím hned po sundání náplasti. Pak se z toho už nevykroutím, ani kdyby se ty jizvy během operace rozmnožily. Což doufám, že se nestane. Brr.

„Tak, Bello, jste připravená?“ tázal se doktor Phillips, když jsem si sedla na lehátko v ordinaci. Edward se posadil vedle mě a pevně sevřel ve svých dlaních obě moje, v tuhle chvíli studené a zpocené ruce. Hned mi bylo trochu líp, ale nervozita tak úplně nezmizela.

Povzdechla jsem si, pohlédla doktorovi do upřímných modrých očí a němě přikývla.

Když se mé tváře dotkly jeho teplé ruce, zavřela jsem oči a čekala.

Pocítila jsem škubání, to jak doktor sundával náplast a pak už jen ty příjemně hřejivé ruce, které mi prohmatávaly tvář a přejížděly po ní sem a tam.

„Vypadá to skvěle. Není se vůbec čeho bát. Krásně se to zahojilo,“ mumlal si doktor Phillips pod fousy.
„No, myslím, že se můžete podívat,“ zavelel. Opatrně jsem otevírala oči a zadívala se do zrcátka, které přede mnou držela sestra.

Postupně jsem od sebe rozlepovala víčka a zaostřovala na obraz před sebou.

Viděla jsem dívku s vlasy, jako mám já, očima jako mám já, ale něco bylo jinak než u mě. Její pravá půlka obličeje byla hladká. Ani stopa po nějakých jizvách. Bylo tam sice pár červených flíčků, ale nebylo to nijak hrozné.

Vyprostila jsem ruku z Edwardova sevření a šáhla si na tvář. Dívka v zrcadle udělala to samé. Pohladila jsem se po obličeji a stále jen vyjeveně zírala.

„Ty červené skvrny za pár dní vyblednou. Není se čeho bát,“ řekl doktor.

Všichni mě pozorovali a čekali na mou reakci. Já však jen seděla a koukala na sebe. Přišlo mi to neuvěřitelné. Jak je možné, že dokázali odstranit ty hrozné jizvy.

Někde hluboko uvnitř mě začal klíčit pocit radosti. Nejdřív to bylo jen takové malé šimrání a pak se ten pocit začal rozlévat po celém těle, do všech údů. Cítila jsem strašnou úlevu a štěstí a… Po tvářích se mi začaly koulet slzy jako hrachy a k tomu jsem se ještě začala smát.

Musel na mě být vážně krásný pohled. Člověk, který se směje a brečí zároveň, šílenost.

Edward mě objal kolem ramen a dal mi pusu do vlasů. Smích mě přešel a já už jen brečela. Schovala jsem obličej do jeho ramene a vzlykala jako malá. Edward mě hladil po zádech a sem tam mě líbnul.

Byla jsem tak šťastná.

Zdvihla jsem hlavu a podívala se Edwardovi do očí. Nádherně se na mě usmíval a pak mě políbil. Vložila jsem do polibku všechnu radost, co jsem právě cítila a pořádně ho prohloubila.

Pak jsem si uvědomila, že tu nejsme sami. To je trapas. Odtáhla jsem se od Edwardových rtů a polekaně se kolem sebe rozhlédla. Byli jsme tam naprosto sami. Ani jsem si nevšimla, že by doktor se sestrou odešli. Tím líp. Znovu jsem se otočila na Edwarda a přitiskla svá ústa na ta jeho.

---

Před domem zatroubilo auto. Ještě jsem se rychle zkontrolovala v zrcadle a seběhla se schodů.

Je tu můj první školní den po… ani nevím, jak dlouhé době. Byla neklidná a dost se toho obávala. Uměla jsem si živě představit, jak mě budou všichni okukovat. Na tak malém městě se rozneslo, že jsem byla zraněná a pak na plastické operaci. Všichni budou koukat a hledat nějaké známky toho, co se stalo.

A hlavně jsem měla strach z Jakea. Netušila jsem, jak budu reagovat, až ho znovu uvidím. Co jsem věděla od Alice, do školy normálně chodil a Cullenovým se vyhýbal velkým obloukem. O mně se prý nikdy nikomu ani nezmínil. Všechno tohle vím od Alice, protože Edwarda se na něj bojím zeptat. Téma Jake je jako granát, který ani jeden z nás nechce odjistit.

Mamka jde dneska do práce déle, aby mě mohla vyprovodit. Řekla bych trochu přehnaná péče, ale když jí to udělá radost, tak co.

„Mami, tak já letím. Edward už je tu,“ zavolala jsem do kuchyně, když jsem se obouvala.

„Dobře, zlato. Drž se, a kdyby něco, zavolej a přijedu pro tebe.“ Ano to vím. Slyšela jsem to asi tisíckrát. Ať jí zavolám, že mě vysvobodí ze spárů střední školy. Asi si myslí, že na mě budou spolužáci zlí nebo co.

„Jasně. Tak ahoj.“ Dala jsem jí pusu na tvář a vyšla ze dveří.

Ze zadního sedadla Volva se na mě zubila Alice s Jasperem. Tušila jsem, proč tu Jasper je, měl mě uklidňovat.

Rychle jsem Edwarda políbila, přivítala se s těma dvěma a už jsme jeli.

Cesta utekla až nehorázně rychle. Za celou dobu v autě mluvila akorát Alice. Nevím o čem, protože jsem byla duchem jinde. Cítila jsem návaly pohody, ale ty po chvilce, vytlačeny strachem a teď trochu i panikou, mizely v dáli.

Edward zaparkoval, obešel auto a jako vždy otevřel moje dveře a pomohl mi ven.

Oči celého parkoviště se upřely na mě. Celá jsem zrudla a nejraději bych zalezla zpátky do vozu a hodně rychle vypadla. Ale to by tu nesměla být celá Cullenovic rodinka, samozřejmě mimo Carlisla a Esmé. Všichni se postavili kolem mě, jako nějací bodyguardi a byli připraveni mě bránit proti všemu a všem.

Edward mi pevně stisknul ruku a pomalu jsme se vydali ke dveřím školní budovy.

Hlavy spolužáků se za námi otáčely a já v obličeji cítila tisíce jehliček rejdících sem a tam, to jak každý lustroval moji tvář a hledal nějaké zbytky zranění. Jediné, co mohly zahlédnout, byly červené skvrnky, ale ty byly viditelné jen hodně z blízka.

Už jsme byli skoro u vchodu, když jsem se zarazila a nebyla schopna udělat už ani krok.

Nedaleko skleněných dvoukřídlých dveří postával v hloučku hlučných kamarádů Jake.

Všechno se to vrátilo v plné síle. Jakoby to bylo včera, jsem si vybavila, jak mě opustil a pak dvakrát napadl a následně skoro zabil. To se mu sice nepovedlo, ale následky byly dost velké, naštěstí překonatelné.

Sáhla jsem si na hrudník, kde jsem pod tričkem zřetelně cítila jizvy. Ano, proto jsem si je chtěla nechat. Bylo to takové malé velké připomenutí. Nechtěla jsem zapomenout co je zač, co mi provedl. Nikdy. Možná to někdo nepochopí, ale cítila jsem potřebu si to pamatovat.

Taky si mě všimnul. Jeho tmavé oči mě protly jako dva ohnivé šípy. Propichovaly a propalovaly mě zároveň.

Jeho pohled byl výsměšný. Měl by se takhle tvářit někdo, kdo udělal něco tak hrozného jako Jake? Já myslím, že ne.

Nakonec se jízlivě usmál a pokynul hlavou na pozdrav. Jeho pohled byl takový temný, krutý, nebezpečný. Jakoby mi jím chtěl něco říct.

Začala jsem se klepat jako osika.

Vedle mě se ozvalo hluboké zavrčení.

Edward se díval stejným směrem jako já. Když jsem se ke dveřím očima vrátila, už tam nikdo nestál. To mě však neuklidnilo. Dál jsem se klepala a odmítala se pohnout z místa.

„Bello, lásko, je ti dobře?“ strachoval se Edward, který se teď zdál být naprosto v pohodě.
„Já nevím, asi jo,“ zašeptala jsem.
„Jestli chceš, tak můžeme odejít,“ navrhl. Tohle řešení se mi moc líbilo, ale věděla jsem, že stejně jednou do té školy budu muset a čím déle to budu odkládat, tím to bude horší.
„Ne, pojďme na hodinu,“ rozhodla jsem.

Edward si přehodil rozvrh, aby měl všechny hodiny se mnou. Byla jsem ráda, protože s ním jsem se cítila v bezpečí.

První hodinu jsme měli společně s Alice a Jacobem, samozřejmě.

Připadala jsem si jako pár dní po našem rozchodu, kdy mě bombardoval zlými pohledy. Teď to je úplně stejné.

Edward vedle mě byl napjatý, jasně jsem to cítila. Ale když jsem se zeptala, co se děje, reagoval jen vrtěním hlavy a slovy, abych si nedělala starosti, že je všechno v pořádku. Jestli si myslel, že mě tím uklidní, tak se šeredně pletl. Naopak, byla jsem z toho ještě víc nesvá než dosud.

_________________________________________________________________________

Jakpak se Vám líbil další díl? Zanechte mi prosím komentík. Děkuju

Jinak Vám chci oznámit, že se pomalu blížíme do finiše. Vidím to ještě tak na dva tři díly.

PS: už nemusí být 30 komentů na další díl. viz moje shrnutí

_________________________________________________________________________

23. kapitola     SHRNUTÍ     25. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Opravdová láska? - 24. kapitola:

 1
3. Jana S
27.04.2014 [23:06]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28.10.2012 [9:47]

BellaSetZ Jacoba bych nejraději udělala čtyři malý do školky, to je vážně kretén - a to normálně sprostá nejsem a nenadávám. Tohle je vážně blb. Emoticon Neskutečné. Potom, co jí udělal, v sobě nenašel ani kousek studu ani kousek výčitek nebo svědomí? To není člověk - jo, je to vlkodlak, já vím - ale obrazně řečeno... Emoticon Emoticon
Kapitola byla nádherná. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Kačka
05.06.2011 [1:47]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!