Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdová láska? - 22. kapitola

Opravdová láska? - 22. kapitolaTak z původního plánu psát o návštěvě doktora nějak sešlo a já se dostala úplně někam jinam, než jsem předpokládala. Teda, Bella je na cestě k doktorovi, ale ta se nečekaně prodloužila. Co se stalo? To se dozvíte, když si přečtete tuhle kapitolu. Chtěla bych poděkovat všem za tu spoustu komentářů. Jsem z nich nadšená a moc se těším na další:) Hezké čtení přeje Vaše Zuzka88

22. kapitola

Ráno jsem vylétla z postele v sedm hodin a nemohla se dočkat, až přijde Edward. Naši na mě koukali, jakoby mi ruplo v bedně.

Já se jen usmívala a chodila každých pět minut k oknu, abych se podívala, jestli už Edward nejede.
„Co tam pořád vyhlížíš?“ ptal se táta. „Sedni si prosím tě. Začíná se mi z tebe motat hlava.“ Vůbec jsem na něj nedbala a dál pokračovala ve své dosavadní činnosti.

V devět hodin jsem se konečně dočkala. Edward ani nestihl zazvonit a už jsem otevírala. Chtěla jsem mu dát pusu, ale za zády jsem měla mamku, tak jsem to prozatím odložila.
„Mami, to je kamarád Edward, je to bratr Alice. Edwarde, moje máma,“ představila jsem je.
„My se známe, že Edwarde,“ prohlásila mamka. Jo? A odkud?
„Edward tě přeci tenkrát přinesl, když Jakob a ty…“ nechala větu vyznít do ztracena.
„Jo, jasně.“ Na to si pamatuju. Až moc dobře.
„Dobrý den, paní Swanová,“ pozdravil Edward zdvořile.
„Jen Renée, Edwarde. Ráda tě znovu vidím,“ usmála se na něj. Uvnitř jsem ucítila malé bodnutí. Že by žárlivost? Přeci nebudu žárlit na svou matku.

„No, my asi půjdeme nahoru,“ zavelela jsem a chtěla Edwarda co nejrychleji odvést.
„Bello, my s tatínkem za chvíli odjíždíme do Seattlu, vrátíme se večer, ano? Tak tu neprováděj žádné hlouposti,“ upozornila mě mamka. No jo, vždyť je sobota a oni jedou ke známým. Jak jsem na to mohla zapomenout? Docela snadno. V poslední době šly takové informace mimo mě.
„Jo, neboj,“ zahučela jsem a už zavírala dveře svého pokoje.

Váhavě jsem se otočila na Edwarda. Nevěděla jsem, jak se k němu chovat, jestli spolu teda chodíme, nebo co to včera vlastně bylo. Chvíli jsem před ním stála a ve mně se odehrával boj, jestli ho obejmout, nebo začít jen mluvit, jako kamarádka.

Vyřešil to za mě. Jemně mě vzal jednou rukou kolem pasu, přitáhl si mě blíž, druhou ruku prostrčil pod mými vlasy a položil ji na krk. Sklonil ke mně hlavu a opatrně mě políbil na rty. Trochu otálel, tak jsem ho objala kolem krku a víc se do polibku položila. Nenechal se dlouho pobízet a polibky mi s chutí oplácel.

Začal mi docházet vzduch, jako obvykle. Edward vypadal naprosto v pohodě. Maličko jsem se odtáhla a zhluboka se vydýchávala. Pak jsem se opřela o jeho hruď a užívala si jeho objetí a tu neuvěřitelnou vůni.
„Proč ti to tak trvalo?“ zašeptala jsem. Asi pochopil, co myslím, protože hned odpověděl.
„Chtěl jsem tě nechat vyspat,“ řekl se stopou úsměvu v hlase.
„Hmm, stejně jsem nespala. Nemohla jsem se tě dočkat,“ přiznala jsem se.
„To jsem moc rád,“ zasmál se a znovu našel moje rty.

Z ničeho nic ode mě odskočil, nechal mě stát na místě a sám si sedl na postel. Nechápala jsem, co to má znamenat.

Ťuk, ťuk.
„Dále.“
„Bello, nechtěla jsem rušit, ale už jedeme,“ oznamovala mi mamka a zvědavým pohledem prošmejdila každý kout pokoje, jakoby hledala důkazy zakázané činnosti.
„Jo, tak si to užijte a pozdravujte. Ahoj.“
„Měj se zlato. Edwarde.“ Zase ten „vševědoucí“ úsměv.
„Nashle,“ oplatil jí Edward a ona konečně zavřela dveře a odešla.

Tázavě jsem se na Edwarda podívala. Jak mohl vědět, že mamka jde?
„Slyšel jsem její kroky a myslím, že by nebylo vhodné, aby nás tu nešla, jak se po mě vineš.“ Cože? Já že se po něm vinu? Co pak dělá on. To on se tu na mě vrhnul.
„Ty, tak máš co říkat, ale když se ti to nelíbí,“ pokrčila jsem rameny, otočila se k němu zády a hodlala si najít nějakou práci.
„Ale no tak, přece by ses nezlobila,“ objal mě zezadu kolem pasu a políbil na tvář. „Já mám moc rád, když se na mě vineš a takhle,“ otočil mě k sobě čelem, zdvihl mě a obtočil si moje nohy kolem pasu. „Takhle, je to nejlepší.“

Usmál se na mě tak nádherně, že jsem málem zapomněla dýchat a když se ke mně trochu nahnul, tak jsem neváhala a tu nepatrnou mezeru přerušila.

 

„Edwarde?“ začala jsem opatrně.
„Copak?“ zeptal se vesele.
„Víš… pamatuješ, co jsi mi slíbil říct, až budu zdravá?“ Evidentně si to pamatoval, protože ztuhl. Ruce se mu zastavily na místě.
„Bello, nemyslím, že je to dobrý nápad,“ vykrucoval se.
„Ale já ano. Už jsi mi to slíbil. Prosím,“ žadonila jsem. Edward se ode mě odtáhnul a sedl si tak, aby na mě viděl. Tvářil se skoro, jako by ho někdo mučil.
„Já tě prosím, Bello. Nechme to ještě pár dní být. Nechci o tebe hned přijít, teď, když jsem tě konečně získal.“ Svými slovy mě lehce vyděsil. Copak mi chce říct, že jsou nájemní vrazi nebo co? Nevím, co hrozného by mi musel říct, abych ho nechtěla.

A hlavně po tom, co se s Jakoba vyklubal vlk nebo něco podobného, už to horší nebude. Vždyť tohle úplně odporuje zdravému rozumu.

„Edwarde, já tě miluju, není nic, kvůli čemu bych tě opustila,“ přesvědčovala jsem ho.
„Bello, prosím. Počkej ještě tak týden, až zjistíme, jak to bude s tou operací. Neměla by ses teď rozrušovat. Počkej po operaci,“ přemlouval mě.
„Ty to pořád natahuješ, nejdřív říkáš týden, teď po operaci. Ale ať je po tvém. Máš čtrnáct dní. Víc ani ťuk a pak se z toho už nevykroutíš, rozumíš,“ přísně jsem se na něj podívala.
„Ano, a děkuju moc. Slibuju, že pak ti to povím. Miluju tě.“ Zase mě vzal do náruče a já zapomněla, o čem jsme mluvili.

 

Sobota utekla rychle, jelikož jsme byli sami, tak jsme si to náramně užili a neděle jakbysmet. Trávila jsem veškerý čas s Edwardem a část neděle i s Alice. Bylo to skvělé, skoro jako by se nic nestalo. Ale stalo, bohužel. Připomínal mi to každý pohled do zrcadla a myšlenka na to, že v pondělí jedu k doktorovi do Seattlu.

Ale byla jsem šťastná, přes všechno, co se mi stalo, jsem byla konečně šťastná a spokojená a mohla za to jediná osoba. Edward.

Byla neděle večer, ležela jsem v posteli a přemýšlela o celém tom víkendu. Edward před chvílí odešel. Domluvili jsme se, že mě ráno vyzvedne a pojedeme k doktorovi. Nevím, na co jsem se těšila víc, jestli na doktora nebo Edwarda, ale spíš Edwarda.

Neměla jsem co dělat, tak jsem začala očima přejíždět po hřbetech knih v knihovně. Zastavila jsem se na knize v modrých deskách se zlatým písmem. Byly to místní příběhy a legendy, dřív jsem je hodně často a ráda četla. Už je to docela dávno, co jsem je měla naposledy v ruce.

Vstala jsem a vytáhla ji z knihovničky. Pohodlně jsem se uvelebila na posteli a dala se do čtení. Nebyla nijak tlustá, takže jsem ji přečetla celou, než jsem šla spát.

Zase se mi zdálo o Jakobovi, který se proměnil ve vlka a pak se tam objevil Edward, který se s ním popral. Jake byl ve vlčí podobně, ale Edward se na něj vrhl, jako by si byli rovni. Bála jsem se o něj a křičela, ať uteče, že ho zabije, ale on na mé volání nedbal a dál se s ním rval. K mému překvapení používal k boji zuby. Divné. Vlkovi se podařilo dostat Edwarda na záda a svoji mohutnou tlamu plnou bílých ostrých zubů sklonil k Edwardově tváři. Znovu jsem zařvala a v tom jsem se probudila.

Byla jsem zalitá potem, za oknem už bylo světlo. Podívala jsem se na mobil a zjistila, že je sedm. Dům byl prázdný, rodiče odešli do práce. Včera mi dalo velkou práci přesvědčit mamku, aby se mnou dneska nejela. Trvala na tom, že mě jako rodič musí doprovodit. Ale já nechtěla, protože jsem se bála jejího chování. Mamka hodně vyjadřovala své city a já měla strach z toho, že mi doktor řekne, že už takhle budu vypadat na vždy a mamka začne vyvádět a já to nevydržím a sesypu se. S Edwardem to bude jednodušší, on moje opora.

Měla jsem akorát půl hodiny na přípravu. Rychle jsem se umyla, oblékla a vzala si malou snídani. Zrovna jsem otevírala dveře, když na příjezdové cestě parkovalo stříbrné Volvo.

„Ahoj,“ pozdravil mě Edward a už se po mě sápal.
„Ahoj.“
„Jak se vyspala?“ zajímal se.
„Docela dobře.“ Nebudu mi vykládat, že díky němu a Jakovi moc ne. Asi by si zaklepal na čelo, kdyby slyšel, co se mi zdálo a místo k plastickému chirurgovi by mě odvezl rovnou na psychiatrii.

Galantně mi otevřel dveře a čekal, až nasednu. Sám pak oběhl auto a než nastartoval znovu mě políbil.

Za tu dobu, co se s Edwardem známe, jsem si zvykla, že jezdí rychle, ale když jsme byli na dálnici a já jen tak náhodou pohlédla na tachometr, tlumeně jsem vykřikla. Edward se na mě okamžitě podíval, aby se ujistil, že mi nic není a než se stihl zeptat, co se děje, pronesla jsem. „Mohl bys prosím trochu zpomalit? Ráda bych tam dojela živá.“ Edward se zachechtal. Tak jemu to přijde k smíchu.
„Lásko, ještě nikdy jsem neboural, neboj se.“ Ale pro můj klid klesla ručička tachometru pod 200km/h.

Spokojeně jsem zavřela oči. Čeká nás ještě dlouhá cesta, tak proč si ji neukrátit spánkem. Cítila jsem se nevyspalá. Edward mě chytil za ruku a lehce je stisknul. Usmála jsem se, ale nepodívala se na něj.

Usnout jsem nemohla, tak jsem prostě jen tak přemýšlela. Opět jsem si vybavila ten sen. Edward a Jakob bojující na život a na smrt. Něco mi to připomínalo, ale co? No tak, Bello, vzpomeň si.

Ano, ty legendy. Kmen Quiletů se mění ve vlkodlaky a bojují proti studeným. Tedy ne, že by s nimi přímo bojovali, ale chránili před nimi lidi. Ty studení byli ve skutečnosti upíři. Silní, rychlí, krásní, s bledou pletí, ostrými zuby a bledou pletí.

Moment, tenhle popis sedí hned na několik osob, které znám. V tom snu bojoval Edward zuby. Panebože. Zděšeně jsem otevřela oči a podívala se na něj. Díval se před sebe. Bledý jako vždycky a jeho ruka na mé byla studená jako led.

Začalo se mi špatně dýchat a srdce se mi rozběhlo kupředu.

Edward se na mě u úsměvem otočil a když viděl můj výraz, jeho krásná tvář zvážněla.

Vytrhla jsem mu svou ruku a zakřičela. „Zastav!“ Okamžitě mě poslechl. Rozepnula jsem si pás a otevřela dveře auta a vyskočila ven. Edward taky vystoupil a šel za mnou.

Přeskočila jsem příkop, který lemoval silnici a ustupovala dál. Byl tam malý lesík. Nenapadlo mě nic jiného, než do něj vlézt. Edward se mi stále držel v patách.

„Stůj. Zůstaň, kde jsi. Nepřibližuj se ke mně,“ přikazovala jsem mu a ruce napřáhla před sebe jako obranu.
„Bello, prosím tě, uklidni se.“
„Jak jsem mohla být tak hloupá? Znám ty legendy celý svůj život. Proč mi do nedošlo? Proč mě to nenapadlo po tom, co se stalo s Jakem. Já jsem tak pitomá?“ nadávala jsem si.
„Lásko, prosím tě, já ti to vysvětlím,“ uklidňoval mě Edward, ale stále zůstával na místě a to bylo dobře. Nechtěla jsem, aby se ke mně přibližoval. Je to vrah. Já se zamilovala do vraha. To snad nemůže být pravda.
„Co mi chceš vysvětlovat. Jsi upír. To je to tvoje tajemství. A tvoje rodina taky, všichni jste upíři,“ křičela jsem skoro hystericky.
„Bello já…“ nevěděl jak dál.
„Nechal jsi mě, abych se do tebe zamilovala. Nechtěl jsi mi to říct. Chtěl jsi počkat. Proč? Copak se za dva týdny změní? Nic,“ pokračovala jsem dál. „A co bude teď? Jaké se mnou máš plány? Budu tvoje večeře?“ řekla jsem ironicky. Je to upír, asi bych se mu neměla přímo takhle nabízet.

„Ne, to bych nikdy neudělal,“ ohradil se dotčeně. „Bello, já tě miluju. Copak to nechápeš. Vím, že jsem ti to měl říct, ale bál jsem se přesně tohohle, co se tady děje. Bál jsem se tvé reakce a toho, že mě definitivně odmítneš. Nikdy bych nebyl schopen ti ublížit. Takže jestli chceš, je tohle naposledy co se vidíme. Vezmi si mé auto. Já se domů dostanu.“ Abych viděla, že to myslí vážně, podával mi klíčky od Volva. V očích měl vepsanou hroznou bolest, utrpení. Nechtěla jsem ho takhle vidět. Ať byl cokoliv, pohled na jeho smutnou tvář mě ničil.

Co teď? Měla bych si vzít klíčky a odjet, jak navrhoval. To by udělal každý rozumný člověk, ale já nejsem rozumná, já jsem zamilovaná. Představa, že ho tady nechám, odjedu a už ho nikdy neuvidím mě bolela. Stačil ten poslední měsíc bez něho. Byl to nejhorší měsíc mého života a to nejen kvůli těm zpropadeným jizvám.

Přešlápla jsem z nohy na nohu, stále nerozhodnutá. Edward se nepohnul ani o milimetr. Stále na mě upíral své nešťastné oči, ve kterých se spolu s bolestí objevilo ještě něco. Láska, něha? Copak by se na mě takhle díval někdo, kdo mi chce ublížit? Proč je to tak těžké. Proč se to všechno musí dít zrovna mě. První přítel vlk a druhý upír. Vážně jako z nějakého nepovedeného filmu.

Je to vrah, našeptávala mi jedna část mého já. Druhá se nenechala zahanbit a přisadila si svou. Co na tom záleží. On ti neublíží a budete spolu. Mám z něho vůbec strach? Ne, je to pořád ten samý Edward, kterého jsem poznala ve škole. Pořád má ten krásný úsměv, zlaté oči, bronzové vlasy. Jen je to upír. Jak moc na tom záleží? Záleží na tom vůbec. Možná, kdo ví. Věděla jsem jedno, nedokážu Edwarda opustit, tedy ne hned. Nemůžu bez něj být a to se asi nikdy nezmění.

„Edwarde,“ vydechla jsem jeho jméno a postoupila o krok k němu. Pak další krok a další. Najednou to bylo snadné. Zavřela jsem jeho otevřenou dlaň s klíčky a trochu do ní strčila, aby ruku stáhnul.

Při tom gestu mu v očích svitla naděje.
„Vysvětlím ti to,“ zašeptal. Doufala jsem, že řekne něco, co změní situaci. Bylo mi jasné, že upírem už zůstane, ale třeba to s tím vražděním nebude tak hrozné. Třeba zabíjí jen… blbost. Upír zabíjí jakékoliv lidi. Mohli by to být třeba moji rodiče. Trochu jsem se otřásla. Nelíbila se mi představa mých rodičů, jak je vysává upír a taky jsem si neuměla představit Edwarda jako vraha. Vždyť byl tak hodný. Ale on si asi nemůže vybírat.

„Dobře,“ řekla jsem nazpátek. Edward si oddychl, upřel na mě svůj pronikavý pohled, pod kterým mi měkla kolena a začal.

„Bello, moc se omlouvám, že jsem to nechal zajít tak daleko. Měl jsem ti to říct dřív, jenže já se do tebe zamiloval a najednou to nešlo. Měl jsem strach, že bys nikdy ani nezavadila o takovou zrůdu jako jsem já. Věděl jsem, že by pak šlo všechno k čertu a já jsem takový sobec, že jsem to nechtěl dopustit. A když se stalo to s Jakobem… Byla to moje vina. Víš, to já jsem spustil jeho přeměnu. Kdybych se tu nikdy neobjevil. Zůstal by normálním člověkem a ty byl teď byla šťastná, bez jizev, za které můžu já.“

Když mluvil skoro jsem nedýchala. Jak jsme se proboha od jeho upírství dostali až k mým jizvám? On za to přeci nemůže, nenutil Jaka, aby mi to udělal. On mě přeci tenkrát zachránil.

„Když jsem tě poprvé uviděl, tenkrát v tom lese. Spala jsi a už tehdy jsi mi učarovala. A pak, když ses na mě podívala těma svýma čokoládovýma očima, skoro jako by se probudilo moje mrtvé srdce. Nedokázal jsem tě dostat z hlavy. Ze začátku nebylo zrovna lehké být v tvé společnosti. Neuvěřitelně krásně voníš a já měl co dělat, abych se na tebe nevrhnul, ale když jsi tam ležela, celá od krve a umírala, urovnal jsem si své priority a zjistil, že bych ti nedokázal ublížit. Ten zbytek člověka ve mně by to tomu netvorovi nedovolil. Nemohl bych pak žít sám se sebou.“

Při tom vyprávění měl sklopenou hlavu a vypadal ztracen ve vlastních vzpomínkách. Najednou mi ho bylo líto. Jak tam tak stál jako by mu uplavaly hračky. Ale já to potřebuju slyšet všechno, pak se teprve můžu nějak rozhodnout.

„Za celou svou upíří existenci jsem ani jednou nepocítil to co teď. Nikdy jsem tak moc netoužil po něčí krvi, ale překonal jsem to. Víš, naše rodina nežije jako normální upíři. Živíme se zvířecí krví,“ oznámil mi.

Zvířecí krví. Zvířecí krví? To je skvělé. To znamená, že Edward není vrah, nezabíjí lidi. Ze srdce mi spadl obrovský kámen. Zbytek mě nezajímal. V tuto chvíli mi to stačilo. Ale Edward byl připraven pokračovat, tak jsem ho nechala.

„Začal s tím Carlisle. Nechtěl žít jako monstrum, tak si vybral tento způsob života. Nikdy neokusil ani kapku lidské krve a nakonec se naučil ovládat do takové míry, že se mohl stát lékařem. A tak žije celá rodina. Ale musím se přiznat, že já nemám tak čistý rejstřík jako Carlisle. Měl jsem takové telecí období, kdy jsem od rodiny odešel, protože mi tento život nestačil. Chtěl jsem žít jako plnohodnotný upír. Tehdy jsem zabíjel. Vybíral jsem si jen kriminálníky a zlé lidi. Tím jsem si to ospravedlňoval. Že čistím svět od zla, ale stejně jsem zabíjel a teď vím, že jsem na to neměl právo.“ Konečně zvedl hlavu, aby viděl mou reakci a zdál se dost překvapen.

Ale nemůžu mu to mít za zlé. Po tom, co jsem tu předvedla, jak jsem křičela a tak… Teď mám úsměv na tváři, jako by se nic nestalo.

„Bello?“ zeptal se vyjeveně, jako by se bál o mé duševní zdraví.
„Ano?“ opáčila jsem a dál se usmívala.
„Jsi v pořádku?“ Tak jsem měla pravdu opravdu se strachoval o to, jestli jsem se nezbláznila. To je milé. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale měla jsem najednou strašně veselou, skoro rozvernou náladu.
„Neměla bych být?“ Jsem zvědavá, jak dlouho se vydržíme bavit otázkami.
„No, já nevím. A jsi?“ Málem jsem se rozesmála na celé kolo, ale Edward se tvářil smrtelně vážně. Trošku mě tím usměrnil, tak jsem přestala blbnout a normálně mu odpověděla.
„Je mi fajn.“
„Chceš odjet?“ ptal se se bázní v hlase.
„Ne,“ odpověděla jsem prostě. „Teda nechci odjet bez tebe.“

Chudák vypadal trochu zmateně.
„Edwarde, já tě miluju a to, že jsi upír na tom nic nezmění.“ Ještě víc vykulil oči.
„Vážně?“
„Ano.“ Překonala jsem posední vzdálenost, která nás dělila a objala ho kolem pasu. „Ale mám pár otázek.“ Pořád trochu váhal, ale nakonec mě sevřel svými pažemi a hlavu zabořil do mých vlasů.
„Samozřejmě, s tím se počítá. Miluju tě,“ vydechl a úlevně se zasmál.
_________________________________________________________________________

Netrpělivě čekám na Vaše hodnocení, tak ho prosím písněte dolů. Kuju :)

_________________________________________________________________________

21. kapitola     SHRNUTÍ     23. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Opravdová láska? - 22. kapitola:

 1
28.10.2012 [9:36]

BellaSetTrochu jsem se lekla, když jí podával ty klíčky, ale ona to překonala. Kapitola se dá vystihnout jen jedním slovem - dokonalé! Emoticon Emoticon Emoticon

1. Kačka
05.06.2011 [1:24]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!