Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdová láska? - 21. kapitola

Opravdová láska? - 21. kapitolaTak já nevím. Je tu Edwardův pohled, Bellin pohled, trocha romantiky a nic víc. Nejsem s tím spokojená, ale nějak mám v hlavě prázdno a ne a ne vymyslet něco pořádnýho. Takže se omlouvám a očekávám kritiku. Vaše Zuzka88

21. kapitola

Edward

Tak a mám, co jsem chtěl.

Za všechno co se teď děje můžu jen já. Kdybych si nezačal s Mary, tak bychom s Bellou mohli být spolu, nebo aspoň nemusel být žádný důvod k rozhovoru, který se nakonec ani neuskutečnil.

To co se stalo Belle, je moje vina. Proč je asi Jakob vlkodlak? No kvůli tomu, že se nudil, to opravdu není. To já jsem spustil jeho přeměnu, kdybychom sem nepřijeli, bůhví, jestli by se to někdy stalo.

Ale… to bych zase nikdy nepoznal Bellu. Představa života bez Belly byla hrozná. Ne teda, že by teď mém životě byla.

Vůbec mě k sobě nechce pustit. Když už to vypadalo, že by to snad šlo, tak z toho zase nic není.

Alice říká, že se mi Bella vyhýbá, protože má na obličeji jizvy, ale já nevím. Bojím se toho, že mě obviňuje za to, co se stalo, že mě nenávidí. Při té představě jsem se otřásl.

Bella od sebe nakonec vyhnala i Alice. K mému největšímu překvapení za ní mohla jen Rosalie. Vážně na tom musela být špatně.

Pokaždé, když se od ní Carlisle vrátil, jsem se ho vyptával na její stav a slovy, že nejí, nepije a jen tak leží, mi bodal dýky do srdce.

Po dvou dnech odloučení jsem to nevydržel a šel za ní. Samozřejmě v noci, když spala a oknem.

I ve spánku vypadala ztrhaně. Tmavé kruhy pod očima, skoro průsvitá pokožka, tváře propadlé. Sedl jsem si k ní na postel a opatrně ji pohladil po tváři, bál jsem se, abych jí nějak neublížil.

Při mém doteku se zachvěla a tvář víc přitiskla do mé dlaně. Moje mrtvé srdce zaplesalo.

Jak natočila hlavu, měsíc ozářil zraněnou půlku jejího obličeje. Jizvy byly teď červené, lehce vystouplé, ale pořád to byla ta samá Bella. Moje Bella. Bella, bez které nemůžu žít.

Už je to asi měsíc, co za ní takhle po nocích chodím, aniž by to tušila. Týden z toho měsíce jsem musel do nemocnice, protože tam Bella, kvůli tomu že nejedla, musela.

Teď už je zase doma, sice už trochu jí, ale stále vypadá nemocně. Kdybych mohl, snad bych i plakal.

Zničil jsem Belle život, sám teď její nepřítomností neuvěřitelně trpím, ale zasloužím si to, jako nikdo jiný.

Pořád jsem čekal, že ve škole narazím na Jakoba. Byl jsem rozhodnutý mu zakroutit krkem. Emmett s Jasperem mě museli dost přemlouvat, aby nešel do La Push a nezabil ho. Kdyby nebylo té pitomé smlouvy, už by nechodil po téhle zemi.

I ve škole jsem měl smůlu. Od toho dne, co napadl Bellu, se neukázal. Prý přestoupil na jinou školu. Moc jsem se potom nepídil, protože kdybych věděl, kde je, tak by mě to za ním táhlo.

Stál jsem u okna, pozoroval ptáky, vysedávající na větvích stromů, veverky hopsající po lese, ale nic z toho nevnímal. Vzpomínal jsem, na ten víkend, kdy u nás Bella byla poprvé. Tehdy jsem si uvědomil, že ji miluju.

Na mysli mi vytanul náš první polibek. Něco uvnitř mě se sevřelo. Vědomí, že už ji nikdy nepolíbím, bylo hrozné.

I když jsem to nepotřeboval, nadechl jsem se, asi ze zvyku. Do nosu mě uhodila úžasná vůně. Jedinečná vůně. Vůně Belly. Že bych měl z toho zoufalství halucinace?

Otočil jsem se a díval se přímo do jejích velkých čokoládových očí. Stála u dveří a vypadala tak nejistě, zranitelně.

Je tady, přišla za tebou, našeptával mi hlas v mé hlavě. Je to možné. Opravdu za mnou přišla? Ještě jsem se na ni chvíli díval. Nemohl jsem se toho obrazu před sebou nabažit.

V krku mě pálilo. Už jsem dlouho nebyl na lovu. Neměl jsem chuť pobíhat po lese a honit se za jeleny a jinou havětí, teď jsem toho litoval. Ale je to přece Bella, té bych neublížil.

Stála a nehýbala se. V jejích očích jsem zahlédl spoustu pocitů a snad i lásku. To mě přinutilo se pohnout. Svojí přirozenou rychlostí jsem přešel nebo přeběhl místnost, jak chcete a sevřel ji v náručí.

Strašlivě se mi ulevilo. Byl to uklidňující pocit, mít ji u sebe.

Zabořil jsem obličej do jejích hedvábných vlasů a zhluboka se nadechl. Ano, je to skutečně ona, má Bella.

Bella

Edward mě mačkal ve své náruči a já věděla, že to je správné. Cítila jsem, že sem patřím, a nechápala jsem, jak jsem to bez něj mohla tak dlouho vydržet.

Bylo to, jako bych byla dlouhý čas mimo domov a teď se tam vrátila. Edward byl můj přístav, moje záchrana, moje všechno.

Síla těch emocí mě přemohla. Zřetelně jsem cítila, jak se mi do očí tlačí slzy a vytékají přímo na Edwardovu košili.

Trochu mě od sebe odtáhl, podíval se mi do očí a něžně se usmál. To mě rozplakalo ještě víc. Zvedl jednu ruku z mého pasu a palcem mi setřel potůčky slzy, které cestovaly po mé tváři.

Jeho prst se dotkl zrovna mé znetvořené části obličeje. Sklopila jsem hlavu a snažila se ji otočit tak, aby se na tu hrůzu nemusel dívat.

Edwardovi se však mé počínání asi nelíbilo, protože mi položil obě ruce na obličej, který zvedl k sobě a donutil mě tak dívat se přímo do jeho nádherných, dnes tmavých očí. Snažila jsem se ucuknout, ale marně. Jeho ledové ruce ani trochu neuvolnily sevření.

Když jsem se s ním přestala prát. Trochu stisk povolil, ale jen nepatrně. Stále jsem se topila v jeho pohledu, srdce mi uhánělo jako při maratonu a já měla pocit, že za chvíli vystřelí z mé hrudi a zmizí v dáli.

Nedalo se to vydržet, tak jsem sklopila pohled níž na Edwardovi rty. To nebylo rozumné. Dostala jsem neuvěřitelnou chuť ho políbit. Zjistit, zda jsou jeho polibky stále tak nádherné, jak si je pamatuju.

Možná myslel na to samé, těžko říct, ale najednou se opatrně pohnul směrem ke mně a svými rty mi lehce přejel po tváři. Bylo to jako pohlazení motýlích křídel. Dech se mi zadrhl, srdce taky, ale pak se rozeběhlo ještě větší rychlostí, pokud to tedy bylo možné. Už jsem myslela, že se konečně přesune na má ústa, ale on mi přejel po bradě na druhou tvář, tu zjizvenou. Něžně políbil ty červené příšery. Pěkně jedno po druhé. Přejel po nich od čela až po bradu, přes krk až k výstřihu trička, ten nebyl nijak velký, protože jsem nechtěla, aby byly jizvy vidět.

Když to opakoval po čtvrté, myslela jsem, že se rozsypu, nevím, jak přesně popsat ty pocity, co se ve mně odehrávaly. Byla jsem úplně mimo. Všechny mé pochybnosti, otázky, smutek, bezradnost, všechno to bylo najednou pryč. Byla jsem jen já a Edward, okolní svět přestal existovat.

Hlasitě jsem vzdychla Edwardovo jméno. Uslyšela jsem uchychtnutí a pak jsem se konečně dočkala a jeho rty spočinuly na mých. Slabě políbil nejdřív horní ret, pak dolní, pak je oba obkroužil studeným jazykem a já se zalykala slastí. Rty jsem pootevřela a Edward nezaváhal ani vteřinu.

Naše jazyky se vzájemně propletly a já byla naprosto spokojená.

Nevím, jak dlouho bychom se líbali, ale začal mi docházet vzduch, tak jsem byla nucena naše rty rozpojit.

Edward si opřel své čelo o mé a opět mě chytily pasti jeho tmavých duhovek.

„Miluju tě,“ zašeptal. „Navždy.“

„Miluju tě.“

 

Ležela jsem jako už tolikrát v Edwardově posteli, ale tentokrát to bylo jiné. Nebyla jsem tam sama. Ležela jsem mu na hrudi a neuvěřitelně si to užívala. Pořád jsem se v koutku mysli zaobírala otázkou, jak dlouho to může vydržet. Kdy asi procitne a uvědomí si pravdu? Ta nejistota tam pořád byla, ale teď jsem se rozhodla jí nezaobírat.

Edward mi prsty jedné ruky přejížděl lehce po obličeji a druhou mě hladil po zádech. Dívali jsme se na sebe, nemluvili a jen si to užívali.

Edward studoval každou část mého obličeje. Jeho oči byly jako laser, zřetelně jsem cítila, jak se mi vpíjejí do každého centimetru mé tváře. Začala jsem být nervózní, nemám na to, aby mě takhle zkoumal.

Pohnula jsem hlavou tak, že mi teď Edward viděl jen temeno hlavy.

„Bello,“ povzdychl si. Rukou mi zatlačil pod bradou, aby na mě zase viděl. Ať jsem se snažila sebevíc, jeho síle jsem nedokázala odolat.

„Přede mnou se neschovávej. Jsi, jaká jsi a já tě takhle miluju,“ ujišťoval mě. To jsou jen řeči. Ne, že bych si myslela, že Edward lže, to vůbec. Teď mě možná miluje, ale co za pár týdnů, když se bude muset denně dívat na mé jizvy. Bude mě moct porovnávat se svou krásou nebo svými krásnými sestrami. Jak v tom obstojím? Odpověď jsem znala. Neobstojím a budu muset odejít. Ale já nechci odejít, nechci ho opustit, ne teď, když jsme konečně spolu. Slzy mi zase vlezly do očí, potvory.

„Nad čím přemýšlíš?“ ptal se Edward opatrně.
„Jen tak,“ odbyla jsem ho.
„Už jsi přemýšlela o tom, co ti říkal Carlisle?“ Další, co ví o tom, co by se dalo dělat. Proč to všichni vědí a já ne. Odpověď je naprosto jednoduchá, neposlouchala jsem a vlastně mi to tak nějak bylo jedno, tenkrát.
„Víš… no… já vlastně nevím, co mi Carlisle říkal. Nedávala jsem pozor,“ přiznala jsem zahanbeně. Edward se pousmál.
„Tak co kdybychom si s ním šli promluvit?“
„Hmmm,“ zamručela jsem. Sice bych strašně moc ráda mluvila s Carlislem, ale na druhou stranu se mi nechce opouštět Edwardovu náruč.
„Dobře, tak to ještě chvíli počká,“ smál se mi do ucha sametový hlas a pak mě políbil. Byla jsem ráda, že ležím, protože se mi točila hlava a zatmívalo před očima.

 

„Carlisle?“ ptal se Edward, když zaťukal na dveře otcovi pracovny a otevřel je.
„Ahoj Bello,“ přivítal mě Carlisle. „Moc rád tě vidím. Vypadáš dobře, jen bys měla víc jíst, stále jsi kost a kůže.“ Prohlížel si mě svým doktorským okem. „Dokonce máš i barvu,“ pokračoval v prohlídce. Barvu jsem měla asi proto, že jsem byla červená až za ušima. Edward mě totiž držel kolem pasu a tiskl k sobě. Myslím, že před svým otcem by nemusel, ne? Teda, bylo mi to moc příjemné, asi až moc a to všechno způsobovalo můj ruměnec.

„Co pro vás můžu udělat?“
„Chtěla jsem si s tebou promluvit o...“ prstem jsem ukázala na svou tvář.
„Myslíš o tom léčení, jak jsem ti navrhovat?“ informoval se.
„No, já si vlastně až tak nevybavuju, co jsi mi říkal. Víš, já jsem tě neposlouchala.“ Začervenala jsem se ještě víc.
„Tak se posaďte a probereme si to.“

Carlisle si sedl za svůj stůl a my naproti do kožených křesílek.
„Tak já to vezmu od začátku.“ Usmál se na mě.
„Znám jednoho moc dobrého plastického chirurga v Seattlu.  Doktor Phillips je ve svém oboru kapacita. Myslím, že by se na tebe mohl podívat a uvidíme, co se s tím dá dělat.“ Plastický chirurg? Proč mě to nenapadlo dřív. No jasně.
„To by bylo skvěné.“ Rozzářila jsem se. „ A kdy bych k němu mohla jít?“ zajímala jsem se hned.

Edward i Carlisle se mé nedočkavosti shovívavě zasmáli.

„Já mu hned zavolám a domluvím se s ním, ano?“ Horlivě jsem přikývla.

Celá netrpělivá jsem sledovala, jak Carlisle bere telefon a vyťukává číslo. Pak chvíli poslouchal a nakonec řekl.
„Ahoj Jeffe. Tady Carlisle.“
„Mám se dobře díky za optání. Volám proto, že bych u tebe potřeboval domluvit konzultaci synově přítelkyni.“ Jsem synova přítelkyně? Asi ano. Edward mi víc stiskl ruku.
„Ano.“ Bohužel jsem slyšela jen co, co říkal Carlisle.
„Tak kdy by se ti to hodilo?“
„No to by bylo výborné. Ano, bude tam.“
„Moc ti děkuju. Určitě se přijedu podívat. Pozdravuj ženu.“
„Díky, určitě to Esmé vyřídím. Měj se,“ řekl nakonec a zavěsil.

Vyčkávavě jsem se na něj dívala.
„Tak?“
„Očekává tě v pondělí v deset,“ oznámil mi tu skvělou zprávu.
„Tak brzy? To je paráda,“ radovala jsem se.
„Bello, vidím, jak na tom visíš. Nechci, abys pak byla zklamaná. Nemůžu ti slíbit, že to k něčemu bude. Se závěry počkáme až na to, co ti řekne doktor Phillips,“ mírnil moje nadšení.

Ano, už jsem viděla sama sebe, jako dřív.
„Já vím, máš pravdu, ale mě tahle možnost doposud nenapadla a najednou mi to přišlo jako záchranná síť.“ Trochu jsem posmutněla. Edward mi pohladil palcem hřbet ruky.

„Dobře, a nebudeš tam chtít odvést?“ nabídl se Carlisle.
„Ne, to je dobrý, já ji odvezu,“ odpověděl za mě Edward a usmál se na mě. Jeho řešení se mi líbilo. Výlet s Edwardem do Seattlu, to znělo dobře.
„Jak myslíte.“

Ozvalo se zaklepání a dovnitř nakoukla Esmé.
„Bello, drahoušku. Tak ráda tě vidím. Vypadáš dobře.“ Proč mi všichni říkají, jak dobře vypadám, když to vůbec není pravda. Jediná Alice mi řekla pravdu.

Seděla jsem vedle Edwarda na pohovce v obýváku a povídala si s Esmé a Alice. Carlisle zůstal ve své pracovně a ostatní nebyli doma.

Pohled mi zabloudil na hodiny. Jejda, to už je tolik? Z domu jsem vyběhla docela rychle a prakticky bez vysvětlení.

„Asi bych už měla jít, je docela pozdě.“
„Doprovodím tě.“ Edward už se zvedal, ale já ho zarazila.
„Ne, jsem tu autem. Nedostal by ses pak domů.“
„Prošel bych se,“ namítnul.
„Ne ne, zvládnu domů dojet sama.“
„Tak tě aspoň doprovodím k autu.“ To už jsem mu nevymlouvala.

Vzal mě za ruku a vedl ven. Zastavil se u mého náklaďáčku. Zvedla jsem k němu hlavu a on pochopil a hladově políbil.

Opřel mě o kapotu auta a plně se věnoval mým rtů. Pověsila jsem se mu na krk, protože jsem si nebyla jistá, jestli mě unesou nohy. Když jsem začala lapat po dechu, přesunul se na můj krk a přejížděl po divoce pulzující tepně.

Pak se ode mě odtáhl a zašeptal. „Měla bys jet.“
„Dej mi minutku,“ poprosila jsem ho. Hlavu jsem si opřela o jeho prsa a ruce mu obmotala kolem pasu. Snažila jsem se pravidelně dýchat, abych se uklidnila. Edward mi pomáhal tím, že mi dlaněmi objížděl linii zad.

Zhluboka jsem se nadechla. Nechtělo se mi odjíždět, ale nedalo se nic dělat.
„Zítra přijedu,“ řekl, dal mi krátký polibek, zabouchl za mnou dveře a pak tam stál, dokud jsem mu nezmizela z dohledu.

Doma jsem schytala pár výčitek, ale když jsem jim oznámila, že v pondělí jedu k doktorovi do Seattlu, bylo mi odpuštěno.

Taťka to bral s klidem, jen mi oznámil, že škole se stejně nevyhnu, ale mamka začala vyšilovat. Začala se radovat, jako bych už vypadala normálně.

Já už jsem si dávala pozor. Nevím, jak bych zvládla, kdybych to viděla jako hotovou věc a pak by mi oznámili, že operace není možná. To bych asi nepřežila. Radši to budu brát jen jako výlet s Edwardem nic víc a nic míň.
_________________________________________________________________________

Tak jak velká hrůza to byla?

_________________________________________________________________________

20. kapitola     SHRNUTÍ     22. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Opravdová láska? - 21. kapitola:

 1
2. Jana S
27.04.2014 [22:08]

Nádherná kapitola Emoticon Emoticon

28.10.2012 [9:19]

BellaSetJaká hrůza? Bylo to naprosto dokonalé! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!