Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdová láska? - 20. kapitola

Opravdová láska? - 20. kapitolaTak a máme tu jubilejní 20. díl. Snad budete konečně spokojeni s vývojem událostí :) Děkuju za komentáře k předchozí kapitole, mám z nich hroznou radost a už se těším na další. Takže jich napište opravdu hodně, abych měla co číst :D Pěkné čtení přeje Zuzka.88

20. kapitola

A tak to šlo dál, byla jsem otupělá a odevzdaná své neveselé budoucnosti.

Už to bylo měsíc od oné události. Měsíc, který pro mě byl jako rok. Měsíc, kdy jsem se neustále ujišťovala v tom, že mě už žádná budoucnost nečeká, že můj život skončil.

Protože jsem stále nechtěla jíst, musela jsem do nemocnice, kde jsem strávila asi týden. Ten týden jsem byla jako jehelník, ani nevím, kolik jehel jsem v sobě měla.  Dřív jsem se jehel bála, neměla jsem je ráda, ale teď mi to bylo jedno.

Když jsem se zase dostala domů, musela jsem jíst, máma u mě seděla třeba celé odpoledne a nutila mě něco sníst. Nakonec jsem to vzdala, neměla jsem sílu se s ní hádat, tak jsem začala baštit. Aspoň trochu. Bylo vidět, že když pár dní na to přišel Carlisle na kontrolu, viditelně se mu ulevilo.

Nechtěla jsem nic dělat, jen jsem ležela a tupě zírala před sebe, spíš nad sebe. S nikým jsem nekomunikovala a mezi lidi odmítala chodit. Ještě to tak, aby si na mě ukazovali prstem.

Byla jsem sama, když nepočítám rodiče. Alice s Edwardem i Rose za mnou byly v nemocnici, ale odmítla jsem je. Od té doby jsem o nich neslyšela. Bylo mi líto, že jim musím ubližovat, ale jinak to nešlo.

Někdo zaťukal na dveře. Ani jsem nevzhlédla, ani neodpověděla. Dotyčný už věděl, že se odpovědi nedočká a vešel.

„Tak jak se dneska máš Bello?“ zeptal se tátův hlas. Podívala jsem se na něj a pohledem jsem se ho ptala, jestli to jako myslí vážně. Nečekal na mou reakci a pokračoval.
„Venku je moc hezky, jaro v plném proudu, dokonce svítí slunce, tak mě napadlo, že bychom si mohli udělat malý výlet. Jít se projít po lese nebo tak něco, co by se ti líbilo,“ navrhl a teď už vyčkával na odezvu.

Jak přišel na to, že bych někam šla. Takhle nikam nemůžu.

Záporně jsem zavrtěla hlavou.
„Ale Bello, trocha čistého vzduchu by ti prospěla, jsi strašně bledá, tvým tvářím by sluníčko udělalo jen dobře, holčičko,“ řekl smířlivým hlasem. Ale když jsem uslyšela slovo tvář, vyletěla jsem jako čertík z krabičky.
„To si jako myslíš, že se takhle budu ukazovat lidem? Že ještě někdy vylezu z tohohle baráku? Nikdy, nikdy,“ křičela jsem jako smyslu zbavená.

Táta na mě chvilku koukal, trochu zrudnul a začal na mě taky křičet.
„Tak dost, mladá dámo, už by to stačilo, nemyslíš? Chováš se jako by byl konec světa, ale to vůbec není pravda. Ty žiješ dál, tak bys konečně měla vylézt z téhle své kobky a začít zase normálně žít. Proč jsi vyhnala všechny kamarády? Cítíš se snad líp? Já už toho mám dost. V pondělí půjdeš do školy a hotovo.“ Náš spor přilákal mamku. Položila tátovi ruku na rameno, aby se uklidnil, ale on vypadal pořád dost rozzlobeně.

Okamžik jsem stála jako opařená. To bylo poprvé, co mi někdo něco takového řekl, všichni, teda hlavně mamka, s tou jsem přišla do styku nejvíc, kolem mě chodili po špičkách a obletovali mě.

Když to řekl takhle na tvrdo, uvědomila jsem si, že má nejspíš pravdu. Všechny jsem od sebe odehnala a není mi líp. Je mi spíš hůř, jsem sama a ještě zmrzačená. Sice žiju dál, ale jak žít s tím, co mám na obličeji?

A v pondělí jít do školy? To nezvládnu. To mi přece nemůže udělat.
„Tati, prosím, já nemůžu…“ Rukou jsem máchla ke své tváři, aby pochopil proč, kdyby si toho náhodou nevšiml. Jizvy jsem měla i na hrudi, ale ty mi tolik nevadily, vzhledem k tomu, že byly schované pod oblečením.
„Ale můžeš,“ řekl rozhodně. „A kdybys poslouchala, co ti říká doktor Cullen, tak bys s tím něco dělala.“ Zdál se neoblomný, on to myslíš vážně, on mě pošle do školy. Ale co říkal Carlisle? Když tu byl, mluvil docela hodně, ale já ho nevnímala, bylo mi to fuk.
„A co říkal Carlisle?“ Zvědavost mi nedala.
„To se ho musíš zeptat sama. A prostě počítej s tím, že v pondělí jdeš do školy.“ Naši rozmluvu považoval za vyřízenou a odešel z pokoje. Mamka se po nás vyděšeně dívala, pak zakroutila hlavou, jako že tomu vážně nerozumí a vyběhla za ním.

Zaraženě jsem si sedla. Měsíční otupělost, byla ta tam. Jen ta představa, že bych se měla postavit před spolužáky, byla děsivá, nepředstavitelná, hrozná.

Táta říkal, že bych mohla něco udělat, že mi to prý říkal Carlisle. Ale co?

Opatrně jsem se zvedla a přešla k zrcadlu na stolku pod oknem. Od té doby, co jsem se na sebe dívala u Cullenových, jsem se neviděla. Neměla jsem tušení, jak se ty jizvy zahojily, či spíš nezahojily.

Pohled do zrcadla byl vážně hrozný a nebylo to jen „ozdobou“ na mé tváři. Dívala se na mě dívka s mastnými urousanými vlasy bez lesku, její oči byly zapadlé, trochu červené, vyhublý obličej s propadlými tvářemi měla, až na červené pruhy, bílý jako křída s tmavými kruhy pod očima. Z jizev se staly červené asi tři milimetry silné čáry. Dívka zvedla ruku a prsty přejela po jedné z nich. Byla trochu vypouklá.

Ten obraz mě zarazil, dvakrát jsem mrkla a dívka udělala to samé. Bože, to jsem já!

Takhle vážně nikam nemůžu. Vypadám příšerně. Ještě hůř, než jsem myslela. Co s tím?

Znovu se mi v hlavě ozvala taťkova slova o tom, že kdybych poslouchala Carlisla, něco bych s tím dělala. Co mi sakra říkal. Ať jsem přemýšlela, jak chtěla, nevybavilo se mi ani jedno jeho slovo. Budu to muset zjistit a to co nejdřív, nejlépe hned.

Nevím, co se ve mně stalo, ale najednou jsem byla plná odhodlání přijít na to, co bych mohla udělat. Můj plán byl jasný, najít co nejdřív Carlisla. Na kontroly už za mnou nechodil. Jediná možnost byla jít k němu domů a promluvit si s ním.

Ale u něj doma můžu narazit na Alice a… Edwarda. Jak se k nim mám chovat po tom, co jsem tak vyváděla? Strašně mi chybí, oba. Alice, jako kamarádka a Edward, no však víte.

Jeho nepřítomnost je asi nejhorší, já vím, sama jsem si to vybrala. Ale copak ho můžu odsoudit k životu s někým jako já? S někým nadosmrti zohaveným.

Vzpomněla jsem si na slova, která mi řekl těsně předtím, než jsem od nich odešla. „Jsi pořád ta samá Bella, kterou mám rád, a vždycky budeš.“

Tenkrát jsem tomu nevěnovala moc pozornost. Myslela jsem, že je prostě konec a hotovo. Ale teď? Ta slova, i když byla momentálně vyslovená jenom v mé mysli, mi vlila do žil novou naději. Je tu snad stále možnost, že mu na mně záleží, že by mě pořád chtěl? I po tom, co jsem ho pořád dokola odmítala.

Já jsem opravdu blázen. Nejdřív ho nechci, pak ho chci, pak zase ne a teď jo. Přiveďte ty hodné pány v bílých pláštích, aby se o mě postarali.

Raději to nechám osudu. Uvidíme, jestli mi dá další, už třetí šanci.

Ze skříně jsem vytáhla čisté tričko a rifle a pádila do koupelny, kde jsem strávila dobrou hodinu, ve které jsem se snažila dát se trochu popořádku. Pořádně jsem si umyla vlasy, šampón jsem nanesla třikrát a pak ještě kondicionér. Vydrhla jsem i své tělo, až mě pálila kůže.

Ale s obličejem jsem toho moc nesvedla. Stále jsem vypadala unaveně a přepadle. Něco jako make-up jsem nevlastnila, co se dá dělat.

Vlasy jsem nechala uschnout, oblékla jsem se a sešla dolů. Přivítaly mě překvapené pohledy rodičů. Dolů jsem poslední dobou vůbec nechodila. Jídlo mi mamka nosila do pokoje, takže jsem neměla důvod.

„Bello?“ oslovila mě mamka. Táta dělal jakoby nic, jakoby to bylo normální. Nechtěla jsem to nijak rozmazávat. Tak jsem prostě odpověděla. „Potřebuju si něco vyřídit. Do večera jsem doma.“ Už jsem brala za kliku, když jsem zaslechla zavolání.
„A kam jedeš?“
„Ke Cullenovým,“ houkla jsem a už startovala náklaďáček.

 

Dveře se otevřely ještě dřív, než jsem stihla zaklepat nebo zazvonit.
„Ahoj Bello,“ vítala mě Alice nadšeně. Styděla jsem se. Já jí odmítala a ona se tváří, jako že má ohromnou radost z toho, že jsem tady. Sklopila jsem pohled na svoje boty.
„No tak Bello, ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi přišla. Ale víš, že vypadáš strašně?“ zeptala se se smíchem, objala mě a pevně stiskla, až jsem skoro nemohla dýchat.
„Alice,“ zaskuhrala jsem.
„Promiň,“ omluvila se hned. „Pojď dál.“ Vzala mě za ruku a táhla dovnitř. Nikdo tam nebyl.

„Alice, omlouvám se, vím, že jsem se chovala hrozně. Ty jsi moje kamarádka… neměla jsem dělat, to co jsem dělala,“ nevěděla jsem, jak jí říct, jak moc mě to mrzí.
„To je v pořádku, vím, jak hrozně ti muselo být, ale už to nikdy nedělej. Chceme být s tebou při všem, co se ti děje, podržet tě.“ Chceme? Proč mluví v množném čísle?
„Alice, koho jsi myslela tím, chceme?“ Asi jsem to tušila, ale musela jsem to slyšet nahlas.
„Ty to víš, Bello. Myslím, že ti to nemusím říkat. Mimochodem je u sebe. Rád tě uvidí.“
„Ale Alice, já nemůžu… chci říct, on nemůže… mi nemůžeme… když já mám…“ Nedokázala jsem se vymáčknout.
„Ty nemáš nic, Bello. Možná tak tvrdou bláznivou hlavu. Tímhle svým chováním ubližuješ vám oběma. I když si myslíš, že je to pro něj nejlepší, tak není, je to to nejhorší. I pro tebe. Tak už neblázni a jdi za ním. Už je na čase.“ Na to jsem neměla co říct. A asi měla pravdu. Vděčně jsem se na ni usmála a chvatně ji objala.

Váhavě jsem vyrazila ke schodům. Vyšla jsem je a šla k Edwardovu pokoji. Před dveřmi jsem se zastavila. Zvedla jsem ruku a přejela si po tváři. Cítila jsem ty hrbolky. Ale nebylo by lepší bojovat s tím ve dvou? K odpovědi jsem se nedostala. Rychle jsem otevřela.

Edward stál u okna zády ke mně, záda měl shrbená, hlavu sklopenou. Vypadalo to, že mě neslyšel, tak jsem si vychutnávala pohled na jeho široká ramena, dokonalou postavu. Srdce se mi rozběhlo jako o závod.

Vycítil můj pohled? Nebo jsem se prozradila nějakým zvukem? Nevím a už to asi nikdy nezjistím. Z ničeho nic se otočil. Hleděli jsme si do očí. Něco uvnitř mě se tetelilo radostí z toho, že ho znovu vidím. Byl pořád stejně krásný, možná, že ještě krásnější, ale to už snad ani nešlo.

Ani jsem to nepostřehla, že by se pohnul a už mě pěvně svíral v náruči. Objala jsem ho kolem krku, přitiskla se k němu, co nejvíc to šlo, a tvář si schovala do jeho ramene.

Konečně bylo vše tak, jak má být.
_________________________________________________________________________

Tak jak se Vám to dneska líbilo? Všechny názory očekávám v komentářích. Díky

_________________________________________________________________________

19. kapitola     SHRNUTÍ     21. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Opravdová láska? - 20. kapitola:

 1
28.10.2012 [9:12]

BellaSetKonečně! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Teď už jen chybí prozradit malé tajemství, které přijme Bella doufám dobře, a je to. Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!