Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdová láska? - 17. kapitola

08.03.2010 (13:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6058×

17. kapitola

Pak jsem jela domů a tam se utápěla v sebelítosti, jsem prostě blbá, co se dá dělat.

Uplynul zhruba týden od toho pro mě nešťastného kina. Zezačátku jsem se snažila, vyrovnat se s tím, že je konec, Edward je s Mary a já musím jít dál. Ale pak nastal obrat o stoosmdesát stupňů a nebyl až tak z mojí strany.

Ta naše tichá nenápadná Mary byla ta tam. Ještě si pamatuju, jak jsem jí viděla poprvé, byla to taková nenápadná šedá myš, trochu zakřiknutá. Teď z ní jen vyzařuje sebevědomí. Změnila účes, začala se oblékat podle poslední módy, prostě jiný člověk. Kdyby to byla změna k lepšímu, neřeknu ani slovo, ale bylo to spíš k horšímu. Nějak jí narostl hřebínek.

Užívala si, že je s Edwardem a dávala to okatě najevo. Každý den to byl Edward a Mary a já pěnila a pěnila, až to všechno vylezlo na povrch a ze mě stala vichřice.

Už jsem neseděla doma a nevzdychala, stejně to k ničemu nebylo. Edward dál cukroval s Mary a mně se z toho dělalo blbě. Svoji nelibost jsem začala dávat okolí na vědomí. Hlavně Mary. Jednou to byla převrhnutá sklenice, po druhé jsem omylem vystrčila nohu, když kolem mě procházela, potom mi vypadla slánka z ruky přímo do jejího jídla.

Alice a všichni ostatní se tím bavili, teda Angela trochu protestovala, prý se mám chovat rozumě, ale já na ni nedbala. Vím, jednám jako holka v páté třídě, ale nemůžu si pomoct, touha pokořit Mary je silnější než já.

Všímavý Edward také zaznamenal počet rozšířených nehod kolem mě a Mary a došlo mu, že ne každá nehoda je náhoda a hlavně Mary za ním pokaždé běžela, aby si postěžovala, div na mě neukazovala prstem. Po třetím takovém neštěstí se do mě na hodině pustil, jako když otec kárá nezvedené dítě. Moc jsem mu nevěnovala pozornost. Zachytila jsem všehovšudy tři slova, Mary, pokoj, nechat. Nejsem zase tak blbá, abych si to nedala do hromady, ale přece můžu předstírat, že jsem nic nepochopila a dál se věnovala své zábavě.

Mary se mi začala obloukem vyhýbat a s tím se mi vzdaloval i Edward, který s ní byl solidární. Jediná doba, kterou jsme spolu teď trávili, byly společné hodiny. Na nich se mnou mluvil jen v rámci nezbytnosti, jinak dělal, že jsem neviditelná. Pokaždé, když jsem je spolu někde zahlédla, hodila na mě Mary pohled typu já jsem tady vítěz a ještě víc se na něj nalepila. Ráda, že už jsem mimo hru.

Po tom týdnu, kdy se nahromaděná zlost vybyla, mě chytil záchvat lítosti. Připadala jsem si jako na kolotoči, co týden to jiné pocity. Najednou mi mé předchozí chování přišlo strašně dětinské. Měla jsem to nechat tak jak to je, nebo to Edwardovi prostě říct a nevybíjet se na Mary, tím jsem tomu pomohla ještě míň, teda jí jsem pomohla víc než hodně, než když jsem se válela v posteli a propadala depresím.

Ráda bych mě zpátky aspoň Edwardovo přátelství, ale to půjde dost těžko, když se mnou sotva promluví.

„Alice,“ oslovila jsem kamarádku, když jsem ráno přišla na hodinu literatury.
„Ahoj Bello, copak se děje? Vypadáš rozčíleně,“ konstatovala.
„Alice, já nevím, co mám dělat, všechno jsem pohnojila a ani jsem k tomu nepotřebovala hnojivo, dostatečně jsem si vystačila sama. Úplně definitivně jsem ho ztratila a můžu si za to sama.“ Skoro jsem brečela
„Bello, uklidni se. To bude v pohodě. Není se čeho obávat,“ uklidňovala mě, ale na mě to nemělo žádný větší účinek. „Edward ti určitě odpustí,“ dodala ještě, než začala hodina.

Nedělo se nic zajímavého, tak jsem přemýšlela, jak si Edwarda udobřit a napadlo mě jediné, bude to muset být přes Mary. To ona je momentální klíč k jeho přátelství.

Z hodiny jsem odcházela s pevně stanoveným úkolem. Najít Mary a za všechno se jí omluvit. Moc se mi do toho nechtělo, ale nic jiného se nedalo dělat.

Mary jsem odchytila cestou do jídelny. Byla obklopena hromadou kamarádek, jejich počet zázračně narostl, od té doby, co jí lidé vídají v Edwardově společnosti a ona si to zdá se užívá.

Jakmile mě spatřila, její pohled zostražitěl.
„Tak co to bude dneska?“ zeptala se uštěpačně.
„Mohla bych s tebou prosím mluvit? O samotě.“ Dodala jsem, když jsem viděla, jak její harém špicuje uši. Jen přikývla, těm slepicím řekla, že je dožene a vyčkávavě se na mě podívala, div si nedupala nohou o podlahu, jako že to dlouho trvá.

Zdálo se, že si pohled na můj zkroušený obličej víc než užívá. V tu chvíli mě přešla chuť na nějaké omluvy a zase se ozvala známá zlost. Pevně jsem zaťala čelist, abych jí neřekla něco, čeho bych pak litovala. Nepochybuju, že by s tím pak běžela za Edwardem a to by byl jen další hřebík do rakve našeho přátelství a na to, aby byla ta rakev úplně zatlučená, už jich moc nezbývalo.

Bello, buď silná, děláš to kvůli Edwardovi, mysli na to.
„Ehm, víš, chtěla jsem se omluvit za své chování.“ Vysoukala jsem ze sebe a přes ty zaťaté zuby to šlo dost těžko.
„Cože jsi to říkala?“ Na tváři se jí objevil pobavený úsměv. Slyšela mě moc dobře můra jedna. Pěkně si mě vychutnávala.
„Že se ti chci omluvit,“ řekla jsem trochu hlasitěji, rozhodnutá, že je to naposled a opakovat to rozhodně nebudu. Mary však mlčela, žádné opakování nebylo potřeba. Čekala jsem, co mi na to řekne, ale nic se nedělo.
„Tak co, můžeš mi odpustit, chovala jsem se blbě.“
„Nemůžu.“ Cože? To si ze mě ta čůza dělá srandu, ne?
„Jak prosím?“ Chtěla jsem se ujistit, že jsem se nepřeslechla.
„Vím, proč to děláš. Myslíš, že ti to přivede zpátky Edwarda, ale to jsi na omylu. On je teď můj a už to tak vždycky bude. Co by se zahazoval s takovou nickou, jako seš ty? Vždyť už mu nestojíš ani za pozdrav. Totálně tě odepsal. Jedna omluva to vážně nespraví, tak si ji radši nech. Měj se.“ Zamávala mi a s vrtící p….í odkráčela do jídelny.

Stála jsem tam jako opařená. Ta… ta… ta… honem jsem nemohla najít vhodné slovo, které by ji vystihlo. Nechtěla jsem urážet zvířata, i ty se chovají lépe než ona. Vážně mě pije krev, co si o sobě vůbec myslí!

Takže takhle se k Edwardovi nedostanu. Budu muset sebrat všechnu odvahu a promluvit si s ním sama. Po tom co mi ta nádhera řekla, jsem byla rozhodnutá, že mu řeknu všechno, úplně všechno, aby bylo konečně jasno. Nenechám se vyštípat od nějaké takové…

V jídelně jsem si sedla vedle Angeli. Neodolala jsem a podívala se ke stolu Cullenových, kde se k Edwardovi tulila Mary. Jeho pohled, kterým ji propaloval, nebyl zrovna nejmilejší. Najednou zvedl oči a podíval se přímo na mě. Moje srdce nahodilo vyšší rychlost a rozběhlo se jako splašené. Dlouho jsem to nevydržela a zbaběle uhnula.

„Co je, Bello?“ Angela si všimla, že jsem nějak zaražená.
„Dneska si promluvím s Edwardem. Už to zašlo moc daleko,“ oznámila jsem jí.
„To je dobře. Aspoň budete mít konečně jasno. Doufám, že to dobře dopadne.“
„Já taky. Ani nevíš, jak ráda už bych to měla za sebou.“ Během rozhovoru jsme se zvedly a šly na další hodinu.

„Hodně štěstí, Bello,“ popřála mi Angela. Se staženým žaludkem jsem jí zamávala a šla na hodinu, kterou mám společnou s Edwardem.

Naše lavice byla zatím prázdná, tak jsem si sedla a čekala. Nervózně jsem si žmoulala prsty a kousala si spodní ret. Jako už po několikáté zavrzala židle vedle mě.

Zvedla jsem oči. „Ahoj,“ pozdravila jsem Edwarda nejistě. Poslední dobou, to byla jediná slova, která jsme si měnili.
„Ahoj,“ odpověděl prostě a posadil se. Nerozhodně jsem na něj koukala. Tak teď nebo nikdy.
„Edwarde?“ oslovila jsem ho opatrně. Podíval se na mě, v očích zvědavost.
„Co je?“
„Myslíš, že… potřebovala bych si s tebou promluvit.“ Tak a je to venku, ani to nebylo tak strašné.
„Já s tebou taky. Tak co se sejít odpoledne? Přijedu k vám, jo?“ Ani jsem nečekala, že to půjde tak hladce. Myslela jsem, že ho budu muset přemlouvat, prosit, ale nic. Vlastně můžu být ráda, ne?
„To by bylo skvělý, díky.“ Víc jsme si toho říct nestihly, protože přišel učitel. Dneska jsme koukali na video, ve třídě přitom bylo hrobové ticho, takže jsme nemohli mluvit, ale myslím, že i kdyby tam jezdily tanky a burácely jako o závod, stejně bychom mlčeli. To, o čem si musíme promluvit, je dost osobní a není moc vhodné probírat to na veřejnosti, hlavně ne ve škole, kde i stěny mají uši.

Než jsem odešla ze třídy, řekl mi, že přijede ve čtyři. To mám ještě hodinku a půl čas. Aspoň si budu moc přesně promyslet, co mu řeknu.

Doma nikdo nebyl. Rozhodla jsem se, že se trochu projdu v lese vzadu za domem. Dneska bylo abnormálně krásné počasí. Slunce sice nesvítilo, ale na to, že bylo brzké jako, dosahovaly teploty nevídaných výšin.

Vydala jsem se po úzké pěšině vedoucí po kraji lesa. Nechtěla jsem zajít moc daleko, abych slyšela přijíždět auto.

Tak jak na to? Přece mu nemůžu na rovinu říct, že ho miluju, to je hloupé, ale jak na to. Asi bych mohla začít tím, že je mi líto, jak jsem se chovala k Mary. Sice mi to líto není ani trochu, hlavně po tom, co mi dneska řekla, ale co se dá dělat. Zdá se, že na ní Edwardovy záleží. No a pak do toho nějak vložím vyznání lásky. Třeba se úplně ztrapním, určitě se ztrapním. Chci být kamarádka, a když si najde Mary, obrátím a vyznávám mu lásku. Při nejlepším to bude považovat za dobrý vtip a při nejhorším zavolá pány v bílém, aby si mě odvezli, protože se chovám jak blázen. No uvidíme.

Z mých úvah mě vytrhl zvuk přijíždějícího auta, podle toho, jak zaskřípaly pneumatiky, zabočilo na naši příjezdovou cestu. To už jsou čtyři? Ten čas nějak letí.

Oči jsem zabodla do země a pomalu se šinula zpátky k domu. Slyšela jsem, jak jeho kroky míří ke mně. Bála jsem se zvednout oči a přímo se na něj podívat, ale nemohla jsem déle čekat.  Zhluboka jsem se nadechla a začala.
„Ahoj Edwar…“ Při tom jsem zvedla pohled a slova mi zmrzla na rtech.

Přede mnou nestál Edward, ale Jakob. Nepatrně jsem couvla. Moc dobře jsem si pamatovala, když mě naposledy přišel takhle navštívit. Co tady vůbec dělá, není náhodou nemocný?

Jeho oči dostaly vzteklý náboj. Byly šíleně tmavé, nikdy jsem si nevšimla, že jsou až tak tmavé, panenky se mu v nich úplně ztrácely. Jako jehličky probodávaly každou část mého těla. Měla jsem pocit, že to skutečně cítím. Jemná bodnutí všude kam se podíval.
„Tak na tu pijavici tady čekáš,“ vyštěkl. Cože? Proboha jakou pijavici.
„O čem to mluvíš a co tady vůbec chceš? Proč sem pořád lezeš? To ty se tady chováš jako pijavice. Přisaješ se a nechceš pustit. Vypadni!“ řvala jsem na něj. Všimla jsem si, jak se začal třást, nespíš vzteky, ale já jsem taky byla vzteklá, dneska se ho jen tak neleknu.
„Já nejsem žádná pijavice. To ten tvůj Cullen, nebo on se ti ještě nepochlubil?“ ptal se posměšně. Vůbec jsem nechápala, o čem mluví. Proč by měl být Edward pijavice a co mi neřekl?
„Jaku, nemám ani páru, co tím chceš říct, ale ani mě to nezajímá. My dva jsme spolu na tvoji vlastní žádost skončili, takže tu už nemáš co pohledávat. Odejdi a už se nevracej.“ Stále se třásl po celém těle, jako by mu byla hrozná zima, ale to vzhledem k počasí nebylo možné.

Na moment zavřel oči, jako by se chtěl soustředit. Pak je otevřel, ale stále se tvářil jako bůh pomsty.
„Takže ti to Cullen neřekl. Nevíš, že on a jeho úžasná rodinka jsou smrdutý pijavice, který mi zničili život? A ne jenom mě, ale spoustě dalších lidí a zničí ho i tobě Bello, to se vsaď.“
„Přestaň tu napadat Edwarda a jeho rodinu. Oni s tebou nebo s námi nemají nic společného. Za všechno si můžeš sám, tak se uklidni a vypadni odsud. Jeď si za Kate, nebo jak se jmenuje. Já čekám návštěvu a na nějaké vybavování nemám čas.“ Pokoušela jsem se ho vystrnadit, ale marně.
„Tak já si za všechno můžu sám? Haha. To je vtip ne? Tak poslouchej,“ přiblížil se ke mně tak, že nás dělilo maximálně deset centimetrů a i ty nakonec zrušil, když dal hlavu těsně před můj obličej, „tohle všechno, co se mi děje má jedinýho viníka a to jsou tvoji milovaní přátelé, za to můžou jen oni, nikdo jinej,“ zavrčel mi do obličeje a tvář mi ovál jeho teplý dech.

Trochu jsem se ho začala bát, jak stál takhle u mě, vypadal hodně nebezpečně. Taky jsem si všimla, že se ke mně musí hodně ohýbat. Předtím jsem si toho nějak nepostřehla, ale hodně vyrostl. Dřív byl vyšší asi o půl hlavy, teď bych to typla tak na dvě. Naháněl mi větší a větší hrůzu, ale stejně jsem se musela nějak bránit.
„Cullenovi jsou tisíckrát lepší než ty. Abys věděl, nesaháš jim ani po kotníky,“ ječela jsem. „A víš ty co ještě. Jsem ráda, že jsme se rozešli, protože s takovým bláznem jako jsi ty, bych chodit už nechtěla. Takhle aspoň budu moct být s Edwardem, který za to opravdu stojí, on je ten pravý pro mě, ne ty, pochop to konečně.“ Plácala jsem blbosti, nevěděla jsem, jak to s Edwardem dopadne, ale musela jsem Jaka nějak odpálkovat, donutit ho odejít. Nejenom z lesa, ale i z mého života. Ať už budu s Edwardem nebo ne.

Jakův třas se nezmírňoval, spíš se stupňoval, až to vypadalo, jako že vibruje.
„Bello, ne!“ Zaslechla jsem před tím, než se to stalo. Předtím, než Jake vybuchl, ano on vybuchl přímo před mýma vykulenýma očima. A jelikož jsem stála kousek od něj, zasáhl mě jeho výbuch taky. Něco tvrdého mě odhodilo dozadu. Bolestivě jsem narazila zády do stromu a vyrazila si tím dech. Přede mnou se válela velká chlupatá koule, která se zvedala, a najednou z ní byl ohromný vlky. Zuřivě na mě vrčel a pak skočil.

Nedokázala jsem se ani pohnout, jen jsem na něj vystrašeně koukala. Mrštil po mě tlápou a já cítila, jak mi přejela od čela až po bradu a přes hrudník. Vykřikla jsem bolestí a tím dostala vzduch do plic. Najednou vlk odletěl a já, ještě před tím, než mě pohltila milosrdná temnota, zahlédla, jak se do něj Edward pustil.

První co jsem slyšela, bylo otravné pravidelné pípání. Píp, píp, píp. Otevřela jsem oči. Vlastně jen jedno, druhé něco drželo zavřené. Všechno kolem mě bylo rozmazané. Oko jsem zavřela a znovu otevřela. Už to bylo lepší a nakonec jsem zaostřila úplně. V rámci mých možností jsem se rozhlédla, tenhle pokoj znám. Už jsem tu dvakrát spala. Byl to Edwardův pokoj, ale co tu dělám? Chtěla jsem se zvednout, posadit se, jít zjistit co se děje. Nemohla jsem se však ani pohnout.

V ruce jsem měla zavedenou tlustou jehlu, od které vedla průhledná hadička do pytlíku zavěšeného na kovovém stojanu. Proč mám kapačku?

Začala jsem trochu panikařit. Co se děje? Pípání se zrychlovalo, jako by se odpočítávalo, kdy bude konec a bomba bude moct vybuchnout. Rozčilovalo mě, že vidím jen na jedno oko, tak jsem s velkou námahou, pořádně to bolelo, zvedla ruku a chtěla si sundat tu věc z obličeje.
„Bello, ne.“ Znělo to tak povědomě. Najednou jsem měla na obličeji chladné ruce a před sebou, spíš nad sebou, Edwardův obličej. Zdál se ustaraný, vypadalo to, jako by se bál, ale proč?

„Co se děje, Edwarde? Proč tu jsem? Co se stalo?“ valila jsem na něj otázky, ale asi zbytečně, protože ze mě vyšlo jen jakési mručení.
„To je v pořádku Bello, ničeho se neboj,“ mluvil ke mně uklidňujícím hlasem. Pak hlavu otočil ke dveřím a zavolal, „Carlisle!“

Ten stál v mžiku u postele, jakoby čekal za dveřmi. Chvíli zkoumal monitory u postele. Předtím jsem je vůbec nezaregistrovala. Tak to bylo to nesnesitelné pípání. Pak se jeho zrak zaměřil na mě.
„Jak se cítíš Bello?“
„Mmm,“ zněla moje odpověď. Edward pochopil a dal mi napít. Hned to bylo lepší a já mohla mluvit. Ne úplně normálně, ale aspoň mi bylo rozumět.
„Jako přejetá parním válcem. Co se stalo? Proč jsem tady?“ Konečně jsem mohla vyslovit všechny své otázky.
„Ty si nic nepamatuješ?“ zeptali se mě oba dva naráz. Zakroutila jsem hlavou a přemýšlela, co se tak mohlo stát. Poslední, co jsem si vybavilo, bylo, jak jsem odjížděla ze školy.
„Měl jsi za mnou přijet,“ vydechla jsem a podívala se na Edwarda. Jeho výraz mě vyděsil, vypadal tak zmučeně a nešťastně.
„Já vím, promiň Bello, kdybych přijel dřív, nic by se nestalo,“ omlouval se. O čem to sakra mluví?
„Ale já nevím, co se stalo, poslední, co vím je, že jsem odjela ze školy. Tak řekne mi to konečně někdo?“ rozčilovala jsem se a pípání nabíralo na intenzitě.

„Bello, než jsem přijel, stavil se u tebe Jacob.“ Jacob? Že by mi zase něco udělal?
„Co mi provedl? Proč si to nepamatuju?“ V mysli se mi vytvářely obrazy toho nejhoršího, co mi mohl udělat. To snad né, ne, to není možné. Vyděšeně jsem se podívala na Edwarda.
„Edwarde, že to není pravda, že nesplnil svoje výhružky, že to neudělal.“ Byla jsem skoro hysterická. Edward mě chytil za ruku a druhou mě hladil po tváři.
„Uklidni se Bello, to co si myslíš, se nestalo.“ Uff. Tak co mi teda udělal? Snažila jsem si vzpomenout. Jakob u mě. Ale nic.
„Edwarde, řekni mi to,“ žádala jsem ho.
„Bello, teď na to není ten nejvhodnější čas. Potřebuješ spát, nabrat sílu, pak si o tom promluvíme. Ještě na to bude času dost, uvidíš.“
„Ale já nechci spát, já chci vědět, co se stalo. Proč mi to nechcete říct. Carlisle…“ Jmenovaný sáhl do kufříku, který měl položený na stolku nedaleko postele, vytáhl nějakou ampulku a napíchl ji do kapačky.

Cítila jsem, jak se mě zmocňuje malátnost.
„Edwarde, řekni mi to.“ Nešlo mi správně artikulovat, přesto mi zdá se rozuměl.
„Teď se prospíš, lásko. Všechno bude v pořádku, uvidíš.“ Lásko? To už se mi určitě zdálo.
„Edwarde…“
„Ničeho se neboj, jsem tady,“ ujistil mě.
„Buď tady…“
„Budu, pořád.“ Na čele jsem ucítila něco studeného a to bylo to poslední, pak mě obklopila neprůstupná temnota a já necítila nic.

__________________________________________________________________________

Takže dočteno? Snad se líbilo. I kdyby ne, napište aspoň krátký komentář. Třeba bych mohla něco zlepšit. Díky ;)

__________________________________________________________________________

16. kapitola     SHRNUTÍ     18. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opravdová láska? - 17. kapitola: