Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ona je moje! - 6. kapitola

02.11.2012 (19:00) • FriendToRain • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1547×

Poslední týden byl těžký. S Edwardem jsem se viděla jen minimálně, většinou až když jsem dorazila unavená z práce. I obyčejná sprcha pro mě byla nadlidský výkon, a když jsem zvládla ji, obvykle jsem během několika málo sekund vytuhla. Měla jsem svou práci ráda, ale napjaté podmínky, které teď v Lion Group panovaly, nenechaly nikoho v klidu. Na všech bylo vidět, jak moc nervózní jsou. Šlo o hodně.

Takže jsem se na dnešní pauzu na oběd, kterou jsem po čtyřech dlouhých dnech měla strávit mimo papíry zavalenou kancelář, upřímně těšila. Že do restaurace naproti kinu měl dorazit i Edward, byl jen další milý bonus.

Překvapilo mě, že tam ještě nebyl. Nepatřil sice k těm nejdochvilnějším lidem, jaké jsem znala, ale doufala jsem, že na sebe budeme mít co nejvíc času. Potřebovala jsem ho slyšet, dozvědět se něco nového o jeho práci. Prakticky jsem byla poslední týden uzavřená jenom do sebe, informace z okolního dění se ke mně nedostávaly.

Měla jsem půl hodiny na oběd, když jsem nepočítala pětiminutovou rezervu pro všechny případy, kdyby mě náhodou něco zdrželo. Nemohla jsem si dovolit přijít pozdě. Z našeho recepčního Mikea se stal hlídací pes, který hlásil i minutové pozdní příchody. Každý byl pod tlakem a na každém se to podepisovalo jinak… Angela skoro nemluvila, a když něco řekla, týkalo se to jen připravované fúze. Lion Group se brzy měla spojit s bohatou brazilskou firmou a zvýšit tak několikanásobně naše působení na světovém trhu.

Objednala jsem si kuřecí salát s bylinkovou zálivkou a vodu, i když jsem měla chuť na něco ostřejšího. Začínala jsem se připojovat k Angele – jakmile bude tohle období za námi, šíleně se opiju.

Zvonek na dveřích cinknul a já se otočila.

Dveřmi akorát procházel Edward. Rozhlédl se kolem, a když si mě všiml, pokusil se usmát. Nebyl to ale ten upřímný úsměv od srdce, jen zdvořilostní pohyb rtů. Nepozastavovala jsem se nad tím a nechala to plavat. To poslední, o co jsem stála, bylo kazit si den.

„Ahoj,“ broukl, když došel až k mému stolku. Stáhl si bundu z ramen a bez zájmu ji přehodil přes opěradlo židle. Než se posadil, natáhl se přes stůl a měkce mě políbil. Příliš krátce na to, abych si to dokázala vychutnat, ale dostatečně dlouze na to, abych si stačila všimnout té nezvyklé chuti. Zamračila jsem se. Kouřil.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se bez pozdravu. Překvapeně nadzvedl obočí a já se okamžitě zastyděla. „Promiň,“ omlouvala jsem se poplašeně. Cítila jsem se hloupě. Což bylo vzhledem k situaci dost divné. Nikdy jsem si v jeho přítomnosti nepřipadala tak nepatřičně. Natáhla jsem k němu ruku přes stůl a dotkla se té jeho; povzbudivě mi stiskl konečky prstů. Úsměv, který následoval, byl o něco opravdovější.

„Ty promiň,“ povzdechl si a pustil moji ruku. Až teď jsem se na něj doopravdy podívala. Jinak veselé oči, které se na mě často usmívaly, byly ustarané. Byl pobledlý a celkově nevypadal příliš zdravě. „Jen problémy v práci,“ řekl a škubl rameny, aby mi dal dostatečně najevo, že o nic vážného nejde. Nevěřila jsem mu, ale rozumně jsem se v tom dál nerýpala.

Rozevřel jídelní lístek, a když přišla servírka, objednal si slaninový hamburger. Mně zatím přinesli jídlo.

„Nebude ti vadit -“ Nestačila jsem doříct myšlenku, protože mě přerušil.

„Jen jez. Dobrou chuť.“ Poslechla jsem ho a pustila se do svého salátu. Byl dobrý, i když bych ocenila trochu víc zálivky. „Po víkendu budu mít volno,“ začal Edward najednou, to mě zaujalo. Dožvýkala jsem sousto a polkla.

„Vážně?“ divila jsem se. Přišlo mi zvláštní, že tak brzy po nástupu bude mít volno, ale nemohla jsem popřít, že mi to udělalo radost. Schůze výkonných ředitelů byla v pátek, a pokud by všechno dobře dopadlo, možná bych si mohla vzít tolik vytoužené volno. Zasloužila jsem si ho, o tom nebylo pochyb. „To je skvělé!“

„Jo,“ souhlasil a koutek úst se mu trochu zvedl. „Můžeme si udělat hezkých pár dní,“ navrhl a bedlivě sledoval mou reakci. Já úsměv rozhodně předstírat nemusela. Toužila jsem s ním být jen tak sama. Klidně bychom mohli zůstat doma, celou dobu strávit v posteli. Jen ležet a odpočívat. Ta představa vypadala tak lákavě, že skoro bolela. „Teda jestli budeš chtít,“ dodal váhavě po chvíli.

„Jestli budu chtít? To je vtip? Zní to skvěle, Edwarde! Už potřebuju… vypnout.“ Při posledním slově jsem prudce napíchla kuřecí maso na vidličku. Mělo to vyvážit všechen ten nahromaděný vztek, který se převaloval uvnitř mě, ale žádný úspěch jsem nezaznamenala.

Chvíli jsme si povídali a já se nestačila divit, kolik mi toho za těch pár dní uteklo. Vážně jsem byla tak mimo? Skoro jsem tomu nemohla uvěřit. Nezaznamenala jsem, že se Emmett s Rose vrátili domů, ani novinový článek o mém otci, který ho vychvaloval až do nebes. Poslouchala jsem Edwarda a užívala si jeho hlas. Dokud jsem ho neslyšela, neuvědomovala jsem si, jak moc mi chyběl. Měl ten nejkrásnější hlas na světě, trochu nakřáplý a v jistých chvílích chraplavý. Mohl by mluvit pořád a bylo by jedno o čem.

„V kolik večer dorazíš?“ zeptal se mě pak. Když se rozmluvil, začal se i víc usmívat, párkrát se dokonce rozesmál. To když si všiml, jak zmámená z něho jsem. Prevít! „Počkal bych na tebe.“

Další lákavá nabídka, ale na jeho otázku jsem odpověď neznala. Mohla jsem říct, že přijdu brzy, ale těžko se v tuhle chvíli dalo odhadnout, jestli to tak doopravdy bude. Doufala jsem, že ano, protože i když jsme vedle sebe každou noc spali, k ničemu nedošlo. Chyběly mi jeho doteky, jeho rty, vůně… Občas jsme se k sobě v noci přitulili, ale nic se nemohlo vyrovnat tomu, když jsme si užívali jeden druhého. Stýskalo se mi po něm.

Takže mě ani nepřekvapilo, když jsem se rozhodla pro menší lež.

„Brzy,“ odpověděla jsem s úsměvem. „Ještě ti zavolám, ale bude to brzo. Slibuju.“

„Dobře,“ rozzářil se. Vypadal tak mladě, když ho nic netrápilo. Chtěla jsem vědět, co se mu honí hlavou, co mu dělá starosti, ale neměla jsem dostatek odvahy.

Dojedla jsem jídlo a zapila ho pořádným douškem vody. Edward už měl půlku obřího hamburgeru v sobě, hořčici měl i na nose. Zahihňala jsem se, ale jakmile jsem si všimla, kolik je hodin, smích mě přešel. Do háje!

„Musím jít!“ vyjekla jsem a v duchu děkovala sama sobě, že myslím na všechno a dělám si časové rezervy. Edward vypadal zaskočeně, ale když jsem se zvedla, abych si mohla srovnat sukni, jeho výraz se změnil. Byl smířený. Skoro mě fyzicky bolelo, že od něj musím odejít, ale prostě jsem musela.

„Přijdu brzy, ano?“ vyhrkla jsem a sklonila se k němu, abych ho mohla políbit a rovnou i ochutnat kapku hořčice nad jeho rtem. „Nezačni beze mě,“ zazubila jsem se a ďábelsky si skousla ret, aby jasně pochopil, jak to myslím. Zaraženě zamrkal.

Nechala jsem ho tam nechápajícího a zjevně vyvedeného z míry.

Ale dlouho jsem se nad tím pozastavovat nemohla, čekaly mě ještě dva bloky rychlé chůze, kdy jsem se musela brodit mezi lidmi spěchajícími na oběd. Čím hladovější byli, tím agresivněji působili. Neměla jsem ráda davy lidí, připadala jsem si pak až moc stísněně, ale teď mi nic jiného nezbývalo… Přidala jsem na kroku a bála se znovu podívat na hodinky. Když jsem to udělala, rozeběhla jsem se, jak jen mi to boty s vyvýšenou patou dovolovaly.

Stihla jsem to jen o fous. To jsem poznala podle Mikeova zklamaného výrazu, když jsem s rozevlátými vlasy proběhla skleněnými točícími dveřmi. Možná kdybych na něj byla milejší, nemusela bych včasné příchody řešit vůbec. Ale při vzpomínce na jasné náznaky nezájmu, které byly to jediné, čeho se ode mě dočkal, jsem nic jiného čekat nemohla.

Angela zůstala v kanceláři i o pauze a povedlo se jí dodělat jednu z dalších složek. Znuděně ukusovala banán, a když mě viděla, odfoukla si přerostlou ofinu z čela. Ani zdaleka jsem nebyla jediná, kdo mimo práci nic jiného nestíhal.

„Myslíš, že to dneska zabalíme brzy?“ nakousla jsem váhavě, když jsem si sedla na svoje místo. Angela se na mě otočila a pak se významně podívala na hromadu dalších kopiček papírů, o kterých jsem mohla s jistotou říct, že tu nebyly, když jsem odcházela. Zklamaně jsem si povzdechla a sklesle se podívala na nástěnné hodiny.

Musela jsem udělat cokoliv, abych se domů dostala včas.

....................................................................

Vím, že je to po dlouhé době. Že je to krátké. Že to není ono. O to víc bych chtěla poděkovat všem, kteří článek otevřeli.

FriendToRain

Autor: FriendToRain (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ona je moje! - 6. kapitola: