Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ona je moje! - 3. kapitola

15.04.2012 (16:15) • FriendToRain • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2121×

Snídala jsem croissant, upíjela pomerančový džus a sledovala nervózního Edwarda, který splašeně pobíhal po bytě. Dnes to byl třetí pohovor v tomto týdnu. Pomalu ale jistě jsem na něm viděla, že to vzdává. Poslední dobou byla v Seattlu těžší než kdy jindy sehnat práci, obvolával snad všechny inzeráty v novinách a pravidelně chodil na pohovory velkých firem, ale zatím se na něj štěstí neusmálo.

„Nevíš, kde mám…“

„Čtvrtý šuplík odspoda,“ odpověděla jsem automaticky a vysloužila si od něj děkovný úsměv. Netlačila jsem na něj, zatím jsme dokázali vyžít z mého platu, který nepatřil k nejmenším, ale chápala jsem ho. Vždycky byl takový. Chtěl se o mě starat, rozmazlovat mě a kupovat mi dárky, které jsem k ničemu nepotřebovala. To byl celý Edward. Povzdechla jsem si a položila nakousnutý croissant zpátky na talíř. S pochmurnými myšlenkami mě přecházela i chuť k jídlu.

„Bello, prosím tě…“ slyšela jsem ho z ložnice. Vstala jsem a šla se podívat za ním. Stál před zrcadlem a bojoval s kravatou. Uchechtla jsem se a přešla k němu, abych mu mohla pomoct. Natočil se čelem ke mně. I když se moc snažil tak nevypadat, viděla jsem na něm, jak rozhozený je. Přestával doufat a to bylo v jeho případě to nejhorší, co se mohlo stát.

Naučenými pohyby jsem kravatu spletla do sebe a výsledný uzel pořádně utáhla. Uhladila jsem mu límeček košile a povzbudivě se na něj usmála.

„Děkuju,“ vydechl vděčně a odklonil se ode mě, aby se mohl zkontrolovat v zrcadle. Neuvěřitelně mu to slušelo. Kdyby se přede mnou styděl svléknout, nutila bych ho doma chodit v obleku.

„Nakopeš jim tam zadek,“ zavrněla jsem a natáhla se na špičky, abych ho mohla políbit. Zmateně mi polibek oplatil a pak se odtáhl. „Vím, musíš jít,“ odůvodnila jsem si a on jen pobaveně zavrtěl hlavou.

„Mám tě ve tři vyzvednout v práci?“ zeptal se a z postele sebral pár papírů, které si zastrčil do vnitřní kapsy saka. Přikývla jsem a doufala, že tentokrát bude co oslavovat. Přála jsem si, aby mu to konečně vyšlo. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Byl to chlap a potřeboval si dokázat, že na to má. A já ho jako hodná přítelkyně podporovala. „Dobře,“ brouknul a nahnul se ještě pro krátkou pusu.

„Hlavně nezapomeň na zdravé sebevědomí,“ radila jsem mu. Nevšímala jsem si toho, že protočil oči, a pokračovala. „Diplom máš s sebou? Vím, že nebude potřeba hned při prvním pohovoru, ale…“

„Klid, Bello,“ zastavil můj proud slov. „Mám všechno, jsem připravený, zdravě sebevědomý a tebe miluju.“ Zahihňala jsem se a hravě se po něm ohnala rukou. Věděl, jak mě umlčet. „Zavolám ti, hned jak budu vědět něco víc.“

„S tím počítám,“ rýpla jsem si a schytala jedno extrémně nemravné plácnutí po zadku, vypískla jsem. „Mazej už!“ hnala jsem ho před sebe, abych svůj zadek ochránila před dalším útokem jeho ruky. „Držím ti palce,“ řekla jsem mu u dveří. Prudce se otočil a znovu mě políbil. „Musíš jít,“ zamumlala jsem v polibku, ale zavřela oči, abych si ho víc vychutnala. „Přijdeš pozdě…“ mumlala jsem dál a z posledních sil ho od sebe odstrčila.

„Miluju tě!“ zopakoval znovu a dveře se za ním a za jeho úsměvem s klapnutím zavřely. On zmizel, ale můj přitroublý úsměv, který vypovídal spíš o mé nesvéprávnosti, se mnou zůstal.

Dojedla jsem snídani a špinavé nádobí hodila do dřezu. Večer na to bude času dost. Na sebe jsem si vzala čistou halenku a decentní sukni, která odhalovala jen to, co bylo nezbytně nutné. Na krk jsem si lehce stříkla parfém a růžovou lahvičku hodila zpátky do kabelky.

Klíče od bytu jsem strhla z háčku a nazula si boty. Ještě jsem se za sebou ohlédla, jestli jsem nenechala někde otevřené okno, ale všechno bylo v pořádku. Bydleli jsme sice v pátém patře, ale po požárních schodech se sem mohl dostat v podstatě kdokoliv, kdo se nebál výšek. Nespoléhala jsem na štěstí a okna pro jistotu kontrolovala. Alespoň od té doby, co byt paní Copeové naproti nám vykradli.

Výtahem jsem sjela dolů a vběhla na rušnou ulici. I dneska foukal nepříjemný vítr, ale tentokrát jsem na něj byla připravená. Přitiskla jsem si šátek víc ke krku a s hlavou skloněnou se vydala k centru. Do práce jsem to měla jen několik bloků, bylo zbytečné brát si taxíka, když jsem mohla jít pěšky.

V hale Lion Group mě hned u vchodu zdravil Mike, náš recepční. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že u mě nemá žádné šance.

„Bello, volal Clearwater a zněl vážně naštvaně. Měly byste s tou analýzou pohnout, nebo budou padat hlavy,“ sypal ze sebe zadýchaně, a zatímco jsem rychlou chůzí rázovala k výtahu, couval obratně přede mnou.

„Dělám, co můžu, Mikeu,“ zavrčela jsem podrážděně. To poslední, o co jsem stála, když jsem dorazila do práce, bylo popohánění. Nemohly jsme se přetrhat, abychom vše udělaly během jedné hodiny, ale to ty nahoře nejspíš nezajímalo. „Dával nějaký termín?“ zeptala jsem se poraženě. Protivil se mi jejich přístup, ale práci jsem potřebovala. Tohle jsem si zase musela dokazovat já. To, že se o sebe dokážu postarat a že jsem soběstačná.

„Do zítra?“ zhoupnul se mu hlas a raději trochu uhnul, kdyby to ve mně mělo rychlý spád. Zakňučela jsem.

„Angela to ví?“ Přikývl.

„Už je nahoře.“ Alespoň něco. Popoběhla jsem, abych stihla zavírající se výtah a zoufale vydechla, když jsem se opřela o jeho stěnu. Desáté patro nejvyšší budovy ve městě mě přivítalo do dvou minut. A i když teď byl čas dovolených, vládl na něm nepopsatelný chaos.

Angela se přede mnou objevila jako zjevení. „Bello, máme problém. Clear-“ Zarazila jsem ji zvednutou rukou. „Aha,“ sklaplo jí, „Mike?“ Zašklebila jsem se a ona vědoucně pokývala hlavou. Moc dobře věděla, jak mě Mike uháněl a že si nenechal ujít žádnou příležitost, kdy se mi mohl nějak zavděčit. Jen mu nedošlo, že tímhle si u mě jednoznačně nešplhne. „Pojď, prospekty máme na stole. Jestli se tahle fúze povede, šíleně se opiju,“ zasmála se Ang a já se k ní uvolněně přidala.

Po dvou hodinách zkoumání papírů se mi na stole rozvibroval mobil. Bleskově jsem se mrkla na displej, čekala jsem, kdy zavolá, a okamžitě hovor přijala.

„Tak?“ vydechla jsem nedočkavě a chvíli Edwarda proklínala za to napjaté ticho, které nastalo.

„Mám to!“ zajásal a já si div neroztrhla rty, jak široce jsem se najednou usmívala. „Vzali mě!“

„Edwarde!“ radovala jsem se. „To je skvělá zpráva! Věděla jsem, že tě vezmou, museli by být úplně blbí, kdyby nevzali někoho, jako jsi ty,“ mlela jsem nesouvisle a všimla si, že mi samým dojetím slzí oči. Byla jsem tak šťastná! Tak strašně moc jsem mu přála, aby se mu zadařilo, a teď to bylo doopravdy tady.

„Vyzvednu tě. Pořád platí ve tři?“ ověřoval si a já horečně přikývla, až po chvíli mi došlo, že mě nevidí.

„Jasně, ve tři. Budu se těšit,“ zamumlala jsem rozněžněle.

„Bello?“ oslovil mě opatrně.

„Hm?“

„Miluju tě,“ řekl vesele a zavěsil. Culila jsem se na zhasínající displej mobilu a dřív, než mi došlo, co vlastně dělám, jsem vytáčela jiné číslo. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Skousla jsem si ret a čekala, až se místo vyzváněcích tónů ozve její hlas.

„Má to!“ zapištěla jsem nadšeně, když to zvedla. Bylo mi jedno, že nejsem v kanceláři sama, to nadšení se nedalo zkrotit.

„Ááá,“ přidala se ke mně Alice. „Já to věděla! Věděla jsem to!“

„Já vím,“ zakřenila jsem se. „Do kolika Jasper dělá? Mám v plánu malou oslavu, nic velkého, ale musíme to zapít!“

„Určitě!“ souhlasila Alice, pak se na chvíli odmlčela. „Jasper končí kolem čtvrté, možná by se mohl urvat o něco dřív. Zavolám mu a dám ti vědět, jo?“ Zatím všechno vycházelo podle plánu.

„Díky, Alice,“ poděkovala jsem a zavěsila.

Té rozjařené euforie mě nezbavily ani hromady dalších papírů, které nám přinesl Tyler. Náladu mi nemohlo zkazit vůbec nic, a když mi přišla zpráva od Alice, že budou ve čtyři čekat v našem baru, platilo to dvojnásob.

Angela pobaveně kroutila hlavou, když jsem se z kanceláře za pět minut tři hnala ven. Výtah se mi zavřel těsně před nosem, ale dneska to nic neznamenalo, vzala jsem to po schodech a děkovala sama sobě, že nemám žádnou zvrácenou zálibu v podpatcích. Dole jsem byla snad ještě dřív, než výtah.

Stál před vchodem. Jeho ruce ležérně zastrčené v kapsách kalhot vyletěly vzhůru, když jsem mu bez pozdravu skočila kolem krku. Smála jsem se jako malá holka a jen ho k sobě tiskla. Chtěla jsem, aby věděl, že moc jsem na něj pyšná. Neznala jsem lepšího člověka, než byl on, zasloužil si uznání a příležitost ukázat, co v něm je.

„Gratuluju,“ zašeptala jsem zadýchaně do jeho ucha. Schodiště mi dalo pořádně zabrat, začínala jsem lenivět. „Gratuluju, gratuluju, gratuluju!“ opakovala jsem. Dlaní mě hladil po vlasech, a i když jsme stáli uprostřed ulice, byla tahle chvíle jen naše. Příliš brzo mě pustil a postavil zpátky na zem. Jak fyzicky, tak metaforicky. „Tak povídej, přeháněj!“ pobízela jsem ho a s úsměvem se mu dívala do tváře.

„Zdravé sebevědomí na ně zabralo,“ řekl, jakoby nic, ale já se dál neudržela a vrhla se po něm. Po jeho rtech, které se nenechaly dlouho přemlouvat. „To je mi nadšení,“ mumlal vesele, ale bez přemlouvání mě k sobě tiskl.

„Musel jsi je okouzlit,“ povídala jsem, a pak se zamračila. „Nebyla tam žádná ženská, že ne?“

„Dvě,“ zakřenil se. „Ale ani jedna nebyla tak krásná, jako jsi ty,“ uklidňoval mě s raubířským úsměvem.

„Lichotky, to by ti šlo, viď?“ vyplázla jsem na něj jazyk a natáhla se po jeho ruce. Propletla jsem své prsty s jeho a vedla ho za sebou. Nechápavě mě následoval.

„My nejdeme domů?“ divil se. Zavrtěla jsem hlavou a užívala si tu krátkou chvíli, kdy nemá ponětí o tom, co mám v plánu. Nevydržela jsem to ale dlouho, na to jsem byla příliš rozjuchaná.

„Jdeme oslavovat,“ mrkla jsem na něj a pohodila našima spojenýma rukama do vzduchu.

................................

Děkuju všem, kteří povídku čtou. Na ně mám taky otázku: Měla bych na kapitolách něco změnit?

FriendToRain

Autor: FriendToRain (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ona je moje! - 3. kapitola: